18 March, 2017 03:46

OBSAH

Žhavé doteky 6

Patricia Ryanová

Tajemný host 163

Kate Hoffmannová

ŽHAVÉ DOTEKY

Patricia Ryanová

PROLOG

„Co to má znamenat?”

India se obezřetně podívala na svého manžela a dál si

u zadních dveří obouvala sandály. „Jenom se půjdu projít.”

Perry zavřel oči. Žíla na čele mu naběhla. Nikdy nechá-

pal, co ji láká na dlouhých osamělých procházkách podél

pobřeží. A zejména v pozdním srpnovém odpoledni, kdy se

nad zálivem Cape Cod stahují bouřkové mraky. Měla by se

radši starat o hosty. Právě přijela jeho matka se sestrami.

„Jediné, co po tobě chci,” procedil mezi sevřenými zuby,

„je, abys na tři, nanejvýš čtyři hodiny vystupovala jako

okouzlující hostitelka. Jsi moje manželka. Nemyslíš, že bys

mohla zůstat doma a aspoň jedno zatracený odpoledne se

podle toho chovat?” Pěstěnými prsty si uhladil předčasně

šedivé vlasy.

Když si Perryho brala – opravdu je tomu teprve deset mě-

síců? – byly tyhle ocelově zbarvené vlasy jednou z věcí, kte-

ré jí na něm přišly nejatraktivnější. Připomínal jí Richarda

Gereho z Pretty Women. Nikdy předtím nepoznala muže,

který by byl tak kultivovaný a znalý světa, a nemohla uvěřit

svému štěstí, když ji po oslňujících šesti týdnech dvoření po-

žádal o ruku.

Teď jí ale jeho sevřené rty a přísný zakaboněný výraz stá-

le víc připomínaly otce. Když jí udílel jednu ze stále častěj-

ších lekcí dobrého chování, byla ta podoba přímo děsivá.

Když dneska v noci ležela v posteli, přistihla se, že si před-

stavuje, jaké by to bylo, kdyby si sbalila věci, nastoupila do

svého malého saaba a odjela pryč. Úplně sama. Byla to po-

zoruhodně příjemná představa.

„Za půl hodiny jsem zpátky,” řekla opatrně. „Pochop to,

Perry, moc tě prosím. Až se vrátím, budu hrát jakoukoliv ro-

li, kterou chceš. Teď ale nutně potřebuji třicet minut sama

pro sebe. Potom můžu -”

„Ne!” Hrubě ji popadl za ramena a přitáhl ji k sobě. „Prá-

vě v tuhle chvíli je tvojí povinností nabídnout matce, Kitty

a Grácii něco k pití. Nikdy na tebe nezmění názor, když bu-

deš pokaždé utíkat!”

„Svůj názor nezmění nikdy.” Vykroutila se z jeho sevře-

ní a třela si ramena. Takhle hrubě s ní v poslední době za-

cházel čím dál častěji. Zdálo se skoro, že jeho kultivované

vystupování byla jen přetvářka.

„Kdybys se alespoň trochu snažila -”

„Nejsem jedna z nich.” Zvedla bojovně bradu, chvějící se

hlas však prozradil její zoufalství a rostoucí pocit marnosti.

„Nevzal sis slečinku z Newportu, Perry. Oženil ses s dcerou

právníka ze střední vrstvy v bezvýznamném Mansfieldu

v New Jersey. Nejsem velká dáma z horních deseti tisíc, jsem

veterinářka, pracující žena. Mám svou práci, cíle a zájmy,

které nemají nic společného s turnaji v pólu a pompézními

plesy. Tvoje matka, Kitty a Grácie se to prostě budou muset

naučit respektovat.” Otočila se tváří k pláži, zhluboka se na-

dechla a dodala: „Stejně jako ty.”

Možná bych se měla vrátit, pomyslela si a pozorovala ob-

lohu. Na obloze se stahovala hrozivá mračna. Otočila se

a podívala zpátky k domu. Dokonce i na tu dálku dokázala

rozeznat Perryho, celého v bílém, a tři štíhlé plavovlasé po-

stavy v přiléhavých pastelových šatech, jak se opírají o zá-

bradlí střešní terasy. Podvečerní slunce zvýrazňovalo doko-

nalý bronz jejich údů a odráželo se od stříbrných sklenic

s martini. Slaná bríza k ní donesla kaskádu ženského smí-

chu.

Povzdechla si. Ještě deset minut a potom se vrátím. Podí-

vala se na hodinky a pokračovala v chůzi. Vychutnávala

drahocennou samotu, po které toužila již od dětství. Jenom

když byla sama, nemusela nic předstírat, nemusela hrát při-

dělené role. Zula se. Teplý písek laskal její bosá chodidla

a šumění vln ji uklidňovalo.

Vrátím se, až začne pršet, rozhodla se o deset minut po-

zději. Ozvalo se vzdálené hřmění, slunce však svítilo. Do

bouřky pořád ještě zbývá dost času.

Veřejná pláž byla úplně opuštěná. Parkoviště za dunami

bylo prázdné. Indii ohlušilo nečekané zaburácení hromu

a leknutím sebou trhla. Dobrá, dobrá, vzdávám to. Se sebe-

zapřením se obrátila a neochotně vykročila k domu.

India otevřela oči.

Ležela na zádech a do obličeje ji bičoval déšť. Pod sebou

cítila místo písku tvrdý beton. Pokusila se pohnout pažemi

a potom nohama a projela jí vlna paniky. Byly zcela bez-

vládné. Zoufale lapala po dechu a srdce jí v hrudi bušilo ja-

ko kovářské kladivo. Provazce deště se do ní bolestivě za-

řezávaly. Nad hlavou jí zaduněl hrom a tmavou oblohu

rozťaly oslňující klikyháky blesku.

Uhodil do mě blesk, uvědomila si s úžasem. S námahou

se jí podařilo zvednout hlavu. Rozhlédla se a zjistila, že ji

to odhodilo dobrých dvacet metrů z pláže na parkoviště.

Když sklonila hlavu, v lebce jí vybuchla omračující bolesti-

vá smršť.

Po nějaké době se jí podařilo posadit. Pod sebou uviděla

obrovskou kaluž krve. Všechno ji bolelo. Uvědomila si, že

musí mít zlomená žebra a možná i klíční kost. Když koneč-

ně mohla pohnout pravou paží, dotkla se zlehka obličeje

a ucukla úlekem. Celou levou stranu tváře měla oteklou

a lepkavou.

Nejbližší dům byl dřevěný prázdninový bungalov asi

dvě stě metrů daleko. Stála před ním červená dodávka

a v oknech se svítilo. Pokusila se postavit, chodidla však

měla tak spálená, že se neudržela na nohou. S vypětím vů-

le se začala plazit nejprve po betonu a potom pískem, až se

konečně – zdálo se jí to jako celá věčnost – dostala ke dve-

řím bungalovu. Zoufale se snažila zaklepat, nepodařilo se

jí však sevřít ruku v pěst. Chtěla křičet, ale nevydala ze se-

be ani hlásku.

Znovu a znovu se ramenem vzpírala proti zavřeným dve-

řím, až konečně povolily a India se zhroutila na hrubě tka-

ný kobereček. Ještě než upadla do bezvědomí, zaslechla

ženský hlas: „Panebože, Franku! Zavolej záchranku!”

Když přišla k sobě, nad hlavou jí proplouvaly rozsvícené

zářivky. Prostor kolem ní naplňoval tlumený šum a vzduch

byl prosycen dezinfekcí. Domyslela si, že leží na pojízdném

lůžku, které někdo tlačí nemocniční chodbou, a zaplavila ji

vlna úlevy. Postarají se o mě. Všechno bude v pořádku.

Během několika dalších hodin se několikrát probrala

a opět upadla do bezvědomí, matně si uvědomovala ze-

vrubnou prohlídku na EKG a rentgen. Vstříkli jí utišující

prostředky a antibiotika, vyčistili rány, ošetřili popáleniny

na chodidlech a fixovali klíční kost. Z domova odešla bez

dokladů, a tak se jí neustále ptali, jak se jmenuje, ze ztuh-

lých úst jí však vycházely jen nesrozumitelné zvuky. Dali jí

papír a tužku, nedokázala ji však prsty uchopit.

Dokonce i v mlze, která ji obklopovala, si postupně začí-

nala uvědomovat, že kdykoliv se jí někdo dotkne, děje se

něco podivného. Před očima se jí mihne obraz, roztřesený

jako televizní obrazovka se špatným příjmem, a zmizí dřív,

než si ho pořádně stačí vybavit. Zároveň ji zasáhne zneklid-

ňující změť pocitů. Nejhorší na tom bylo, že něco na tom

úkazu jí bylo omračujícím způsobem povědomé. Nakonec

dospěla k závěru, že úder blesku jí v mozku něco promíchal.

Doufala jen, že to přejde.

Nakonec ji převezli na pokoj a nechali ji spát. Uprostřed

noci ji pak probudila jedna ze sester. „Jste India Cooková-

– Milbanková?”

India přikývla. „A-ano.” S úlevou se usmála, šťastná, že

se jí podařilo vyslovit srozumitelné slovo.

Sestra pokývla hlavou k někomu u dveří – k Perrymu. Po-

prvé po dlouhé době byla India opravdu ráda, že ho vidí.

Když se na ni ale podíval, oči se mu rozšířily a ústa otevře-

la. Co mohla jiného čekat? Věděla, jak musí vypadat. Na-

vzdory všem současným neshodám ji ten známý obličej na-

plnil radostí. Natáhla ruku a on ji za ni váhavě uchopil.

Televizní obrazovka v její hlavě se náhle rozzářila. Uvi-

děla svůj vlastní obličej, chvějící se světlo a stíny, jak zírá do

„kamery” – do Perryho očí. Viděla modravý otok, šrámy na

tvářích a čele, spečené chuchvalce černých vlasů a s ohro-

mující jistotou věděla, že je to přesně to, co vidí Perry.

Panebože, ne. Náhle s hrůzou pochopila, co bylo tak zná-

mého na schopnosti vyvolávat v mysli přízračné obrazy – ob-

razy myšlenek ostatních lidí. Dřív tuto schopnost mívala,

před mnoha lety, a málem jí zničila život. Teď ji blesk znovu

probudil.

Vidět samu sebe v Perryho očích bylo zlé. Ještě horší však

byla vlna odporu, která ten obraz provázela – vlna prudké-

ho nezadržitelného odporu beze stopy lásky, něhy nebo ja-

kéhokoliv citu. Toto cítil Perry a přenesl to na ni svým do-

tekem: znechucení. Nedíval se na ni jako na milovanou

bytost, která potřebuje pomoc, ale jako na odpornou zrůdu.

Na zrůdu, se kterou budou jen problémy.

„Indie! To bolí. Pusť mě!” ozval se. Zřejmě ho bezděky

pevně stiskla. Chtěla prsty uvolnit, odmítaly se však roze-

vřít. Pokusil se ji setřást. „Zatraceně, pusť mě!”

Sestře se podařilo prsty otevřít. „Konečně jste se dočka-

la. Není to hezké, že můžete být zase s manželem? Jestli

chcete, přinesu pro něj lehátko a může tady zůstat přes noc.

Nebude to -”

„Od-odvedte ho,” vydechla s námahou India. Perry

a sestra si vyměnili významný pohled, bylo jí to však jedno.

„Nech – nech mě na pokoji, Perry.”

„No tak, holčičko.” Sestra jí konejšivě položila ruku na

paži a India uviděla svůj obličej zkřivený hrůzou, v očích di-

voký pohled, a věděla, co si sestra myslí… Pořádná dávka

silných uklidňujících prostředků to spraví…

„Ne!” Neohrabeně sestru odstrčila. „Jděte pryč! Nedotý-

kejte se mě!”

Perry ji objal kolem ramen. Znovu viděla samu sebe

a opět cítila jeho zhnusení. „Nemohla byste jí něco dát?”

„Nedotýkej se mě!” zaječela India, zmítala sebou a buši-

la do něj. „Nedotýkej se mě, nedotýkej se mě! Jdi pryč!” Do

místnosti přišli další lidé. Chopily se jí silné ruce a pevně sví-

raly její zmítající se tělo, mysl jí zaplavila nesouvislá změť

představ a pocitů. Někdo ji bolestivě chytil za paži. Ucítila

ledový dotek alkoholu a vzápětí bodnutí jehly.

„Nechte mě být,” mumlala a svaly se jí začaly uvolňovat.

Víčka jí ztěžkla. „Chci být sama. Po ničem jiném jsem nikdy

netoužila.”

PRVNÍ KAPITOLA

Detektiv poručík James Keegan vyběhl po zadním scho-

dišti mansfieldské policejní stanice, rozrazil dveře a rozjá-

saně zavolal: „Manžel se vrací domů, miláčku!”

Policista u přepážky, Al Albonetti, znuděně vzhlédl od

svých papírů. „Dobré jitro, poručíku. Máte zajít za kapitá-

nem, v kanceláři u něho čeká nějaká dáma, a taky je tu…”

Pohledem sklouzl ke starší zamračené ženě v rohu míst-

nosti.

„Vás se dočkat, Keegane,” zavrčela a z kapsy bundy vy-

táhla poznámkový blok, který s klapnutím rozevřela. Sylvie

Hazelettová byla scvrklá malá žena s ptačím obličejem, hlas

ale měla jako pouliční prodavač.

Detektiv si jednou rukou rozepínal nepromokavý kabát

a druhou před sebou šermoval v omluvném gestu. „Moc mě

to mrzí, Sylvie, ale teď -”

„Jenom na pět minut, Jamie.” Nasadila si brýle, které jí

visely kolem krku. „Courier vyjde už zítra a moji čtenáři če-

kají na čerstvé zprávy. Nerada bych je zklamala.”

„Jaké čerstvé zprávy?”

„Ten palič,” upřesnila Sylvie.

James Keegan zaúpěl. „Snad mi nechcete říct -”

„Dneska ráno přišel další dopis,” potvrdil seržant. Pode-

psaný Světluška, stejně jako ty tři předtím. Píše v něm, že se

v tomhle týdnu chystá na další požár.”

Jamie procedil mezi zuby šťavnatou nadávku. První dopis

přišel před třemi týdny – jedenáctého října. O čtyři dny po-

zději vzplanula uprostřed noci hromada starého papíru za

supermarketem Stop’n Save. Všichni si oddechli, že se ne-

stalo nic horšího. O několik dní později přišel další dopis

a následoval nový požár, tentokrát ničivější než ten první.

Shořela konstrukce rozestavěného domu v lepší části měs-

ta. Lidé začali být nervózní. Třetí dopis vyvolal řadu úz-

kostných dohadů, co bude dalším cílem Světlušky. Byl jím

malý motorest na kraji města, Little Eddie’s. Požár vypukl

před týdnem v brzkých ranních hodinách a jednoposchodo-

vá dřevem obložená budova shořela na popel. Žhář naštěs-

tí počkal, až bude po zavírací době. Doposud si žádný z je-

ho útoků nevyžádal oběti na životech a Jamie jim chtěl

učinit přítrž, ještě než k tomu dojde.

Sylvie cvakla propisovačkou. „Každý požár byl o něco

větší než ten předcházející. Myslíte si, že se to bude dál stup-

ňovat?”

„Co si myslíte vy?” zeptal se Jamie.

Podívala se na něj přes okraj brýlí. „Myslím si, že byste

ho měl chytit, než spálí celé město.”

„To je vynikající rada, Sylvie. Teď mě ale omluvte -”

Popadla ho za paži. „Všichni ve městě vědí, že vyšetřo-

vání těch požárů vedete vy. Odvolali vás ze všech ostatních

případů, souhlasí?” Jamie přitakal. „Potom mi nezbývá nic

jiného než se domnívat, že ta žena, která na vás čeká naho-

ře, má s tím případem něco společného. Možná ví něco

o tom dopisu, který dneska přišel.”

Jamie se s povzdechem otočil k seržantu Albonettimu.

„Má s tím případem něco společného?”

„Nemám nejmenší tušení, poručíku. Jediné, co vím, je,

že se tady objevila asi před tři čtvrtě hodinou a ptala se po

vás.”

„Já jsem ji viděla,” vložila se do toho Sylvie. „Na mansfi-

eldské poměry pozoruhodný zjev. Černé vlasy, sluneční brý-

le. Přišla mi povědomá, ale nevím odkud. Myslíte si, že je ta-

dy kvůli požárům?”

Jamie pokrčil rameny. „Řekl bych, že je to víc než prav-

děpodobné. Když počkáte, až si s ní promluvím -”

Čekat nebudu. Na to je život příliš krátký.” Zastrčila zá-

pisník a sundala si brýle, v očích čtverácký výraz. „Pravdě-

podobně to stejně bude jenom jedna z vašich obdivovate-

lek.”

Povytáhl obočí. „Přeceňujete mé schopnosti, Sylvie.”

„Zlato, jste vysoký a pohledný. K tomu ještě s dobrým

místem. To už stačí samo o sobě. A když se připočte ten roz-

tomilý irský přízvuk -”

„Žádný roztomilý irský přízvuk nemám.”

„Ale máte, jenom takový nepatrný. Chci říct, nezní to

zrovna, jako byste právě vystoupil z lodi. Pokud se nemýlím,

jste už tady dobrých deset nebo patnáct let, pamatuji si to

dobře?”

„Dvacet pět.”

„Už tak dlouho? Však ten přízvuk skoro ani není slyšet.

Vždycky je silnější, když vás něco rozruší. A to je na vás nej-

přitažlivější. Vsadím se, že jenom v Mansfieldu je alespoň

tucet žen, které by zaprodaly duši, aby vám mohly přinést

kávu ráno do postele.”

„Když na nějakou takovou narazíte, dáte mi její telefon-

ní číslo? Už je to pěkně dávno, co mi někdo ráno přinesl ká-

vu do postele.”

„A já jsem si pořád říkala, proč mě tak svlékáte očima.”

„Poručíku.” Seržant Albonetti ukázal hlavou na vytáhlou

postavu v tričku bez rukávů, která se opírala o zárubeň dve-

ří.

Jamie kývnul na pozdrav. „Chtěl jste se mnou mluvit, ka-

pitáne?”

„Nenechte se rušit, poručíku.” Sam Garett měl větrem

ošlehaný obličej a bujnou šedobílou kštici. Vypadal jako

stárnoucí, z domova vyhnaný kovboj. Pohledem sklouzl

z Jamieho na Sylvii a poznamenal: „Mohu počkat, až do-

končíte svádění paní Hazelettové.”

Sylvie si zapnula bundu. „Kdyby mi nebylo dvakrát tolik,

co jemu, s radostí bych podlehla.” Energicky vykročila ke

dveřím.

Garettův obličej zvážněl. V ruce držel list papíru a podá-

val ho Jamiemu. Byla to fotokopie dopisu, stejně jako ty

předchozí sestaveného z písmen vystřižených z časopisu:

„Zápalky volají. Tenhle týden bude hořet. Světluška.”

„Originál je v laboratoři, ale už teď ti můžu říct, že nezjis-

tí nic, co by nám mohlo pomoct. Samozřejmě žádné otisky

prstů.”

„Leda by se najednou rozhodl začít dělat chyby,” mračil

se Jamie. „Takže, co zatím máme?”

„Máme pyromana, který se chystá zapálit další budovu

v Mansfieldu. Někdy mezi dneškem a příštím pondělím.

Jestliže se bude držet svých zvyků, udeří před svítáním a na

podpálení použije petrolej. Zapomněl jsem snad na něco?

Je to tvůj případ.”

„Pravděpodobně použije zápalky.” Ušklíbl se. „Žádný

použitelný důkaz, žádný motiv… Kde mám sakra začít?”

„Proč ne tou návštěvou nahoře? Zjisti, co chce. Jestli to

má cokoliv společného s tím případem, fofrem se do toho

pusť.”

Jamie zastrčil fotokopii dopisu do kabátu. „Rozkaz, šé-

fe.”

Nahoře se zastavil před skleněnými dveřmi své malé kan-

celáře a odhadoval ženu sedící na židli před psacím stolem.

Když ho teta Bridey učila, jak se to dělá, říkala tomu „pro-

zkoumat půdu”. Když mu o mnoho let později profesor

Mayhew v hodinách kriminalistiky vštěpoval stejné schop-

nosti, nazýval to „předběžná vizuální analýza vyslýchané-

ho”. Ať už se to jmenuje jakkoliv, cílem je pořád stejná věc.

Zaznamenat charakteristické rysy a chování dané osoby.

Tetu Bridey zajímal majetek a důvěřivost. Profesor Mayhew

přidal důvěryhodnost, ochotu k spolupráci, otevřenost.

Podle Jamieho odhadu bylo té ženě něco mezi třiceti a tři-

ceti pěti lety. Měla černé vlasy dlouhé po ramena, bledou

pleť, štíhlou postavu a zdálo se, že je středně vysoká. Na so-

bě měla seprané modré džíny, a to byla také jediná barevná

součást jejího oblečení. Jinak byla celá v černém – rolák, bo-

ty, kabelka, zrcadlové sluneční brýle, které jí skrývaly oči,

i vlněný plášť na věšáku v rohu místnosti. Dokonce měla

i černé rukavice, i když byl teprve začátek listopadu a ven-

ku byl teplý den.

V kanceláři na něj čekala už téměř hodinu, tak proč ty

rukavice? Nebo ty brýle? Lidé se z velké části dorozumíva-

jí rukama a očima. Když je někdo takto schovává, je to jas-

ný signál: Nechte mě být. Vyzařovalo to z celého držení její-

ho těla – pevně zkřížených nohou, paží ovinutých kolem

pasu. Stvrzovalo to i její černé oblečení, jako by k ní jen tro-

chu jasnější barva mohla přilákat příliš mnoho pozornosti.

Jestliže ale chtěla mít klid, proč sem přišla?

To hodlal zjistit. Otevřel dveře a pozdravil. „Dobré jitro.

Omlouvám se, že jste na mě musela tak dlouho čekat.”

Krátce přikývla a ani se nepohnula. Přemýšlel, co by

mohlo být zdrojem napětí, které z ní tak očividně čišelo. Na-

přáhl ruku k pozdravu. Zavadila o ni pohledem a podívala

se mu do obličeje – zatraceně, kdyby jí tak viděl do očí!

Po chvilce zaváhání stáhl ruku zpátky. „Jsem James Kee-

gan.”

„Já vím, poručíku.” Měla příjemný kultivovaný hlas

a podle výslovnosti musela pocházet ze severovýchodu.

„Nedala byste si trochu kávy?”

„Děkuju, ráda.”

„S cukrem, mlékem?”

„Stačí jenom černá.”

To si mohl myslet. Vyšel na chodbu a za chvíli přinesl dva

kelímky s kouřící kávou z automatu. Tahle policejní káva jí

náladu moc nezvedne, pomyslel si. Jeden z kelímků postavil

před ni, obešel psací stůl a posadil se na svou židli.

Opatrně se napila, káva byla pořád horká. Rty, to byla je-

diná část obličeje, kterou viděl, a proto se na ně možná tak

soustředil. Měly dokonalý tvar, byly jemné a zároveň směle

vykroužené, a jestli vůbec měla nějakou rtěnku, byl to jeden

z těch přírodních odstínů. Nechápal, proč ženy utrácejí pe-

níze za něco, co není vidět, když by si za stejnou cenu moh-

ly koupit pěkně křiklavou červenou.

Usrkl kávy a syknul bolestí. Jako by nevěděl, jak je vaří-

cí. Na co myslíš, Keegane? Z kapsy saka vyndal modrý po-

známkový bloček. „Normálně byste se teď měla představit

vy. My pozemšťané už máme takové hloupé zvyky.”

Na chvíli zaváhala. Viděl, jak ztěžka polkla. „Jane, ehm –

Doeová?”

Na tvářích se jí objevil slabý ruměnec.

S klidnou autoritou řekl: „Když už chcete použít falešné

jméno, měla byste vědět, že na to přijdu, ještě než je vyslo-

víte. Slečno… paní…”

„Doktorko.”

Opřel se o opěradlo židle a dovolil si malý úsměv. „Paní

doktorko.”

Ústa se jí na okamžik sevřela a potom odevzdaným tó-

nem oznámila: „Doktorka Cooková. India Cooková.”

Z otlučeného hrnečku vylovil propisovací tužku a do po-

známkového bloku na první čistou stránku napsal India Co-

oková a datum. „Nepředpokládám, že byste si takové jmé-

no vymyslela. Čeho jste doktorka?”

Zamračila se na poznámkový blok. „Musíte si zapisovat

všechno -”

„Úplně všechno. Mohla byste mi prosím odpovědět?”

„Jsem zvěrolékařka. Specializuju se na kočky.”

„Vážně?” Zapsal si to do bloku. „Kočky nesnáším.”

„To asi potom něco skrýváte.”

Úkosem se podíval do jejích slunečních brýlí. „Prosím?”

„Strach z koček -”

„Neříkal jsem, že se jich bojím.”

„-často znamená, že daná osoba tajně -”

„Když už mluvíme o skrývání, doktorko Cooková, neva-

dilo by vám, kdybyste si sundala ty sluneční brýle?” Všiml

si, že nepatrně ztuhla. Propisovačkou ukázal na sluneční

brýle a řekl: „Sundejte si je, prosím. Když s někým mluvím,

rád mu vidím do očí.”

Zaváhala na tak dlouho, aby začal být opravdu zvědavý.

Možná má podlitinu pod okem, říkal si, nebo nějaké posti-

žení. Zachvátil ho lehký pocit viny, když sklonila hlavu a po-

malu – velice pomalu – si posunula brýle na temeno hlavy.

Když vzhlédla a podívala se mu do očí, zalapal po dechu.

Její oči… Nic takového nikdy neviděl. Byly neuvěřitelně

krásné, v koutcích nepatrně zešikmené. Měly úchvatnou

barvu mědi a lemovaly je dlouhé smolně černé řasy. Nad ni-

mi se klenulo černé obočí, jakoby načrtnuté smělým mách-

nutím štětce odvážného malíře, a mizelo pod ofinou jejích

vlasů. Panebože, byla nádherná, nepředstavitelně nádher-

ná. Netušil to, vůbec ho to nenapadlo. Proto ty brýle nosila?

Aby ji muži nehltali pohledem, aby na ni nezírali… jako teď

on?

Odkašlal si a přinutil se uhnout pohledem. Uvědomil si,

že se na ni díval o hodně déle, než by profesor Mayhew –

a teta Bridey – považovali za rozumné.

„Děkuju,” zamumlal. Aby skryl své rozpaky, sklonil hla-

vu a několik vteřin si něco psal do poznámkového bloku.

Potom si to po sobě přečetl: Nejkrásnější oči, jaké jsem kdy

viděl. Vzchop se, Keegane.

Nalistoval čistou stránku, potom se podíval na Indii Co-

okovou a nasadil úsměv, o kterém doufal, že vypadá doko-

nale profesionálně.

Zamrkala a úsměv mu vrátila – asi na pikosekundu. Po-

tom oči sklopila. Začervenala se. Začínalo to být zajímavé.

Příliš zajímavé. Místo práce tady flirtuje s podezřelou ko-

čičí doktorkou. Rozum do hrsti, Keegane. Představuj si, že je

to… V duchu se usmál. Představuj si, že je to Sylvie.

Podíval se jí zpříma do očí a rychle stočil pohled stranou.

To nebyla Sylvie.

„Poručíku?” Zmateně nakrčila čelo. „Nechcete vědět,

proč jsem přišla?”

„Samozřejmě. Jenom jsem čekal… až se trochu uvolní-

te…” Kristepane, Keegane. Šlapeš v tom jak slon v porcelá-

nu! „Chci říct, chtěl jsem, abyste se cítila… takže jestli máte

nějaké informace… o… čemkoliv…”

Prsty si nervózně pohrávala s límcem. „Mám informace

o zločinu.

„O zločinu?” Možná opravdu něco ví o tom dopisu. Chví-

li se přehraboval v zásuvce psacího stolu, potom vytáhl ka-

zetový magnetofon a nastavil nahrávání. „Výborně. Skvě-

le.”

Když se na ni podíval, provrtávala magnetofon pohle-

dem. Panenky se jí stáhly do velikosti špendlíkových hlavi-

ček a oči se jí leskly jako čerstvě vyražené mince. „Pochop-

te,” začal. „Musím si nahrát -”

„Potom musím odejít.” Zvedla se ze židle.

„Cože? Nemůžete prostě -”

„Chcete mě tu držet násilím?” Popadla plášť a vyrazila ke

dveřím.

Vstal a obešel stůl. „Počkejte. To nemůžete.”

Když už sahala po klice, položil jí ruce na ramena. Zala-

pala po dechu a prudce ucukla, potom uskočila do rohu

místnosti a kabát před sebe napřáhla jako ochranný štít. Ja-

mie okamžitě stáhl ruce do uklidňujícího gesta, ohromený

strachem, který se jí objevil v očích, než se opět začala ovlá-

dat.

Keegane, ty idiote! Musí mít za sebou nějaký otřesný zá-

žitek. Tak reagují na dotyk jen ženy, které se staly obětí zlo-

činu. Znásilnili ji? Je to ten důvod, proč je tady? V duchu si

spílal za netaktnost, s jakou s ní jednal. Pomalu ustoupil

a otevřel dveře.

„Prosím,” řekl tiše. „Můžete odejít, kdykoliv se vám

zachce. Nehodlám vás tady držet násilím a slibuji, že se vás

už nedotknu.” Často musel při výsleších předstírat upřím-

nost. Tentokrát nic hrát nemusel. Bylo mu trapně a styděl se

za svoji neobratnost.

„Nechtěla byste o tom mluvit raději s policistkou?” ze-

ptal se.

Nepatrně pozvedla obočí. „To nebude třeba.”

Dobrá. Doufal, že se mu podaří nešťastný začátek napra-

vit. V hloubi srdce toužil po tom, aby se s ním cítila bezpeč-

ně a svěřila se mu se vším, co se jí stalo. Cítil téměř osobní

zájem o její případ.

Vrátil se za psací stůl a rukou jí pokynul, aby se posadila.

„Neodcházejte, prosím. Jestli chcete, můžete si ty brýle za-

se nasadit.

Podívala se ke dveřím a potom si opět zakryla oči brýle-

mi. Posadila se, plášť ale pořád držela před sebou. Jamie se

zhluboka nadechl a polknul. Jestli se mu opět podaří získat

její důvěru, bude to zázrak. Musí se o to ale pokusit. „Mů-

žete mi říct… co se stalo?” Zápisník si položil na klín a poo-

točil židli blíž ke stěně, aby se jí nemusel dívat přímo do ob-

ličeje. Snad to pomůže.

„Jak chcete.” V jejím hlase uslyšel zaváhání, které mu

proniklo až do srdce. „Před týdnem jsem si všimla nového

kocoura. Za domem mám malou kůlnu, a když se venku

ochladí, dávám tam kamínka, aby měly toulavé kočky, kte-

ré krmím, trochu tepla. Tam jsem ho našla, černobílého

s krátkou srstí.”

Kočky? Jamie nechápal, kam tím míří. „Počkejte, to mi

musíte trochu vysvětlit. Váš dům – kde to je? Bydlíte ve měs-

tě?”

„Na předměstí,” odpověděla. „Asi čtvrt míle od toho mo-

telu.”

Prudce se na ni podíval. „Little Eddie’s? Ten motel, co

minulý týden vyhořel?”

„Ano. Bydlím na Crescent Lake Road čtyři.”

Zapsal si adresu. „Bydlíte tam už dlouho?” zeptal se a ří-

kal si, že kdyby tomu tak bylo, musel by ji znát. I když se

Mansfield snažil tvářit jako velkoměsto, byl ve skutečnosti

jen o něco větší vesnice, která trochu přerostla své původní

hranice. Téměř všechny obyvatele znal od vidění a velkou

část i jménem.

„Nastěhovala jsem se prvního září. Ten dům patřil mému

otci. Vyrostla jsem v něm. Otec na jaře zemřel a dům mi od-

kázal.”

Lusknul prsty, rád, že si konečně vzpomněl. „Vy jste dce-

ra Henryho Cooka!” Přitakala. Henry obhajoval pěknou

řádku lotrů, které Jamie za svých deset let působení u mans-

fieldské policie pochytal. To však nebyl důvod, proč toho

muže neměl rád. Byl to Cook osobně. Musel mít vždycky

pravdu a tvářil se, že jen on ví, co je správné. Když umřel,

Jamie pro něj příliš netruchlil. Jeho dcera ale možná ano.

„Upřímnou soustrast,” řekl.

„Děkuju.”

Podíval se do zápisníku. „Takže vy jste se tam nastěhova-

la před dvěma měsíci. Kde jste bydlela předtím?”

„Poslední tři roky v New Yorku.” Zaváhala. „Předtím

většinu času na Rhode Islandu. Hodně jsme cestovali a do-

ma jsme byli téměř všude.”

Cestovali. Nenapadlo ho, že by mohla být vdaná. Auto-

maticky se jí podíval na levou ruku, jestli ale nosila snubní

prsten, byl ukryt pod rukavicí. Zklamání, které pocítil, ho

ohromilo. Panebože, tu ženu zná sotva půl hodiny a už žár-

lí jako malý školák.

Očima sledovala jeho pohled. „Jsem rozvedená,” pozna-

menala.

Rozzářil se. „Aha.” Kristepane, Keegane. „To mě mrzí.”

„Mě ne.”

Potlačil úsměv a vyzval ji: „Pokračujte, prosím, o těch

kočkách.”

Pohrávala si se zipem u kabelky. „Po nějaké době jsem si

všimla, že ten kocour trochu kulhá. Včera se mi ho konečně

podařilo chytit. Vzala jsem ho do své ordinace – praxi mám

v domě – a zjistila jsem, že má všechny čtyři tlapky spálené.

Spáleniny jsem mu ošetřila a nasadila antibiotika.”

Jamie přestal psát a podíval se na ni. „Spáleniny.”

Přikývla. „Jste si jistá? Chci říct, ta zranění už byla dost

stará -”

„Fénix se u mě objevil před týdnem, poté, co hořelo v mo-

telu.”

„Vy mu říkáte Fénix?”

„Ano. Protože vstal z popela. Srst měl spálenou. Dokon-

ce lehce páchl petrolejem. Jsem si jistá, že musel být u toho

požáru.”

„Takže tohle jste mi přišla říct?” Tak je to tedy. Žádné

znásilnění. Alespoň ne v poslední době. V minulosti ale mu-

selo k něčemu dojít, jinak by nebyla tak citlivá na dotek. Po-

litováníhodná situace, ale nic, co by mělo co dělat s jeho pří-

padem.

Zhluboka se nadechla. „To ale není všechno.”

„Pokračujte.”

„Byla bych radši… byla bych radši, kdybyste si to dál ne-

psal.” K jeho překvapení zvedla hlavu a sundala si brýle, po-

tom se mu prosebně podívala do očí. Panebože, jak byla

nádherná. „Moc vás prosím. Bylo pro mne dost těžké už je-

nom sem přijít. Musím pořád myslet na to, že by mě někdo

mohl poznat a dozvědět se…”

„Co by se měl kdo dozvědět?”

V krásném obličeji se jí objevil bolestný výraz. „Nechci

sloužit lidem ve městě za blázna. Chci vám jenom říct, co

vím, a potom odejít a mít svůj klid. To je jediné, po čem

opravdu toužím. Ale bojím se, že by se někdo mohl dozvě-

dět, co vám teď řeknu -”

„Doktorko Cooková. Indie.” Nasadil výraz nefalšované

upřímnosti. Byla to jedna z jeho zbraní a nebyla to ta nejry-

zejší… ale nebude to poprvé, kdy musí využít svých herec-

kých schopností, aby získal důvěru vyslýchaného. Byl by si

jen přál, aby právě u té osoby, kterou má před sebou, tako-

vé triky nemusel používat.

Vrhl postranní pohled na magnetofon uprostřed stolu,

s uspokojením zaznamenal, že červené tlačítko nahrávání je

stále zmáčknuté, a ujistil ji: „Když nechcete, abych si dělal

poznámky, žádné poznámky si dělat nebudu.” Ostentativně

zaklapl zápisník a zastrčil jej do kapsy. „Proč byste mi ne-

mohla říct, s čím jste za mnou přišla? Nikdo jiný kromě nás

dvou tady není.”

Podívala se mu zpříma do očí a skousla si spodní ret. Vši-

ml si, že nervózně svírá ruce v klíně, a připadal si jako zlý

vlk, který se chystá zakousnout svou oběť. „Slibte mi, pro-

sím, že si nebudete myslet, že jsem blázen.”

Shovívavě se usmál.

„Nebudu si myslet, že jste blázen.”

Na okamžik ještě zaváhala a potom začala vyprávět:

„Mám takovou schopnost… cítit věci. Dokážu… číst v lidech

a zvířatech, dokonce i v neživých předmětech. Parapsycho-

logicky číst.”

Zíral na ni, výraz nepohnutý, i když mu bylo, jako by ho

někdo kopnul do žaludku. Panebože, médium. Říká mu ta-

dy, že dokáže číst myšlenky. Blázen? Kéž by si mohl myslet,

že je to blázen. S bláznem se nakonec nějak dohodnete.

Blázna můžete pochopit, pracovat s ním, dokonce s ním

soucítit. Ale s médiem? Musí si dělat legraci.

Proboha, proč právě ona? Proč ze všech lidí právě India

Cooková s těma nadpozemsky krásnýma očima a atmosfé-

rou tajemná a zranitelnosti, kterou kolem sebe šíří? Jak

nádherná a fascinující mu připadala! Vzpomněl si na tetu

Bridey a na všechny fígle, které dokázala předvést, když

chtěla nalákat a vyždímat nějakého zákazníka. Samozřej-

mě, že mu India Cooková připadala fascinující. To bylo

přesně to, co chtěla. Věděla přesně, co dělá, a dělala to veli-

ce, velice dobře.

Vstal, šel ke dveřím a chladně se rozloučil: „Děkuji za

čas, který jste mi věnovala, doktorko Cooková. Dám vám

vědět, kdybych vás ještě potřeboval.”

Čelist jí ztuhla. Ledově se na něj podívala. Nasadila si

brýle, ale nezvedla se. „Nesnáším, když mě někdo vyhazuje,

poručíku.”

„A já zase nesnáším, když mi někdo věší bulíky na nos.”

Její dokonalá ústa se otevřela a zase zavřela. „Není mož-

né, abyste byl takový nevěřící Tomáš.”

„A já si zase myslím, že není možné, abyste mě s takovým

nesmyslem okrádala o můj drahocenný čas.”

Zkřížila paže a pevně se na něj dívala, bradu bojovně vy-

strčenou. „Opravdu mám parapsychologické schopnosti,

poručíku. Už tři roky. Nějakou dobu jsem je mívala i jako

dítě -”

„Doktorko Cooková, na takové pohádky jste si vybrala

špatného detektiva.”

„Jste detektiv zodpovědný za případ těch požárů. Četla

jsem to v Mansfield Courier.”

„A jsem detektiv, který nikdy, nikdy neuvěří takovým ne-

smyslům, na to můžete vzít jed.”

„Proč ne?” chtěla vědět.

Opatrně. „Mám své důvody.” Ukázal směrem ke dveřím.

„Jestli byste teď byla tak hodná -”

„Jak myslíte.”

Vstala a vykročila k otevřeným dveřím, potom se náhle

zarazila a zůstala stát otočená k němu zády. Nepatrně zavr-

těla hlavou. „Ne, to nemohu udělat. Nemohu jen tak odejít

a neříct vám, co vím. Kdyby založil další požár, nepřestala

bych si vyčítat…” Otočila se, znovu se posadila a vzdorovitě

vztyčila hlavu. „Pět minut. Jenom si poslechněte, co vám

musím říct, a potom odejdu. Věřte mi, že se nemůžu dočkat,

až už odtud budu pryč.”

Povzdechl si, posadil se zpátky za psací stůl a netrpělivě

mávl rukou, aby tedy mluvila.

Jazykem si navlhčila rty, normálně jasná známka nervozi-

ty. Trápilo ji, že nesehrála svou roli tak dobře, jak měla? Ne-

bo jen chtěla, aby se mu pohled na jazýček přejíždějící po je-

jích dokonalých rtech dostal pod kůži, aby ztratil jasnou hla-

vu a podlehl hormonům? Ne, s tímhle neuspěje. Samozřejmě,

byla to velice atraktivní žena. A kdyby nebylo té zmínky o je-

jích „schopnostech”, mohl by možná podlehnout fascinující

představě jejích hezkých vlhkých rtů… zatoužil by poznat,

zda jsou tak hebké, jak vypadají, zda je její jazyk opravdu tak

mrštný. Představoval by si, jak ji líbá a ona mu polibek vrací.

Jak mu rozepíná košili a dotýká se rty jeho hrdla…

„Posloucháte mě, poručíku?” zeptala se. Trhl sebou,

ohromen tím, jak rychle se vzrušil. Ve třech vteřinách z nuly

na stovku. „Samozřejmě. Říkala jste…”

„Že se u mne projevují dva druhy mimosmyslového vní-

mání. K prvnímu dochází, když se dotýkám živoucích věcí,

osob nebo zvířat. Cítím jejich myšlenky, dokážu dokonce

zachytit vizuální představy toho, co vidí nebo viděli. Tomu

se říká telepatie. Druhý druh je vnímání neživých objektů.

Je daleko jemnější, jedná se pouze o přenos zbytku energie

těch, kteří se předmětu dotýkali přede mnou. To je -”

„Psychometrie,” doplnil Jamie.

Ohromeně se odmlčela. „Ano. Vy víte něco o parapsy-

chologických jevech?”

„Ano, prosím,” prohodil sarkasticky a cítil, jak jeho vzru-

šení pomalu odeznívá. „Vím o tom úplně všechno.”

Chvíli si ho prohlížela a potom pokračovala. „Když jsem

se poprvé dotkla Fénixe, abych ho chytila, okamžitě jsem

uviděla obraz, jak všude kolem něho šlehají plameny. Cítila

jsem jeho hrůzu, jeho bezmocnost. Později, když jsem mu

čistila a zavazovala rány, jsem spatřila mužský obličej – mla-

dý, s tmavými vlasy. A byl tam nějaký sklep nebo dílna ve

staré cihlové budově s podivným tepaným zábradlím na

schodišti – nebyla to však ta budova, co hořela.”

Vyrazil ze sebe krátké zasmání. „A to všechno máte

z jedné kočky?”

Napřímila se v ramenou. „Byly to neobyčejně výrazné ob-

razy, velice podrobné. Intenzivní emocionální prožitek vy-

tváří nejsilnější energii. A k Fénixově hrůze jsem byla zvlášť

vnímavá. Mám… dost velký strach z ohně. Vlastně je to fo-

bie. Když mi bylo pět, zůstala jsem zavřená v hořící stodole.

Dodnes mě o tom pronásledují noční můry. Je to pravděpo-

dobně můj největší strach a je to přesně to, co Fénix prožil

v tom motelu.”

Jamie se postavil. „Ještě jednou vám děkuju, doktorko

Cooková, že jste mě o tom přišla informovat.”

„Poznala bych ho,” řekla. „Toho mladého muže s tmavý-

mi vlasy. Ten obličej mi byl povědomý. Neměla bych se po-

dívat do policejní kartotéky nebo něco takového?”

Možná by s sebou ještě mohla přivést tu kočku, aby se ta-

ky podívala. „Ne, to myslím nebude nutné.” Postavil se ke

dveřím. „Jak jsem už říkal, zavoláme vám, kdybychom vás

potřebovali.”

Dvě vteřiny tam nehybně seděla, potom se zvedla, ote-

vřela kabelku, vyndala vizitku a podala mu ji. Dávala při-

tom pozor, aby se ho nedotkla. „Ne že bych si myslela, že ji

použijete. Na shledanou, poručíku.”

Když odešla, vzal magnetofon, přetočil pásku na začátek

a stisknul tlačítko přehrávání. Uslyšel svůj vlastní hlas: Vý-

borně, skvěle. Odmlka. Pochopte, musím si to nahrát… Pře-

točil pásek dopředu. To je jediné, po čem opravdu toužím…

Její hlas. …bojím se, že by se někdo mohl dozvědět, co vám

teď řeknu… Má na to právo.

„India Cooková! Jsi to opravdu ty?”

Zastavila se s rukou na klice vstupních dveří a otočila se.

Pracovním zmatkem mansfieldské policejní stanice se k ní

prodíral Sam Garett. Měla vědět, že ji pozná i s těmi slu-

nečními brýlemi. Na střední škole byla jeho dcera Miranda

její nejlepší kamarádka. India u Garettů téměř bydlela. Po

střední škole, je tomu už patnáct let, však kapitána Garetta

viděla jen dvakrát – na své velkolepé svatbě v Newportu

a letos v květnu na pohřbu svého otce. Ani jednou se nedo-

stali k tomu, aby si promluvili.

„Kapitáne Garette, jak se vám daří?”

Podával jí ruku, tvářila se ale, že si toho nevšimla, a hle-

dala v kabelce pouzdro na brýle.

„Vždycky jsi mi říkala Same, opravil ji přátelsky. „Mám

se výborně. Za pět měsíců, tři týdny a čtyři dny jdu do dů-

chodu.”

Usmála se. „Takže konečně budeš moct napsat tu knihu

o rybách?”

„O tom nepochybuj! A jak se máš ty? Pořád tak pohádko-

vě bohatá?”

„No… pohádkově bohatý byl Perry. Díky chytré před-

manželské smlouvě je pořád stejně bohatý, jako býval, a já

utahuju opasek. Nezůstalo mi nic než má důstojnost.”

Upadl do rozpaků. „Promiň, to mě mrzí. Miranda mi nic

neřekla.”

„Asi o tom vůbec neví. Od svatby jsem ji neviděla.” Zhlu-

boka se nadechla. S Perrym jsme to nezvládli ani k prvnímu

výročí. Před třemi roky jsem ho opustila. Potom jsem žila tři

roky v New Yorku a pracovala ve veterinární nemocnici.”

„Takže ses vrátila, abys uspořádala dědictví?”

„No, vlastně… chtěla bych se tady usadit. Nastěhovala

jsem se do otcova domu. Z obývacího pokoje a pracovny

v přízemí jsem udělala čekárnu a ordinaci a otevřela jsem si

svou vlastní praxi.”

Zamračil se. „A to jsi mě ani nepřišla navštívit?”

Zaraženě pokrčila rameny. „Víš, Same, s nikým se nestý-

kám.”

Sam pomalu přikývnul. „Musíš vědět, proč to děláš. Tak-

že, co tě dnes přivádí do mého svatostánku zákona?”

India zaváhala a přemýšlela, co všechno mu může pro-

zradit. Vždycky jí připadal jako báječný otec a věřila mu.

Odhodlaně se nadechla a stručně mu vylíčila události po-

sledních čtyř let… blesk a podivné schopnosti, které změni-

ly celý její život… a nakonec Fénix a obličej, který uviděla,

když se ho dotkla.

Když skončila, upřeně si ji prohlížel. Na okamžik dostala

strach, že jí ukáže dveře stejně jako ten skeptický poručík

Keegan. Potom se ale usmál a řekl: „Víš, co teď uděláme?

Půjdeme ke mně a ukážu ti pár fotografií. Co bys tomu ří-

kala?”

Zamrkala údivem. „To myslíš vážně?”

Nedbale pokrčil rameny. „Nemáme co ztratit. Pokud máš

dost času a nevadí ti to…”

„Jestli mi to nevadí? To je přesně to, proč jsem sem při-

šla.”

Za chvíli už seděla u velkého stolu před jeho kanceláří

a probírala se svazky policejních fotografií. Žádné jedovaté

posměšky, žádné podivné pohledy, pouze: „Podívej se tady

na to, možná tam ten obličej najdeš.”

Starý dobrý Sam Garett, pomyslela si, když se začala pro-

bírat stránkami kartoték. Kdyby jen její vlastní otec býval

alespoň zpoloviny tak chápavý, kdyby ji jen dokázal při-

jmout takovou, jaká byla, a měl zpoloviny tolik porozumě-

ní pro její zvláštnosti.

Před očima si vyvolala obličej, který hledala – mladý, di-

voký, jistým způsobem pohledný. Muž měl černé vlasy

a tmavé výrazné oči. Prošla stovky fotografií a každou, kte-

rá byla jen vzdáleně podobná, podrobila pečlivému zkou-

mání. Po nějaké době si však začala myslet, že je to jen ztrá-

ta času. Obličeje splývaly do jednoho, a ten pořád a pořád

víc připomínal… poručíka Keegana.

Opřela se v židli a promnula si oči, to však jen zaostřilo

obraz v její mysli. Navzdory rozpolceným citům – oprava,

antipatii – kterou k poručíku Keeganovi cítila, musela při-

pustit, že obličej má pozoruhodný. Měl široké čelo a pevnou

bradou a až příliš dokonalý nos. Tmavé přerostlé vlasy mu

padaly do čela a na ústech mu pořád pohrával chlapecký

úsměv. Jeho tmavomodrý oblek nebyl nic moc, alespoň

v porovnání s Perryho obleky z Milána. Perry si vždycky ne-

chával záležet na tom, aby mu krejčí vycpal ramena a rafi-

novaným střihem vykouzlil atletický vzhled, který tolik ob-

divoval a o který ho příroda ochudila. K Jamesi Keeganovi

příroda tak skoupá nebyla. Pod jeho oblekem se rýsovala

mohutná ramena a svalnatá postava.

Nešlo však jen o výšku a svaly; navíc měl přirozenou au-

toritu a rozhodnost. Měl v sobě něco, co naznačovalo – ale

nehlásalo – že je schopen čehokoliv. Že je to člověk, které-

mu jdou všichni muži z cesty… zatímco ženy umírají touhou,

aby se s ním zapletly.

India si promnula ztuhlou šíji a obrátila další stránku. Ne-

mysli na to. Prohlédni ty kartotéky do konce a potom můžeš

jít domů. Domů, kde budeš naprosto, zázračně sama. Žádný

Henry Cook, Perry Milbank nebo James Keegan. Nikdo, kdo

by o tobě pochyboval, vysmíval se ti nebo tě poučoval. Nebo,

nejhorší ze všeho, dotýkal se tě!

DRUHÁ KAPITOLA

Jakmile Jamie sešel dolů do přízemí, hned ji uviděl, jak

sedí za stolem před kapitánovou kanceláří a prohlíží si po-

licejní fotografie, rukavice stále na rukou. „Vy to prostě ne-

vzdáte,” poznamenal. Odvrátila se a vylovila z kabelky slu-

neční brýle.

„Poručíku.” Ve dveřích kanceláře se objevil kapitán Gar-

rett. „Měl byste pár minut čas?” Vešel zpátky do kanceláře

a Jamie ho následoval. „Zavřete dveře,” požádal ho.

Jamie poslechl. „Umí v tom chodit, Same. Všechno jsem

si nahrál a tu nejdůležitější část už jsem stihl přepsat, mys-

lím, že se docela pobavíš -” podal kapitánovi modrý po-

známkový blok, „- ale není tam nic, co bychom mohli pou-

žít.” Otočil se a podíval se na elegantní profil Indie Cookové

prosvítající skleněnou výplní dveří. Byla zcela zabrána do

policejních kartoték.

„Chci, abys s ní spolupracoval,” sdělil mu Sam.

Jamie se k němu prudce obrátil. „Prosím?”

Sam se zazubil a poklepal zápisníkem o stůl. „Tak si to

tak neber.”

Že si to tak nemá brát? „V zápisu o případu chci mít do-

slovně uvedeno, že s touhle ženskou odmítám spolupraco-

vat.”

„Co by ti to udělalo?”

„Vždyť si z nás dělá blázny. Same, tak zoufale na tom za-

se nejsme.”

Sam ho poklepal po ramenou. „Ale ano, jsme. Vždyť to

moc dobře víš, Jamie. Ten šílenec se tenhle týden zase chystá

něco zapálit, a podle všeho bude ten požár větší a ničivější

než předešlý. Nemáme jedinou stopu. Jediné, co máme,”

ukázal na skleněnou stěnu, „je India Cooková.”

„Když všechno selže, šaman to zachrání, co? Nemůžu

uvěřit, že ses na tu blbost nechal nachytat!”

Sam se zašklebil. „Věř nebo ne, ale nezapomeň, že ti mů-

žu přikázat. Pořád ještě jsem kapitán. I když v dubnu tu mou

židli dostaneš.”

„Proč myslíš, že to místo nabídnou zrovna mně?”

Kapitán si odkašlal. „Nejen že vždycky svého muže chy-

tíš, ale téměř pokaždé ho taky dostaneš za mříže. Máš nej-

vyšší procento odsouzených, protože znáš přesné znění zá-

konů. To dokazuje, že myslíš hlavou a můžeš to někam

dotáhnout. Věř mi, že ze všech kandidátů máš největší šan-

ci. A o to místo přece stojíš, ne?”

Slova Jamiemu nestačila, aby popsal, jak moc o to stojí!

Garrett se usmál. „Tak rozlouskni ten případ a máš to

v kapse.”

„Vyřešil jsem už spoustu případů. Proč je právě tenhle

důležitý?”

„Protože starostce Weemsové leží obzvlášť v žaludku.

Vůbec se jí nelíbí představa, že Mansfield lehne dům po do-

mu popelem. Alespoň ne během jejího volebního období.”

„A když se mi ten případ nepodaří vyřešit?”

Kapitán pokrčil rameny. „Časem přijdeš na to, že lidé si

nejvíc všímají neúspěchů. Zejména když jde o postup.”

Jamie zaúpěl. „To je přesně ten důvod, proč nechci pra-

covat s nějakými parapsychologickými jevy. Nějaké po-

chybné médium je -”

„Mnoho policejních oddělení pracuje s médii, Jamie. Moc

dobře to víš. Používají je dokonce i FBI a CIA.”

„Vždycky se najde blázen, který je tomu nesmyslu ocho-

ten věřit.”

„Potom jeden takový blázen stojí přímo před tebou,” od-

pověděl mu Sam. „A jako tvůj nadřízený ti dávám rozkaz

využít k vyřešení toho případu služeb Indie Cookové. Po-

kud ovšem nemáš nějakou novou horkou stopu, na které

zrovna pracuješ.”

Jamie si povzdechl a zavrtěl hlavou.

„To jsem si mohl myslet.” Sam vyhlédl prosklenou stě-

nou. „Vypadá to, že už je s těmi fotografiemi hotová. Teď ji

požádám, aby se podívala na ten třetí dopis, a byl bych rád,

abys byl u toho.”

„Třetí dopis? Ví něco o tom čtvrtém, co dneska přišel?”

„Pokud jsi jí to neřekl, tak ne. Řeknu jí, že bych chtěl, aby

se podívala na nejnovější dopis. Uvidíme, co nám poví.”

Jamie se zatvářil překvapeně a potom se rozesmál. „Ty si

ji chceš vyzkoušet, ty starý lišáku. Přece jenom nejsi tak dů-

věřivý!”

„Ale jsem otevřený všem možnostem. Viděl jsem Indii

Cookovou vyrůstat a důvěřuji jí. Malá zkouška ovšem ne-

může být na škodu.”

Jamie nedokázal potlačit škodolibé uchechtnutí.

„Přátelský pokus,” dodal Sam. „Tím chci říct, abys nebyl

moc komisní. Je to milé děvče – bez ohledu na to, co si mys-

líš. Snaž se, aby ti důvěřovala. Použij ten svůj vyhlášený ir-

ský šarm.”

Opustil kancelář, přistoupil k Indii Cookové a o něčem

spolu mluvili. India zavrtěla hlavou. Tvář, kterou hledala,

očividně nenašla. Sundala si sluneční brýle a Jamie přes sklo

na krátký okamžik zachytil pohled jejích očí. Zničujících očí.

Byla dobrá. V porovnání s ní byla teta Bridey v oblasti

pokoutního okultismu ubohý amatér. Bridey byla vždycky

příliš průhledná, příliš dychtivá po popularitě. Její přehna-

ná okázalost vzbuzovala v lidech podezření, zejména v ne-

důvěřivých policistech, kterým se pokoušela „pomáhat”.

India Cooková byla oproti tomu neuvěřitelně přesvědčivá.

Její hrané zdráhání, její „chci, aby mě všichni nechali na po-

koji”, bylo nejmazanější představení, jaké kdy viděl. Když

se k tomu ještě připočte její titul – doktorům věří každý! – dá

se pochopit, proč se nechal nachytat i někdo normálně tak

střízlivý jako Sam Garrett. Vždyť i Jamie s ní chvíli soucítil!

A pravděpodobně by jí na to naletěl, kdyby nebylo jeho

minulosti, minulosti, o které nemohla nic vědět. A bude je-

dině dobře, když se ani nedoví. Kdyby obyvatelé Mansfiel-

du odhalili pravdu o jeho promarněném mládí, kapitánem

by se nestal ani za milion let.

Vešel do Samovy kanceláře. Sam vyndal ze zásuvky plas-

tikové pouzdro s originálem dopisu. „To je ten dopis, Indie.”

Sundala si rukavice a položila je na stůl. Potom vzala do-

pis do dlaní, v očích nepřítomný výraz a obočí stažené. Leh-

ce zavrtěla hlavou. „Neživé předměty se nedají číst moc

přesně,” poznamenala.

Moc pěkná výmluva.

„Ale,” pokračovala, „tady toho vidím docela dost. Myslel

na ohně, které zatím zapálil, na to, jak byly… bezvýznamné,

náhodné. Zažehl je jen proto, aby posloužily… nějakému dů-

ležitějšímu účelu, konečnému cíli.” Obličej se jí uvolnil

a podívala se na Sama. „Dává to nějaký smysl?”

Jamie obrátil oči v sloup. Tenhle trik zná každá cikánka,

co vám čte z ruky. Svému důvěřivému zákazníkovi napoví-

dá spoustu obecností, a potom se ho začne vyptávat, aby se

dozvěděla víc a víc – a nakonec mu to převypráví jako „pa-

rapsychologické čtení”. Jestliže to provede chytře, devět

z deseti obětí jí uvěří a nemají ani stín podezření, že to z nich

napřed vytáhla.

Sam vypadal zahloubán sám do sebe – možná proto, po-

myslel si Jamie, že prohlédl její hru, nebo proto, že „důleži-

tější účel” Světlušky byl policii stejnou záhadou jako Indii

Cookové. „Pokračuj.”

Zavřela oči. „Motelem to neskončí. Tím jsem si jistá. Ten

muž – je to muž – bude pokračovat, pošle další dopisy a za-

pálí další domy.”

„Můžeš nám o něm něco povědět?” zeptal se Sam.

„Cítím… opovážlivost. Nesmírnou opovážlivost. Ale nic

konkrétního. Nic takového jako popis osoby.”

Nic konkrétního, pomyslel si Jamie. Překvapivé, překva-

pivé.

„Co vám můžu říct,” pokračovala, „je to, že každý oheň

bude větší než ten předešlý. K něčemu to vede. K něčemu

velikému.” Pokrčila rameny, otevřela oči a potřásla hlavou.

„Ke konečnému, zničujícímu požáru.”

Prudce vydechla a podala dopis Samovi. „Má v plánu za-

žehnout každý týden jeden oheň. Jsem přesvědčená, že už

odeslal čtvrtý dopis.”

Sam přikývl. „Došel dneska ráno.”

Oči se jí rozšířily a potom stáhly do úzkých štěrbin. „Ne-

mám ráda, když mě někdo zkouší, Same. Zejména když je

to bez varování.”

„Moc čestné to ode mne nebylo,” připustil kapitán.

„Omlouvám se. Ohromilo mne, že jsi věděla o tom čtvrtém

dopise.” Obrátil se k Jamiemu. „Co si o tom myslíš teď?”

Jamie se opovržlivě pousmál. „Myslím, že každý ve měs-

tě – včetně doktorky Cookové – čekal, že přijde čtvrtý dopis.

Možná to dokonce zaslechla hned ráno, jak sem přišla.”

Napřímila se. „Mýlíte se, poručíku. Nic takového jsem

nezaslechla.”

„Zdá se mi, že to poručík trochu přehání,” zastal se jí

Sam.

„Tím chceš říct co?” naježil se Jamie.

„Jenom to, že jeden z důvodů, proč jsi tak úspěšný de-

tektiv, Jamie, je tvůj jasnozřivý šestý smysl. Policajtské mi-

mosmyslové vnímání.”

„Já nemám žádné -”

„Jak tedy potom vysvětlíš, že když jsi jel tenkrát kolem

toho obchodu, měl jsi „tušení”, že se tam něco děje, zastavil

jsi, šel jsi dovnitř a chytil lupiče přímo při činu? Nebo teh-

dy, když zmizela ta stará dáma, a ty jsi věděl, že bude -”

Jamie odmítavě mávl rukou. „Nějaké tušení ještě nezna-

mená, že bych si chtěl hrát na věštce! Je to jen logické myš-

lení. Na úrovni podvědomí. Aniž si to uvědomuješ, spojíš si

různé náznaky. K takové schopnosti se dopracuje každý,

kdo dělá denodenně naši práci.”

„Ne každý,” odporoval Sam, „a ne na tvé úrovni. Nevím,

proč se těm parapsychickým věcem tak bráníš, Jamie, ale ne-

chci, abys svou skepsi přenášel do tohoto případu.” Potom

oslovil Indii Cookovou: „Ať už nám to pomůže nebo ne, já

ti věřím a byl bych ti velice zavázán, kdybys na tom případu

mohla s poručíkem Keeganem spolupracovat. Každá po-

moc je vítaná.”

Zvedla obočí. „Mám takový pocit, že poručík Keegan se

bez mé pomoci rád obejde. Spolupráce nemůže být jedno-

stranná.”

Jamie neslyšně zaklel. „Same, tohle je -”

„Poručík Keegan s vámi bude spolupracovat, Indie.” Sam

se zazubil. „Je to tvrdohlavý mezek, ale docela mu to pálí.”

Probodl Jamieho pohledem. „Dost chytrý na to, aby v tak

ožehavém období své kariéry uposlechl příkaz nadřízeného.”

Jamie se na něj nasupeně zamračil, Sam se ale jen usmí-

val.

Doktorka Cooková vzala z opěradla svůj kabát a oblék-

la si ho. „Nevím, nevím, Same. Nemyslím si, že to bude fun-

govat. Lituju, žé jsem sem vůbec chodila. Jsem tady teď za

blázna a ten obličej jsem v kartotéce stejně nenašla.”

Jak by taky mohla? Vždyť vůbec neexistuje, myslel si Ja-

mie. Za to hrané zaváhání by mohla dostat Oscara. V Sa-

mových očích tak jenom zvýšila svou důvěryhodnost. Je

pěkně mazaná.

„Budu k tobě, Indie, úplně otevřený,” řekl Sam. „S tímhle

případem jsme se octli v slepé uličce a nevíme jak dál, jinak

bychom tě asi neobtěžovali. Byl bych ti proto nesmírně

vděčný, kdybys nám pomohla. Považoval bych to za svou

čest a byl bych ti zavázán.”

Vypadala, že o tom přemýšlí. „Tak tedy dobře,“ řekla na-

konec. „Vyhrazuji si ale právo, že můžu pátrání kdykoliv ne-

chat.”

„To je čestná dohoda,” kývl Sam. „Nuže. Ve sklepě, kte-

rý India viděla, bylo železné zábradlí s – co to bylo, ptáci…?”

India přikývla. „Malí tepaní ptáci. Ptáci kočky přitahují.

Proto si je asi Fénix zapamatoval.”

Jamie se snažil vyměnit se Samem postranní pohled, Sam

ale očima vytrvale uhýbal. „Co ještě, Indie?” vyptával se.

„Co to bylo za ptáky? Mohla by sis vzpomenout?”

Pokrčila rameny. „Obyčejní ptáci. Nevím přesně. Měli

chocholky.”

„Chocholky,” zopakoval Sam. „Něco jako sojky?”

„Větší.” Zatajila dech, jak se snažila vzpomenout. „Řek-

la bych jako kardinálové.” Oči se jí rozšířily a zvedla obočí.

„Kardinálové!” Usmála se. „Byli to kardinálové!”

Tentokrát se Sam na Jamieho podíval, v očích zlomyslný

výraz, jakoby chtěl říct: „tak co tomu řikáš?“ Jamie se ušklí-

bl.

„Lorillard Press!” vykřikla India tak nadšeně, že by to od

ní Jamie nečekal. „Lorillard“, zopakovala netrpělivě. Jamie

a Sam na ni jenom zírali. „O Lorillard Press jste snad slyše-

li, ne?” ušklíbla se.

„Bylo by dost divné, kdyby ne,” procedil Jamie mezi zu-

by. „Je to největší podnik ve městě.”

Sam namítl: „Co to má ale společného s kardinály? Vy-

dávají přece obchodní literaturu a ne ornitologické příruč-

ky.”

„Na to, abys věděl, co s tím mají společného, bys musel žít

v Mansfieldu o něco déle,” řekla.

„Copak není dvacet let dost dlouhá doba?” zeptal se

Sam.

„Lorillard Press byla založena před dvaceti pěti lety,” vy-

světlila doktorka Cooková. „Alden Lorillard skoncoval se

svou právnickou praxí, koupil dvě prázdné budovy v centru

města a udělal z nich vydavatelství. Budova, kde jsou teď

sklady, bývala stará střední škola. V sousední kancelářské

budově sídlila -”

Sam lusknul prsty. „Něco… s kardinály.”

„Továrna na psací stroje,” doplnila India. „Psací stroje

Kardinál. Když Alden založil Lorillard Press, bylo mi sedm

let.”

„Alden?” zeptal se překvapeně Jamie. „Vy si spolu tyká-

te?”

„Býval společníkem mého otce. Když Alden praxi opus-

til, zůstali velice dobrými přáteli.”

„Počkejte, počkejte.” Jamie si dal ruce v bok a podíval se

jí zpříma do očí. „V tom si musíme udělat trochu jasno. Vy

si myslíte, že tepané zábradlí, které jste údajně viděla v myš-

lenkách kočky, se nachází v kancelářích nakladatelství Lo-

rillard Press, protože ta budova kdysi patřila společnosti,

která měla ve svém názvu Kardinála. A že to místo s tepa-

ným zábradlím může mít něco společného se záhadným mu-

žem, kterého jste také viděla – přesněji řečeno údajně vidě-

la – v té kočce, a že tento tajemný muž může být zapleten do

požáru motelu Little Eddie’s.”

India ho bez jediného slova upřeně pozorovala. Potom se

obrátila k Samovi. „Ten muž, jehož obličej jsem viděla, by

mohl pracovat u Lorillard Press. Chceš, abych se zeptala Al-

dena, jestli nemá fotografie svých zaměstnanců?”

„Už teď ti mohu říct, že nemá,” odmítnul Sam. „Alden

byl v řízení podniku vždycky trochu staromódní.”

„Víc než trochu,” souhlasila s úsměvem. Jamie uviděl na

její tváři náklonnost, která mu žaludek zkroutila absurdním

návalem žárlivosti. „Viděla jsem se s ním minulý týden a ře-

kl mi, že tam dokonce ani nemá počítač – ani jediný! Alden

je ze staré školy.”

„Dinosaurů,” rýpnul si Jamie.

„Každopádně,” řekl Sam a probodnul Jamieho varovným

pohledem, „fotografie k dispozici nemáme. Takže nám zbý-

vá jen jediný způsob, jak identifikovat toho chlápka, než

znovu udeří. Vy dva budete hlídkovat v civilním autě před

Lorillard Press od půl čtvrté do půl šesté, když zaměstnanci

odcházejí. Doktorka Cooková se bude dívat, jestli nespatří

ten obličej. Nějaké otázky?”

Jamie si dlouze povzdechl. „Vyzvednu vás ve čtvrt na čty-

ři, doktorko Cooková,” řekl a otočil se k odchodu.

„Poručíku, počkejte,” zavolala.

Otočil se na patě. Co se děje teď?

„Není to vaše?” Vzala ze Samova stolu Jamieho modrý

zápisník a jednou rukou mu ho podávala, v druhé ruce dr-

žela rukavice. Potom se zamračila a ruku opět stáhla.

„Co se stalo, Indie?” zeptal se Sam.

Zastrčila rukavice do kabelky a sevřela zápisník mezi

dlaněmi. Chvíli upírala pohled do prázdna, ústa hněvivě se-

vřená. Potom pohled opět zaostřila a podívala se na Jamie-

ho. Oči jí plály zlatem, panenky měla malé jako špendlíko-

vé hlavičky.

„Moc chytrý tah, poručíku, nevypnout ten magnetofon.”

Hodila mu zápisník. „Nemyslela jsem si, že jste tak prorad-

ný.”

Ona ví o tom magnetofonu? S nejklidnějším výrazem, ja-

ký se mu podařilo nasadit, si Jamie zastrčil zápisník do kap-

sy a s úsměvem prohodil: „Proradnost mám v popisu práce.”

„Děkuju za varování,” řekla ledově a navlékla si rukavi-

ce. „Od téhle chvíle – ” na krátký srdceryvný okamžik se mu

podívala do očí a potom si nasadila sluneční brýle „- se před

vámi budu mít na pozoru.” Práskla za sebou dveřmi.

India sledovala z verandy svého domu, jak se po štěrko-

vé příjezdové cestě z Crescent Lake Road rozsáhlým po-

zemkem osázeným stromy blíží sedan neurčité šedivé barvy.

Když byl natolik blízko, že dokázala rozeznat Jamese Kee-

gana za volantem, nasadila si sluneční brýle – tentokrát

menší s tenkými obroučkami.

Zastavil před velkým kamenným domem, vrhl po něm

krátký oceňující pohled a potom se natáhl a otevřel dvířka

na straně spolujezdce. „Doktorko Cooková.”

„Poručíku.”

„Jiné sluneční brýle.”

„Ano.”

To byla jediná slova, která si vyměnili za celou cestu do

centra Mansfieldu.

Třípatrové cihlové budovy Lorillard Press byly nejstarší

ve městě. Stály těsně vedle sebe a byly propojené chodbou

v druhém patře. U vjezdu do parkoviště z Jefferson Street

byla reklamní tabule Lorillard Press se šipkou k vydavatel-

ství. Keegan zaparkoval hned pod ní. Vypnul zapalování

a zatímco rádiem ohlašoval na stanici svou polohu, India ho

koutkem oka pozorovala. Oblek vyměnil za džíny a džíno-

vou bundu, pod kterou měl šedý svetr s kapucou – oblečení,

které se dokonale hodilo k jeho neposlušným vlasům a pro-

radným bystrým očím.

Znervózňovalo ji, že sedí tak těsně u něho a nemá nic na

práci. Stačilo mu jen natáhnout ruku a mohl se jí kdykoliv

dotknout. Pokoušela se uvolnit a přestat myslet na jeho bez-

prostřední blízkost, na teplo, které z něho sálalo, a na čer-

stvou vůni mýdla, která prozrazovala, že se právě vykoupal.

Ta vůně v ní vyvolala představu, jak stojí nahý v koupelně

a po svalnatém těle mu stékají kapky vody. Co nejrychleji si

přikázala myslet na něco jiného.

„Tohle je dobré místo,” řekl. „Ty stromy a reklamní ta-

bule nás kryjí. Lidé odcházející z budovy si nás ani nevšim-

nou.”

India se rozhlédla kolem. „Co když někdo přijede a bude

chtít zajet na parkoviště? Stojíme hned u vjezdu.”

„Takhle pozdě už nikdo nepřijede.” Podíval se na hodin-

ky. „Je už skoro půl čtvrté. Od této chvíle až do půl šesté bu-

de každý odcházet domů, v patnáctiminutových intervalech,

jak končí jednotlivé směny. Nikdo nás neuvidí.”

„Poručíku, a proč je to tak důležité, aby nás nikdo nevi-

děl?“

„Řekněme, že dnes odpoledne identifikujete nějakého

nešťastníka z Lorillard Press. Mohl bych ho vzít k výslechu,

ale to by nebylo moc chytré. Informace a důkazy získané

z pochybného zdroje -”

„Jako jsem já?”

„Jako jste vy, jsou u soudu nepřípustné. Proto jsem Sa-

movi slíbil, že jestli někoho poznáte, budu ho sledovat do-

mů, abych zjistil, kde bydlí. Jeho dům potom budeme celý

tento týden hlídat, pověsíme se mu na paty, když půjde ven,

a zadržíme ho, kdyby se pokusil založit další požár. Kdyby

nás ale dneska viděl, jak tady čekáme, došlo by mu, že po

něm jdeme. Tenhle týden by si dal pohov a přišli bychom

o šanci chytit ho při činu.”

„I kdyby nás ale viděl, nevěděl by, o koho se jedná. Sedí-

me přece v civilním autě.”

„Všichni ve městě mě znají.”

Dokázala si velice dobře představit, že je to pravda. Byl

jedním z těch mužů, kterého si každý všimne. Jeho výška,

osobnost a povolání k němu musely přitahovat pozornost.

Poté, co čtyři roky dělala všechno pro to, aby ji lidé nechali

na pokoji, se v přítomnosti tohoto muže cítila jako nahá, vy-

stavená nežádoucím pohledům.

Ukázal hlavou ke skupince lidí na parkovišti. „Přehlídka

začíná.”

„Co mám dělat?”

„Jenom se dívejte na lidi, co vycházejí z obou budov. Dej-

te mi vědět, kdybyste viděla svého tajemného muže.”

Většina lidí zamířila přímo k autům, malý hlouček se spo-

lu ještě nějakou dobu bavil a žertoval. Všichni muži byli

mnohem starší než ten, kterého spatřila, když se dotkla Fé-

nixe.

Aby India viděla z okénka, musela se dívat přes poručí-

ka Keegana. Měla pocit, že ho to dost znervózňuje. Několi-

krát se na ni podíval. Potom sáhl do kapsy džínové bundy

a vyndal zápisník a tužku.

„Chcete si všechno zapisovat?” zeptala se.

Podíval se na ni. „Přece víte, co chci. Čtete myšlenky,

ne?”

„Abych mohla číst myšlenky, musím se lidí nejprve do-

tknout.”

„Lidí? Snad věcí, ne? Dávejte si pozor, abyste se nepod-

řekla. Pak už byste z toho moc nevytěžila, doktorko Coo-

ková.”

„Co bych měla vytěžit?”

„Získat větší prestiž jako médium. Tím, že pomůžete po-

licii.”

„Opravdu si myslíte -”

„Já to vím, doktorko.”

Netrpělivě si povzdechla, pohled stále upřený na odchá-

zející zaměstnance. „Jak tedy potom vysvětlíte, že jsem vě-

děla o tom magnetofonu u vás v kanceláři?”

Zasmál se. „Měla byste své triky ještě propracovat. Jsou

dost amatérské. Viděla jste mě, jak jsem magnetofon za-

pnul, a všimla jste si, že jsem ho nevypnul. A místo abyste

mi to hned řekla, schovala jste si to na později jako ukázku

svých schopností.”

„To zní pěkně vypočítavě.”

„Však to taky je pěkně vypočítavé.”

Podívala se na něj. „Neznáte mě, poručíku.”

„Znám vás lépe, než si myslíte, doktorko Cooková. A ra-

dil bych vám, abyste nespouštěla oči z toho parkoviště, ne-

bo nebudu moct Samovi potvrdit, že jsme udělali, co jsme

mohli.” Zapsal si něco do zápisníku. „A o vás si nic nepíšu.

Spokojená?”

Než tomu dokázala zabránit, zašeptala: „Poručíku, co to

slovo znamená?”

Koutkem oka zahlédla, jak se k ní Keegan otočil a po-

díval se na ni, v očích rostoucí zvědavost. Už otvíral ústa,

aby něco řekl. Ale potom se najednou podíval z okna, oči-

vidně něčím zaujatý. Podívala se stejným směrem, zalapa-

la po dechu úžasem a sundala si brýle, aby lépe viděla. Po-

ryv větru se opřel do javorů a zvířil stovky jasně žlutých

listů. Kroužily proti azurově modré obloze a v paprscích

slunce zářily jako zlaté drahokamy. To oslnivé divadlo ji

zcela uchvátilo.

Uvědomila si, že si ji prohlíží.

„Nádherné,” poznamenala, aby zakryla rozpaky.

„Ano, opravdu nádherné,” zamumlal.

Vyvedlo ji to z míry. Opět si začala nasazovat brýle, ale

uchopil ji za zápěstí, aby ji zarazil. Než se mu vykroutila, po-

cítila na zlomek sekundy mocný nápor touhy, který jí vy-

střelil vzhůru paží a vyrazil jí dech. Televizní obrazovka v je-

jí hlavě zablikala a potom se rozzářila – jejíma očima. Byly…

neobyčejně krásné. Nejnádhernější oči, jaké kdy viděla.

„Panebože,” zašeptala a srdce se jí rozbušilo.

„Neměl jsem v úmyslu vás vyděsit,” omlouval se. „Jenom

jsem nechtěl, abyste si nasazovala ty brýle. Jsou, ehm…” Po-

díval se jí do očí a potom na parkoviště. „Bez nich lépe uvi-

díte.”

India ztěžka polkla a přitakala. „Máte pravdu.” To ne-

může být pravda, pomyslela si, když třesoucími se prsty

ukládala brýle do kabelky. Tenhle chlap je nabitý neskuteč-

ně silnou energií Nebo jsem vůči němu přehnaně vnímavá.

Ta možnost ji příliš neuklidnila. „

Keegan chvíli mlčky seděl, potom pokývnul hlavou k par-

kovišti. „Přichází další směna.”

India obrátila pozornost k nové skupině lidí, která opou-

štěla budovu Lorillard Press, vděčná, že má úkol, který jí vy-

žene z hlavy myšlenky na Jamese Keegana.

„Vypadá někdo jako Světluška?” zeptal se.

„Vůbec nevím, jestli ten obličej, co jsem viděla, patří

Světlušce,” odpověděla. „Neměl na čele napsáno, že je py-

roman.”

„To je problém se všemi pyromany. Vůbec to na nich ne-

ní vidět. Jediné, co pomůže, je psychologický profil.”

Jednoho po druhém si prohlédla všechny odcházející za-

městnance. „Jaký je tedy jejich psychologický profil? Proč

zakládají požáry?”

„Jenom pro vzrušení z ohně. Právě proto je vyšetřování

takových případů nesmírně obtížné. Pyromani bývají psy-

chicky narušení. Jejich motivy nedávají žádný logický smy-

sl. Obvykle -” rychle se na ni podíval „- jsou v tom sexuální

úchylky. Založí požár a potom zpovzdálí sledují, jak se začí-

nají sbíhat lidé a přijíždějí požárníci. Plameny a shluk lidí je

vzrušují. Vyžívají se v tom.”

„Tak tahle to je.” Z nepochopitelného důvodu cítila, jak

se jí do tváří hrne krev.

„Sexuální stimulace je motivem překvapivého množství

zločinů. Byla byste překvapená, co všechno lidi vzrušuje.”

Upřeně pozorovala parkoviště a přála si, aby přestal mlu-

vit o sexu. Myšlenky se jí rozběhly směrem, kterému by se

nejradši vyhnula. Proti své vůli začala přemýšlet, co vzrušu-

je jeho. Co je pro detektiva poručíka Jamese Keegana „vr-

cholně vzrušující?”

„O těchto stránkách zločinu jsem nikdy nepřemýšlela,”

poznamenala. Cítila na sobě jeho pobavený pohled. „Je to

velice zajímavé.”

Zezadu se ozval rachtavý zvuk auta, které nutně potře-

bovalo nové tlumiče. India se otočila a spatřila, jak před

vjezdem na parkoviště Lorillard Press zpomaluje starý zele-

ný potlučený thunderbird. Tady to máme. Vynikající poru-

čík Keegan se mýlil, když tvrdil, že takhle pozdě odpoledne

nikdo nepřijede. Natáhla hlavu, aby si mohla prohlédnout

řidiče… a omráčilo ji poznání. Ty černé vlasy, ty pronikavé

oči…

„Panebože!” Byl to obličej, který celý den hledala, nej-

prve v kartotékách a potom tady na parkovišti, obličej, kte-

rý spatřila, když se dotkla Fénixe. „Poručíku! To je on!”

Ukázala na auto, které je předjelo a začalo zahýbat na

parkoviště. Keeganovy oči se rozšířily. „Vždyť toho kluka

znám! To je Tommy Finn! Jestli mě uvidí, je po všem.”

Dřív, než Indii došlo, co má v úmyslu, zamumlal: „Pro-

miňte,” a přitiskl ústa na její rty.

TŘETÍ KAPITOLA

Bránila se a snažila se mu vykroutit. Jamie však měl neu-

věřitelnou sílu. Nemohla se pohnout ani nadechnout, cítit

však mohla dobře.

Když se jejich ústa setkala, projel jí spalující elektrický

výboj. Pronikal do všech koutů jejího těla a zažehl v ní po-

žár. Ve vlastních svalech cítila jeho sílu, prožívala jeho úsilí

udržet ji v klidu, uviděla jasné střídající se představy, které

mu letěly hlavou, jako když někdo zběsile přepíná televizi

z jednoho programu na druhý… její oči, její rty… Tommy

Finn dívající se přes rameno…

Ať mě Tommy nevidí, pomyslela si. Ne, na to myslel on.

Myšlenky, které jí zaplavily mozek, patřily Jamesu Keega-

novi. Jak jsou ty rty teplé… nemohly být jiné… Byla to ona ne-

bo Keegan? Ta nejistota ji doháněla k šílenství. Zuřila, byla

zoufalá, zachvátilo ji vzrušení, všechny pocity se prolínaly

a nevěděla přitom, komu patří které. Splynul s ní, zmocnil

se jejího těla a mozku a nejhorší na tom bylo, že o tom ne-

měl nejmenší tušení! Netušil, jak je otevřená a vnímavá, jak

nechráněná je vůči takovému násilí. A tohle bylo násilí, ať

už chtěné nebo nechtěné.

India odvrátila hlavu, vymanila se mu a zalapala po de-

chu.

„Přestaňte se už konečně vzpouzet,” zavrčel jí do ucha.

„Ještě si bude myslet, že vás tady vraždím.” Obtěžoval by se

Tommy Finn pomoct dámě v úzkých? Byl by toho vůbec ně-

jaký Finn schopen? Věděla, že to musí být Keeganovy myš-

lenky, protože o Finnech nikdy předtím neslyšela. „Ještě po-

řád se na nás dívá?”

Nějakou chvíli jí v bouři pocitů trvalo, než si uvědomila,

že se jí na něco ptá. Podívala se mu přes rameno a uviděla,

jak se na ně Tommy Finn zubí.

„A-ano, ale -”

„Tak budeme muset pokračovat.” Ústy znovu vyhledal

její rty, tentokrát mnohem jemněji. Opatrně, je vyděšená. Při

doteku jeho rtů jí projela smršť elektrických jisker. Horkost

polibku se jí rozlila po celém těle. Uvolnila se. Na zkoušku

povolil své sevření – už se nebrání – potom vzal její paže

a položil si je kolem krku. Takhle to bude alespoň působit

přirozeně.

Není to sen, pomyslela si – pomyslel si? – když jí prsty za-

jel do vlasů a ústy jí pomalu, žíznivě laskal rty. Celý den jsem

nechtěl nic jiného. Celý den jsem nechtěla nic jiného, uvě-

domila si, od prvního okamžiku v jeho kanceláři… Jakmile

si sundala ty sluneční brýle…

Její vnitřní obrazovka naskočila a znovu uviděla své oči,

zlatavé a vábivé, tajemné a vědoucí. Nejkrásnější oči, jaké

jsem kdy viděl. Potom se vynořily další obrazy: rty, obrys je-

jích ňader rýsujících se pod černým svetrem. Jak krásné by

bylo obemknout je dlaní! Byly by stejně hebké, jak vypada-

jí? Nosí podprsenku?

Tam se jí dotknout nesmím… už dost na tom, že ji vůbec

líbám, něco takového bych ničím omluvit nemohl… panebo-

že, jak po tom ale toužím. Ruce ho svrběly, jak chtěl vklouz-

nout pod svetr a cítit její holou kůži, naplnit dlaně tíhou je-

jích ňader. Představoval si jejich plnost a hebkost, pokožku

jako žhavé hedvábí, vnímavé bradavky tvrdnoucí pod jeho

dotekem…

India byla jako uhranutá. To myslel na ni, byla to ona, ko-

ho se chtěl tak důvěrně dotýkat! Svým vnitřním zrakem vi-

děla své ňadro, plné a dokonalé, a dlaň, která je s neskuteč-

nou něhou nabírá. Od rozvodu se jí žádný muž nedotkl –

a Perry se jí nikdy nedotýkal takhle: tak opatrně, jako by by-

la drahocenný šperk.

Cítila teplo a tíhu v podbřišku – v jeho podbřišku – a ne-

smírnou touhu a hlad, napětí a vzrušení v rozbolavělém údu,

který se vypíná proti látce džin. Navzdory své úzkosti si In-

dia nemohla pomoct a musela obdivovat ten pozoruhodně

nový pocit. Tak takové to tedy je, když se muž vzruší! Cíti-

la, jak se jeho myšlenky upnuly k pulsující erekci mezi steh-

ny, k touze vyklenout se proti ní, vnořit se do ní a ulevit ne-

snesitelnému tlaku.

Dost, dost!

To řekl on, nikoliv ona. Vnitřní varování, rozkaz vlastní-

mu tělu. Roztřeseně se od ní odtáhl a stahoval si svetr přes

klín – ať to proboha nevidí -a bez dechu se zeptal: „Už ode-

šel?”

India ztěžka polkla a podívala se k bráně. Byla zavřená.

Po autě ani stopy. „Ano.”

Přikývl – hlavně na sobě nedat nic znát! Potom se nadzve-

dl a sklouznul na sedadlo řidiče. „Já…” Potřásl hlavou a za-

mračil se. „Omlouvám se. Pochopte, bylo to jenom… nic

jsem tím nemyslel. Jenom jsem se snažil schovat -”

„Chápu,” řekla India.

„Tak je to tedy doufám v pořádku.” Zařadil rychlost

a vyrazil od chodníku. Řídil mlčky a India myslela na ten

polibek a na to, jak průhledná byla jeho omluva. I když to

začalo jako krycí manévr, rychle to přerostlo v něco dale-

ko víc. Samozřejmě, že se snažil předstírat, že vůbec o nic

nešlo, a netušil přitom, že nemá žádnou cenu lhát ženě,

která dokáže číst jeho myšlenky… a cítit přesně to, co cítí

on.

India si chvíli pohrávala s myšlenkou, že mu dokáže své

schopnosti a odhalí jeho lež. Jak snadno by mu mohla pře-

vyprávět jeho vlastní pocity a myšlenky. Rychle to ale zase

zavrhla. Vypadalo by to, že se jeho citům vysmívá, a to mu

přece jen nechtěla udělat. Kromě toho – už jí jednou řekl, že

v její schopnosti neuvěří za nic na světě. Již dávno se nauči-

la, že když se někdo rozhodne, že neuvěří, nepomůže žádný

důkaz, žádná ukázka. A detektiv poručík James Keegan vy-

padal, že je skálopevně rozhodnutý nevěřit.

„Co byste tomu říkala, kdybych vás vzal na malý výlet?”

navrhl a bradou ukázal k okénku auta. „Malý výlet do West

Bonesteelu, nejubožejší mansfieldské čtvrti.”

Co tím může sledovat? přemýšlela a pozorovala stále za-

nedbanější staré domy s oprýskanou omítkou a zhroucený-

mi střechami.

„Tady bydlí Finnové,” ukázal ven a zpomalil.

Byl to velký a neuvěřitelně ohyzdný dům. Ze zdí se odlu-

povaly poslední cáry agresivně růžové barvy a veranda by-

la zhroucená a na několika místech propadlá. Všude okolo

se kupily vraky aut a mezi nimi se proplétaly špinavé otrha-

né děti a smečka vyhublých psů.

„Tady bydlí Tommy Finn?” ujistila se India.

„A s ním ještě asi dvacet dalších Finnů.”

„Dvacet?”

Keegan pokrčil rameny, zahnul za roh a opět zrychlil.

„Možná ještě víc. Jejich rodinné vztahy jsou dost nepře-

hledné a čert aby se v nich vyznal. Někteří odcházejí, jiní

přicházejí a množí se jako králíci. V tuhle chvíli tam žijí asi

tak čtyři generace. Půltucet chlapů je přibližně v Tommyho

věku – to znamená asi tak dvacet let. Všichni jsou to bra-

tranci a se všemi jsou pořád jenom potíže.”

„Včetně Tommyho, předpokládám.”

„Tommy je z celé té bandy jediný, kdo se kdy obtěžoval

najít si nějakou slušnou práci. Asi před šesti měsíci začal

u Lorillarda pracovat jako vrátný – od čtyř odpoledne do

půlnoci – a od té doby se do ničeho nenamočil.”

„Celých šest měsíců?” poznamenala India sarkasticky.

„To je na Finna velice slušný výkon. Rozhodně z něho ale

nechci dělat nějakého anděla. V mládí se zapletl až dost.

Ukradené auťáky, taky trochu obchodoval s marihuanou.”

Zasmál se a pokrčil rameny. „Je ale pěkně mazaný. Nikdy se

mi ho nepodařilo chytit při činu.”

India si prohlížela Keegana z profilu: pevná neústupná

brada, světlo v očích. „Vypadá to, jako byste Tommyho Fin-

na obdivoval,” poznamenala.

Nepopřel to. „Vlastně ani nevím. Na to, abyste tolik let ži-

la na hranici zákona a nenechala se chytit, musíte mít nadá-

ní. A uznávat nadání, ať už je jakékoliv, není žádný hřích.”

India zamyšleně přitakala. Keegan má pro Tommyho sla-

bost. Zajímavé. „A co si o tom myslíte, poručíku?”

Zhluboka se nadechl a ostražitě se na ni podíval. „Vypa-

dá to, že se Tommy Finn snaží z nějakého důvodu začít vést

počestný život. V současné době má mansfieldská policie na

krku o jednoho Finna méně. Nebo alespoň měla, než jste ho

označila za Světlušku. Budu teď muset nechat do konce týd-

ne hlídat jejich dům, jen abych vyhověl -”

„Nikdy jsem netvrdila, že je to Světluška!” bránila se In-

dia. „Jenom jsem řekla -”

„Tvrdíte, že je to ten chlápek, kterého jste viděla ve své

vizi, a to je skoro to samé, doktorko. Já jenom říkám, že ten

kluk je teď čistý. Nevím proč, a je mi to srdečně jedno.” In-

dia si všimla, že když se zlobí, je jeho irský přízvuk silnější.

„A také opravdu nevím, proč jste si ze všech kriminálníků

v Mansfieldu musela za obětního beránka svých kejklů vy-

brat právě Tommyho Finna -”

„Obětního beránka!”

„Tím vám chci říct, že nenechám ukřižovat se vší pravdě-

podobností nevinného muže, jenom abyste si -”

„Ukřižovat!”

„Možná vám to ještě nedošlo, zahráváte si ale s lidskými

osudy -”

„Nechte mě vystoupit.”

„Jak myslíte.”

Sjel k obrubníku a zastavil. India co možná nejchladněji

vystoupila a zabouchla za sebou. „Domů můžu dojít pěšky.”

„To toho moc neujdete,” poznamenal. „Už jste doma.”

Teprve teď si India rozmrzele uvědomila, že jsou na Cres-

cent Lake Road, asi dvacet metrů od štěrkové příjezdové

cesty k jejímu domu.

Sklonila se k okénku auta a podívala se na poručíka.

„Sam měl pravdu. Vy jste opravdu neřád.”

„Aspoň v něčem se shodneme.” Potom se zazubil a odjel.

„Co to je?” chtěla vědět malá holčička, když India nasá-

la tekutinu z nádobky do stříkačky.

„Jessico,” okřikla ji matka, „neruš paní doktorku.”

„To je v pořádku,” usmála se India, když kočce vstřiko-

vala vakcínu proti vzteklině. „To je lék, aby nebyl Gus ne-

mocný.” Holčička si skousla spodní ret. „Neboj se, Jessico.

Vidíš? Vůbec to necítí.” Holčička ji fascinovaně sledovala.

„Páni. Vy to tedy umíte!”

„Teď se podíváme, kolik ten chlapík váží.” Když poklá-

dala klidnou perskou kočku na váhu, uslyšela, jak bouchly

vstupní dveře do čekárny, a říkala si, kdo by to mohl být.

Gus byl dneska ráno její první, poslední a jediný pacient.

„Sedněte si,” zavolala přes otevřené dveře ordinace a ni-

koliv poprvé si přála, aby si mohla dovolit asistentku.

„Hned jsem u vás -”

Strnula, když se ve dveřích objevila tmavá postava,

a rychle se zase uklidnila, když poznala Jamese Keegana.

„Mami, ten pán by se měl umýt!” neušlo Jessice.

„To bych tedy řekl,” souhlasil unaveně. Jak se na dítě

usmál, India si všimla tmavých kruhů pod jeho očima. Vy-

padal o deset let starší, než když včera odpoledne s uličnic-

kým úsměvem odjížděl.

Měl na sobě otřepané džíny, modrou mikinu a šedou ba-

seballovou čapku, vše pokryté silnou vrstvou sazí. Vypadal

příšerně špinavě a stoprocentně chlapsky. I přes to, jak ho

India nesnášela, musela uznat, že kromě komiksových su-

perhrdinů u nikoho taková ramena neviděla. Ze vší té muž-

nosti a svalů na ni šla závrať – jako by se nemohla rozhod-

nout, zda má utéct, schovat se, nebo zůstat a… co? Vrhnout

se na něj? Nebo nějak zařídit, aby se vrhl on na ni?

Okamžitě s tím přestaň! ořikázala si. Tohle je James Kee-

gan. Zapomnělas, že ho nesnášíš? Kromě toho, jak by mohla

někoho objímat, když nesnese žádný dotek? Když už to čty-

ři roky vydržela bez jediné myšlenky na muže, proč si mu-

sela vybrat právě tohohle?

Šířil kolem sebe tak silný zápach spáleniny, že Jessica na-

krčila nos a znechuceně vyhrkla: „Fuj.”

„Dneska ráno jsem slyšela ve zprávách o tom požáru,”

řekla India, když sundala Guse z váhy a položila ho zpátky

na operační stůl. „McGillovo železářství a stavebniny?”

Sundal si čapku a zastrčil ji do zadní kapsy džin. „Teď už

jenom železářství. Ze stavebnin je kouřící halda popela.”

„Byl jste tam celou noc?” zeptala se a zapisovala Gusovu

váhu do karty.

„Byl jsem tam s vládním odborníkem na požáry. Od 2.20,

když vypukl poplach. Neměla byste chvilku čas? Rád bych

vám něco ukázal.” Vytáhl malou plechovku přelepenou bí-

lou páskou s nápisem Důkaz.

„Samozřejmě. Nejdřív to tady ale musím dodělat. Nepo-

čkal byste na mě v kuchyni? Těmihle dveřmi dolů do haly.

Udělejte si kávu.”

„Děkuju.”

Když Jamie vešel do kuchyně, zamrkal překvapením. Pů-

sobila tak… teple, přátelsky, s krémovými stěnami a záclo-

nami se slunečnicemi. V nose ho zašimrala vůně čerstvé bar-

vy a došlo mu, že autorem téhle útulné místnosti je India

Cooková, nikoliv její otec. Něco takového by od Dámy

v černém nečekal. Zachvátila ho zvědavost, postavil ple-

chovku na stůl a vydal se do haly.

V jídelně se doktorka Cooková k úpravám ještě nedosta-

la. Stoly, židle, dlouhé závěsy, lustr… všechno bylo pokryto

šedou vrstvou prachu, včetně řady zarámovaných fotografií

na příborníku. Na většině z nich byl Henry Cook a Alden

Lorillard v loveckém a vítězoslavně nastavovali do objekti-

vu zabitá zvířata.

Na většině fotografií, ale ne na všech. Byla tam fotogra-

fie malé Indie, jak stojí s otcem u vánočního stromku. Foto-

grafii někdo očividně rozstřihl v půlce a odstranil někoho,

kdo tam neměl být. Na okraji byl vidět cíp červených šatů.

Matka Indie Cookové? Jamie předpokládal, že Indiin otec

byl vdovec; nebylo obvyklé, aby dítě, zejména dcera, bylo

svěřeno do péče otce. Torzo fotografie ale naznačovalo roz-

vod – a pravděpodobně ne příliš poklidný.

Jamieho pozornost upoutala poslední fotografie v řadě –

India v oslňujících svatebních šatech mezi vstupním sloupo-

řadím sídla, které vypadalo málem jako Bílý dům. Vzpo-

mněl si, jak někde viděl svatební fotografii Elizabeth Taylo-

rové v jejích úchvatných dvaceti letech a jak si tenkrát

myslel, že dokonalejší svatební fotografie nemůže existovat.

Netušil nic o Indii Cookové v bílém saténu pošitém perlami

a krajkami, havraních vlasech s věncem bílých lilií, dokona-

lých rtech, na kterých hraje záhadný úsměv, a uhrančivě

krásných očích upřených přímo do objektivu. Při pohledu

na takové oči by člověk začal věřit na zázraky.

Nebo na parapsychologické jevy. Potřásl hlavou. Jedna

z věcí, která se za ta léta musel naučit, bylo nesoudit lidi

podle jejich vzhledu a přitažlivosti. Největší krasavci mohou

mít nejméně skrupulí, a často tomu tak bývá. Například so-

ciopaté, egoističtí lidé bez špetky svědomí, jsou často mi-

mořádně okouzlující. Jejich oběti jim věří téměř cokoliv. Ne

že by si myslel, že India Cooková je sociopat. Když se jí ale

podíval do těch nádherných očí, měl navzdory svým zkuše-

nostem nutkání věřit jí úplně všechno.

Jamie vyšel z jídelny dveřmi do předsíně. Jen na chvíli za-

váhal před širokým schodištěm do prvního patra. Jak stou-

pal nahoru, otevřel se mu pohled do obrovské sluncem za-

lité místnosti. Stejně jako kuchyně zářila novotou

a převládala v ní krémově a slonovinově bílá. Na zadní stě-

ně byl ohromný kamenný krb a vedle něj stála velká postel

se sloupkovými pelestmi. Na krbové římse byly vyrovnány

malé krabice, které neodolatelně přitahovaly jeho pozor-

nost. Rychle přešel místností.

Krabice měly různou velikost i tvar, všechny ale vypada-

ly staře. Jednu otevřel a dlouze hvízdnul údivem. V plstě-

ném lůžku tam ležely dvě starožitné zbraně s vyřezávanými

pažbami – pistole s křesacím zámkem, zjistil s ohromením,

když si prohlédnul růžky na střelný prach, tyč na ládování

a ostatní vybavení uložené vedle pušek. Na spodní straně ví-

ka byla připevněna rukou psaná kartička, na které stálo:

„Cestovní pistole, William Smith, Londýn, přibližně 1800.

Původní kufřík s vybavením.”

Něco se mu otřelo o nohy a ucuknul, když viděl, že je to

černobílá kočka. Rychle o krok ustoupil. Zvíře vystřelilo

ven z místnosti.

„Zaplaťpánbůh,” zamumlal Jamie.

Otevřel další kufříky. Našel mečík britských námořních

kadetů z roku 1805, loveckou pušku vyrobenou na zakázku

v roce 1820 pro šestého hraběte z Bedfordu, japonský nůž

wakizaši, několik indických bojových dýk, anglickou ptáč-

nici přibližně z roku 1725 –

„Neměl byste na něco takového mít povolení k domovní

prohlídce?”

Jamie se otočil, neotevřený kufřík s měděným tepáním

stále v ruce. Ve dveřích stála India s kočkou v náručí a díva-

la se na něj. Bílý plášť měla rozepnutý a pod ním vykukova-

la černá hedvábná košile a černé džíny. Dokonce i tenisky

měla černé. Všiml si, že kočka má zavázané packy, a došlo

mu, že to musí být Fénix.

„Nic tady nehledám. Jenom jsem chtěl…”

„Čmuchat,” přerušila ho a kočka jí vyskočila z náruče.

Naštěstí vyběhla ven z místnosti.

Nasadil jeden ze svých nejneodolatelnějších úsměvů. „To

všechno patří k mé práci.” Obrátila oči v sloup, tak rychle

zase zvážněl. „A žádné povolení k domovní prohlídce ne-

potřebuju, když jste mě sama pozvala. Díky tomu je všech-

no zcela legální.” Víceméně.

„Pozvala jsem vás do kuchyně,” odvětila chladně. „Niko-

liv do své ložnice.”

Jamie sledoval očima její pohled k posteli, kterou ještě

nestačila ustlat. Sněhobílá pokrývka se svezla na orientální

kobereček vedle postele a na pomačkaném prostěradle by-

lo pohozeno cosi hedvábně průhledného a titěrného. Její

noční košilka? Cítil, jak se mu do obličeje nahrnula krev. Po-

díval se na doktorku Cookovou a viděl, že její reakce je úpl-

ně stejná.

Rychle se snažil změnit téma, před očima však měl stále

představu Indie Cookové v miniaturní noční košilce z prů-

hledného kouřového hedvábí, které neskrývá nic z její na-

hoty. Konečně si vzpomněl, že v ruce stále drží plochou kra-

bici, a otevřel ji. Ze sametové pochvy vykukoval kostěný

jílec. Snažil se mluvit lhostejně. „Neřekl bych do vás, že sbí-

ráte starožitné zbraně.”

Na okamžik zaváhala, jako by rozvažovala, zda má opus-

tit téma nedovolené prohlídky. Nakonec se zřejmě rozhod-

la nechat to být a odpověděla: „Já ty zbraně nesbírám. Sbí-

ral je můj otec. V závěti mi je odkázal. Staral se o ně Alden.

Přinesl mi je teprve minulý týden.”

„Chcete si je někam vystavit?”

Zachvěla se. „Panebože, ne. Nemohu je ani vidět. Připo-

mínají mi… jsou prostě… nevím, jak bych to řekla.” Mávla

odmítavě rukou.

Takže jí připomínají otce, uvažoval Jamie, a ta vzpomín-

ka není příjemná. Přečetl si kartičku na víku krabice. „Kav-

kazský kindžál?”

V očích se jí zajiskřilo a téměř se usmála. „Alden mi ří-

kal, že jím otvíral dopisy. Nechtěl mi věřit, když jsem mu vy-

právěla, že jsem ho používala na otvírání zámků.”

Potěšeně se rozesmál. „A to si o mně myslíte, že jsem pro-

hnaný!” Vytáhl kindžál z pochvy. Zlatem vykládaná čepel

byla úzká a špičatá, ale přeci jen… „Vy jste otvírala zámky

tímhle?“

„Vlastně existoval jenom jeden zámek, na kterém to fun-

govalo,” upřesnila a váhavě popošla do místnosti. „U horní

zásuvky otcova prádelníku. Měla neobyčejně velkou klíčo-

vou dírku. Otevřel byste to i sekáčkem na maso.”

Jamie opatrně zasunul kindžál zpátky do pochvy a vrátil

krabici na krbovou římsu. „A co bylo v té zásuvce tak zají-

mavého, že jste se vydala na cestu zločinu?”

Tváře jí potemněly. „Nic zvláštního. Nic kromě… knih.”

„Aha.” Zakuckal se smíchy. „Můj táta měl tyhle knížky

v krabici na klobouky nahoře ve skříni v ložnici. A také ně-

jaké časopisy, pokud si dobře vzpomínám.”

Překvapila ho úsměvem – trochu příliš sebevědomým,

přesto ale odzbrojujícím způsobem sladkým. „Takže to by-

chom měli. Dáte si teď konečně tu kávu?”

V kuchyni nalila India kávu do dvou šálků a zeptala se:

„Pijete ji černou?”

„Mhh-hmm,” podařilo se mu zamumlat přes zívnutí, jak

si sedal ke stolu. India si uvědomila, jak musí být po celé no-

ci u požáru unavený – a asi také hladový. Uřízla pořádný kus

jablečného koláče, který večer předtím upekla, a položila

ho na talířek vedle kávy.

„Mockrát děkuju.” Snědl ho během dvaceti vteřin. Ukro-

jila mu další kus a ten už dojedl o něco pomaleji. Utřel si ru-

ce do ubrousku a řekl: „Tommy Finn nepřišel dneska v no-

ci domů.”

Zamyšleně upíjela kávu. „Jste si tím jistý?”

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval. „Nechal jsem

jeho dům hlídat. Ani stopa po Tommym. Nevím, kam po

práci v Lorillardu šel, domů do West Bonesteelu to ale ne-

bylo.”

„Možná šel do McGillova železářství a stavebnin.”

Zachmuřeně si mnul čelo. „Možná. Nebo také mohl

skončit někde v hospodě.” Pokrčil rameny. Nebo měl štěs- tí.”

„Štěstí?”

Na srdcervoucí okamžik se jejich oči střetly. „Přespal

u nějaké ženy.”

„Aha.”

„Nemůžu ale postavit případ na samých možná. Co po-

třebuji, jsou důkazy.”

India zabloudila pohledem k plechovce uprostřed stolu.

„Tak už ji otevřete.” Hněvivě nakrčila obočí: „Nebo snad

mám hádat, co je uvnitř? Připravil jste si na mne další zkouš-

ku?”

Unaveně se usmál a mávl rukou. „Zapomínáte, že na mne

zkoušky a ukázky žádný dojem nedělají.” Natáhl se po ple-

chovce a opatrně vysypal její obsah na čistý ubrousek. „Ne-

dotýkejte se toho,” upozornil ji. „Je to hrozně křehké.”

India si přisunula židli, aby se mohla lépe podívat. Na

ubrousku leželo něco, co vypadalo jako vysušený javorový

list, mělo to ale barvu starého cínu a páchlo to spáleninou

a petrolejem. „Ohořelý papír?”

Přitakal. „Z obálky nějakého časopisu. Našel jsem to

u ohniska požáru. Náš pyroman nacpal časopisy a noviny

pod hromadu starých hadrů, polil je petrolejem a zapálil.

Asi si myslel, že ten papír shoří na prach, a moc z něho

opravdu nezbylo. Čtyři hodiny jsem se tam plazil s pinzetou

a málem jsem z toho prachu a kouře přišel o oči.” Přistrčil

před ní ubrousek. „Dokážete to přečíst?”

Když se podívala pozorněji, všimla si, že jeden okraj je

o něco méně ohořelý a prosvítají v něm černé kontury pís-

men. „Co je to tam napsáno?” zeptala se a snažila se nejas-

ná písmena rozluštit.

Poručík vytáhl z kapsy propisovací tužku a použil ji jako

ukazovátko. „Tady v rohu byla předtištěná nálepka s adre-

sou. Tohle je -” ukázal propisovačkou na první písmeno

„- F. A to další I. A tady to je N. Zbytek je nečitelný. Pod tím

máme S-T-E-E-L a slovo Avenue.”

„West Bonesteel Avenue,” zamumlala India. A to jméno

nad tím je Finn.”

„Trefa do černého.” Opatrně uchopil ohořelý útržek pa-

píru do ubrousku a vrátil ho do plechovky.

India ukázala na plechovku. „Stačí to jako důkaz, abyste

mohl Tommyho Finna zatknout za požár ve stavebninách?”

Keegan zavrtěl hlavou. „Jenom to, že na časopise je Fin-

nova adresa, neznamená, že Tommy ten oheň založil.”

„Všechno tomu ale nasvědčuje,” trvala India na svém.

Poručík se jí zadíval přímo do očí. „Podle mého názoru je

Tommy ze všech těch neblaze proslulých Finnů poslední,

kdo by mohl být Světluška.” India už otvírala ústa, aby mu

začala odporovat, detektiv ale zvedl ruku a odměřeným

tónem pronesl: „Zeptám se vás pouze jednou, doktorko

Cooková, a už se k tomu víckrát nebudu vracet.” Předklo-

nil se na židli a provrtával ji pohledem. „Máte jakékoliv dů-

kazy, vodítka nebo informace, které by spojovaly Tommyho

Finna s těmi žhářskými případy?”

Opětovala jeho pohled a bez zaváhání odpověděla: „Ano.”

Oči se mu rozšířily překvapením. „Opravdu?” Vytáhl

svůj modrý zápisník a s klapnutím ho otevřel. „Mohla byste

to upřesnit?”

„Už jsem vám to jednou říkala,” odpověděla tiše. „Uvi-

děla jsem jeho obličej, když jsem ošetřovala Fénixe.”

„Tenhle nesmysl ne,” řekl podrážděně. „Mám na mysli

skutečná vodítka, opravdové informace.”

India zaťala pěsti a jen s krajním úsilím se jí podařilo za-

chovat klidný hlas. „Skutečnější už být nemohou, poručíku.

Viděla jsem, co jsem viděla, a víc vám už říct nemohu.”

Prudce zaklapl zápisník a vrazil ho zpátky do kapsy. „Vi-

děla jsem, co jsem viděla? Nezlobte se na mne, doktorko

Cooková, ale tohle by soudce a porotu rozhodně nepře-

svědčilo. Stejně jako to nemůže přesvědčit mě.”

Pomalu přikývla. „Tak proto jste dneska přišel? Abyste

se mě zeptal, jestli mám skutečné informace o Tommyho vi-

ně? Tajný zdroj informací, který se snažím zamaskovat svý-

mi parapsychologickými vizemi?”

„To souhlasí,” potvrdil.

Vstala od stolu. „V tom případě vám musím, poručíku,

sdělit, že vaše návštěva byla zbytečným mrháním času.”

Keegan narážku pochopil a také se postavil. „Ne tak do-

cela.” Vrhl na ni oslnivý úsměv. „Ten jablečný koláč byl za-

traceně dobrý.” Sebral ze stolu plechovku s důkazním mate-

riálem a zastrčil ji do kapsy. „Už budu muset jít.”

„Raději vás doprovodím ke dveřím. Nechci, abyste zase

skončil v mé ložnici.”

„Bylo by to tak strašné?” Jako by v jeho hlubokém hlase

zaslechla výzvu. Nebo že by se jí to jen zdálo? Snaží se ji de-

tektiv poručík James Keegan dostat do postele? Nebo je to

jenom další z jeho prohnaných triků? Otevřela před ním

dveře. „Na shledanou, poručíku. Přeji pěkný zbytek dne.”

Nasadil si čapku a zamával na rozloučenou. „Nejhezčí

část dne už mám za sebou, doktorko Cooková.”

Na stanici na něj čekal plný stůl papírů, které bylo třeba

bezodkladně vyřídit, nejdřív ze sebe ale musel smýt všechen

prach a popel. Rozjel se ke svému bytu ve třetím patře re-

novovaného měšťanského domu ve staré tiché zástavbě, na-

plnil vanu až po okraj horkou vodou a ponořil se do blaho-

dárné očistné koupele.

Zavřel oči, hlavu opřel o okraj vany a vzdychl nad před-

stavou, která se mu usadila v unavené hlavě: India Cooko-

vá leží na své velké bílé posteli, na sobě nemá nic jiného než

kousek titěrného kouřového hedvábí a usmívá se svým ta-

jemným úsměvem Mony Lisy…

Nebyla nic než podvodnice. Nechce s ní mít nic společné-

ho.

Jenže chtěl s ní mít společné úplně všechno. Vyšetřování

je dobrá záminka, aby se s ní mohl vídat, i když ta setkání

jsou naprosto neplodná. Kdyby mu jen mohla nějak po-

moct…

Odložil žínku a mýdlo a ponořil se pod vodu. Když se vy-

nořil, začal se mu v hlavě rodit plán.

Rychle se osprchoval a otřel, šel do ložnice a popadl te-

lefon na nočním stolku. Nahý se posadil na okraj posilova-

cího stolu a vytočil číslo Mansfieldského Couriera.

„Sylvie, zlato! Ještě pořád máte zájem a to interview?”

ČTVRTÁ KAPITOLA

Druhý den v pondělí se rozletěly dveře Jamieho kancelá-

ře a dovnitř se vřítila India Cooková. Z tašky vytáhla výtisk

Mansfieldského Couriera a mrštila jím před Jamieho na stůl.

„Dobré ráno, doktorko Cooková.” Pohledem zabloudil

na její sluneční brýle s obroučkami ze želvoviny. „Kolik těch

brýlí celkem máte?”

Chvíli se na něj jen dívala a potom se začala přehrabovat

ve své velké černé kabele. Vylovila dvě pouzdra a bouchla

jimi o stůl.

Vzal je do ruky. „Opravdu…”

„Počkejte.” Z kapsy vyndala další pouzdro a hodila ho po něm.

„Moment, moment. Uklidněte se.”

„Mám – nevím přesně – mám jich asi tak tucet. Možná do-

konce víc. Mám je všude možně. A chcete vědět proč?”

Postavil se. „Doktorko Cooková -”

„Chcete vědět proč?” nenechala se přerušit. Celá se třás-

la. V obličeji byla křídově bílá, tváře jí však jen hořely.

„Proč?” zeptal se tiše.

„Protože si chráním své soukromí! Nenávidím, když na

mě lidé zírají! Nechci… aby o mě lidé věděli! Jediné, po čem

toužím, je klid! Proč jste to udělal?”

„Myslíte tohle? Ten rozhovor? Sylvie Hazelettová mě

kvůli tomu pronásledovala už několik dní -”

„Velice dobře víte, o čem mluvím.” Otevřela noviny a za-

drhnutým hlasem začala předčítat: „Mansfieldská policie

přistoupila v řešení případu Světluška k neobvyklému kro-

ku a přizvala si na pomoc renomované médium, zvěrné-

kařku Indiu Cookovou. Poručík James Keegan, pověřený

vyšetřováním případu: „Doktorka Cooková představuje při

vyšetřování případu obrovskou pomoc. Poskytla nám velice

cenné informace. Její schopnosti jsou ohromující.”

Složila noviny a povytáhla obočí. „Moje schopnosti vás

ohromují?”

„No…” Hledal vhodná slova. „Možná to bylo trochu nad-

nesené.”

„Nadnesené? Vždyť si o mě myslíte, že jsem úplně praš-

těná!”

„Praštěná ne,” opravil ji.

„Tak tedy šarlatánka.”

„Podvodnice,” řekl pomalu.

Upřeně se na něj podívala. „Když si něco takového mys-

líte, tak proč vykládáte, jak vám ohromně pomáhám a jaká

jsem skvělá? Proč jste proboha vyzvonil celému Mansfieldu

a New Jersey, že jsem médium?”

„A proč vás to tak rozčiluje? Vždyť jste nic jiného ne-

chtěla!”

Překvapením otevřela ústa. „Nic jiného nechtěla? Kdy-

bych chtěla, aby to každý věděl, proč bych potom nosila brý-

le?” zaječela. „Proboha! Jasně jsem vám řekla, že si nepře-

ji, aby se o tom někdo dověděl. Přece jsem vám to říkala!

Říkala jsem vám, že nechci, aby mě mělo celé město za bláz-

na! A vás nenapadne nic lepšího než se sebrat a jít všechno

vyklopit do redakce Mansfieldského Couriera!”

Jamie si ji prohlížel – zúžené panenky, bojovně vystrče-

nou čelist, vztek sálající ze všech pórů těla – a jeho sebevě-

domí se začalo rozpouštět. „Počkejte, to mi musíte vysvět-

lit. Jestli vám nešlo o publicitu, tak proč jste za mnou

chodila?”

Rozhodila zoufale rukama. „Chtěla jsem vám pomoct!

Jediné, co jsem chtěla, bylo říct vám, co vím, a zase jít.

A kvůli vaší prohnanosti a ješitnosti -” zamávala novinami

„- o mně teď ví celý Mansfield.”

Jamie nevěděl, co si má myslet. Copak opravdu věří ve

své údajné schopnosti? Copak je doopravdy rozhořčená?

Buď je to opravdu tak, nebo je ještě lepší herečka, než si

myslel.

Zachytil pohled jejích očí a ohromila ho bolest, kterou

v nich spatřil. Skutečnou nefalšovanou bolest.

„Panebože, jak jsem jen mohla být tak hloupá,” zašepta-

la zlomeně. „Opravdu jsem si myslela, že se to nikdo nedo-

ví. Myslela jsem si… že si necháte mé tajemství pro sebe.

Doufala jsem, že tady naleznu klid.” Projela si vlasy rukou.

„Můžete mi alespoň říct, proč jste to udělal? Proč jste vy-

kládal věci, kterým vůbec nevěříte?”

Nadechl se. „Myslel jsem si, že by jim mohl uvěřit Svět-

luška.”

„To nechápu. Proč vám záleží na tom, čemu věří?”

Jamie kývl bradou k novinám. „Četla jste tu část, kde ří-

kám, že odpoledne prozkoumáte spáleniště stavebnin a bu-

dete hledat parapsychologické stopy žháře?”

„Ano. Mám tomu rozumět tak, že tím něco sledujete?”

Přitakal. „Chtěl bych vylákat Světlušku z hnízda. Když

ho přesvědčím, že opravdu máte parapsychologické schop-

nosti a hodláte je využít, možná znervózní. A nervózní pa-

chatelé mají zvyk vracet se na místo činu. Kromě toho – když

vyšetřujeme někde venku, stáhne se tam vždycky spousta li-

dí. A já doufám, že médium pátrající po stopách pachatele

si nenechá nikdo ujít.”

„A vy doufáte, že mezi těmi lidmi bude i Světluška a já

vám budu dělat volavku.”

„Přesně tak,” potvrdil. „Všechno si vyfotografujeme

a třeba bude někdo přehnaně rozrušený… nebo ho to bude

příliš zajímat.”

„Předpokládám, že vám nedošlo, že ten váš plán pro mě

může být pěkně nebezpečný.”

„Žádné skutečné nebezpečí vám nehrozí.”

Uniklo jí zaúpění. „Už jenom to, že tomu šílenci prozra-

zujete, kdo jsem, je pro mne nebezpečné! Představa, že ho

pomůžu identifikovat, se mu vůbec nemusí líbit. Copak vám

to nedochází?”

„To riziko je minimální,” odporoval uklidňujícím hlasem.

„I kdyby se Světluška na tu parapsychologickou návnadu

chytil, rozhodně vám neublíží. Pyromani nejsou agresivní

a už vůbec to nejsou vrazi. Něco takového k jejich profilu

vůbec nesedí.” Alespoň doufal. Když svůj plán připravoval,

riziko mu vůbec nepřišlo na mysl. Měl na něco takového

právo? Koneckonců, jde o bezpečí Indie Cookové, jemu se

nic nestane.

„Jak se zdá, myslel jste na všechno, poručíku,” řekla le-

dově, když si znovu nasazovala brýle. „Jenom na jednu ma-

ličkosť jste ve svém geniálním plánu zapomněl.”

Zhluboka si povzdechl. „Na vaši chuť ke spolupráci.”

V jejím úsměvu nebyla ani jiskřička humoru. „Zcela

správně. A můžete si být jistý, že ode dneška pro vás nehnu

ani malíčkem.”

„Doktorko Cooková -”

Zabouchla za sebou dveře tak rázně, že málem vypadla

skleněná výplň. Sledoval ji, jak mizí na schodišti, a tiše klel.

Večer si India vzala kelímek se zmrzlinou a pustila tele-

vizi.

„Někdo tam je,” zašeptala Ingrid Bergmanová. „Určitě

o nás ví!” India strnula na posteli se lžičkou zmrzliny v ru-

ce. Cary Grant vzal Ingrid do náručí a zašeptal: „Ničeho se

neboj. Jenom tě políbím.”

„Ne, bude si myslet -”

„Přesně to, co chci, aby si myslel.”

India fascinovaně pozorovala jejich polibek. Váhavý do-

tek rtů, oči naplněné nevýslovnou touhou, těla, která stále

víc a víc rozpalovala vášeň…

Zazvonil telefon a India nadskočila. Spolkla zmrzlinu

a hmatala po dálkovém ovládání. Zmáčkla pauzu a obraz

polibku se zastavil. Cary Grant v polostínu, Ingrid zalitá

stříbrným světlem. Jejich rty se sotva dotýkaly. V obličejích

měli výraz nesmírné žádosti.

Něco jí na té scéně přišlo známé. Potom si uvědomila, že

dělají přesně to, co ona s poručíkem Keeganem před třemi

dny u parkoviště Lorillard Pressu. Předstírají milenecký pár

a maskují tak své skutečné úmysly. V obou případech však

na povrch vytryskly skutečné city a opravdová touha, kte-

rou se jim nepodařilo zadržet.

Telefon znovu zazvonil, India však nemohla odtrhnout

oči od obrazovky – přitahovaly ji Ingridiny přivřené oči a vá-

šeň, která jí probleskovala zpod víček. Příliš dobře si pama-

tovala touhu, která jí projela, když ji James Keegan objal

a vtisknul jí první polibek po čtyřech letech. Cítila jeho žá-

dost, která se mísila s jejími vlastními pocity. Byl to pro ni

zcela nový zážitek – krásný i děsivý. Nevěděla, které myš-

lenky a pocity jsou její a které Keeganovy. Zachvátila ji pa-

nika a cítila se jako pohlcená tornádem. Doufala, že nic tak

strašlivého už nebude muset nikdy prožít.

Zoufalstvím ji naplnilo poznání, že až do konce života se

bude muset střežit jakéhokoliv lidského dotyku. Panebože,

jak jen postrádala teplo mužského těla, horečnaté vzrušení

jeho rtů a rukou, nepopsatelnou slast, když se do ní noří.

Kdysi si život bez milování nedokázala představit. Teď hoř-

ce litovala své ztráty.

Další zazvonění. S očima stále upnutýma na obrazovku

odložila dálkové ovládání a zvedla telefon. „Haló?”

Malá odmlka a potom: „Doktorko Cooková?” Ten hlas

poznala okamžitě. Hluboký a mužný, se slabým irským pří-

zvukem. „Už jsem si myslel, že nejste doma. Tady je James

Keegan.”

India se pohledem vpíjela do potemnělého profilu Cary

Granta a pevně sevřela kelímek se zmrzlinou.

„Ano,” řekla chraplavě. „Dobrý večer. Co… co si přeje-te?”

Odmlka, tentokrát delší. „Vy jste něco pila?”

„Co prosím? Ne!” Zvedla kelímek, jako by ho mohl vi-

dět. „Jenom jím zmrzlinu!”

Překvapeně se zasmál. „Tak takhle to je. Také bych si

dal.”

India se nedokázala odtrhnout od obrazovky. „Co si pře-

jete, poručíku?” zopakovala ještě jednou.

„Jen to, abyste chvíli poslouchala. Budu se vás snažit pře-

mluvit, abyste se mnou zítra šla k tomu spáleništi.”

„Poručíku -”

„Prosím. Vyslechněte si, co vám chci říct. Uvědomuji si,

že jsem vůči vám nepostupoval správně. Přiznávám, že to

ode mne bylo kruté… a neměl jsem ten rozhovor Sylvii po-

skytovat. V tom máte naprostou pravdu.” Odmlčel se. „Už

vám věřím, že vám opravdu nešlo o publicitu, a chtěl bych

se vám za ten rozhovor omluvit.”

„Znamená to, že už věříte mým schopnostem?”

Dlouhé ticho. „Myslím si, že je možné, že jim věříte vy.”

„Dobrá. Je mi líto, ale nevidím důvod, proč bych potom

měla na tomhle případu -.”

„Vtip je v tom, že vás potřebuju,” přerušil ji. „My vás po-

třebujeme. Policie. A když se to tak vezme, tak vás potře-

buje celý Mansfield. Podívejte se, tohle je jedinečná mož-

nost, jak najít toho cvoka a zadržet ho, než znovu udeří.

Příště třeba neupálí kočku, ale nějakého člověka.”

India zaúpěla. „Tohle mi nedělejte.”

„Taky by při tom mohlo přijít o život nějaké dítě,” dopl-

nil s vědomím, že udeřil na správnou strunu.

„Vy na mě vytahujete těžké zbraně, poručíku. Která že-

na by dokázala snést myšlenku, že se zraní nebo uhoří dí-

tě?”

„Žádnou neznám.” V jeho hlase zaznívalo pobavení.

„Takže přijdete?”

Čas pro pauzu vypršel a polibek na obrazovce ožil. Rty se

spojovaly, oddalovaly a znovu setkávaly.

„Prosím, řekněte ano,” naléhal Keegan úpěnlivě.

„Opravdu vás moc potřebuju.”

Ingrid Bergmanová zavřela oči, zvrátila hlavu a poddala

se vášni, které se už nedokázala bránit. „Vyhrál jste, poru-

číku,” přiznala India a znovu se opřela o polštář. „V kolik

to má začít?”

Když India druhý den ve dvě odpoledne zaparkovala své

auto na rozlehlé betonové ploše u zadního traktu McGillo-

va železářství a stavebnin, James Keegan už byl na místě. Za

žlutou páskou s nápisem Vyšetřování – zákaz vstupu, kterou

byly ohrazeny trosky skladu, se tísnilo několik desítek zvě-

davců. Vzduch páchl spáleninou a všude se válely zbytky

ohořelých prken.

Svítilo slunce, takže India tentokrát nebyla jediná, kdo

měl na očích sluneční brýle. Bylo dost chladno a India se

i v teplém vlněném kabátu chvěla zimou… dokud ji neuvi-

děl poručík Keegan a neusmál se na ni. Ten úsměv byl tak

bezprostřední, tak upřímný, až to vypadalo, že ji opravdu

rád vidí. Naplnil ji hřejivým teplem a na studený vítr rázem

zapomněla. Nemohla si pomoct a musela mu úsměv opěto-

vat. Pokynul jí, ať ho následuje do ohrazené části, a zvěda-

vě se podíval na košík na kočky, který postavila na zem.

„Napadlo mě, že s sebou vezmu Fénixe,” vysvětlila a vyn-

dala zpěčujícího se kocoura. Vzala ho do náručí a začala ho

uklidňovat. Keegan o krok ustoupil a obezřetně kocoura

pozoroval. „Vy se bojíte koček!” všimla si India.

„Už jsem vám to přece říkal. Já se jich nebojím, jenom je

nemám rád. Proč jste ho přinesla?”

„Říkala jsem si, že by nám mohl pomoct.”

Keegan se zamračil. „S čím by nám měl pomáhat?”

„S tím, kvůli čemu jsem přišla – najít parapsychologická

vodítka. Je výborné médium.”

Chvíli trvalo, než to strávil.

„Aha.”

„Je mi velice dobře známo,” řekla chladně, „že máte nu-

lový zájem o cokoliv, co bych dneska mohla najít. Moje sku-

tečná úloha je vylákat Světlušku.” Pokrčila rameny. „Proč

bych ale měla marnit drahocenný čas a předstírat, že něco

hledám, když to mohu opravdu udělat?”

„Jen si klidně hledejte,” povzbudil ji přátelsky. „A roz-

hodně řekněte, kdybyste něco potřebovala.”

„No, poručíku, já vás nepoznávám.” Podívala se na zvě-

davce, postávající a diskutující za žlutou páskou. „Přišla po-

lovina Mansfieldu.”

„Já vím,” přisvědčil. „Jsou tady všichni od otce Kellyho

až po Ginger Maxwellovou.” India se zatvářila nechápavě.

„Jediná mansfieldská šlapka,” vysvětlil. Ukázal na skupinu

mladíků v černých kožených bundách s cigaretami v ústech

„Ta banda výrostků jsou Finnové.”

Pozorně si je prohlížela. „Který je Tommy? Ten s těmi ře-

tězy?”

Zastínil si oči dlaní. „Ne, to je jeho bratranec Darrell.”

Dal znamení policistovi s fotoaparátem, aby celou skupinu

vyfotografoval. „Všichni Finnové se sobě podobají jako vej-

ce vejci. Darrell je ale o něco větší než Tommy. A daleka

horší. Za Světlušku jste si měla vybrat jeho.”

India se naježila. „Nikoho jsem si nevybírala, poručíku.

Dokonce jsem ani neřekla, že obličej, který jsem viděla, pat-

ří Světlušce. Jenom jsem -”

„Já vím,” řekl. „Špatně jsem se vyjádřil. V poslední době

s tím mám nějak problémy.” Pokrčil rameny a pobaveně se

usmál, byl v tom ale i náznak omluvy. Ostrý vítr mu rval ka-

bát a kravatu a neposlušné vlasy mu vháněl do očí. Málem

podlehla náhlému popudu natáhnout ruku a shrnout mu ty

tmavé prameny z čela. Jeden z nejhloupějších popudů, jaké

mohla mít – a nejen proto, že jakýkoliv dotek by ji zaplavil

jeho myšlenkami a pocity. Když se mu pak ale podívala do

očí a uviděla, jak ji hltá pohledem, připustila, že by mohlo

být docela zajímavé vědět, na co právě myslí.

„Keegane!” Otočila se za hlasem a spatřila starší ženu ve

sportovní bundě, která jí byla příliš velká, jak na ně mává za

žlutou páskou. Cigaretou ukázala na mladého policistu, kte-

rý jí stál v cestě. „Vysvětlil byste tomuhle zabedněnci, kdo

jsem?”

„Co za to, Sylvie?” dobíral si ji Jamie.

S povzdechem zavrčela: „Budu vaše kamarádka.”

„Nestrašte mě,” uvolnil jí Jamie cestu. „Je od novin, Bil-

ly.”

Billy zamumlal cosi omluvného a podržel jí pásku, aby

mohla podlézt. Sylvie zamáčkla cigaretu podpatkem a za-

mířila k nim.

Keegan je představil: „Sylvie Hazelettová, India Cooko-

vá.” India využila kočku v náručí jako omluvu, aby nemu-

sela přijmout nabízenou ruku. „Sylvie je hnací silou Couri-

eru,” informoval Jamie Indii. „Silou, kterou bych

nepodceňoval.”

Sylvie vytáhla stenografický blok. „Doktorko Cooková,

nevadilo by vám, kdybych vám položila jednu nebo dvě

otázky? Než začnete tu -” kostnatou rukou ukázala na oho-

řelé trosky „- seanci, nebo jak tomu říkáte. Máte tyto schop-

nosti odjakživa, nebo se jedná o…”

„Někdy jindy, ano, zlato?” přerušil ji Jamie a objal ji ko-

lem ramen. Také přijdete na řadu. Ale dnes patří India Co-

oková mně.”

India cítila, jak se začíná červenat. Myslel to tak, jak to

vyznělo? V očích mu jiskřilo. Opravdu to tak myslel.

„Jenom pět minut,” snažila se ho přemluvit Sylvie.

„Sylvie, vy netvore!” zavolal někdo z davu. India se

usmála, když zjistila, že hlas patří Aldenu Lorillardovi. Se

svými stříbrnými vlasy, se kterými ladil světle šedý kašmíro-

vý kabát a hedvábná šála, vypadal impozantně. „Nechte tu

nebohou dívku na pokoji.”

„Styďte se, Lorillarde!” hubovala Sylvie. „Právě vy jako

vydavatel byste měl podporovat svobodu tisku.”

„Také ale podporuji svobodu pohybu.” Nadzvedl pásku

a podíval se na Billiho. „Mohu?” Mladý policista se tázavě

otočil na Jamieho, který souhlasně přikývnul a přizval Al-

dena do rozrůstající se skupinky.

India se otočila k Aldenovi: „Znáš poručíka Keegana?”

„Pouze od vidění.” Alden si sundal rukavici z teletiny

a potřásl Jamiemu rukou. „Samozřejmě jsem už o vás slyšel

– a jenom samou chválu, poručíku. Je mi potěšením, že se

s vámi konečně setkávám.”

„Potěšení je na mé straně, pane Lorillarde.”

Sylvie obrátila oči v sloup. „Nemám přinést martini? Vy-

padá to tu jako na večírku. Vzpomíná si ještě někdo, proč

jsme sem přišli?”

„Pokud se nemýlím, tak to byla nějaká seance,” mrkl Ja-

mie na Indii. „Doktorko Cooková, mám vám přinést z auta

křišťálovou kouli?”

India se usmála a prohodila: „Ne, děkuju. Myslím, že to

dneska zvládnu bez ní.”

Sylvie se naježila. „Tak poskytnete mi ten rozhovor nebo

ne?”

„Zdá se, že ne,” řekl Alden. „Bude nám ale ctí, když se-

trváte v naší společnosti.”

Sylvie si podrážděně odfrkla. „Na takovéhle postávání je

můj čas příliš cenný.” Zastrčila blok do kapsy. „Pěkně si to

tady užijte.” A odpochodovala pryč.

Další půlhodinu si Jamie s Aldenem zdvořile povídali

a pozorovali Indii, jak se s Fénixem v náručí prochází mezi

ohořelými zbytky McGillova skladu. Dívala se do země, jen občas se zastavila a rozhlížela kolem sebe, jakoby se snaži-

la zorientovat. Tu a tam se předklonila a něčeho se dotkla,

potom se zamračila a zklamaně potřásla hlavou.

Ještě předevčírem by byl Jamie přesvědčen, že to není nic

jiného než divadlo, které je mu tak důvěrně známé. Teď si

už nebyl tak jistý. Její rozhořčení bylo tak skutečné, že to ne-

mohla být žádná přetvářka – Jamie půl noci nespal a trápil

se výčitkami svědomí, že ji dal napospas veřejnosti. Nezále-

želo na tom, že údajné parapsychologické schopnosti jsou

jen výplodem její představivosti. Očividně věřila, že jsou

skutečné, a on zklamal její důvěru a porušil její soukromí.

„Cigaretu?” Alden mu nabízel stříbrné pouzdro.

„Ne, děkuji, nekouřím.”

„To je jedině dobře.” Starší muž si vzal jednu cigaretu

z pouzdra, zastínil ji rukou a zapálil zápalkou.

Ten hlas, vzhled a jemná kultivovanost! Jak nesmírně se

Alden Lorillard liší od Henryho Cooka! napadlo Jamieho.

„Slyšel jsem, že jste byli s Indiiným otcem velcí přátelé,”

nadhodil.

Alden pokrčil rameny a uložil zápalky zpátky do kapsy.

„Téměř čtyřicet let. Spojovala nás naše lovecká vášeň.”

Jamie přikývl a pochopil nevyslovenou narážku: Alden

Lorillard a Henry Cook nebyli zas tak blízcí přátelé. Jediné,

co měli společného, byl lov. „Tak to musíte Indiu znát už od

narození.”

Alden souhlasně zamručel. „Nejlegračnější mimino, jaké

jsem kdy viděl. Vrásčitý obličej a černé chmýří. Naštěstí

z toho vyrostla.”

Jamie si zastínil oči, aby lépe viděl, jak předmět jejich roz-

hovoru přejíždí rukou po ohořelém trámu. „Jak dlouho…

má… tyhle schopnosti…?”

„Telepatickou se stala, když jí bylo dvanáct let. Trvalo to

ale asi jenom jeden rok.”

Stala se telepatickou. „Aha.”

Alden si Jamieho změřil pobaveným pohledem. „Zají-

mavé. Od toho článku v Courieru mám pocit, že si Indiiných

schopností dost považujete. To bych do vás neřekl.”

„Nikdy jsem netvrdil -”

„Přímo to z vás vyzařuje. To je v pořádku. Sám jsem to-

mu ze začátku také moc nevěřil, potom ale přišly tak pře-

svědčivé důkazy, že jsem uvěřit musel. Cítila věci – věděla

o věcech – které by se normálním způsobem nikdy nedo-

zvěděla. To dítě mělo mimořádný dar. Dar s velkým poten-

ciálem.”

Jamie zaťal své ledové ruce v pěst a zastrčil je do kapsy

kabátu. „Jaký potenciál máte na mysli?”

„Jen si to představte! Neomezené možnosti! Naneštěstí

to Henry vůbec nechápal. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby

toho využil.”

„Jak by toho mohl využít?”

„Třeba při výběru poroty. Aby věděl, kteří porotci budou

stát na jeho straně a kteří ne.”

„Je to vůbec legální?”

„Proč by nebylo? Dělá se to už celá desetiletí.”

„Vy si děláte legraci. A co na to říkal Henry?”

„Henry.” Alden opsal cigaretou široký kruh. „Henry byl

dost… konzervativní. Naprosto uzavřený všem novým myš-

lenkám a postupům. To byl jeden z důvodů, proč jsem ode-

šel z naší společné praxe. Nebyl ochoten přijmout jakákoliv

rizika. Bez riskování by život za nic nestál, ale Henry to tak,

bohužel neviděl. A co víc, Indiiným schopnostem nikdy ne-

věřil.”

„On jim nevěřil? A co jeho žena? Nebo to bylo až po roz-

vodu?”

„Více méně během něho. Bylo to v roce, co ho Millicent

opustila. A ani ona jim nevěřila. Podrobnosti neznám, ale

podle toho, co vím, to byl pro Indii příšerný rok, nesmírně

traumatické období. Manželství jejích rodičů se rozpadlo

a oba se postavili proti ní. Chovali se k ní jako k patologic-

ké lhářce a ke konci ji považovali za blázna. Vůbec nechá-

pali -”

„Darrelle, nech toho!” zaječel z davu vysoký ženský hlas.

Jamie se otočil a uviděl, že na scénu dorazil Tommy Finn.

Stáli s Darrellem proti sobě v kruhu bratranců v černých ko-

žených bundách. Žena, která na Darrella křičela, byla ble-

dá, křehká a velice mladá, s obrovskýma gazelíma očima

a plačícím dítětem v náručí – Darrellova manželka Missy.

Očividně spolu nežili. Jamie slyšel, že se z domu na West Bo-

nesteelu vystěhovala.

„Ty drž klapačku, krávo!” zařval na ni Darrell.

Tommy zaťal ruce v pěst. „Neříkej Missy krávo.”

Darrell hmátl do své vysoké boty a v ruce se mu něco za-

blýsklo – vyhazovací nůž.

Zatraceně. Jamie rychle vyrazil k davu. Viděl, jak mladý

policista sahá po služební zbrani, a zavolal: „Billy, ne!” No-

váček policejního sboru se otočil a vypadal zmateně.

Když se ke skupince přiblížil, uviděl, že Darrell bodl

Tommyho do břicha. „Drž hubu, Tommy! Ukradls mi žen-

skou! Byli jsme s Missy v pohodě, než ses do toho začal

montovat!”

„V pohodě?” Tommy se držel za břicho, ale neustoupil

před Darrellem ani o krok. Ne moc chytré, ale Jamie musel

ocenit jeho statečnost. „Ty si myslíš, že byla kdovíjak šťast-

ná, když jsi ji zbil tak, že skončila ve špitále?”

„Zasloužila si to. Nechtěla mě pustit k mýmu vlastnímu

synovi!”

Tommymu naběhly žíly na krku. „Protožes ho chtěl

unést! Poslouchej. Ještě jednou se přiblížíš k Missy nebo

k tomu dítěti, a máš to spočítaný, Darrelle! Přísahám, že tě

rozmáčknu jako štěnici!”

Jamie se protáhl pod žlutou páskou a prorážel si cestu ke

skupince bratranců. Darrell se k němu otočil a ve vzduchu

se zableskla čepel nože. „To je rodinná záležitost, Keegane!

Koukejte zmizet!” Třásl se vzteky, pohled měl nepříčetný.

Jamie okamžitě poznal, že má v sobě pořádnou dávku he-

roinu. Diskutovat s ním bude zbytečné.

Jamie popadl kus ohořelého dřeva jako zbraň a levou ru-

ku natáhl k Darrellovi. „Dej mi ten nůž.”

„Vy jste na jejich straně!” zaječel Darrell. „Vypadněte!”

Vzápětí zaútočil a Jamie ho vší silou udeřil prknem do před-

loktí. Uslyšel křupnutí zlomené kosti. Nůž spadl na zem

a Jamie ho odkopl pryč.

Mladý chuligán zařval, Jamie věděl, že spíš vzteky než

kvůli zlomené ruce. Byl příliš zfetovaný, než aby cítil něja-

kou bolest, a o to byl nebezpečnější. Zdravou rukou hmátl

pod bundu. Jamie na nic nečekal a udeřil ho koncem prkna

do žaludku.

Darrell klesl na všechny čtyři, lapal po dechu a obě ruce

si tiskl k podbřišku. Chvíli se snažil postavit na nohy, potom

se ale zhroutil a začal zvracet. Jamie ho prošacoval, zpod

bundy mu vytáhl pistoli a vyprázdnil zásobník. „Nic jiného

se od tebe stejně nedá čekat,” mumlal si při tom.

Útočné poznámky zbytku Finnů nechal bez povšimnutí,

rukou přivolal hlídkujícího policistu, předal mu pistoli a při-

pravil si pouta. „Věc se má tak, Billy,” vysvětloval, zatímco

nasazoval Darrellovi pouta. „Kdybych tě nechal vytáhnout

zbraň, tenhle feťák by začal střílet do davu.”

„Promiňte, poručíku,” vykoktal Billy.

Jamie se narovnal a vydal poslední pokyn: „Přeříkejte mu

jeho práva a vemte ho do nemocnice. Potom se tam za vámi

zastavím.”

„Rozkaz, poručíku.”

Jamie se otočil a podíval se na Indiu Cookovou a Aldena

Lorillarda na druhé straně žluté pásky. Doktorka Cooková

pevně svírala v náručí kocoura a v obličeji byla celá bílá.

Všechno se odehrálo tak rychle, že než se vzpamatovala, by-

lo po všem. Celá akce netrvala déle než minutu. Rychlost,

s jakou poručík Keegan zareagoval, byla omračující. Bylo jí

jasné, že je to muž na svém místě.

Jeho statečnost ji fascinovala a s údivem si uvědomila, že

ji vzrušuje na té nejzákladnější živočišné úrovni – na sexuál-

ní úrovni – což byl pocit, který nikdy předtím nepoznala. Při-

padala si jako pravěká žena, jejíž druh právě zabil nebez-

pečnou šelmu. Když k ní přistoupil, srdce jí bušilo až v krku

a nedokázala od něj odtrhnout zrak.

„Dobrá práce,” pochválil ho Alden. „O jednoho lumpa

ve městě méně.”

„Moc se neradujte,” zchladil ho Jamie. „Ještě dneska ve-

čer je venku na kauci a bude řádit stejně jako dřív.”

Alden znechuceně zavrtěl hlavou. „Mizerové. Ti Finnové

v tom opravdu umí chodit. Jediný, který za něco stojí, je

Tommy. Pracuje u mě a musím říct, že si na něho nemohu

stěžovat.”

„Je z nich nejlepší,” souhlasil Jamie.

„Takže, Jamie…” potřásl mu Alden rukou. „Jste schopný

mladý muž, který má všech pět pohromadě. Kdybych neměl

ve tři hodiny jednání, pozval bych vás na pivo.”

„Stejně bych nemohl. Ve službě nepiju.”

„Samozřejmě, zapomněl jsem. Indie, holčičko, měj na pa-

měti, že u mě máš dveře vždycky otevřené.”

„Brzy se ozvu, Aldene.”

Postarší muž se otočil k odchodu a Keegan se unaveně

usmál na Indii. „Říkal jsem vám, že Darrell je z celé té

smečky nejhorší.”

Přikývla. Billy odváděl vzpírajícího se Darrella ke slu-

žebnímu autu a Finnové ho častovali nadávkami – kromě

Tommyho, který stál stranou a ochranitelsky držel Missy

s dítětem kolem ramen.

„Když tak Tommyho vidím,” povzdechla si India, „ne-

chce se mi věřit, že by byl schopen -”

Trhla sebou překvapením, když jí Fénix najednou vysko-

čil z náručí a rozběhl se ke žluté pásce. Její úžas ještě vzros-

tl, když zamířil přímo k Tommymu a začal se mu třít o kal-

hoty.

„Fénixi!” překročila India pásku a vzala kocoura zpátky

do náručí. Jakmile se ho dotkla, její vnitřní obrazovka na-

skočila a před očima se jí objevil jasný obraz – obraz Tom-

myho, jak otevírá konzervu a klade ji na podlahu. Cítila Fé-

nixovo nadšení a radostné očekávání, když spatřil

konzervu.

Tuňák! Ucítila vůni tuňáka. Fénix ho očividně miloval tak

náruživě, že dokonce i letmá vzpomínka vyvolala jeho vůni.

India se otočila k Tommymu Finnovi. „Vy tu kočku znáte,

že ano?”

Tommyho oči se na okamžik rozšířily. Potom se opět za-

čal ovládat a posměšně se zašklebil. „Milá dámo, tuhle koč-

ku jsem nikdy neviděl.”

„Nepovídejte. Já bych řekla, že ji znáte dost dobře. Do-

konce si myslím, že jste jí dával tuňáka.”

„Tuňáka?” Ustoupil dozadu, paži stále kolem Missy,

a upřeně se díval na kočku. „Ehmmm, paní. To jste na špat-

né adrese.”

„Ale nejsem,” trvala na svém, zatímco Tommy a Missy se

otočili a odcházeli pryč. „Domnívám se -”

„Nechte je jít,” zarazil ji Keegan.

„Ale-”

„On lže,” řekl tiše. „Já vím.”

India na něj vytřeštila oči. „Vy to víte?”

„Jsem si tím naprosto jistý,” usmál se.

„Je to ten šestý smysl, o kterém mluvil Sam?”

„Je to zdravý rozum. Sama jste viděla, jak se tvářil. Ne-

musíte mít mimosmyslové schopnosti, aby jste pochopila, že

ten chlap lže, jen se práší. A co se týče toho tuňáka…” Po-

krčil rameny. „Co jiného byste dala toulavé kočce, když do-

ma nemáte žádné speciální krmení?” Poklepal si na čelo.

„Deduktivní myšlení.”

„Aha. A také jste nejspíš vydedukoval, proč Tommy lže,

co?”

Jamie si zastínil oči a pozoroval, jak mladý pár odjíždí

v otlučeném thunderbirdu, dítě v sedačce na zadním seda-

dle. „Nechce, abychom ho dávali do spojitosti s tou kočkou.

Řekl bych, že ví, že má něco společného s požárem motore-

stu. To ale ještě nedokazuje, že je Tommy Světluška.”

„Ne,” protáhla India zamyšleně. „To to ještě nedokazu-

je.”

Jamie povytáhl obočí. „Berete tedy zpátky své obvinění,

doktorko Cooková?”

„Nikdy jsem ho neobviňovala,” namítla. „Považovala

jsem ho za nejpravděpodobnějšího pachatele, ale teď… si

nejsem tak jistá. Jak jsem ho tak dneska viděla…”

„Ve srovnání s Darrellem není vůbec tak špatný, že?”

„Ne,” připustila otevřeně. „Vůbec není tak špatný. Ne-

vím, co si mám myslet.”

Keegan si dlouze unaveně povzdychl. „Tak to už jsme

dva.”

PÁTÁ KAPITOLA

Další den neměla India objednané žádné pacienty a tak

strávila celé dopoledne tím, že malovala strop v jídelně,

V jednu hodinu si udělala přestávku na oběd a potom si ob-

lékla vlněné rukavice a šla pro poštu do schránky na kraji

příjezdové cesty.

Rukavice si brala pokaždé. Účty, časopisy a reklamní ma-

teriály se zpracovávaly strojově, a tak většinou nevyzařova-

ly žádnou psychometrickou energii. S poštou psanou a po-

sílanou ručně to bylo jiné. Pokud byla ve schránce jen jedna

pohlednice nebo dopis, nebylo to tak strašné. Když jich tam

ale bylo víc, vibrace se smísily a zaplavily ji jako směs stanic

ze špatně vyladěného rádia. Výsledný efekt byl pokaždé

strašlivý.

Vracela se po štěrkové cestě k domu a prohlížela si do-

šlou poštu – účet za telefon, nové číslo Veterinary Economics

a čistá bílá obálka. Několikrát ji otočila v ruce a cítila váhu

dopisu, který byl uvnitř, samotná obálka však byla nedotče-

ná. Bez adresy, známky, bez ničeho dalšího. Někdo ji musel

přinést osobně.

Zuby si sundala jednu rukavici a položila holou ruku na

obálku. Nic. Zůstala stát na verandě, zavřela oči a soustře-

dila se. Stále nic. Žádné vibrace. Podivné, když se uváží, že

ji předtím někdo musel mít v ruce.

Rukavici a zbývající poštu si přidržela v podpaží, roztrhla

obálku a vyndala list papíru.

Prudce zalapala po dechu. Časopis, účet a rukavice se

rozlétly po verandě. Dopotácela se do kuchyně a vytočila

číslo mansfieldské policejní stanice.

Jamie už napřahoval ruku, že zaklepe, když se dveře

otevřely. Ve dveřích stála India Cooková a do obvyklé Dá-

my v černém měla hodně daleko. Její magické oči v barvě

mědi tentokrát neskrývaly žádné sluneční brýle a vlasy mě-

la svázané křiklavě žlutým šátkem. Na sobě měla volné rů-

žové tričko – bez podprsenky, zaznamenal potěšeně – a mod-

ré legíny hojně zacákané bílou barvou. Byla bosa a zaujalo

ho to především proto, že nehty na nohou měla nalakované

výrazně červeným lakem. Která žena má nehty na rukou

krátké a nenalakované a nehty na nohou zářivě červené?

Podíval se jí do obličeje a zjistil, že se nepatrně červená.

„Nečekala jsem, že bych se dneska měla s někým sejít,” řek-

la rozpačitě, otočila se a vedla ho do domu. „Mám to v obý-

vacím pokoji.”

V jejím hlase zaznívalo napětí a Jamiemu bylo hned jas-

né, že její nervy jsou napjaté k prasknutí. Do telefonu jí ně-

kolikrát řekl, aby se uklidnila a nebála, že žádné bezpro-

střední nebezpečí nehrozí. Jeho ujišťování se ale očividně

minulo účinkem, a nebylo také vůbec divu. Jediné, co zatím

dokázal, bylo vystavit ji proti její vůli nebezpečí. Proč by mu

tedy měla teď věřit?

Odvedla ho do rozlehlého obývacího pokoje, který byl

stejně jako ložnice o patro výš zařízen v teplých béžových

barvách. Hlavní stěně vévodil obrovský kamenný krb. „Tak

tady to je,” ukázala na list papíru na širokém konferenčním

stolku s mramorovou deskou.

Zatímco přecházela po místnosti, Jamie si začal prohlížet

inkriminovaný dopis. Stejně jako ostatní, které Světluška

poslal, byl sestaven z písmen vystříhaných z časopisu. Na

rozdíl od předcházejících v něm však nebyla ani zmínka

o ohni – pouze o smrti: „Dej mi pokoj, čarodějnice. Nebo se

ráno probudíš s kulkou v hlavě. Světluška.”

Jamie vezme dopis do laboratoře a potom prohledá

schránku a okolí, jestli by nenašel nějaké stopy – i když už

teď si byl skoro jistý, že to bude bezvýsledné. Až na jedinou

výjimku – kousek ohořelého časopisu v troskách skladu dře-

va – za sebou Světluška nezanechával žádné stopy. Případy

úmyslně založených požárů byly vždy zapeklité, z tohohle se

ale už začala stávat opravdová noční můra.

India se zastavila u něho, ruce opřené v bok. „Na to klid-

ně zapomeňte,” řekla, když dopis opatrně vkládal pinzetou

do speciálního plastikového pouzdra. „Tam žádné otisky

nenajdete.”

„Pravděpodobně ne, člověk ale nikdy neví.” Zastrčil pou-

zdro do kufříku, zamkl ho a postavil se.

„Já to ale vím,” prohlásila. „Ať už ten dopis napsal kdo-

koliv, měl na sobě silné rukavice. Ne ty tenké latexové, kte-

ré použil, když psal ostatní dopisy, ale -”

„Moment! To mi musíte vysvětlit. Jak víte o těch latexo-

vých rukavicích? Řekl vám to Sam?”

„Nikoliv, poručíku, Sam mi to neřekl.” Přistoupila k jed-

nomu z arkýřových oken po stranách krbu a dívala se ven

do zahrady. Odpolední slunce jí prosvětlovalo volné tričko

a odhalovalo nádherně štíhlý pas a oblé boky. „Silné ruka-

vice se používají k znemožnění mimosmyslového přenášení

myšlenek a funguje to na obou koncích, jak u příjemce, tak

i u vysílajícího. Jinak řečeno to znamená, že když je má ně-

kdo na sobě a dotýká se nějakého předmětu, ten předmět

nemůže absorbovat a uchovat jeho psychickou energii. Stej-

ně jako když je na sobě mám já, zabrání mi, abych cítila vib-

race ostatních lidí. To je také důvod, proč je nosím.”

„Hmmm.” Pohledem se pásl na jejích pevných a krásně

tvarovaných stehnech a lýtkách v přiléhavých legínách. Ne-

věděl, že má tak fantastickou postavu, a téměř si přál, aby

se to býval nikdy nedozvěděl. I bez toho se mu dostala pod

kůži více, než bylo zdrávo. Zhluboka se nadechl. „Jak ale ví-

te o těch latexových…”

Otočila se a nevědomky mu poskytla krátký a omračují-

cí pohled na obrys překvapivě plných ňader. „Předpoklá-

dám, že jste na těch předchozích dopisech žádné otisky prs-

tů nenašli.”

Zhluboka dýchal a snažil se udržet chladnou hlavu. „To

souhlasí.”

Vrátila se ke konferenčnímu stolku a postavila se tak, aby

mu viděla do tváře. „Když jsem ale měla v ruce ten čtvrtý

dopis, vibrace byly poměrně silné. Což znamená, že osoba,

která ten dopis slepila dohromady, si dávala pozor, aby na

něm nezanechala otisky prstů, ale psychické vibrace tam zů-

staly. Latexové rukavice jsou jediná logická odpověď. Jsou

velice tenké a psychické vibrace vždycky propustí.”

Na Jamieho to udělalo mohutný dojem. Dotáhla ten svůj

parapsychologický sebeklam tak daleko, že z něj dokázala

vyvozovat logické závěry. Šel z toho až strach.

Zvedla bojovně bradu. „A jak o těch latexových rukavi-

cích víte vy?”

Krátce se zasmál. „V laboratoři na dopisech našli stopy

latexu.”

„Divy moderní kriminalistiky,” poznamenala suše. „Ško-

da, že psychologické profily nemohou být tak přesné jako

laboratorní testy. Tvrdil jste mi, že pyromani nejsou agre-

sivní a nezabíjejí. A najednou se právě ten náš pyroman se-

bere a napíše dopis, ve kterém mi vyhrožuje, že mi ve spán-

ku prožene kulku hlavou.”

„Planá výhrůžka,” prohlásil Jamie tónem, o kterém dou-

fal, že zní přesvědčivě. „Dost pochybuji o tom, že to myslel

vážně.”

Místo aby ji uklidnil, přilil jen oleje do ohně. „Aha, tak vy

pochybujete o tom, že se ten šílenec v noci dostane do do-

mu, přiloží mi zbraň k hlavě a zmáčkne spoušť! Výborně!

Jak uklidňující!”

Obešel stůl, ustoupila ale stranou. „Doktorko Cooková -”

Oči jí plály hněvem. „Nedokážete si představit, jak bá-

ječně se cítím, když vím, že to není příliš pravděpodobné, že

mi v noci vystřelí mozek z hlavy. Nádherná úleva!”

Zvedl ruce dlaněmi vzhůru a odměřeně ji začal ujišťovat:

„Okamžitě s vámi přeruším spolupráci na tom případu. Pro-

mluvím o tom v rádiu. Také to dám do Couriera.”

Znovu si dala ruce v bok. „Můžete mi zaručit – mám na

mysli stoprocentní záruku – že se ten zběsilý šílenec nepo-

kusí uskutečnit svou výhrůžku?”

Takhle krásné ženě nemohl lhát. „Ne.”

Přikývla a ve svém hněvu byla podobná divoké kočce.

„Takže co mám podle vás udělat, aby se mi nic nestalo?”

„Když jsem za vámi jel, hodně jsem o tom přemýšlel. Má-

te nějaké příbuzné, ke kterým byste mohla odjet, než se to

tady všechno přežene -?”

„To nemyslíte vážně, poručíku. Jestli jste to ještě nestačil

zaregistrovat, tak tady mám zvěrolékařskou praxi, o kterou

se musím starat. Zbrusu novou praxi a spoustu dluhů. Jestli

teď odjedu, ztratím všechny pacienty, které se mi podařilo

pracně získat, a to si nemohu dovolit.”

Třel si spodní čelist. „Možná bych jedno řešení měl.”

„Jak můžete být tak zatraceně klidný a nezúčastněný?”

vybuchla vztekle. „Můj život je v nebezpečí! Venku se po-

tuluje cvok, který mě chce zabít, a když před ním uteču, při-

jdu o živobytí. A to všechno je vaše vina. Doufám, že vám

to dochází, poručíku.”

„Naprosto.”

„To všechno jste mi způsobil vy. Vy.”

„Já vím.”

„Je to vaše zodpovědnost, poručíku. Jestli nemáte -”

„Jamie.”

„Prosím?”

„Byl bych rád, kdybyste mi říkala Jamie.”

S pevně stisknutými rty se na něj chvíli dívala. „Jestli vám

to nebude vadit, raději zůstanu u toho poručíka.”

„Bude mi to vadit. Říkejte mi Jamie.”

Oči se jí zúžily, jak se snažila zachovat klid. „Proč?”

„Protože pak vás budu moct oslovovat Indie.”

Zamrkala a uhnula pohledem. Z jejího zatvrzelého výra-

zu usoudil, že se snaží udržet si svůj vztek a moc se jí to ne-

daří. Nakonec se s utrápeným povzdechem sesula na ob-

rovskou pohovku a vyčerpaně se zabořila do polštářů.

Vypadala kouzelně, ztraceně a bezbranně. „Co mám tedy

podle vás dělat, poručíku?”

S přehnanou trpělivostí ji opravil: „Dohodli jsme se, že

mi budete říkat Jamie.”

Klekl si před ní a pohledem se ponořil do hlubin jejích

utrápených očí. „A necháte se ode mne chránit. Vím, že do

těch problémů jsem vás dostal já. Připouštím, že jsem to

pěkně zvoral. Proto bych to také teď chtěl napravit. Musím

to napravit.”

„Čekám na váš dokonalý plán,” oznámila ochable.

Skousl si spodní ret a potom se odhodlal. „Jeden doko-

nalý plán bych měl. Zůstanu tady s vámi přes noc.”

Zírala na něj. „Tady?”

„Samozřejmě. Tady ve vašem domě.”

„Každou noc?”

„Až do té doby, než dopadneme Světlušku.”

Vypadala zamyšleně. „Právě jsem se nastěhovala a mám

svou profesionální pověst… Co si budou lidé myslet?”

„Budou si myslet, že spolu spíme.” Když viděl její šoko-

vaný výraz, zakuckal se smíchy. „Pokud ovšem nerozšířím

zprávu, že se jedná o čistě služební záležitost, což musím

stejně udělat, abych odradil Světlušku.”

„Musela bych připravit jednu z prázdných ložnic.”

„To nebude třeba. Nebudu spát. Budu držet hlídku.”

„Proč právě vy?” zeptala se. „Mohl byste určit jiného po-

licistu.”

„Za prvé věřím sám sobě víc než sebelepšímu policistovi.

Za druhé, zatáhl jsem vás do toho já, tak bych vás měl také

dostat ven.”

„Kdy budete spát?“

„Budu chodit dřív z práce a vždycky si odpoledne trochu

zdřímnu. Během dne tady nechám hlídkovat policejní auto.

Přicházet budu v osm a odcházet od vás budu přímo do prá-

ce. Tak co tomu říkáte?”

Chvíli zamyšleně zírala do prázdna. Potom konečně řek-

la: „Tak dobře, poručíku. Jiné řešení opravdu nevidím.”

Zkřížil paže a podíval se na ni. „Budu vám říkat Indie, ať

už mi říkáte jakkoliv. Nemohu trávit noci se ženou, se kte-

rou si vykám.”

Na rtech se jí objevil sveřepý výraz, ale nakonec kapitu-

lovala. „Jak chcete.”

Zazubil se, vědom si blízkého vítězství. „Co z toho, co

chci?”

„Jak chceš, Jamie,” řekla s pobavenou nedůtklivostí.

„Takhle si mi to líbí.” S úsměvem zamířil ke dveřím.

„Takže na shledanou dneska večer.”

Než India odešla v půl sedmé do sprchy, zkontrolovala

všechny zámky. Pustila vodu a nechala se laskat horkými

pramínky vody. Po době, která jí připadala jako věčnost, se

konečně utřela, vklouzla do bílých hedvábných kalhotek

a přes hlavu si přetáhla krátké tričko bez rukávů.

Začala si kartáčovat vlasy, když se na schodišti ozvaly

kroky. Kartáč jí vypadl z ruky. Zadržela dech a poslouchala.

Někdo pomalu stoupal po schodech. Jamie? Ten má přijít až

v osm hodin.

Třesoucí se rukou nahmatala dveře a uvědomila si, že se

nedají zamknout. Neslyšně zaklela a poslouchala, jak se

kroky přibližují.

Nějakou zbraň! Rozechvěle doběhla ke krbové římse,

namátkou otevřela jednu z krabic a vytáhla pistoli – staro-

žitnou a nepoužitelnou, alespoň ale vypadala jako zbraň.

Potom zmáčkla vypínač a místnost se ponořila do tmy.

Vtiskla se do nejvzdálenějšího rohu.

„Mám zbraň!” zaječela, když se ve dveřích objevila tma-

vá silueta.

Následovalo hluboké ticho. Potom zaslechla tichý smích.

„Já mám dvě a nejsou to žádné zadovky!”

Ten hlas jí byl známý. „Jamie?”

Světlo se rozsvítilo. Uprostřed místnosti stál Jamie v dží-

nách a džínové bundě, zbraň držel volně podél těla. Jakmi-

le uviděl její krátké bílé tričko s hlubokým výstřihem do

V a hedvábné vykrojené kalhotky, úsměv mu z tváře zmizel

jako mávnutím kouzelného proutku. Díval se jako uhranu-

tý na její odhalené břicho a nohy a chvíli trvalo, než se mu

podařilo odkašlat a zadrhnutým hlasem vykoktat: „Promiň.

Nechtěl jsem tě vyděsit. Nebo tě… abych tak řekl… vyrušit.”

India si všimla, že mu uši jen hoří.

Nohy se jí podlamovaly tak, že se musela opřít o zeď. „Jak

jsi se dostal dovnitř?”

„Jedno okno v ordinaci bylo otevřené. Zvonil jsem, ale

nikdo neotvíral a vevnitř byla tma. Začal jsem si dělat sta-

rosti.” Podíval se na její mokré vykartáčované vlasy. „Netu-

šil jsem, že jsi byla v koupelně.”

Oči mu opět sklouzly na její skromně oděné tělo. India sle-

dovala jeho pohled a až teď si najednou uvědomila, že na so-

bě téměř nic nemá. Automaticky si stáhla tričko v marné sna-

ze zakrýt holé břicho. Jediné, čeho se jí podařilo docílit, bylo

to, že průhlednou látku ještě víc napjala přes svá ňadra.

Jamie udělal pozadu několik kroků ke dveřím a zbraní

mávl směrem ke schodišti. „Půjdu, ehm… počkám na tebe

v kuchyni.”

India zhluboka vydechla, natáhla si asexuální joggingové

kalhoty a mikinu a šla do kuchyně.

Jamie seděl u stolu, před sebou měl otevřenou krabici

s lákavě vonící pizzou a jeden kus držel v ruce. „Dáš si ta-

ky?”

Ulevilo se jí, že se tak snadno vrátil k normálnímu tónu.

„Děkuju. Umírám hlady.”

Přisedla si ke stolu a zvědavě si ho po očku prohlížela.

Džínovou bundu si sundal a seděl tam jen ve svetru, přes

který měl přetaženo pouzdro s pistolí. „To sebou nosíš po-

řád?” zeptala se.

„Jenom když jsem ve službě. Vadí ti to?”

„Ne.” Vlastně jí to vadilo, ale jinak, než si myslel. Bylo na

tom něco nestoudně mužného – velký, dobře vypadající

chlap, který nenasytně hltá pizzu a kolem hrudi má připása-

nou zbraň. Ta zbraň by ji vůbec neměla přitahovat, neměla

by umocňovat jeho už i tak dost velký sex-appeal – nemohla

si ale pomoct. Co se to s ní proboha děje? Vždycky měla ke

zbraním odpor, a teď ji vzrušuje pistole!

Všichni muži, které předtím potkala, byli jako Perry.

Uhlazení a chladně intelektuální. Byli to muži, kteří o pro-

blémech mluvili, diskutovali a přemítali. James Keegan byl

z mužů, kteří problémy řeší. Bez velkých slov a okamžitě.

India dojedla svůj kus pizzy a natáhla se pro další ve stej-

ném okamžiku jako Jamie. Jejich ruce se téměř setkaly.

Trhla sebou a rychle ucukla, potom vydechla úlevou, že se

nedotkli. Aby zakryla své rozpaky, vstala a přistoupila k led-

ničce.

„Dáš si vodu? S bublinkami, bez bublinek?”

„Stačí bez.”

Naplnila dvě sklenice, jednu mu podala a sedla si zpátky

ke stolu.

„Můžu se tě na něco zeptat, Indie? Na něco osobního?”

Když kývla, pokračoval: „Co se ti stalo, že nesneseš, aby se

tě někdo dotkl?”

„Měla jsem pocit, že to víš,” řekla. „Je to mimosmyslový

přenos. Pokaždé, když se mě někdo dotkne, jeho myšlenky…

mě pohltí.” Otřásla se a začala si třít paže. „Nedokážu po-

tom říct, čí myšlenky jsou čí. Mám pocit, že ztrácím svoji

identitu.”

Pomalu přikývl. Když promluvil, snažil se pečlivě volit

slova. „Ptal jsem se, protože… při své práci… jsem už viděl

mnoho žen a dívek, které se staly obětí násilí – přepadli je,

ztloukli, znásilnili. Někdy, hlavně když se to stalo v dětství,

jsou nesmírně citlivé na jakýkoliv dotek.”

Takže sem míří. „To není můj případ, Jamie. Není v tom

nic jiného než mimosmyslové vnímání.”

Opřel se o lokty a naklonil se přes stůl. Tiše se zeptal: „Jsi

si tím naprosto jistá? Lidský mozek má velice dobrý obran-

ný systém. Velice často se stává, že někdo, kdo přišel do sty-

ku s násilím, zablokuje veškeré nepříjemné vzpomínky – ne-

bo je vydává za něco jiného.”

Ohromeně na něj zírala. „To nemyslíš vážně! Chceš říct,

že jsem si celou tu věc s mimosmyslovým vnímáním vymys-

lela, jen abych skryla -”

„Podvědomě, samozřejmě. Taková možnost se nabízí.

Vím, že se ti něco stalo, když ti bylo dvanáct. Alden mi ří-

kal, že to pro tebe byla velice traumatická doba.”

India se krátce zasmála. „Traumatická? Nemáš vůbec tu-

šení, o čem mluvíš! Stejně jako Alden. Proč bychom se ale

měli -”

„Protože jsi mi sympatická.” Pevně se jí díval do očí.

„A nesnesu, že trpíš při každém doteku. To je přece… straš-

né, hrozně omezující. Jak to vůbec můžeš vydržet?”

Ztěžka polkla. „Je to strašné.” Podívala se mu do hlubo-

kých modrých očí naplněných upřímným soucitem a doda-

la: „Jinou možnost ale nemám. Musím se s tím vyrovnat.”

Uhodil dlaní o stůl. „Chyba. Jestliže se ti něco stalo, mu-

síš se tomu postavit. Nevzdávat se. Zkus třeba hypnózu.

Jestli chceš proti tomu démonu bojovat, musíš ho nejprve

poznat, Indie.”

„Jamie, já toho démona znám!” Ze všech sil se snažila,

aby se jí netřásl hlas. „To jenom ty ho odmítáš uznat. Můžeš

mi věřit, že to, co se mi stalo ve dvanácti, si pamatuju do nej-

menších podrobností. A nebylo na tom vůbec nic sexuální-

ho.”

„Jsi si tím jistá? Zabývala jsi se vůbec někdy tou mož-

ností? Možná by sis o tom měla s někým promluvit. S něja-

kým odborníkem -”

„Ty si myslíš, že jsem to neudělala?” Vstala tak prudce, až

se židle převrhla. „Nejsi první, kdo si o mně myslí, že jsem

blázen.”

Také se postavil.

„Nemyslím si -”

„To si můžeš ušetřit.” Ruce zaťala v pěst a chvěla se zou-

falstvím. „Z lidí jako ty, se mi už dělá špatně. Jste plni dob-

rých úmyslů, ale absolutně vám chybí jakákoliv důvěra. Už

mám plné zuby toho, jak o mně každý pochybuje, jak pořád

musím něco dokazovat… a ty mi lezeš na nervy nejvíc ze

všech!” vykřikla a vyběhla z kuchyně.

Slyšel, jak bere schody k ložnici po dvou. Potom práskly

dveře.

Se zaúpěním se svezl na židli a vzal bradu do dlaní. Tak

to se ti povedlo, Keegane. Po chvíli uklidil pizzu, utřel stůl

a umyl skleničky. Potom zkontroloval okna a dveře a řekl si,

že zítra nesmí zapomenout koupit nové zámky. Když se ujis-

til, že dům je v pořádku, vyšel nahoru a zůstal stát před dveř-

mi Indiiny ložnice. Dobrou minutu sbíral odvahu, než za-

klepal.

Dlouhé ticho. Konečně se ozvala: „Prosím tě, běž pryč.”

„Jenom bych se chtěl omluvit,” řekl.

Opět ticho. „Omluva se přijímá.”

„Osobně.” Malinko pootevřel dveře. „Indie?”

Povzdechla si. „Tak pojď dál.”

Seděla na posteli a opírala se o horu polštářů, na sobě

měla šedé joggingové kalhoty, mikinu hodila na podlahu

a zůstala jen v tom malém sexy tričku s velkým výstřihem,

Jediné světlo v místnosti byla televizní obrazovka. India

v jedné ruce držela dálkové ovládání a druhou hladila Féni-

xe, který se k ní tulil. Vypadala dojemně křehce a zranitel-

ně.

Když se blížil k její posteli, vrhla po něm krátký pohled

a potom se opět vrátila k televizi. Upírala oči na obrazovku

a měkké namodralé světlo odhalovalo její krásné, ztrhané

rysy. Zvuk byl vypnutý. Zmáčkla dálkové ovládání a světlo

se začalo vlnit v jiném rytmu. Chvilku se dívala a potom

opět přepnula na další program.

Jamie tiše pronesl: „Vypadá to, Indie, že s tebou nedoká-

žu udělat nic dobře. Všechno, co řeknu, to ještě zhoršuje.

Hrozně mě to mrzí. Nejradši bych se neviděl.”

Rozechvěle si povzdechla. „Je to tak zničující, mít… tuhle

děsivou moc, tuhle schopnost… a vědět, že o tom nemůžu

s nikým promluvit, protože by mě měl za blázna.”

„Můžeš si o tom popovídat se mnou,” navrhl. „Slibuji, že

si nebudu myslet, že jsi blázen.”

„Nebudeš mi ale věřit.”

Po chvíli zaváhání řekl: „Věřím, že všechno, co se s tebou

děje, je pravda – tvoje pravda. To neznamená, že bys nemě-

la všech pět pohromadě. Znamená to jenom, že máš pro-

blém, se kterým se musíš vypořádat. A já bych ti s tím rád

pomohl.”

„Proč?”

„Už jsem ti to říkal – jsi mi sympatická. Jenom proto, že

nevěřím na parapsychologické síly, nemusíme být ještě ne-

přátelé na život a na smrt. Byl bych hrozně rád, kdyby se

nám to podařilo překonat. Věřím, že se nám podaří najít

dobrý základ pro přátelství, musíme si ale navzájem věřit.

Musíš mi věřit, i když jsem se choval tak hloupě. Vím, že to

pro tebe není lehké.”

Pokřiveně se usmála. „To máš pravdu.”

Usmál se taky. Byl rád, že se dostal alespoň o trochu dál.

„Dáš mi ještě jednu šanci? Rád bych začal znovu a lépe. Byl

bych moc rád, kdybys mi řekla něco víc o svých schopnos-

tech, abych chápal, co se s tebou děje.”

„Nebudeš se mě snažit posílat k nějakému psychiatrovi?

Protože tam bych už nikdy nešla.”

Přikývl. „Rozumím. Nebudu tě do ničeho nutit. Jenom si

o tom chci všechno poslechnout. Dovědět se, jaké to pro te-

be je.”

Ukázala na televizní obrazovku. „Takhle to vypadá, když

mám vize.” Začala rychle přepínat kanály. „Jediný rozdíl je,

že jsou černobílé.”

„Ty ve své mysli vidíš skutečné obrazy?”

„Přesně tak.” Hladila Fénixe po hřbetě a kocour předl

blahem. Být takovou kočkou. „Je to, jako bych v sobě měla

anténu.”

„A začalo to, když ti bylo dvanáct?”

„Ano. Četla jsem, že k probuzení parapsychologických

schopností často dochází v pubertě. Asi působením hormo-

nů.“

„Začalo to naráz?”

„Ne, projevovalo se to postupně. Nejprve jsem měla jen

trochu nepříjemný pocit, když jsem se někoho dotkla. Po-

tom to bylo čím dál horší. Ze začátku si rodiče mysleli, že si

jen tak na něco hraju, abych upoutala jejich pozornost.

Když jsem jim řekla, že nechci, aby se ke mně někdo přibli-

žoval, vzali mě k psychiatrovi. V době, kdy jsem už měla

úplné telepatické schopnosti, mě prohlásili za depresivní.

Nevěřili mi ani slovo.”

Nevěřili jí ani slovo. Už to jednou slyšel – od mladé dívky,

kterou pronásledovaly noční můry zneužití a její nejbližší jí

tvrdili, že si to všechno vymyslela. Až dosud neřekla India

nic, co by vylučovalo jeho teorii násilné zkušenosti. Co se

skutečně stalo, že to v její mysli vyvolalo tak silnou utkvě-

lou představu?

„Ano, Alden mi říkal, že tvoji rodiče byli skeptičtí.”

V hrdle jí zabublal neveselý smích. „Skeptičtí? Mysleli si,

že jsem šílenec. Otec obviňoval matku a matka otce. Matka

se zhroutila jako první. Po osmi nebo devíti měsících rodin-

ného pekla si sbalila kufry a odešla.”

„Co udělal tvůj otec?”

„Nechal mě zavřít do blázince.”

„Ach, Indie.” Bezmyšlenkovitě začal natahovat ruku,

aby se jí dotkl. Viděl, jak ztuhla. „Promiň, já jsem…”

„To je v pořádku,” zamumlala.

„Muselo to pro tebe být příšerné.”

„To tedy bylo,” potvrdila. „Byly to dva měsíce úplného

očistce. Nedokážeš si to představit.”

„Jak jsi se z toho dostala?”

„Poslali mě na elektrošok.”

„Panebože!”

„To jsem si taky myslela, když mě začali přivazovat do

křesla. Víš ale co? Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Když jsem se probrala, bylo po telepatii.”

„Jenom tak?”

„Jenom tak. Moje schopnosti zmizely a vyvolal je znovu

blesk.”

Logika, kterou své fantasmagorie prokládala, byla půso-

bivá, nikoliv však nenapadnutelná. „Proč si o tom tedy ne-

chceš popovídat s psychiatrem a podstoupit další elektrošo-

kovou léčbu?”

„Už jsem to zkoušela,” odpověděla. „Když se u mě para-

psychologické schopnosti objevily podruhé, snažil se mě můj

bývalý manžel nechat zavřít do blázince. Trvala jsem na tom,

že nepotřebuji nic jiného než jeden pořádný elektrošok, k ni-

čemu to ale nevedlo. Žádný z psychiatrů, kterým jsem o svých

schopnostech vyprávěla, mě nebral vážně. Podívali se na mé

staré záznamy a rozhodli se, že se u mě opakují psychické de-

prese. Kdybych se s Perrym nerozvedla, hnila bych až do kon-

ce života v nějakém blázinci.” Pokrčila rameny. „Musím se

s tím prostě naučit žít. Sama telepatie mi až tak moc nevadí.

Horší je, že se nemohu dotýkat lidí. Nemohu pochovat dítě,

podat někomu ruku, dostat polibek na tvář…”

„Milovat se,” zamumlal.

Odvrátila pohled a potřásla hlavou. Dlouhou dobu sedě-

li v naprostém tichu. Škrabala Fénixe za ušima a ten slastně

vrněl.

„Počkej,” řekl Jamie najednou. „Máš vize i od zvířat, sou-

hlasí?”

„Samozřejmě.”

„Celou dobu tady ale sedíš a bez problémů hladíš Fénixe.

A s kočkami přicházíš do styku každý den v ordinaci. Jak je

možné, že koček se můžeš dotýkat a u lidí ti to vadí?”

„Zpočátku jsem s tím měla problémy,” vysvětlovala a leh-

ce přejížděla kočce po hedvábné srsti. „Myslela jsem, že se

zblázním. Vypadalo to, že bude po praxi. Nezbylo mi nic ji-

ného, než se přemoct a vypořádat se s tím. Po nějakém čase

jsem zjistila, že když jde o pouhá zvířata, mohu se naučit – jak

bych to řekla – vypnout televizní obrazovku svých vizí. Teď už

to zvládnu dost dobře. Většinou jejich myšlenky vůbec neza-

znamenám, i když čas od času obraz naskočí, například když

jsem se poprvé dotkla Fénixe. Někdy to dělám úmyslně, tře-

ba když má kočka velké bolesti a já nevím kde.”

„Takže u zvířat dokážeš své schopnosti zapínat a vypí-

nat,” shrnul Jamie. „Proč by ses nemohla naučit to samé

s lidmi?”

Prudce zavrtěla hlavou. „Zhola nemožné. S kočkami se

mi to podařilo jenom proto… že mě nechají. Nemají jinou

možnost. A celé se to nestalo ze dne na den, Jamie. Trvalo

to hrozně dlouho a rukama mi prošla celá řada koček. Jak

bych mohla celý ten proces zopakovat u lidí? Lidské myš-

lenky jsou také mnohem složitější a intenzivnější. Vůbec

bych nevěděla, jak začít.”

„Jak se ti to podařilo s kočkami? Když říkáš, že vypneš

televizi, co to přesně znamená?”

Pokrčila rameny. „Já nevím…” Nepřítomně se dívala na

Fénixe. „Řekla bych, že se soustředím… jenom na sebe.

Když se přinutím, abych cítila jenom to, co cítím opravdu já

– hebkost kočičí srsti například, myšlenky kočky se do mé

mysli nedostanou. Čím jsem odpočatější, tím lépe to fungu-

je.”

„To není nic jiného než terapie na snížení citlivosti,” pro-

hlásil Jamie přesvědčivě. „Záměna uvolnění za strach. Je-

den ze způsobů modifikace chování.”

India nadzvedla obočí. „Mluvíš jako psychiatr.”

„Diplom v psychologii a kriminalistice na Rutgersu.” Je-

jí překvapený pohled ho rozesmál. „Myslelas si, že jsem je-

nom pitomý policajt z vystrkova, že jo?”

„Ne. Já jenom -”

„Jenže skutečně jsem. Dělal jsem školu jenom proto,

abych získal hodnost kapitána. I když jsem se při tom i pár

věcí naučil. K tomu, abych ti pomohl překonat strach z do-

teku, by to mělo stačit. Když už nechceš k psychiatrovi,

mohli bychom si udělat takové malé sezení přímo tady do-

ma.”

Zírala na něj. „Já ti nerozumím.”

„Chtěl bych s tebou pracovat,” vysvětloval. „Máme mož-

ná odlišný názor na to, proč jsi tak citlivá na dotek, oba ale

víme, že tenhle problém je teď pro tebe klíčový. A já bych

byl rád, kdybys mi dovolila pomoct ti ho vyřešit. Nebudeme

se vůbec bavit o tom, jak k tomu došlo, zaměříme se pouze

na symptomy. Když se nám to podaří, odkryjeme možná

i prvopočáteční příčinu a poradíme si s ní.”

„Já nevím, Jamie. Myslím, že nechápeš, co je všechno ve

hře.”

„Dotýkání,” usmál se. „Vůbec mi to nebude vadit.”

V očích se jí mihlo podezření. „Ehmm, ehmm…”

„Ne,” řekl stroze. „Není to tak, jak si myslíš. Vím, že mě

neznáš moc dlouho, nejsem ale… nejsem žádný zvrhlík. Ne-

jedná se o vypočítavý plán, jak se ti dostat do kalhotek.

I když z toho, co jsem viděl, musím říct, že máš dobrý vkus.

Hedvábí přímo zbožňuji.”

„Takhle mě chceš přesvědčit o svých čestných zámě-

rech?”

„Nebudu ti lhát a říkat, že nejsi atraktivní žena, a že kdy-

by bylo všechno jinak… Jinak to ale není. Máš problém a byl

bych pěkný křivák, kdybych toho zneužil.”

Zasmála se.

„Křivák?”

„Asi bych to neměl říkat, ale když se směješ, jsi prostě…

celá se zevnitř rozzáříš. Je na tebe potom nádherný pohled.

Kéž by ses smála častěji.”

Zvážněla. „Moc důvodů k smíchu nemám.”

„Tak s tím něco uděláme. Nech mě, abych trochu odčinil

ten nešťastný začátek.”

Vypadala, že o tom přemýšlí. „Co bych měla udělat?”

„Řekl bych, že to, co ses naučila na kočkách, bys si měla

vyzkoušet na lidech – na mně. Soustřeď se prostě na to, co

cítíš ty, stejně jako u koček. Začneme hodně pomalu, třeba

jenom u konečků prstů.”

Skousla si spodní ret. „To nedokážu. Tomu nemůžeš ro-

zumět. Nechápeš, jaké to je. Ta energie je tak silná…”

„Indie, jenom to zkus -”

„Ne. Promiň, Jamie. Vím, že mi chceš pomoct, ale -”

„Co kdybychom se na začátku vůbec nedotýkali? Co

kdybychom nejprve zkusili vzít nějaký předmět? Třeba tro-

chu rozředí tu tvou energii a bude se ti s ní potom lépe pra-

covat.”

„Psychická energie se takhle neživým předmětem nepře-

náší,” odporovala.

Podíval se na její ruku na Fénixových zádech. „A co ně-

jaké zvíře? To by fungovalo?”

„Ano, asi ano, ale…” Všimla si, kam se dívá, a otevřela ús-

ta údivem. „Myslíš Fénixe? Ty bys se ho opravdu dotkl? Máš

z koček přece strach. Chci říct, nemáš je rád -”

„Ne, mám z nich strach,” přiznal nešťastně.

„Proč?”

„Nemám tušení. Je to fobie, kterou mám už odjakživa. Normálně bych se ke kočce ani nepřiblížil.”

„Tak to necháme být,” řekla. „Byl to dobrý nápad, ale -”

„Ne,” odporoval odhodlaně. „Dokážu to.”

Zamrkala. „To nemusíš. Věř mi, o fobiích toho vím dost.

Taky jednu mám. Hrozně se bojím ohně. Chtěla bych po to-

bě příliš -”

„Řekl jsem, že to dokážu.” Žaludek se mu sevřel a srdce

prudce rozbušilo.

„Jamie -”

Zadržel dech a natáhl ruku. Jen největším vypětím vůle

dokázal, že se mu netřásla – alespoň ne tolik. Je to jen pře-

hnaná reakce autonomního nervového systému. To překo-

náš.

„Do toho, tě nemohu nutit. Zapomeň na to, Jamie.”

„Do ničeho mě nenutíš.”

„Podívej, jak se potíš. Nech toho.”

Pomalu pokládal ruku a na chvíli se zarazil, když ho na

dlani zašimrala kočičí srst. Žaludek se mu zhoupnul, zhlu-

boka vydechl a přikázal svalům, aby se uvolnily. „Tak se do

toho pusť, Indie. Určitě to zvládneš.”

ŠESTÁ KAPITOLA

India ztěžka polkla, stále ještě ne úplně přesvědčená. Po-

dívala se na Jamieho. Obličej měl v tančícím polosvětle te-

levizní obrazovky nepřirozeně bledý. Usmál se, ale vypada-

lo to dost nuceně. „Když to zvládnu já, zvládneš i ty.”

Nervózní napětí v hlase prozrazovalo, jak moc je jeho bez-

starostný tón hraný.

India se zhluboka nadechla a natáhla ruku k Fénixovi.

„Musíš cítit jenom to, co jsou tvé pocity,” řekl Jamie tiše.

„Nic víc. A zkus se uvolnit. Říkala jsi, že to pomáhá.”

Zavřela oči a pomalu přibližovala ruku k Fénixově hlavě,

až ucítila první dotek srsti… a ještě něco dalšího. Vibraci.

Nejprve si myslela, že je to Fénixovo vrnění, potom ale po-

znala, že je to něco jiného, něco jako hukot drátů elektric-

kého napětí.

To nemělo s Fénixem nic společného. Byla to Jamieho

energie. Byl neuvěřitelně nabitý. Ze všech lidí to musí zkou-

šet právě s ním…!

„Dokážeš to,” povzbudil ji, když viděl, jak zaváhala.

„Uvolni ruku. Soustřeď se na srst. Nic jiného.”

Soustředěním se zamračila, oči stále pevně zavřené, a při-

tiskla ruku pevněji. Sebrala všechny síly a snažila se sou-

středit pouze na příjemně teplou srst pod svojí dlaní, ale ne-

dokázala to. Hukot neustával a celá ruka ji svrběla. Vibrace

jí stoupala paží do celého těla. Strach.

Prudce otevřela oči, ten obraz však stále měla před sebou

– černobílá vize vztekle prskající kočky s vyceněnými zuby

a obrovskými drápy. Zaplavila ji vlna hrůzy. Ucukla rukou

a pevně si ji ovinula kolem těla. Polekaná kočka jí seskoči-

la z klína a vystřelila z místnosti. Jamie k ní přistoupil, ale

nedotkl se jí. „Indie? Co se stalo?”

„Ta… ta kočka,” podařilo se jí vykoktat. „Měl jsi strach.

Obrovský strach.”

Po chvíli přikývnul. „Bylo to tak moc poznat? Myslel

jsem si, že se docela ovládám.”

„Byl jsi bezvadný,” řekla s obdivem. „Já to ale stejně vím.

Proč jsi se do něčeho takového pouštěl?”

Pokrčil rameny. „Byl to jediný způsob, jak tě přimět, abys

to zkusila.”

Jeho obětavost ji dojala. „Děkuju.” Potřásla hlavou.

„Zkusila jsem to, a bylo to k ničemu. Takže končíme.”

V obličeji se mu objevil nevěřícný úžas. „Fénixe jsem na-

vrhl jenom proto, abys si zvykla na myšlenku, že se tě někdo

dotkne. Pojďme teď zkusit to, co jsem navrhoval původně –

dotkneme se jen konečky prstů.”

Prsty si zajela do vlasů. „Jamie, hrozně moc si vážím to-

ho, co pro mne chceš udělat. Už jenom to, že jsi se dotkl Fé-

nixe… Nemůže se nám to ale podařit.”

„Lehni si a zavři oči. Nebo máš snad ze mne strach?”

Zvedla bojovně bradu. „Samozřejmě, že ne.”

„Chci říct, že bych tomu docela rozuměl, když se vezme

v úvahu tvá minulost.”

Zaúpěla. „Ještě jednou opakuju, že mě nikdo neznásil-

nil!”

„Takže mě prostě nesnášíš.”

„Ne, já -” znovu si zajela prsty do vlasů „- jsi mi dost sym-

patický, jenom -”

„Jenom mi nevěříš.”

„Já ti věřím!”

Posadil se. „Jestliže jsem ti sympatický a věříš mi a nemáš

ze mne strach, tak to dokaž. Lehni si a zavři oči.”

Na dlouhou chvíli odvrátila pohled, potom si pomalu str-

nule lehla, ruce zaťaté podél těla. „Trochu se nadzvedni.”

Poslechla a on jí vložil polštář pod hlavu. Přitom si všiml, že

ze švu vykukuje malé prachové pírko.

„Musím mít zavřené oči?” zeptala se.

Držel pírko a točil jím v prstech. „Ano. Chtěl bych, abys

se úplně uvolnila a zaměřila pozornost výhradně na to, co cí-

tíš.”

Zavřela oči. „Nic necítím.”

„Samozřejmě, že cítíš.” Přisedl si trochu blíž a pozoroval

její křečovitě napjaté tělo a ruce zaťaté v pěst. „Cítíš míst-

nost kolem sebe, pohovku pod sebou.”

„Ano, ale -”

„Cítíš šaty na svém těle. Bavlnu… a hedvábí.”

„Ach…”

„Pššš.” Dotkl se pírkem jejích úst. „Nemluv.” Trhla sebou

a zprudka otevřela oči. „To je jenom pírko,” uklidňoval ji.

„Zavři oči.”

Po chvíli zaváhání je opět zavřela.

„Zhluboka se nadechni a pomalu vydechuj. Zbav se vše-

ho napětí. Uvolni svaly. Odlehči své tělo.”

Tichým hlasem pokračoval v předříkávání. Konečně ro-

zevřela ruce. Sláva. Pokrok.

Zvedl pírko k ústům a lehce si jím přejel přes rty. Zane-

chalo za sebou jemnou lechtivou stopu. Pousmál se a zopa-

koval to samé u Indie. Její rty se lehce pootevřely.

„Vnímej pouze to pírko.” Pomalu jí přejížděl po celém

obličeji… podél nosu, přes jemnou křivku brady, po nádher-

ně vykroužených lícních kostech. Její pokožka byla bez je-

diného kazu, bílá jako mramor a tak průhledná, že když se

dotkl jejích víček, viděl krajkovou síť nafialovělých žilek.

Panebože, i když má ty své ohromující oči zavřené, je krás-

ná. Pohádkově krásná.

„Na nic nemysli,” šeptal. „Věnuj se pouze svým poci-

tům.” Zajel pírkem k růžovému ušnímu lalůčku a pokračo-

val dolů po krku a pomalu až ke špičce hlubokého výstřihu.

Ani se nepohnula, jen bradavky jí ztvrdly. Projela jím vlna

vzrušení. Strnul, ohromen, že ho může tak prudce zasáh-

nout taková maličkost. Uklidni se, Keegane. Vyprávěl jsi jí,

jaký jsi slušňák.

Otevřela oči. „Co…”

„Pššš…” Zlehka jí přejel pírkem přes víčka. Povzdychla si

a oči zase zavřela.

Zhluboka se nadechl, potom se nad ní znovu sklonil a po-

kračoval po hedvábné vnitřní straně levé paže od ramen

k zápěstí. Zrychlil se jí dech. Stejně jako jemu. Je na téhle

ženě jediné místečko, které by ho nevzrušovalo?

Pro Indii to bylo jako sen. Po celé dlouhé roky se jí nikdo

nedotknul – vyjma náhodné srážky nebo tlačenice na ulici.

Nikdy se jí nikdo nedotýkal takovým způsobem. Samozřej-

mě, nebyl to dotek lidského těla, kůže na kůži. Bylo to ale

skoro, tak nádherné, tak něžné, tak uklidňující a vzrušující

zároveň. Jestliže tohle dokáže James Keegan pouhým pír-

kem, co potom dokáže rukou, ústy…?

„Soustřeď se jen na pocity,” zašeptal Jamie.

„Hmmmm.” Nemusel jí to říkat. Uvedl ji do naprostého

tranzu. Najednou dotek zesílil a nechával za sebou lechti-

vou teplou stopu. Hebkost a jemnost vystřídala drsnější

měkkost, necítila ji jen v jednom bodě, ale ve dvou, ve třech,

ve čtyřech…

„Panebože,” vydechla, když jí došlo, že už se jí nedotýká

pírkem, ale konečky prstů!

Ležela zcela nehybně a vznášela se v neskutečné snové ří-

ši, necítila nic jiného než teplo, vzrušující dotek jeho prstů –

jeho holá kůže na její! – a bouřlivý tlukot svého srdce.

Soustřeď se jen na pocity… přikazovala si v duchu a vy-

chutnávala tu kouzelnou, jedinečnou, fascinující chvíli. Do-

týkal se jí a nic jiného necítila – žádná rozkomíhaná televiz-

ní obrazovka, cizí myšlenky a pocity. „To nemůže být

pravda,” zašeptala. Z koutků zavřených očí jí vytryskly hor-

ké slzy.

Ucítila pohyb, otevřela oči a zjistila, že se jí Jamie chystá

setřít slzy. Automaticky ztuhla, když se dotkl jejího obliče-

je. „Ne!” Zalapala po dechu. Překulila se na stranu, už bylo

ale příliš pozdě. Před očima jí explodovala mozaika obrazů

– její slzy, prsty, ňadra… Cítila jeho touhu, zmatek, zejména

však soucit. Konečně vize odezněly. Zůstala vyčerpaně le-

žet.

„Jsi v pořádku?” zeptal se. „Co se stalo?”

Posadila se do tureckého sedu. „Když jsi se dotkl mého

obličeje. Nebyla jsem na to připravená. Řekla bych… že se

tím celé to kouzlo zlomilo.”

Vzal z jejího nočního stolku papírový kapesník a podal jí

ho. „Kouzlo? Připadalo ti to jako kouzlo?”

Přikývla a osušovala si oči. „Bylo to… nádherné. Ale

hrozně dočasné. Křehké. Neustále jsem se bála, že to skon-

čí.” Zhluboka vydechla a potřásla hlavou. „Nemohu tomu

uvěřit. Nevěřím, že se to opravdu stalo. Dotýkal jsi se mě –

opravdu dotýkal! Holou rukou.”

„Tři nebo čtyři vteřiny.”

„Tak krátce? Měla jsem pocit, že to trvalo daleko déle.

Bylo to… neuvěřitelné. Nejneuvěřitelnější věc, která mě od

toho blesku potkala.” Radostně se zasmála a oči se jí napl-

nily novými slzami.

Jamie se spokojeně zazubil. „Nikdy nepodceňuj moc pír-

ka.” Postavil se a na dlani držel jemňoučké prachové pírko.

Pouzdro se zbraní si nesundal a pistole se v přítmí chladně

leskla. Indii omráčil nesoulad jeho obrovského svalnatého

těla se smrtonosnou zbraní a lehounkého pírka na dlani –

pírka, se kterým dokázal zacházet s takovou něhou a citem

a vyčarovat tak velké zázraky.

Ne, detektiv poručík James Keegan byl všechno jiné než

irský polda ze zapadákova. Muž, který se dokáže postavit

zfetovanému maniakovi s vystřelovacím nožem v ruce, ale

má panický strach z koček. Muž, který je silný, vášnivý, se-

xy… a neuvěřitelně něžný.

Indie, pozor… Nemůžeš se přece do něho úplně zbláznit.

„Zítra večer budeme pokračovat.” Jamie foukl do dlaně

a pírko se zvolna snášelo k Indii. Chytila je do ruky.

„Tentokrát ale,” dodal u dveří, „bez pírka.”

Venku svítalo. Jamie stál před dveřmi Indiiny ložnice

a přemýšlel, jestli má zaklepat. Jestliže ještě spí, nerad by ji

budil. Pokud je ale vzhůru, nechtěl by ji opět překvapit jen

ve spodním prádle. Oprava: neměl by ji překvapit ve spod-

ním prádle. Chtěl by úplně jiné věci, na to však raději vůbec

nemyslel.

Nakonec pootevřel dveře a vklouznul dovnitř. Záclona-

mi pronikalo mdlé světlo úsvitu a nepatrně ředilo noční

tmu. Jamie přistoupil k velké posteli a pozoroval spící ženu

pod bílou pokrývkou.

Nebo téměř pod pokrývkou. Ve spánku jí sklouzla stra-

nou a od pasu vzhůru byla nepřikrytá. Ležela na zádech a na

polštáři kolem ní se černala svatozář tmavých vlasů. Na so-

bě měla nadýchanou noční košilku s úzkými ramínky. Jedno

se jí sesmeklo z ramene a odhalilo hebké ňadro. Vypadala

neuvěřitelně zranitelně a sladce.

Už dávno na ni nemyslel jako na Dámu v černém. Pod po-

nurým černým převlekem a slunečními brýlemi byla celá

hedvábná a saténová, s karmínovými nehty na nohou. Pří-

roda znovu a znovu vítězila nad její marnou snahou schovat

vše nádherné. Vzpomínal na slzy obrovské radosti, se kte-

rými přivítala dotyk jeho prstů. Jak dlouho už na něco ta-

kového čekala? Jak dlouho musela potlačovat prostou lid-

skou touhu dotýkat se druhé bytosti?

Bojoval s pokušením shrnout jí vlasy z čela, narovnat ne-

poslušné ramínko – nebo ho vzít a táhnout pomalu dolů…

Zatřásl hlavou, aby odehnal vidinu nahé Indie v bledém

světle úsvitu. Ramínka se ani nedotkl; uhladil jí však ales-

poň vzpurný pramen vlasů.

Zavrtěla se, cosi zamumlala a paže se jí pohnuly, jako by

chtěla obejmout vzduch. Potom zašeptala slovo, které zně-

lo skoro jako „Jamie…”

Oči však neotevřela a po chvíli zase pravidelně hluboce

oddechovala. Zdálo se jí o něm? Je možné, že poznala, kdo

se dotkl jejího čela? Dokázala snad přečíst jeho představy

a touhy a chtěla ho obejmout?

Ne. To není možné. Musí být po probdělé noci unavený

víc, než si myslel a napadají ho bláznivé myšlenky. Sebral

z podlahy tenisky, pro které přišel, a obrátil se ke dveřím.

Když už za sebou zavíral, uslyšel znovu své jméno, zarazil se

a vešel zpátky do místnosti. India seděla na posteli, vlasy

měla rozcuchané a rozespale mrkala. „Promiň, že jsem tě

probudil,” řekl. Zvedl ruku s teniskami. „Přišel jsem si pro

boty.”

„Aha.” Přikývla a zažívala, potom natáhla paže a protá-

hla se jako kočka. „Kolik je hodin?” zeptala se.

Podíval se na hodinky. „Skoro půl sedmé. Musím se vrá-

tit domů, osprchovat se, převléknout a jet rychle na stanici.”

Zajela si prsty do vlasů. „Mohl bys… příště by sis mohl

vzít oblečení s sebou a osprchovat se u mě. Ušetříš tím čas.”

„Děkuju. To by mi moc pomohlo. Máš ráda čínu?”

„Jak prosím?”

„Čínskou kuchyni. Mohl bych dneska večer něco při-

nést?”

„Hmmm…” Znovu zívla a protáhla se. Ňadra pod přilé-

havou košilkou se jí napjala a Jamiemu málem vypadly te-

nisky z rukou.

Večer Jamie kromě číny přinesl i další vzkaz od žháře,

„Tenhle týden se bude dít něco velkého,” stálo na fotokopii

dopisu poskládaného z vystříhaných písmen. „Připravte se.

Světluška.”

„Kdy to přišlo?” zeptala se.

„Dneska odpoledne. Rovnou to hoď do krbu. Zbytečně

mě to tlačí v kapse. Chci teď na celý ten proklatý případ za-

pomenout a užít si hezký večer s tebou… a s nadpřirozený-

mi jevy.”

Užít si hezký večer s tebou… Indii se líbilo, jak to řekl. Ja-

ko by sem nepřišel proto, aby ji střežil, ale na rande! Udě-

lala z papíru malou kuličku a hodila ji do plamenů. S tebou

a s nadpřirozenými jevy. V její schopnosti Jamie stejně ni-

kdy neuvěří.

Odešel do kuchyně, vrátil se se dvěma šálky kávy a při-

sedl si k ní na pohovku. Vzala šálek do dlaní. „Ty vůbec ne-

věříš, že by mohlo na světě existovat něco nadpřirozené-

ho?” nadhodila.

Potřásl hlavou a foukal do horké kávy. „Lidé mají sklon

být důvěřiví. Naneštěstí se najde spousta šarlatánů, kteří to-

ho zneužívají. A potom jsou takoví jako ty, kteří jsou upřím-

ně přesvědčeni, že mají zvláštní schopnosti, ale…” Odmlčel

se, očividně v rozpacích. „Indie, asi bychom se o tom nemě-

li bavit.”

„Já už to nějak přežiju. Když jsi takový skeptik, jak po-

tom vysvětlíš úspěchy, které média občas mají?”

Odmítavě mávl rukou. „Částečně triky, částečně logické

uvažování. Třeba takové chladné čtení -”

„Chladné čtení?”

Jamie zaváhal a bylo jasné, že se mu nechce pokračovat.

Zamyšleně se napil kávy. „Chladné čtení je, když se takzva-

né médium setká s osobou, kterou předtím nikdy nevidělo,

a vypráví jí o nejintimnějších podrobnostech jejího života.

Vzbudí tak ve své oběti bezmeznou důvěru. Dobří podvod-

níci jsou neuvěřitelně přesní – někdy z toho jde až hrůza. Ne-

jedná se ale o nic jiného než o dobře propracované logické

uvažování a několik triků.”

„Vypadá to, že se v tom dost vyznáš.”

Uhnul pohledem a pokračoval: „Znal jsem někoho, kdo

se tím živil. Vybrala si oběť, pěkně bohatou, a vytáhla chlad-

né čtení. Byla v tom výborná – opravdu věděla, co dělá.”

Krátce se zasmál. „Na konci sezení byla tomu nebožákovi

schopná říct, jak se jmenoval kokršpaněl, kterého měl ve

třech letech. Byla velice dobrá pozorovatelka a v zásobě

měla tisíce malých chytrých triků. Jakmile si jednou získala

důvěru své oběti, mohla ji úplně obrat.”

„Jakto? Copak si za to účtovala peníze?”

„Samozřejmě. A rozhodně ne málo. Nutila své oběti, aby

k ní chodily dvakrát, třikrát týdně. Dávala jim různé rady,

třeba jak investovat peníze, jak řešit milostný život… Lidé se

na ní stávali závislí do té míry, že už nebyli schopni učinit ja-

kékoliv samostatné rozhodnutí. Měla jich takhle kolem se-

be spoustu, to jí ale nestačilo. Kdykoliv měla možnost přijít

nějak k penězům, využila jí. Prodávala elixíry lásky, léčeb-

né lektvary, astrologické tabulky, věštila z tarotu, pořádala

hypnotická sezení a seance.”

„Víš o tom víc než dost.”

Zaváhal, pak se ale rozhodl. „Byla to moje teta Bridey.

Vyrostl jsem u ní.”

India se zatvářila překvapeně. „V Irsku…?”

Zavrtěl hlavou. „Ne. Moji rodiče zahynuli při autoneho-

dě, když mi bylo deset. Tak jsem se dostal do Brooklynu

a k tetě Bridey.”

„To s tvými rodiči mě mrzí. Musela to ale být zajímavá ži-

votní zkušenost, žít s…”

„Podvodnicí,” řekl pevně a potom pochmurně dodal:

„Ano, dokážu si představit, že pro tebe by to bylo zajíma-

vé.”

India pomalu přikývla. „Tak proto si myslíš, že všechna

média jsou podvodníci?”

Pokrčil rameny. „Celé dětství mi teta Bridey tloukla do

hlavy, že je to jeden velký podvod a žádné skutečné para-

psychologické schopnosti neexistují. Jenom se v tom musíš

naučit chodit. Někteří z nich zneužívali i policii. Jakoby vy-

řešili případ,” zamračil se, „- a oběti se jen hrnuly a rozha-

zovaly kolem sebe balíky peněz.”

„Jamie, já netvrdím, že podvodníci nejsou, to ale ještě ne-

znamená, že neexistují parapsychologické schopnosti. Ty je

máš také.”

Zvedl prudce obočí a potom se rozesmál. „Myslíš můj

údajný šestý smysl? Nevěř všemu, co Sam vykládá, zlato.”

Zlato. Od něho to znělo tak přirozeně, tak irsky. Zlato.

Bylo to jako pohlazení. A přitom tím nic nemyslel. Sylvii ří-

ká taky tak.

„Já nejsem žádné médium,” trval na svém, „jenom dobrý

detektiv. Všeho si všímám a potom stačí dát dvě a dvě do-

hromady. Vidím věci, které si ani neuvědomuju, slyším zvu-

ky, které ani nevnímám. Potom najednou zapadne všechno

dohromady… a já vím. Některé věci cítím. Snažím se moc si

toho nevšímat. To bych se potom musel zbláznit.”

„Sam má pravdu: příliš se bráníš. Odmítáš věřit tomu, co

je očividné – že máš jisté parapsychologické schopnosti. Já ti

řeknu, co je nebezpečné, Jamie. Je nebezpečné mít nějakou

schopnost a nevěřit tomu. Protože pak si přestaneš všímat

věcí, na které bys měl dávat pozor. Jako třeba s tím obcho-

dem. Kdybys ignoroval pocit, že se tam něco děje, nikdy bys

ty lupiče nechytil.”

Jamie si zhluboka povzdechl, vzal Indii šálek z ruky a po-

stavil ho na stůl. Načechral polštář a položil ho na pohovku

k ohni. „Sem si dej hlavu a lehni si.”

Pozvedla obočí. „To jsi vždycky tak panovačný?”

„Jenom když vím, že je to pro tebe to nejlepší. Tak si leh-

ni.”

„Rozkaz, poručíku.” Lehla si na záda, uhladila velké bí-

lé tričko a zkřížila nohy v přiléhavých černých legínách. Le-

hl si na bok vedle ní a hlavu si podepřel dlaní. „Zavři oči,”

řekl tiše.

Podívala se na něj a v jeho očích našla povzbuzení. Při-

kývla a zavřela oči, zhluboka se nadechla a pomalu vyde-

chovala.

„Takhle je to správné,” pochválil ji. „Nech své tělo nad-

nášet…”

Jeho hlas ji obklopil, hluboký, uklidňující a pomalý. Slo-

va podmalovaná praskáním dřeva ji přivedla do stavu tak-

řka hypnotického uvolnění. Ztratila pojem o čase. Jediné,

co vnímala, byl pocit nekonečného tepla, beztíže a klidu.

„Cítíš teplo…” šeptal. „Před krbem je tak teplo. To teplo

tě pohlcuje. Prostupuje celým tvým tělem. Stává se tvojí

součástí, naplňuje každičkou tvou buňku…” Měla pocit, že

leží na pláži na horkém písku a koupe se ve slunečních pa-

prscích.

„Tvá kůže je horká… horká na dotek.” Na levé paži ucí-

tila pomalý pohyb od zápěstí k lokti a potom zase zpátky.

Ani se nepohnula, jen dech se jí zrychlil. Bylo to jako nar-

kóza. Věděla, že se jí dotknul, ale dokázala se od toho od-

poutat, přijmout to, cítit to a nenechat se zahltit Jamieho

myšlenkami. „To je úžasné,” zašeptala.

Pak tu teplou stopu ucítila na krku, ten potůček pocitů se

pomalu přelil přes bradu a vzhůru po tváři.

V krbu hlasitě zapraštělo poleno, něco se v ní pohnulo,

zaúpěla a televizní obrazovka naskočila.

„Ne!”

„Indie -”

Instinktivně se k němu přitiskla a před očima jí vyvstal

obraz jí samé, tentokrát ne černobílý, ale oranžovočerný se

záblesky plamenů. Oči měla zavřené, ústa pootevřená. By-

la nádherná.

„Indie, otevři oči,” naléhal Jamie, když si obličej zakryla

rukama.

Obraz se začal vytrácet. „Nedotýkej sě mě!” Roztřeseně

se nadechla. Jamie se na ni díval, oči plné účasti. „Jsi v po-

řádku?”

„Ano. Jak zapraskalo to poleno, vrátilo mě to do reality.

Promiň.”

„Nemáš se zač omlouvat, zlato.” Když se India zasmála

a potřásla hlavou, překvapilo ho to. „Co se děje? Čemu se

směješ?”

Skousla si ret. „Když mi tak říkáš, připadám si jako Syl-

vie.”

Pobaveně se usmál. „Aha. To je jednoduché. Jsou zlata

a zlata.”

„Já patřím ke kterým?”

Zakuckal se smíchy a podíval se jí do očí. „Já myslím, že

to víš.” Když se jí v tváři objevil ruměnec, tiše dodal: „Ale

nemám v úmyslu s tím cokoliv dělat. Chci, abys se se mnou

cítila v bezpečí.”

SEDMÁ KAPITOLA

Zazvonil telefon a vytrhl Indii ze spánku. Byla ještě tma

a na hodinkách svítilo 2.49. Šmátrala po nočním stolku a ko-

nečně se jí podařilo uchopit sluchátko. Už otvírala ústa, aby

se ohlásila, když zaslechla nevlídné „krucinál!”

Byl to Jamie, musel zvednout telefon dole v hale. „Kdy?”

zeptal se.

„Asi před deseti minutami,” odpověděl hlas Sama Gar-

retta.

India vrátila sluchátko do vidlice, rozsvítila noční lam-

pičku a přes košilku si přehodila tyrkysové hedvábné kimo-

no. Prsty si ještě přihladila vlasy a už bosá běžela dolů po

schodišti. V duchu počítala, kolik dní uplynulo od poslední-

ho dopisu Světlušky. Bylo to ten den, co měli večeři z čínské

restaurace – to znamená minulý čtvrtek – a dneska je středa,

Vlastně čtvrtek ráno. Tentokrát pyroman počkal s uskuteč-

něním své hrozby celý týden. Celý týden hlídala dům přes

den policejní auta, a potom přicházel Jamie. Zatímco spala,

vyřizoval různé papíry a četl si dole v přízemí. Jejich spo-

léčné večery probíhaly podle stejného vzoru: najedli se,

chvíli si povídali a nakonec experimentovali s doteky.

Slavili první úspěchy. Každý večer se dostal Jamie o krok

dál, potom ale vždycky něco Indii vyrušilo a kouzlo se zlo-

milo. Nyní jí trvalo pouhou minutu uvolnit se tak, aby se jí

Jamie mohl dotknout, a nemusela si při tom ani lehat nebo

zavírat oči. Už se mohl dotknout jejích paží, obličeje a hrd-

la – dokonce jí i třel chodidla! Pro Indii to byla nejkrásnější

věc, jaká ji za dlouhá léta potkala. Když se však potom omy-

lem ponořila do Jamieho myšlenek, cítila, s jakým vypětím vů-

le drží na uzdě svou touhu.

Teď ho našla v jasně osvětlené kuchyni. Bradou si přidr-

žoval sluchátko a dělal si poznámky do bloku. „Jasně, Sa-

me…” Jakmile ji uviděl, i navzdory okolnostem se mu roz-

zářily oči. Potom si všiml, co má na sobě. Pohledem ji přejel

od hlavy až k patě a na chvíli se zastavil na hrudi, kde se ki-

mono rozevíralo a odhalovalo krajkový živůtek noční košil-

ky. „Prosím? Ano, hned jak mě vystřídají.” Zavěsil a vyčer-

paně se opřel o stůl. „Znáš pěší zónu na Elm Plaza?”

„Panebože, to ne. Všechny obchody?”

„Jeden konec.” Rukou si přejel po bradě. „Právě se to

snaží uhasit. Skutečný rozsah škod uvidíme, teprve až se

rozptýlí kouř.”

„Musíš tam jet?”

Přikývl. „Co možná nejdřív. Koneckonců je to můj pří-

pad. Sejdu se tam s vrchním velitelem požárníků státu New

Jersey. Sam k tobě posílá policistu, který mě vystřídá.”

„Tak už jeď. Pospěš si. Já už to zvládnu.”

S unaveným úsměvem zavrtěl hlavou. „Nepřipadá v úva-

hu. Nejdřív musí dorazit náhrada.” Natáhl ruku, aby jí upra-

vil uvolněný pramínek vlasů. Prsty jí zavadil o tvář a zděše-

ně ucukl. „Indie – promiň.”

India čekala, že obrazovka okamžitě naskočí a zavalí ji la-

vinou jeho myšlenek a pocitů. Když k tomu nedošlo, ote-

vřela ústa překvapením. Rukou si pohladila tvář, kde se jí

před tím dotkl. „Jamie…” Nevěřícně se na něj dívala. To ne-

bylo jedno z těch pečlivě připravovaných sezení, byla to

skutečná situace – bezprostřední neplánovaný lidský dotek.

Jamie se zazubil. „Copak?” Opatrně znovu zvedl ruku.

Tentokrát zatajila dech. Jemně jí konečky prstů přejel přes

obličej, od čela až k bradě. Jediné, co cítila, bylo teplo jeho

pokožky.

Oči se jí zalily horkými slzami. Ucítila, jak jí položil ru-

ce na ramena. Potom ji opatrně, jako by byla něco nesmír-

ně křehkého, vzal do náručí. „Je to tak v pořádku?” za-

šeptal.

Pro slzy nedokázala promluvit. Přivinula se k němu

a opětovala objetí, zmámena závratným štěstím. Vzal jí hla-

vu do dlaní a přitiskl si ji na hruď. V uších slyšela zběsilý tlu-

kot jeho srdce. „Nemohu tomu uvěřit,” zašeptala zlomeným

hlasem.

„Vždyť jsem ti to slíbil, zlato.” Prsty jí zajel do vlasů apo-

ložil jí bradu na temeno hlavy. Byl tak veliký, tak teplý. Úpl-

ně už zapomněla, jaké teplo lidé vyzařují, jak vás to teplo

může pohltit a rozlít se po celém těle. Tolikrát snila o tom,

jak krásné to musí být, obejmout jinou lidskou bytost. I teď

měla pocit, že sní.

Vdechovala jeho mužnou vůni. Přivinul ji k sobě a India

se k němu lačně přitiskla. Cítila jeho ocelové svaly, ostré

hrany pouzdra na pistoli a chladný kov zbraně.

Zazvonil zvonek u dveří. „Klid,” naléhal jemně, když mu

ztuhla v náručí. Soustřeď se na vlastní pocity. Na to ostatní

zapomeň.”

To se mu lehce řekne. Ze všech sil se snažila zadržet moc-

ný nápor pocitů – jeho pocitů – něhy a touhy. Před očima jí

vyvstaly nejasné představy sebe samé, jak ji vidí a cítí… do-

konalé tělo v lehounkém hedvábí, teplé, žádoucí, pevně při-

mknuté… ňadra na jeho hrudi, boky přitisknuté na jeho sla-

biny…

„Soustřeď se na své pocity,” opakoval a nepouštěl ji z ob-

jetí.

Znovu zazněl zvonek, Jamie se však nenechal vyrušit.

„Indie, vypni to. Vypni tu televizi. Představ si, že držíš

dálkové ovládání a stačí je jen zmáčknout.”

S nesmírným úsilím vyvolala obraz dálkového ovládání

a palcem zmáčkla červené tlačítko. Obrazovka zhasla. India

vydechla údivem.

„Zabralo to? Opravdu to funguje?” zeptal se ohromeně.

India se zasmála a rukou si utírala slzy. Jamie vytáhl čistý

kapesník a něžně jí začal otírat mokré tváře.

Ozvalo se zaklepání na okno a oba nadskočili. Za oknem

stál světlovlasý policista – India ho znala ze stanice – a díval

se na ně. Když si všiml Indiiných slz a rozrušení, zrozpačitěl.

Jamie ho vpustil dovnitř a po krátkém vodopádu rad

a pokynů se rozjel na Elm Plaza. India se vrátila do své lož-

nice. Ležela v posteli a znovu si přehrávala ten nádherný po-

cit, který měla, když ji držel v náručí. Bylo to, jako by roz-

hrnul závěs a do kobky, kde tak dlouho živořila, vniklo

světlo. Zázrak všech zázraků.

Již podruhé to ráno vzbudil Indii telefon. „Ano?” za-

mumlala ospale do sluchátka. Slyšela, jak policista Len zve-

dl telefon v přízemí.

„Takže vás mám na drátě oba,” ozval se Jamieho hlas.

„Lene, už to můžete zabalit a jít domů. Je skoro sedm ho-

din.”

„Dobře, poručíku.”

Odmlka. Potom Jamie promluvil: „Mohl byste zavěsit,

Lene?”

„Ehm. Jistě. Na shledanou.”

India se posadila. „Jaké to bylo, Jamie? Nějaké převrat-

né novinky?”

„Nevím, jestli jsou převratné, něco bych ale měl.” Jeho

hlas zněl velice unaveně. „Musel jsem zatknout Tommyho

Finna.”

India si představila Tommyho, jak ochranitelsky objímá

Missy s dítětem, a pocítila hlubokou lítost. „Ach, ne.”

Nešťastný povzdech. „To je přesně to, co cítím. Panebo-

že, jak občas tuhle práci nenávidím.”

„Proč jsi ho zatkl?”

„Na parkovišti na Elm Plaza jsem našel jeho náprsní taš-

ku.”

India to pár vteřin zvažovala. „Jeho náprsní tašku?”

„Náprsní tašku s řidičským průkazem, fotografií Missy

a sedmnácti dolary,” řekl zoufale. „Průkaznější důkaz už ne-

můžeme mít.”

„Nezdá se ti trochu příliš průkazný?” namítla India. „Ná-

prsní taška. Který zločinec ztratí na místě činu náprsní taš-

ku?”

„Jenom pěkný vrták.”

India nesouhlasně zamručela. „Světluška byl zatím pěk-

ně mazaný. Proč by najednou dělal takovou chybu? To pří-

mo bije do očí.”

„Věř mi, že už jsem se u policie setkal s podivnějšími věc-

mi. A není to jediný hmatatelný důkaz, který proti němu

máme. Když jsem ho zatýkal, našel jsem u něho doma něco

velice zajímavého.” Odmlka, další sklíčený povzdech. „Sam

je ale stejného názoru jako ty. Říkal, že je to příliš křiklavé.

Chtěl by, abys přijela a zkusila z té náprsní tašky něco vyčíst.

Nevadilo by ti to?”

India si v duchu znovu zopakovala jeho opatrně formu-

lovanou prosbu. Byl to Sam, nikoliv Jamie, kdo ji prosil, aby

přišla na stanici a podívala se na náprsní tašku. I když pro ni

měl Jamie očividně slabost, vůči jejím schopnostem zůstával

skeptický. Vypracoval si dokonale logické vysvětlení – její

schopnosti jsou jen podvědomá výmluva pro násilný zážitek

z dětství.

Mrzelo ji to. Důvěra je důvěra. Buď jí věří nebo nevěří.

A on jí nevěřil. India už zažila nedůvěry víc než dost. Její

nejbližší – nejprve rodiče a potom manžel – ji svými pochy-

bami téměř zničili. Když opustila Perryho, slíbila si, že se to

už nikdy nebude opakovat. Nikdy si už nepustí k tělu něko-

ho, kdo by pochyboval o jejích schopnostech. A nyní se řítí

do vztahu s mužem, který nikdy jejím schopnostem neuvě-

ří. Má se zaplést s někým, kdo ji odmítá přijmout takovou,

jaká je? Má opět udělat stejnou chybu?

„Samozřejmě přijedu,” řekla do sluchátka. „Za hodinu

jsem tam.”

Indii odvedli do malé tmavé místnosti. Očekávala, že ji

přivítá Jamie, místo toho však na ni čekal Sam. Vřele ji po-

zdravil. „Máš hezký svetr, holčičko. Červená ti sluší.”

„Vážně?” Věděla, že má pravdu. K jejím havraním vla-

sům a bledé pokožce se červená hodila dokonale, bylo to ale

poprvé po čtyřech letech, co si ji zase oblékla.

Sam ukázal k okénku vedoucímu do sousední místnosti.

Ta byla lépe zařízena a bylo v ní daleko víc světla. Jamie se-

děl ve velkém úředně vypadajícím křesle u konferenčního

stolku, na kterém se vršila hromádka časopisů a malý kaze-

tový magnetofon. I přes ušpiněné džíny a svetr a tmavé kru-

hy pod očima vypadal velice nekompromisně. Všimla si, že

si sundal pouzdro s pistolí. Na druhém konci stolu seděl na

židli Tommy Finn, oblečený stejně jako Jamie, jen o pozná-

ní čistší. Oba muži by se nutně potřebovali učesat.

Když Jamie promluvil, přenášel jeho slova do místnosti

k Indii a Samovi malý mikrofon: „Jak dlouho jste tu kočku

krmil?”

India přistoupila blíž k okénku, které bylo, jak zjistila,

jednosměrným zrcadlem.

Tommy kolem sebe nervózně těkal očima. „Několik mě-

síců.”

Jamie si udělal poznámku do zápisníku. „Kde jste ji na-

šel?”

„Motala se kolem domu. Přespávala v cizích autech.”

India se otočila k Samovi a zašeptala: „Neměl by mít

právníka?”

Sam zavrtěl hlavou. „Zřekl se svého práva. Tvrdí, že je

nevinen.”

Jamie vzhlédl. „Měl jste někdy tu kočku s sebou v práci?”

„U Lorillarda?” Tommy si zkřížil paže na prsou. „Nedá

se říct, že bych ji bral s sebou. Většinu času ale se mnou jez-

dila, protože se odmítala hnout ze zadního sedadla mého

auta.”

„A potom šla s vámi.”

„Jasně. Nikomu to nevadilo. Ve sklepě, kde jsem praco-

val, byla spousta myší. Tak je tam chytala.”

India uviděla, jak se Jamiemu napjaly svaly na krku, jako

by se odhodlával k něčemu nepříjemnému. Musí to pro něj

být strašné, uvědomila si, hrát tvrdého vyšetřovatele a při-

tom mít pro Tommyho i přes jeho předpokládanou vinu sla-

bost. „Šla s vámi i tenkrát, když jste zapálil motorest Little

Eddie?”

Tommy se ušklíbnul a zavrtěl hlavou. „Dobrý tah, jste ale

na špatné adrese. Nikdy jsem žádný motorest nezapálil. Ani

sklad dřeva.”

„Ani žádné obchody na pěší zóně?”

„Zatraceně, vždyť vám to říkám. Nic jsem nezapálil.”

„Tak jak se potom dostala vaše náprsní taška na parko-

viště na Elm Plaza?”

Tommy se zašklebil. „To bych také rád věděl. Zmizela už

včera, myslel jsem si ale, že to byl někdo z té naší bandy.”

Jamie povytáhl obočí. „To je velice chytrý úsudek.”

Tommy se na něho podíval, jako by si nebyl jistý, zda si

z něho dělá legraci. „U nás doma se věci občas ztrácejí.

Všechny ty děti, co se tam motají…” pokrčil rameny.

Jamie vstal, vzal jednu z volných židlí a sedl si k Tommy-

mu. Lokty si opřel o kolena a díval se mu zpříma do očí.

„Proč jste tedy lhal doktorce Cookové, když se vás na tu

kočku ptala? Řekl jste jí, že jste ji nikdy předtím neviděl.”

Tommy rozhodil rukama. „Podívejte se, pod přísahou

jsem přece nebyl. Tak o co vám jde?”

„Nejde o nic jiného,” řekl Jamie klidným tónem, „než že

jste lhal. Chtěl bych jenom vědět proč.”

Tommy uhnul pohledem. Potom se pevně podíval na Ja-

mieho. „Nechtěl jsem se dostat do potíží. Slyšel jsem, že

Maxe našli -”

„Maxe?”

„Tak jsem té kočce říkal. Slyšel jsem, že ho našli v tom

motorestu, když tam hořelo. Je to pravda?”

„Skoro,” potvrdil Jamie. Opřel se zády o opěradlo a pře-

hodil si nohu přes nohu. „Takže jste nechtěl, aby vás někdo

spojoval s Maxem, protože by na vás mohlo padnout pode-

zření.”

„Tak. Nemůžu si dovolit jít do vězení. To by byl konec.”

„Právě jsme vás zatkli,” připomněl mu Jamie.

„No jo. Ale dostanu se ven na kauci. Nemůžu tady zůstat,

ještě dneska musím být venku.”

„Kam ten spěch?”

„Do toho vám nic není.”

Jamie nakrčil obočí. „Berete drogy, Tommy? Potřebujete

dávku?”

„Krucinál, ne! Jsem čistý!”

Jamie přitakal. „Myslel jsem si to.” Chvíli si Tommyho

měřil. „Víte, že jsme tu noc, co shořel sklad dřeva, sledova-

li váš dům?”

Tommy se zamračil a spustil paže podél těla. „A to jako proč?”

„To je naše věc,” odbyl ho Jamie. „Faktem zůstává, že jste

po práci u Lorillarda nepřišel domů. Umírám zvědavostí,

kde jste byl, když ve skladu hořelo. Mohl byste mi to trochu

objasnit?”

Tommy zíral na Jamieho a snažil se tvářit neutrálně. Ner-

vózně ale pomrkával očima, jak se snažil najít co nejvhod-

nější odpověď. Jamie se pohodlně opíral o opěradlo a trpě-

livě ho sledoval. Tommy se podíval dolů do stolu a prsty si

pohrával s neviditelným smítkem. Obličej se mu pokryl

krůpějemi potu.

Sam se zazubil a pošeptal Indii: „Hrozně rád se na Jami-

eho při výslechu dívám. Je to lepší než televize.”

Nakonec ze sebe Tommy vypravil: „Nevím, proč vám ta-

dy vůbec odpovídám na ty pitomé otázky. Žádný Finn se

v Mansfieldu ještě spravedlnosti nedočkal. Celý město si

přeje, abychom radši pochcípali. Nemyslete si, že nevím, jak

nás mají lidi rádi.”

„Proto jste se rozhodl spálit celé město dům po domu?”

zeptal se Jamie. „Abyste se konečně pomstil -”

„Ne!” Tommy bouchl pěstí o stůl. Žíly na čele mu naběh-

ly. „Už jsem vám to říkal! Já to nebyl!”

Jamie se naklonil dopředu a téměř se Tommyho dotýkal

nosem. „Tak proč mi nechcete říct, kde jste byl tu noc, co

hořel sklad dřeva?”

Tommy se díval z okna a bubnoval prsty o stůl. „Tohle

všechno je kravina,” zavrčel. „Na takové hovadiny vám ne-

musím odpovídat.”

„Měl byste, pokud chcete alibi.”

„Neudělal jsem to!” zaječel Tommy. India uslyšela v jeho

hněvu bezmocné zoufalství. Panebože, on říká pravdu.

„Ale ano, udělal,” pronesl Jamie chmurně.

„Ne,” zašeptala India a koutkem oka si všimla, že se po

ní Sam zvědavě podíval.

„A co tohle?” vmetl mu Jamie do tváře. Vzal hromádku

časopisů a podržel je Tommymu před obličejem. „Když jste

tak nevinný, tak co tohle dělalo pod vaší postelí?”

„Nikdy jsem to neviděl. Co je s tím? Jsou to jenom časo-

pisy.”

Jamie vzal vrchní časopis a otevřel ho na stránce označe-

né červenou záložkou. „Jsou to časopisy, ze kterých byla vy-

stříhána slova a písmena. Porovnal jsem chybějící části s po-

sledním dopisem našeho pyromana a také s dopisem

doktorce Cookové, který odeslal minulý týden. Stoprocent-

ně se shodují. Máte pro to nějaké vysvětlení?”

„Už jsem řekl, že jsem je nikdy neviděl,” vyštěkl Tommy

hněvivě.

Jamie odhodil časopis k ostatním. „Stejně jako jste nám

na spáleništi skladu dřeva říkal, že jste nikdy neviděl tu koč-

ku.”

„Tentokrát vám říkám pravdu,” trval na svém Tommy.

Jamie se znovu opřel a provrtával mladého muže pohle-

dem. „Chcete jednat na rovinu, Tommy? Chcete si ušetřit

spoustu problémů? Tak proboha spolupracujte. Pomozte mi

trochu.” Vypadal velice rozrušeně a India přímo cítila jeho

zoufalství. „Dejte mi alibi. Řekněte mi, kde jste byl v noci,

když hořel sklad dřeva.”

Tommy prudce zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, ale nemohu.”

„Chráníte někoho?” zeptal se Jamie.

Tommy se náhle narovnal a byl ve střehu. „Co tím chce-

te říct?”

India z Jamieho napjatého výrazu viděla, že si stejně jako

ona všiml náhlého Tommyho zájmu. „Existuje někdo, koho

se snažíte krýt? Víte, kdo je Světluška? Je to někdo z vašich

přátel?”

Tommy se uvolnil. „To rozhodně ne.”

„Tak o co potom jde? Koho jiného se snažíte -”

„Víte co? Tomu právníkovi přece jen zavolám. Šijete ta-

dy na mě nějakou boudu a na další otázky už nebudu odpo-

vídat.”

Chvíle ticha. Potom Jamie pokrčil rameny s lhostejností,

o které India věděla, že je hraná. „Dobrý nápad. Přestávka

mi docela prospěje.”

Když Jamie odváděl Tommyho z výslechové místnosti,

Sam poznamenal: „Ty si myslíš, že je nevinný, že ano?”

India zvedla obočí. „Vypadá snad jako člověk, který by

četl takové exkluzivní časopisy?”

Sam se smutně pousmál. „Máš pravdu. Taky bych řekl, že

je nevinný. Pojďme ke mně do kanceláře. Zkusíme, jestli ně-

co vyčteš z té náprsní tašky. Své schopnosti můžeš také vy-

zkoušet na těch časopisech. Zajímalo by mě, jestli to ne-

změní tvůj názor.”

Jamie naléval kávu a India dávala do myčky poslední

kousky nádobí od večeře. Tommy dodržel své slovo a vy-

platil se na kauci ještě odpoledne, a tak Jamiemu nezbylo

než Indii v noci opět střežit. Ne že by mu to vadilo. I když

těžce nesl, že její život je v ohrožení, společné večery labuž-

nicky vychutnával.

Měli za sebou pozoruhodný týden. Jeho snaha přivyk-

nout ji na lidský dotek se pro oba stala dobrodružnou ces-

tou vzájemného poznávání. Sdíleli spolu takovou míru dů-

věry a vášně, jak se mu to ještě s žádnou ženou nestalo. Když

se to tak vezme, na dva lidi, jejichž vztah nezačal zrovna nej-

lépe, spolu nevycházeli vůbec špatně – do dnešního večera.

Vzali si své šálky do obývacího pokoje a posadili se vedle se-

be na pohovku. Pili v naprostém tichu a předstírali, že po-

zorují plameny v krbu.

Konečně promluvil Jamie: „Shodneme se jedině v tom, že

se názorově naprosto rozcházíme. I když,” pokusil se

o úsměv, „je zábavné, jak jsme oba na téma Tommy Finn ra-

dikálně změnili stanoviska.”

„Zábavné?” Otočila se a podívala na něj. Její krásné oči

byly ve světle plamenů zářivě zlaté. „Mluvíme o lidském ži-

votě, Jamie.”

Bolestivá skutečnost, které si byl až příliš dobře vědom.

„O životě člověka, který založil pět požárů a vyhrožoval, že

tě zabije,” prohlásil ledově.

„Vím, že to neudělal,” prohlásila procítěně. „A kdybys

věřil svému šestému smyslu, věděl bys to taky.” Nepodařilo

se mu potlačit malý úšklebek. „Jen si to přiznej,” naléhala.

„Není to přece jen trochu moc výmluvné, najít jeho náprsní

tašku na místě činu?”

„Neříkala jsi Samovi, že jsi na ní nenašla žádné jiné vib-

race kromě Finnových? Neznamená to, že ji nikdo jiný ne-

měl v ruce?

„Samozřejmě, že ne,” odsekla. „Osoba, která s ní mani-

pulovala, měla silné rukavice. Proto jsem také nic nevyčet-

la z těch časopisů. Když z nich Světluška vystřihoval písme-

na na pátý dopis a tu výhrůžku, vyměnil už latexové

rukavice za silnější.”

„Proč?”

Vypadala zamyšleně. „Možná ví, že je to jediný způsob,

jak zabránit, abych ho našla. Alespoň on věří v mé schop-

nosti!”

„Když už mluvíme o těch časopisech, máš nějaké rozum-

né vysvětlení, co dělaly pod Tommyho postelí?”

„Ale jistě.” Postavila svůj šálek na stůl. Tím pohybem se

jí rozevřela široká košile, kterou měla nahoře na tři knoflí-

ky rozepnutou. Jamie zachytil letmý záblesk ňadra s růžo-

vou bradavkou a málem si vylil kávu do klína. „Kdyby byl

vinen,” pokračovala, „schovával by si snad časopisy, které

by mohly sloužit jako důkaz proti němu? Byl by je určitě

spálil nebo alespoň zahodil.”

„Takže ty si myslíš, že jsou podvržené.”

Otočila se obličejem k němu, nohy v modrých džínách

stočené pod sebou. „To vypadá nejpravděpodobněji.”

„A kdo by mu je podvrhl?”

„Někdo, kdo ho nemá rád. Třeba Darrell.”

Jamie odmítavě zavrčel. „Ty si myslíš, že ten vykouřený

hašišácký mozek by měl na to, aby něco takového vymyslel?

Moc mě to mrzí, Indie, ale Tommy je v tom až po uši. Na tom

nikdo nic nezmění, ať už se nám to líbí nebo ne. Fakta jsou

fakta a já si nemohu dovolit podléhat falešnému sentimen-

tu.” Dopil kávu a neradostně potřásl hlavou. „Zatknout

Tommyho Finna byl jeden z nejbolestnějších kroků celé mé

kariéry. Nikdo nechtěl víc než já, aby byl nevinen.”

„Cítíš k němu vřelé sympatie,” řekla tiše. „To bylo jasné

hned od začátku. Tobě připomíná tebe samého, když jsi byl

v jeho věku, že je to tak?”

Upřeně se díval do ohně. „Když jsem byl v jeho věku, byl

jsem už na škole. Připomíná mi ale mne samého v době, kdy

jsem žil u tety Bridey. Nevyprávěl jsem ti o ní zdaleka všech-

no.”

„Tak mi to řekni teď.”

Zavrtěl hlavou. „Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemlu-

vil.”

Přisedla si blíž. „Jamie, podívej se na mě.” V plápolavém

světle její oči zářily jako měd. „Důvěřovala jsem ti, nechala

jsem tě, aby ses mě dotýkal. Teď chci, abys věřil ty mně. Pro-

sím.”

„Ach, zatraceně…” Opřel lokty o kolena a hlavu si polo-

žil do dlaní. Věděl, že by India jeho důvěry nikdy nezneuži-

la. A musel jí to povědět, už to nedokázal dál skrývat. Bude

však jednoduší, když se na ni nebude dívat. „Když jsem se

k tetě Bridey přistěhoval, byla nadšením bez sebe. Dítě by-

lo dokonalý doplněk k jejím trikům. Obvykle mě nutila,

abych tvrdil, že jsem její vlastní syn. Přišla na to, že z obětí

bude moct vytáhnout víc peněz, když bude vystupovat jako

matka. Dodávalo jí to na důvěryhodnosti.”

Krátce se podíval na Indii, která ho zaujatě pozorovala,

a potom pokračoval. „Když jsem trochu povyrostl, začala

mě zaučovat. Vlastně jsem se od ní naučil dost věcí, které

používám dodnes… řeč těla, psychologie, logické uvažování.

Vysvětlila mi všechny své malé triky a brala mě s sebou na

všechna sezení, abych si vštípil, jak se to dělá. Získala ve

mně pomocníka a její seance začaly být ještě rafinovanější.

Staral jsem se o všechny zvláštní efekty. Byl jsem hlas vyvo-

lávaných duchů, posunoval jsem stolkem a škrábal na zeď,

zapaloval suchý led a podobné věci. Oběti byly nadšené.”

„Nikdy jsi neměl pocit…”

„Čas od času, když se probudilo mé svědomí, mi z toho

bylo nanic. Musíš to ale také vidět tak, že Bridey byla mou

druhou matkou. Jiné příbuzné jsem neměl. Nikdy mi nepři-

šlo vážně na mysl, že bych jí měl odmítnout pomoc. Až…”

Díval se do ohně a nechával se unášet vzpomínkami. „Až

přišel jeden… zákazník. Tak jim všem říkala – zákazníci. Pan

Hawley, Frank Hawley. Bylo mu asi šedesát a topil se v pe-

nězích. Jeho žena právě zemřela a nikoho jiného neměl.

Kromě Bridey. Ten chudák byl tak zranitelný, tak nešťastný,

prostě jedna velká otevřená rána. Chtěla, aby vydědil svého

syna a poslední vůli přepsal na ni. Řekl jsem jí, že tentokrát

zachází příliš daleko a že jí nepomůžu. Také jsem to neudě-

lal, sledoval jsem ale, jak na tom pracovala. Udělala všech-

no, aby zničila jeho vztah k synovi.”

„Podařilo se to?” zeptala se India téměř neslyšně.

„Přesvědčila pana Hawleyho, že ho syn nenávidí a snaží

se ho prohlásit za nesvéprávného, aby mohl převzít majetek.

Poslední vůli však nikdy nezměnil. Než to stačil udělat, stře-

lil se do hlavy.“

„Ach… Jamie. To je příšerné.”

„Ano,” přisvědčil neradostně. „Měl jsem… užíral jsem se

vinou. Musel jsem ji zastavit.”

„Co jsi udělal?”

Jamie se narovnal a podíval se jí do tváře. „Řekl jsem te-

tě Bridey, že to oznámím policii, pokud s tou živností oka-

mžitě neskoncuje. Vrátila se zpátky do Irska a od té doby

jsem o ní neslyšel. Protloukal jsem se po různých známých

a potom jsem odešel na školu. Získal jsem stipendium na

Rutgers a začal chodit na přednášky z kriminalistiky. Bylo

to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.”

Dívala se mu do očí. „Proto ses stal detektivem? Abys

odčinil hříchy mládí?”

Zazubil se. „Ani náhodou. Myslel jsem si, že se tak budou

líp lovit děvčata.”

India se zasmála. „Tak to jsi se měl stát rockovou hvězdou.”

„Hm. Ale pak bych nepotkal tebe.” Pomalu jí přikryl ru-

ku dlaní a vydechl úlevou, když její jedinou reakcí byl potě-

šený úsměv.

Nepatrně zavrtěla hlavou. „Pořád tomu ještě nemohu

uvěřit. Vždyť jsem ti to ještě neřekla! Dneska ráno, když

jsem Samovi vracela tu náprsní tašku, jsem se ho úmyslně

dotkla rukou.” Šťastně se na ni usmál. „A nic jsem necítila.

Vůbec nic.”

„Opravdu?” Jemně ji stiskl ruku. „Vždyť já na něj žárlím.

Není to pitomé? Ale já na něj opravdu žárlím. Nesnesu po-

myšlení, že by se tě dotýkal nějaký jiný muž.”

Po tváři jí přelétl plachý úsměv, potom na chvíli odvráti-

la pohled a zase se na něj podívala. „O to ale přece šlo, ne?

Chtěl jsi mě naučit dotýkat se lidí. A podařilo se ti to. Ani

nevím, jak bych ti poděkovala.”

Jamieho napadlo několik možností, raději o nich ale po-

mlčel. „Mluvíš, jako bychom už byli se vším hotovi.”

Potřásla hlavou. „Moc velké iluze si nedělám. Dokonalé

to asi nebude… nikdy. Ale díky tobě jsem dosáhla alespoň

takového stupně, že mohu vystupovat jako normální lidská

bytost. Snesu dotek prstů jiného člověka. Když do mě ně-

kdo vrazí na ulici, přežiju to patrně bez nervového zhrouce-

ní. A nebudu už muset hledat výmluvy, proč si s ostatníma

nepotřást rukou. Už jenom to mi úplně stačí.”

„Víc nechceš?” zeptal se tiše. „Nechtěla bys… pokračo-

vat?”

Dlouze na něj pohlédla. „Jak daleko?” zašeptala.

Pomalu – velice pomalu, takže věděla, co přijde – se k ní

naklonil, až se jejich obličeje téměř dotýkaly, volnou rukou

ji objal kolem krku a něžně ji přitáhl k sobě. Bylo to jako

sen. Propletla si prsty s jeho. Zarazil se, rty jen vlásek od je-

jích úst. „Zlato, kdyby ti to nebylo příjemné… chci říct, ne-

chci zneužít situace -”

Zavrtěla hlavou. „Nezneužíváš.” Nepatrně zvedla hlavu

a jejich rty se spojily. Zavřela oči a blaženě vzdychla. Přes-

ně tohle chtěla. Něžně ji líbal a dlaněmi podpíral její hlavu.

Vyprostila ruku a pažemi ho objala kolem šíje. Začal ji las-

kat na hrdle, cítil její prudký tep pod horkou hedvábnou po-

kožkou. Prsty zajel pod rozhalený límeček košile, pokračo-

val podél jemné křivky ramen a v duchu si neustále

opakoval: pomalu, pomalu. Přílišná zbrklost by mohla roz-

poutat nechtěné vzpomínky a vypustit na denní světlo hlu-

boko pohřbené noční můry. Chtěl jí pomoct překonat

všechny hrůzy, které musela prožít, a rozhodně je nechtěl

oživit.

I když se brzdil, jak mohl, polibek byl čím dál vášnivější.

Její rty byly neuvěřitelně hebké a nádherně teplé a chutna-

ly po kávě a rtěnce. Nos mu naplnil jemný nevtíravý parfém.

Když se jazykem dotkl jejích sevřených rtů, rozestoupily se

na uvítanou. Zkusil pokračovat hlouběji a India vydala

douhý blažený povzdech.

Líbal Indii! To bylo to, co chtěl, co potřeboval a o čem ne-

ustále snil ty dva dlouhé týdny od toho předstíraného po-

libku u Lorillard Pressu. Byla tak žádoucí, tak sladká, po-

hádkově dokonalá. Pomalu ukončil polibek a bez dechu se

díval, jak pomalu otvírá oči.

Usmála se a dál se do něj vpíjela svýma zlatavýma očima.

„Tak jak přesně daleko jsi myslel?”

Jamie jí úsměv vrátil a pomalu začal rozepínat knoflíky

její košile.

OSMÁ KAPITOLA

India sledovala, jak rozepíná první knoflík. Na okamžik se zarazil a podíval se na ni, jako by očekával povzbuzení,

že je vše v pořádku. A potom zajel rukou pod bílou bavlnu.

Vnímala jeho teplo, dotek ztvrdlých prstů pod pravým ňad-

rem, zavřela oči a oddala se jeho laskání. Zázrak, o kterém

si myslela, že se už nikdy nestane.

Srdce jí bušilo v hrudi jako zběsilé. Znovu ji políbil a s ne-

snesitelnou jemností ji hladil po prsou. India cítila, jak jí pod

jeho dotekem tvrdnou bradavky.

Vzal do dlaně její levé ňadro a hlasem zdrsnělým touhou

jí šeptal mezi rty: „Cítím, jak ti bije srdce.”

India se opřela o jeho širokou hruď. Pod hrubou vlnou je-

ho šedého svetru hřměl zběsilý vzrušený tlukot. „Já zase cí-

tím tvoje srdce.”

Jamie ji uchopil za ruku a zavrtěl hlavou. „Soustřeď se

pouze na své vlastní pocity.” Něžně ji položil na polštáře na

pohovce, přisedl si k ní a pomalu jí rozepnul celou košili.

Zasypal jí hrdlo polibky a potom košili nepatrně rozevřel

a líbal ji na úzký proužek odhalené kůže. Ústy se přiblížil

k ňadrům, prudce rozhalil látku a India mu s nadechnutím

plným očekávání zajela prsty do vlasů. Jeho polibky byly

nádherně smyslné – žhavé, sladké, vzrušující. Když rty ucho-

pil ztuhlou bradavku a zlehka ji skousl, Indií projel ostrý šíp

tělesné žádosti. Prohnula se v zádech a vydechla: „Jamie…”

Ústa jí uzavřel dalším polibkem, tentokrát daleko nalé-

havějším a hlubším než ty předešlé. Potom se posadil. Sly-

šela, jak si odepíná pouzdro s pistolí a vytahuje velký hra-

natý poloautomat, který se matně zaleskl v teplém světle kr-

bu. Odhodil pouzdro stranou a zbraň pečlivě odložil na kon-

ferenční stolek, aby ji měl na dosah. Střízlivá připomínka

jeho skutečného úkolu, ocenila India. Sehnul se, sundal te-

nisky a potom povytáhl nohavici džin a začal se potýkat

s něčím u svého kotníku. India se nadzvedla a viděla, jak si

sundává další pouzdro, tentokrát s pistolí s velice krátkou

hlavní. „Kolik jich ještě máš?”

Zazubil se přes rameno. „Nechtěla byste mě prohledat,

madam?”

Jeho rozverné pozvání ji překvapilo. Milování s Perrym –

a několika dalšími před ním – byla vždycky přísně vážná zá-

ležitost. Jamie byl ale tak jiný než ostatní – zaplaťpánbůh! Po

chvilce zaváhání se s ostýchavým úsměvem zeptala: „Myslí-

te si, pane, že je to nutné?”

Pokrčil rameny. „Opatrnosti nemůže být nikdy dost.” Na-

rovnal se a postavil se ke krbu. „Tady bude víc světla. Urči-

tě bys nechtěla něco přehlédnout.”

Zakuckala se smíchy a šla k němu. Všimla si, že jeho po-

hled je přikován k její rozevřené košili. „Tak se na to podí-

váme. Kde bys tak mohl mít schovanou nějakou zbraň?”

Dělala, že ho šacuje.

„Trochu ti pomůžu.” Popadl lem svetru a spolu s tričkem

si ho přetáhl přes hlavu.

India polkla ohromením, když spatřila jeho obrovské

svalnaté tělo a dlouhé paže. Její první myšlenka byla, že tak-

hle má ideální muž vypadat. Druhá myšlenka byla, že se ho

musí okamžitě dotknout.

Neodolala. S plachým úsměvem se podívala Jamiemu do

obličeje – teď spíš něžného než uličnického. Pohladila ho po

širokých ramenou a prsty mu zajela do tmavého porostu na

hrudi. V porovnání s tvrdostí ocelových svalů byl překvapi-

vě jemný a hebký.

Říkala si, jestli ji iniciativu nechal převzít úmyslně. Do-

spěla k závěru, že ano; asi si myslí, že se cítí bezpečněji, když

si sama může určovat tempo. Něžně ji objal kolem ramen

a políbil ji na temeno hlavy. Líbala ho na krk a na hrudník

a vychutnávala jeho vůni, teplo a sílu. Přetáhl jí košili přes

ramena a India o krok ustoupila a nechala ji spadnout na

zem. Stála tam před ním stejně jako on pouze v džínách

a kochala se jeho obdivnými pohledy. Potom ji k sobě pev-

ně přivinul, šeptal její jméno a neustále opakoval, jak je

nádherná.

Pažemi ho objala kolem pasu a naslouchala bouřlivémi

tlukotu jeho srdce. Sklonil se k ní, hladově se zmocnil jejích

rtů a pomalu jí klouzal rukama podél páteře. Když se dostal

až na hýždě, prudce ji k sobě přitiskl prastarým dobyvačným

pohybem, který v ní zvedl horkou vlnu vzrušení. Tvrdé vze-

dmutí jeho džin se do ní vpalovalo jako žhavé železo. Usmá-

la se. „Myslím, že jsem tu zbraň našla.”

Jamie se zasmál krátkým hrdelním smíchem. „Neměla by

ses pořádně podívat? S takovými věcmi nejsou žádné žerty.”

To vyboulené místo ji neodolatelně přitahovalo. Opět ji

zval, aby učinila první krok. Problém byl ale v tom, že ani

před nehodou s bleskem nebyla zvyklá hrát v sexuálních si-

tuacích prim. A teď, po čtyřech letech bez lidského doteku,

si vůbec nebyla jistá, jestli ví, co má udělat. Váhala natolik

dlouho, že zašeptal: „Zlato, jestli ti to není příjemné -”

„Pššš,” umlčela ho dlouhým polibkem a rukou mu zajela

k zipu džin. Na okamžik se zarazila a potom přitiskla dlaň

na jeho vzrušený úd. Jamiemu uniklo tlumené zaúpění. Hla-

dila ho po napjaté látce a s radostí cítila, jak jí odpovídá ce-

lým svým tělem.

Když mu začala rozepínat zip, Jamie se vymanil z jejího

objetí. „Indie… zlato. Nemůžu ti nic nalhávat. Jestli budeš

pokračovat, dostaneme se tak daleko… že už nebudu moct

přestat. I kdybys mě o to prosila.”

„Nechci, abys přestával.” Vklouzla mu rukou pod opasek

džin a pevně sevřela jeho horké vzrušené mužství.

Zasténal. „Panebože.” Potom ji chytil za ruku: „Počkej

chvíli, jinak to už dlouho nevydržím. Nechci tě zklamat.”

India si ho prohlížela – sto devadesát centimetrů ocelo-

vých svalů, mužné tělo zlatavě se lesknoucí v záři plamenů

a v duchu se zasmála poznámce, že by ji mohl zklamat. Jest-

li někdo zklame, bude to jedině ona. Co když v tom nej-

krásnějším okamžiku naskočí televizní obrazovka a ona nad

sebou ztratí vládu?

Ochranitelsky ji objal pažemi. „Všechno dobře dopadne.”

Čte jí myšlenky. Je to jeho šestý smysl nebo logické uvažová-

ní? Nebo je to ta zvláštní spřízněnost, kterou sdílejí jen mi-

lenci? „Bude to nádherné,” šeptal jí povzbudivě a mazlivě ji

hladil přes boky. „Dovol mi, abych tě o tom přesvědčil.”

Přikývla a Jamie ji začal pomalu svlékat. Když tam stála

jen v miniaturních saténových bikinkách, vzal ji do náručí

a něžně ji položil na vysokou kožešinu před krbem.

Natáhla k němu paže, stáhla ho k sobě a jejich ústa se se-

tkala ve spalujícím nekonečném polibku. Potom jí jednou

rukou vklouzl do bikinek a hladil ji přes vlhké chloupky po-

hlaví. Pak se zarazil, jako by čekal, zda ho zastaví. Když mu

místo toho přikryla ruku dlaní a povzbudivě stiskla, neváhal

už ani okamžik a začal ji laskat prsty. India vykřikla slastí.

Byla připravená – víc než připravená. Dychtivě z něho

stáhla džíny. Posadil se zády k ní, vyprostil nohy z nohavic,

vytáhl z náprsní kapsy malý balíček a roztrhl obal. India vy-

dechla úlevou, že nemusí sama začínat mluvit o ochraně,

a stáhla si kalhotky. Objala ho zezadu kolem boků a něžně

ho hladila po přirození.

„Indie… to je příliš krásné. Raději to nedělej. Mohl bych

se přestat ovládat.”

„To vůbec nevadí.” Bylo to přesně to, co sledovala. Tak

dlouho se držel zpátky, krotil se a zacházel s ní jako s křeh-

kým porcelánem, že zatoužila po něčem úplně jiném. Chtě-

la, aby si ji vzal divoce a prudce. Po čtyřech letech odříkání

již nemohla déle čekat!

Stupňovala své laskání a hnala ho až na samý vrchol vzru-

šení. Jamie přidušeně zasténal. „Přestaň, zlato. Přestaň, pro-

sím.”

Bez rozmýšlení vyhrkla: „Udělej mi to.” Rychlostí bles-

ku se otočil, popadl ji za zápěstí a vtiskl ji do kožešiny. Usmí-

val se, jako by chtěl říct – však já ti ukážu, a v očích měl tou-

hu. Jeho síla a prudkost ji nesmírně vzrušily. Políbil ji tak

tvrdě, že to až zabolelo. Koleny jí roztáhl nohy a rukama ji

nadzvedl v bocích.

V okamžiku, kdy se do ní chystal vstoupit, India vykřik-

la a začala sebou zmítat. Televizní obrazovka naskočila

a před očima jí vybuchla změť obrazů. Jeho myšlenky, jeho

pocity, bolest vrcholně vzrušeného muže, který se práva

chystá vnořit do ženy – do ní samé!

Pronikl k ní Jamieho hlas. „Indie, dálkové ovládání. Máš

ho v ruce. Zmáčkni ho.”

Dálkové ovládání. Dálkové ovládání. Zmáčkla pomyslné

červené tlačítko a změť obrazů zmizela.

Když otevřela oči, ležela na zádech a nad ní se starostli-

vě skláněl Jamie. „Jsi v pořádku?” Když kývla, lehl si k ní,

zády k ohni, a India se mu stočila do náručí. Políbil ji do vla-

sů a zlehka ji hladil po zádech. „Co se stalo? Dokážeš si na

to vzpomenout?”

„Myslím, že ano,” zamumlala do jeho zarostlé hrudi.

„Dostala jsem se… za hranici, kdy jsem schopna kontrolovat

své pocity…”

„Jako když doutná papír a potom při určité teplotě vzpla-ne.”

„Ano, to bude ono. Řekla bych, že snesu jenom… ome-

zené teploty.”

„Když se dva lidé milují, může jim být pořádně horko

zlato. Budeme mít malý problém.”

Zaúpěla. „Malý problém? Pro mě je to tragédie. Tak moc

jsem to chtěla.”

Jamie se trochu odtáhl, aby jí viděl do očí. „Není to nic

než problém. Problémy se dají řešit. Já se nerad smiřuji s po-

rážkou.”

„Ano, ale -”

„Indie, říkáš, že jsi to chtěla. Co mě se týče, chtít je slabé

slovo. Potřebuji tě stejně, jako musím dýchat. Víc, než jsem

kdy potřeboval jakou ženu. Umírám touhou pomilovat se

s tebou. A také to udělám. Ještě dneska v noci.”

India cítila, jak se do ní vlévá jeho odhodlání. Dokonce

se jí podařilo vyloudit úsměv. „Čekám na tvůj geniální

plán.”

Znovu se k ní přitiskl a hladil ji po vlasech. „Tvůj strach

z doteku se ti již podařilo takřka překonat. Neznamená to

ale, že se nebudou podobné příhody opakovat. Vždycky je

může něco vyvolat, třeba za deset, za dvacet let.”

„Mockrát děkuju za povzbuzení,” řekla nešťastně.

„Počkej.” Opřel se o loket a ochranitelsky ji objal. „Tvůj

problém nespočívá v těch příhodách, ale ve skutečnosti, že

pokaždé, když se to stane, propadneš panice. Cítíš se úplně

bezmocná a situace se ti vymkne z rukou. A v tom si mys-

lím, je klíč k řešení. Když budeš vědět – opravdu vědět – že

ty vjemy kdykoliv můžeš silou vůle vypnout, zvládneš je.”

„Tím chceš říct, že jednoho dne to budu mít pod kontro-

lou?”

„Samozřejmě,” ujistil ji. „Až se to příště stane, nepropa-

dej panice. To je ta nejdůležitější věc. Nezmatkuj, zhluboka

se nadechni a představ si, že držíš dálkové ovládání.”

„Pokusím se o to,” zašeptala.

„Výborně. A teď zavři oči.” Zlehka ji políbil na víčka.

„Zhluboka se nadechni a soustřeď se jen na to, co cítíš. Měk-

ká kožešina, teplo krbu, má ruka, která se tě dotýká. Nic

víc.”

India cítila, jak ji opatrně přetočil na záda, a slyšela, jak

jí šeptá: „Soustřeď se jen na místo, kde se tě dotýkám…”

Jemně ji políbil a pomalu sunul ruku stále níž. „Na nic jiné-

ho.” Vnořil prsty do jejího vlhkého tepla. Zaslechla tiché

sténání a až po chvíli pochopila, že je to ona sama, dohnaná

na samou hranici vzrušení. Uprostřed tohoto sladkého deli-

ria si nejasně uvědomila, že se posunul a objal ji nohama.

„Nic jiného neexistuje, jen tvé pocity,” zašeptal. Najed-

nou už to nebyly jen prsty – ucítila naléhavý tlak, jak se do

ní chystal vstoupit. „Jen tvé pocity.”

„Je to… nádherné,” vydechla.

„Úžasné,” souhlasil. Nepřestával ji hladit a pomalu, veli-

ce pomalu se do ní nořil. Účinek byl spalující. Ještě nikdy

tak nehořela, ještě nikdy se tak dlouho nepohybovala na

křehké hraně vyvrcholení.

Vlasy na čele měl zvlhlé potem. Cítila, jak jím projelo za-

chvění, svaly se mu napjaly, soustřeď se na své pocity. Pozdě.

Televizní obrazovka naskočila. Nepropadej panice, nepro-

padej panice.

Zhluboka se nadechla a představila si dálkové ovládání

ve své ruce. Věděla, že obrazovku může vypnout, kdykoliv

se jí zachce. To jí dodalo sebedůvěry a na okamžik počkala,

zvědavá, co Jamie cítí.

Pocítila tlak ve slabinách, touhu a nesmírné vypětí, s ja-

kým se ovládá… kvůli ní. Cítila proud něhy, lásky i vášně.

A hlavně horké měkké teplo, do kterého pronikal stále

hlouběji a hlouběji – a zoufalou snahu oddálit okamžik vy-

vrcholení. Ještě ne… kroť se… ještě ne.

Stačí. Zmáčkla červené tlačítko a stala se opět sama sebou.

Přitáhla si jeho hlavu a políbila ho. „Nečekej už,” vydechla.

Uchopila ho za hýždě, přitiskla ho k sobě a vzepjala se.

Víc Jamie nepotřeboval slyšet. Znovu a znovu se nořil do

hloubek jejího těla, vášnivě a zároveň nádherně pomalu. In-

dia se přizpůsobila jeho tempu a jejich těla se pohybovala

v dokonalém souznění. Byla opilá slastí, ztrácela jakoukoliv

představu o čase a chvěla se na nejvyšším bodu vyvrchole-

ní, který jí Jamie nedovoloval překročit.

„Jamie,” zaúpěla a zaťala mu prsty do boků. Oba se chvě-

li touhou.

„Ano,” zašeptal Jamie chraplavě. Vzedmula se v ní hor-

ká vlna.

Obrazovka naskočila, ale jediné, co India viděla, bylo osl-

ňující bílé světlo. Okamžitě zavřela oči a představila si dál-

kové ovládání. Zachovej klid. Ve slabinách – v jeho slabi-

nách – pocítila žhavý palčivý tlak a instinktivně mu vyšla

vstříc. Rozezněl ji osvobozující výbuch uvolnění. Slyšela,

jak ji někdo volá jménem.

Dva hlasy volaly v nádherném souzvuku naplnění, dvě

těla se chvěla jednou jedinou radostí.

„Indie, miláčku? Otevři oči. Prosím.”

S nadlidským úsilím nadzvedla těžká víčka a uviděla Ja-

mieho oči naplněné strachem. Ležela na něčem měkkém –

byla to pohovka – nahá pod vlněnou přikrývkou. Jamie kle-

čel vedle ní.

Zhluboka si oddechl. „Zaplaťpánbůh. Už jsem chtěl vo-

lat sanitku.”

„Co… co…?”

„Omdlela jsi. Vůbec jsem tě nemohl přivést k vědomí.”

Ustaraný výraz vystřídal uličnický úsměv. „To jsem byl tak

dobrý?”

„Ach, Jamie. Panebože, Jamie…”

Zasmál se, jako by tomu stále nemohl uvěřit. „Bylo to

úžasné. Hlavně ten konec. Už jsem myslel, že jsi skončila,

a potom… panebože, bylo to nádherné.” Lehl si k ní a vzal

ji do náručí.

Skousla si spodní ret. „Víš… Stala jsem se na chvíli tebou.

Cítila jsem to co ty.”

Zamrkal. „Tím chceš říct… Cítila jsi, když jsem…”

„Úplně všechno,” přitakala nadšeně.

Opatrně pokýval hlavou.

Zarazila se. „Ty myslíš, že to není možné,” vydechla. „Ne-

věříš mi.”

Políbil ji na čelo. „Bylo by vážně fantastické, kdyby lidi

skutečně mohli při milování telepaticky sdílet pocity.” Zhlu-

boka se nadechl. „Možné to ale bohužel není.”

Indii zaplavil hluboký smutek. „Takže ty mi pořád ještě

nevěříš.”

„Miláčku, to není otázka důvěry. Záleží jen na interpre-

taci.”

India o tom chvíli přemýšlela. Potom se mu podívala

zpříma do očí. „Ne, v tom nemáš pravdu, Jamie. Kéž bys ji

měl. Jenže pro mě je důvěra nesmírně důležitá – tvá důvěra

ve mne. Zejména teď… po tom, co se dnes večer mezi námi

odehrálo.”

Zatvářil se nešťastně. Než však stačil odpovědět, zazvonil

telefon. Podrážděně si povzdechl. „Promiň, jsem ve službě.

Musím to vzít, mohlo by to být pro mě.” Šel k telefonu a zve-

dl sluchátko. „Keegan. Nazdar, Same. Co se děje?“ Chvíle ti-

cha. Potom Jamie zavrčel: „Zatraceně. Kde ho našli?”

India se posadila a přitáhla si pokrývku víc k tělu.

Jamie se podíval na zápěstí a zašklebil se, když zjistil, že

je prázdné. „Teď máme kolik? Půl desáté? Mohl bys sem ně-

koho poslat? Lena? Dobře. Hlavně ať tam nikdo z těch šaš-

ků na nic nesahá.”

„Kdo je mrtvý?” zeptala se India. Zachvěla se.

Zachmuřeně přecházel po místnosti a zapínal si džíny.

Odvrátila od něho pohled a přála si, aby nevypadal tak za-

traceně sexy.

„Darrell Finn, dvě střelné rány do hrudi. Asi před dvace-

ti minutami ho našli v parku u Division Street.

„Kdo -”

„Kdo myslíš?” Popadl svetr s tričkem a přetáhl si je přes

hlavu.

„Ne,” zašeptala. „Tomu nevěřím. Tommy by nikdy -”

„Ale ano.” Natáhl si ponožky a na kotník si připnul pou-

zdro s malou pistolí. „Také tomu nechci věřit. Skutečnost je

ale bohužel jiná.”

„Jamie, prosím, vyslechni mě.”

„Teď na to není čas, Indie. Vstal, rychle si navlékl druhé

pouzdro a zasunul do něho svou velkou ocelově modrou

zbraň. Ozvalo se zabušení na dveře. „To je Len. Musím jít.

S úsměvem ukázal na její nahá ramena vykukující zpod po-

krývky. „Běž rychle nahoru, nebo toho chudáka trefí šlak.”

Rychle, ale procítěně ji políbil a spěchal ke dveřím. „Pro-

mluvíme si, až se vrátím.”

Připravovali ji na další elektrošok. India se třásla a pla-

kala. Přicházeli noví a noví lékaři a sestry a kontrolovali po-

pruhy a zařízení. Mumlali pokyny, kterým nerozuměla. Za-

čala sebou zuřivě zmítat a snažila se vyprostit. Úpěnlivě

prosila, aby ji pustili. Nikdo si jí však nevšímal.

Byl tam Perry a nabízel koktejl jejím rodičům.

Ale já nejsen blázen! křičela.

Samozřejmě, že jsi, odpovídal Perry medově. Jsi úplně ší-

lená.

Otočil se a nabídl drink Jamiemu, který ho s pobaveným

úsměvem přijal. Ta holka vážně věří, že dokáže číst myšlen-

ky.

Probudila se se zoufalým výkřikem, potom si zakryla ob-

ličej rukama a schoulila se do klubíčka. „Ach, Jamie,” za-

šeptala do polštáře.

Jamie se vrátil v poledne, posadil se a čekal, až bude In-

dia hotová s posledním pacientem. Když konečně přišla,

měl lokty opřené o kolena a zamyšleně si prohlížel předmět

zabalený v černé plastikové fólii a označený jako důkaz. Při-

sedla si k němu. Jamie jí vzal hlavu do dlaní a dlouze žádo-

stivě ji políbil.

Když ji konečně pustil, India očekávala, že poví něco

o případu, místo toho se však zeptal: „Byla jsi už někdy v Ir-

sku?”

„Ne.”

„Nebyl jsem tam od doby, co mi bylo deset, vždycky jsem

se ale tam chtěl podívat. Už jsi někdy slyšela o Dunmoru?”

„To je město, kde ses narodil?”

Zavrtěl hlavou.

„Pocházím z Waterfordu, od Dunmoru to ale není dale-

ko. Můj otec pracoval ve Waterfordu ve sklárnách. Tam ne-

ní nic zvláštního – ošuntělé přístavní město. Ale Dunmo-

re…” Zasněně se usmál a jeho přízvuk byl najednou daleko

silnější. „Je to jen malá rybářská vesnička, čas se tam ale za-

stavil v minulém století. Tiché nádherné místo zasazené

v zelené zvlněné krajině omývané oceánem. Hrozně rád

bych tam jel s tebou.” Vzal ji za ruku. „Jenom ty a já. A zby-

tek světa nám může být ukradený.”

„Jamie, já…” Pokrčila zoufale rameny.

„Nemusíš odpovídat hned. Klidně si to rozmysli.”

Přitakala. Nebyla daleko tomu, aby mu otevřela své srd-

ce, aby řekla – ano, vezmi mě s sebou do Irska, miluj se se

mnou znovu a znovu a znovu. Toužila tohoto muže milovat,

chtěla se mu odevzdat. Co ale potom? Jak dlouho vydrží

vztah, ve kterém chybí důvěra?

Odkašlala si. „Mám se na to podívat?” Bradou ukázala

na předmět v černém plastikovém obalu. „Je to vražedná

zbraň?”

„Pravděpodobně.”

„Našli jste ji v parku?”

„Ne, tam jsme našli jenom Darrella. U něho byly dvě

prázdné nábojnice z dvaatřicítky poloautomatu, stejné

zbraně, kterou u sebe Darrell vždycky nosil. To mě vedlo

k domněnce, že byl zastřelen svou vlastní zbraní a vrah ji po-

tom z místa činu odnesl.” Mnul si bradu. „Chtěl jsem tu

zbraň najít, říkal jsem si ale, že bych nejprve měl zajet za

Missy. Otevřela mi a na oku měla čerstvou podlitinu – Dar-

rellova práce. Když jsem jí řekl, že je její manžel mrtvý,

zbledla jako stěna. První věc, na kterou se zeptala, byla, jest-

li to udělal Tommy.”

„Opravdu?”

„Vzpomínáš tenkrát u skladu dřeva, jak Tommy vyhro-

žoval, že Darrella zabije, jestli se ještě jednou dotkne Missy

nebo dítěte?”

„Ano – ale byly to jenom plané řeči.”

„Řeči vedou k činům, Indie. Okamžitě jsem se rozjel do

Lorillard Pressu a zastihl jsem Tommyho právě na odchodu.

Když jsem mu řekl o Darrellovi, sehrál takové překvapení,

že už jsem chtěl jet domů. Potom jsem ale v jeho skříňce na-

šel tu pistoli.

Celou cestu na stanici křičel, že je to podvrh, že s tím ne-

má nic společného. Křičel, i když jsem ho vedl do výslecho-

vé místnosti. Dokonce se nakonec i vytasil s alibi pro tu noc,

co hořel sklad dřeva, ale já mu na to neskočil.”

„Jaké alibi?”

„Tvrdí, že zůstal přes noc u Missy, aby ji chránil před Dar-

rellem. Když jsem se ho ptal, proč nám to neřekl dřív, od-

pověděl, že ji nechtěl zkompromitovat. Nevypadalo by dob-

ře, že u ní přespávají cizí muži v době, kdy bojuje

o rodičovská práva na syna.”

„To zní rozumně,” poznamenala India.

Pokrčil rameny. „Každé alibi zní v podstatě rozumně. Na

soudce to takový dojem neudělalo. Je přesvědčen, že se ho

Missy snaží krýt. Stanovil tak vysokou kauci, že se tentokrát

Tommy z vězení nedostane.” Kývnul na zbraň. „Co mám říct

Samovi? Nějaké vibrace?”

India zavřela oči a vzala zbraň do dlaní. „Je tady hodně

Darrella, můžeš Samovi říct, že to byla určitě jeho zbraň.

Potom taky trochu tebe a to je všechno.”

„A co Tommy?”

Zavrtěla hlavou. „Ne, Tommy z téhle zbraně nikdy nevy-

střelil.”

„Tím si nemůžeš být tak jistá. Mohl mít silné rukavice.”

„To mohl mít kdokoliv. Tommy je nevinný, Jamie. Já to

vím a kdyby jsi naslouchal svému šestému smyslu, věděl bys

to taky. Tommy Finn svého bratrance nezabil.”

„Potřebuji důkazy, Indie, ne nějaké šesté smysly. A žádat

mě, zlato, abych věřil v parapsychologické schopnosti, je ja-

ko snažit se mě přesvědčit, že svět je placatý.” Pohladil ji po

tváři. Ohromilo ji, jak ztrhaně vypadal. „Musím tu zbraň od-

nést do laboratoře. A potom jít alespoň na chvíli do poste-

le.” Naklonil se k ní a políbil jí. „Rád bych tě vzal dneska ve-

čer na večeři. Udělat si první skutečnou schůzku. Co bys

tomu říkala?”

„Nevím, Jamie. Potřebuji trochu času na rozmyšlenou.”

Rozhostilo se ticho. Jamie se marně snažil setkat s jejím

pohledem. Nakonec vstal a otočil se k oknu. „To mi nedě-

lej,” řekl tiše.

„Co ti nemám dělat? Potřebuji jenom čas…”

„Zlato, je mi třicet čtyři a vím zatraceně dobře, co to zna-

mená, když žena říká, že potřebuje čas. Chceš se mě zbavit.”

„Jamie… moc mě to mrzí. Je to moje chyba. Neměla jsem

to nechat dojít tak daleko. Vůbec to nebyl dobrý nápad.”

„Nebyl to dobrý nápad?” S nevěřícným výrazem k ní po-

pošel. „Já nevím, jak pro tebe, ale pro mě byla minulá noc

ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy měl. Ještě nikdy – nikdy –

jsem nic takového nezažil. A ty teď po mně chceš, abych to

jednoduše hodil za hlavu.”

„A ty po mně chceš, abych hodila za hlavu tvou nedůvě-

ru v mé schopnosti. Já prostě nemohu. Nemohu. Copak to

nechápeš?”

Klekl si k ní. „Nech mě, abych tě vzal na večeři. Promlu-

víme si. Dej mi šanci, abych tě mohl pochopit. Vím, že máš

strach -”

„Jsem hrůzou bez sebe. Jsem -” Potlačila vzlyk a po tvá-

řích jí začaly stékat slzy. „Nechci to peklo znovu prodělat –

věřit někomu, milovat ho… a pak zjistit, že si o mně myslí,

že jsem šílená.” Hlas se jí zlomil a rozplakala se.

„Pššš…” Vzal ji do náručí. „To bude v pořádku. Zvládne-

me to.” Otřel jí slzy kapesníkem. „Víš, co uděláme? Dám ti

ten čas, když si to přeješ. Dneska v noci tady nemusím být,

Tommy je za mřížemi. A zítra se u tebe zastavím.”

„Jamie…” zašeptala zlomeně. „Nemohu být s tebou, když

mi nevěříš. Na to bych si nikdy nezvykla.”

„Dej nám šanci, Indie,” požádal zastřeným hlasem a vzal

ji za bradu, aby ji políbil. „Nakonec se těch představ zbavíš.”

Vytrhla se mu a chraplavě vydechla: „Běž. Běž pryč! Vy-

padni!”

Ztuhl. Popadl obal se zbraní a vykročil ke dveřím. Ote-

vřel je a zůstal stát. „Je to opravdu to, co chceš?”

Ztěžka polkla. Po obličeji jí stékaly slzy. „Ano. Moc mě

to mrzí.”

„Mě taky.” Zabouchl za sebou dveře.

DEVÁTÁ KAPITOLA

„Kávu tady mají výtečnou,” poznamenal Alden.

India odtrhla pohled od okna, kterým pozorovala mladý

pár, který se venku na chodníku líbal. Čtyři dny uplynuly od

toho, co viděla Jamieho naposledy – čtyři prázdné dny osa-

mělosti a smutku. Říkala mu, aby nevolal, ale přesto se s bu-

šicím srdcem hnala k telefonu pokaždé, když zazvonil. Po-

tom si vždycky vyčítala svou slabost. Někdy plakala.

„Obávám se, Aldene, že nejsem zrovna nejlepší společni-

ce.”

Alden dopil kávu a otřel si ústa ubrouskem. „Trocha ti-

cha mi vůbec nevadí. Nerad tě ale vidím takhle smutnou.

Zejména když jsem tě sem pozval s vedlejšími úmysly. Cítím

se teď, jako hrozný mizera.“

India se usmála. „Tak jaké vedlejší úmysly máš, ty mize-

ro?”

„Nejdřív mi řekni, co tě trápí.”

Zabloudila pohledem k oknu, milenci už ale zmizeli.

„Spousta věcí.”

„Nejmenuje se jedna z nich James Keegan?”

Zakuckala se překvapením. „Jak jsi to poznal?”

„Je mi nad slunce jasnější, že nevěří tvým schopnostem.

Zvláštní – jinak je chytrý víc než dost. Člověk by čekal, že

bude prozíravější.”

„Ty jsi jediný člověk na světě, který jim kdy věřil. Pojďme

se ale raději bavit o těch tvých postranních úmyslech. Umí-

rám zvědavostí.”

Zamyšleně potáhl z cigarety. „Jedná se o toho mladého

muže, kterého zatkli.”

„Myslíš Tommyho Finna?”

Alden přitakal a naklonil se k ní. „Ty jsi s Keeganem na

tom případu pracovala. Řekni mi pravdu. Vážně si myslíš, žé

Tommy zavraždil svého bratrance?”

India upila kávu a postavila šálek zpátky na stůl. „Ne.”

„Věříš, že založil ty požáry?”

„Ne.”

Znovu se opřel a díval se jí zpříma do očí. „Myslím si úpl-

ně to samé, chtěl jsem ale slyšet tvůj názor. Já toho kluka

znám. Pracuje u mě už šest měsíců. Nemohl jsem věřit tomu,

že by byl vinen.”

Povytáhla obočí. „To přikládáš mému názoru takovou

váhu?”

„Díky tvým schopnostem je tvůj názor nesmírně cenný.”

Přivolal pohledem servírku. „Platím.”

India si zajela prsty do vlasů. „Připadám si tak bezmoc-

ná, Aldene. Ve vězení sedí nevinný muž a je obviněn z vraž-

dy a ze žhářství. Neustále myslím na tom, jak bych mu po-

mohla.”

„Co bys chtěla dělat?”

Pokrčila rameny. „Pokusit se najít skutečného pachate-

le.”

„Drobné si nechte, Mary,” řekl Alden servírce. Když ode-

šla, obrátil se k Indii. „To nemyslíš vážně. Mohlo by to být

nebezpečné.”

„Mám snad jinou možnost?” povzdechla si. „Všichni si

myslí, že to udělal Tommy. Moje schopnosti mi ale dávají

přístup k informacím, které jsou pro ostatní lidi nedosaži-

telné. Měla bych se pokusit najít skutečného Světlušku.

A skutečného vraha.”

„Možná je to jedna a ta samá osoba,” vyfoukl Alden

kouř.

„Možná ano. A může to snad někdo zjistit lépe než já?”

„Asi ne.” Vstali od stolu. Alden jí pomohl do kabátu a na

rozloučenou řekl: „Jenom mi slib, že budeš opatrná.”

„To víš, že budu.”

Byl večer a před Indiinými dveřmi nervózně postával Ja-

mie. Sbíral veškerou odvahu, aby zazvonil. Nakonec se

zhluboka nadechl a zmáčkl zvonek. Po době, která vypada-

la jako věčnost, se rozsvítilo světlo na verandě a dveře se

otevřely.

Když ho uviděla, oči se jí rozzářily. „Jamie.” V její tváři

problesklo cosi vřelého – radost? – rychle se však zase ovlád-

la. Rukou si nevědomky sevřela límeček rozhalené košile

stejné košile, kterou na sobě měla ten večer, co se milovali.

Odkašlal si. „Měla by ses zeptat, kdo to je, než otevřeš.

Mohl by to být kdokoliv. Třeba i Tommy Finn.”

„Tommy Finn je ve vězení.”

„Už ne. Dneska dopoledne složil kauci.”

Zamrkala. „Vždyť jsi říkal, že si to nebude moct dovolit.”

„To také souhlasí. Zaplatil to Alden Lorillard. Můžu

dál?”

Ustoupila stranou a pustila ho dovnitř. „To mě také moh-

lo napadnout, co má za lubem,” zamumlala.

„Jak to myslíš?”

„Dneska ráno mě Alden pozval na snídani. Chtěl vědět,

jaký mám na Tommyho názor – i když byl o jeho nevině té-

měř přesvědčen. Jenom chtěl, abych mu to potvrdila. Jsem

ráda, že Tommyho vyplatil.”

Jamie opatrně volil slova, aby se s ní opět nedostal do

sporu. „Zlato, vím, že máš mnoho důvodů pro to, abys si

myslela, že je Tommy nevinen. Obávám se ale, že je všech-

no jinak.” Vytáhl z kapsy složený list papíru a podal ho In-

dii. „Tohle přišlo několik hodin po jeho propuštění.”

India rozložila papír a četla. Zbledla jako křída a Jamie

na okamžik zalitoval, že jí to vůbec ukázal. „Tentokrát zrud-

ne celá obloha. Ještě vaši vnuci si o mně budou vyprávět.”

Podívala se na Jamieho a snažila se nedat najevo své pocity.

„Kde je Tommy teď?”

„Pryč. Zmizel z povrchu zemského v okamžiku, co jsme

ho propustili. Daleko ale asi nebude.”

Zavřela oči, potom se zhluboka nadechla, složila papír

a vrátila mu ho. „Přišel jsi jenom proto, abys viděl, jak se bu-

du tvářit?”

„Přišel jsem sem strávit noc,” oznámil a svlékl si kabát.

„Čistě jako úřední osoba. Tommy je opět na svobodě a opět

hrozí nebezpečí, že splní svou výhrůžku. Jsem tady, abych tě

chránil. Nic víc.”

Zkřížila ruce na prsou. „To jsi sem nemohl poslat třeba

Lena?”

Vzal ji za ramena a podíval se jí do očí. „Tohle je moje zá-

ležitost, moje zodpovědnost. Chci mít jistotu, že jsi v bezpe-

čí.” Políbil ji na temeno hlavy. „Zabilo by mě, kdyby se ti ně-

co stalo.”

Ustoupila o krok.

„Právě jsem chtěla jít nahoru a dívat se na televizi. Potom

jdu spát. Na shledanou ráno.”

Jeho ruce jí sklouzly z ramen; nechal ji jít. „Dobrou noc.”

O hodinu později zaklepal Jamie opatrně na dveře Indii-

ny ložnice a v duchu si opakoval všechno, co jí chtěl říct.

Ty čtyři dny bez tebe byly pro mne příšerné. Byl jsem si tak

jistý sám sebou, tak zaslepený vlastní představou, co je mož-

né a co není. Teď vím jistě jedině to, že tě potřebuji – víc, než

jsem kdy v životě někoho potřeboval. Povídej si se mnou.

Řekni mi všechno o svých schopnostech. Přísahám, že se ti

pokusím uvěřit.

Nikdo se neozýval, tak opatrně pootevřel dveře a šel

k velké posteli. India tvrdě spala. Televize stále běžela – bez

zvuku.

Bojoval s neodolatelnou touhou dotknout se Indie v mís-

tech, kde pod noční košilkou prosvítaly růžové bradavky,

chtělo se mu k ní ulehnout, vzít ji do náruče a ponořit se hlu-

boko do jejího těla.

Běž raději rychle pryč, Keegane. Urovnal pokrývku a po-

tom ji něžně políbil na tvář. Odpověděla mu tichounkým za-

sténáním a dech se jí zrychlil.

Pryč, Keegane. Rychle pryč. Opatrně jí vzal dálkové ovlá-

dání z ruky, vypnul televizi a seběhl dolů po schodech.

India se probudila, bez dechu a vrcholně vzrušená. „Pa-

nebože,” zašeptala. Byl to sen? K její posteli přišel Jamie

vyhrnul jí košilku a hladově se jí zmocnil.

Rozsvítila lampu na nočním stolku, všimla si upravené

pokrývky a pochopila, že u ní Jamie opravdu byl. Dotkl se

jí? Přenesl na ni své myšlenky? Natáhla před sebe ruce a po-

zorovala, jak se chvějí. Celým jejím tělem proudila mocná

sexuální energie. Ňadra ji bolela vzrušením, cítila horkost

a vlhko mezi nohama. Vzpomněla si, že má v ledničce ne-

dopitou láhev vína. Jedna sklenička, to je přesně to, co po-

třebuje, aby se trochu uklidnila a mohla opět usnout. Ob-

lékla si kimono a potichu se plížila do kuchyně. Vyndala

láhev z ledničky a otočila se. Zalapala po dechu a málem lá-

hev upustila.

Od kuchyňských dveří ji pozoroval Jamie. Sako měl sun-

dané, kravatu povolenou a na bílé košili se mu černalo pou-

zdro s pistolí.

Opřela se zády o ledničku a fascinovaně sledovala, jak se

k ní blíží. „Nedal by sis trochu vína?” vypravila ze sebe.

„Ne,” řekl tiše. Vzal jí láhev z ruky a postavil ji na ku-

chyňský stůl. Jejich pohledy se setkaly. Z jeho očí vyzařova-

la divoká touha. Natáhl se po hedvábném pásku kimona

a India neudělala jediný pohyb, aby ho zastavila, i když vě-

děla, že by měla. Kimono se rozevřelo. Velké ruce objaly je-

jí ňadra rozbolavělá touhou a něžně je stiskly. India se roz-

třásla po celém těle.

Jeho ruce se blížily k jejímu podbřišku. „Jamie…”

„Pššš.” Hladově ji políbil a laskal přes průhledný satén

košilky. Pokožka jí pod jeho dotykem jen hořela. Vzal její

ruku a vedl ji k zipu džin a potom dál podél svého vzruše-

ného mužství. Tělo ji zradilo a v útrobách jí vybuchla žhavá

sopka žádosti. Potřebovala ho mít v sobě. Teď. Na ničem ji-

ném nezáleží.

Rozepnul si džíny a prsty jí sevřel kolem svého mužství,

tvrdého a hladkého jako mramor. Nadzvedl jí košilku, prs-

ty zajel mezi stehna a vydal hluboké hrdelní zaúpění, když

zjistil, jak je vzrušená. Rychlým jistým pohybem ji zvedl do

výšky, nohy jí obemknul kolem svých boků a rukama ji

uchopil za hýždě. Vnikl do ní. India zasténala a pevně se-

vřela jeho ramena. Začal se v ní prudce pohybovat. Byla již

na pokraji vyvrcholení; vzepjala se a vykřikla jeho jméno.

Před očima jí vybuchly milióny světel a tělo jí zaplavila mo-

hutná vlna rozkoše. Vzápětí v sobě ucítila jeho horký proud

a zaslechla chraptivý výkřik naplnění.

Ruce se mu třásly a s bušícím srdcem lapal po dechu. In-

dia si pomalu začala uvědomovat bolest na hrudi a když se

podívala, zjistila, že se do ní zarývá jeho zbraň. „Jamie, to

bolí.”

„Ach!” Sklonil se a políbil ji na otlačené místo. „Budeš

tam mít pěknou modřinu.” Spustil ji na zem a začal se upra-

vovat. Když si zapínal džíny, něco ho napadlo. „Zatraceně.

Neměl jsem kondom.”

„Taky jsem na to zapomněla,” řekla a zaplavily ji výčitky

svědomí. Vymklo se jí to z rukou a styděla se za to. „Vůbec

jsem nemyslela.”

„Já také ne. Ale víš… nemrzí mě to. Chci říct… Kdyby se

něco stalo, nelitoval bych.”

Dívala se do podlahy. „Já toho lituju,” řekla se staženým

hrdlem. „Byla to chyba. Vůbec se to nemělo stát.”

„Indie…” Zvedl jí bradu. Než ji však stačil políbit, uhnu-

la.

„Nech mě jít, Jamie.” Otočila se k odchodu.

Jamie ji popadl za paži. „Musíme si promluvit.”

Vykroutila se mu. „Už jsme spolu mluvili.” Vyšla z ku-

chyně a slyšel, jak stoupá po schodech. Volal na ni, ale ne-

odpověděla.

Indii probudil telefon. Podrážděně zavrčela, natáhla se

po sluchátku a v duchu si říkala, proč se vůbec obtěžuje,

když to stejně bude pro Jamieho. „Haló,” zamumlala a sly-

šela, jak Jamie zvedl druhou linku.

„Indie? Tady je Alden.”

„Aldene?” India se posadila a podívala se na budík na

nočním stolku. Bylo 3.27.

„Já vím, já vím,” řekl omluvně. „Moc mě mrzí, že tě ob-

těžuju tak pozdě v noci, ale… mám tady takový malý pro-

blém a ty jsi jediná, kdo by mi mohl pomoct.”

„O co jde?”

„Už jsi slyšela, že jsem zaplatil kauci za Tommyho Fin-na?”

„Ano. Rychlá práce. Promiň, že se ptám, ale kde jsi tak

naráz sehnal tolik peněz? Myslela jsem si… že…”

„Že jsem na pokraji bankrotu?”

„Promiň, Aldene. Nic mi do toho není -”

„Nic se neděje, miláčku. Vždyť jsi jako moje dcera. Mu-

sel jsem si půjčit od svého přítele.”

„Doufám, že to dostaneš zpátky. Víš o tom, že Tommy

zmizel, hned jak ho propustili?”

„Ano. A taky vím o tom novém dopise. Tommy ho nepo-

slal.”

„Jsi si tím tak jistý?”

„Vždycky jsem si zakládal na tom, že lidi dokážu odhad-

nout. Tommy Finn je nevinný.” Slyšela, jak se nadechl

„A chce to dokázat.”

„Prosím? Ty jsi s ním mluvil?”

„Asi před hodinou mi zatelefonoval a požádal mě, abych

se s ním sešel ve skladišti Lorillard Pressu. Odtud ti teď vo-

lám – Tommy je tady se mnou. Má nějaký důkaz, který by ho

mohl osvobodit, říkal jsem mu ale, že by ses na to měla nej-

dřív podívat, aby si nedělal plané naděje. Po telefonu se to

špatně vysvětluje. Musíš to vidět. Nemohla bys přijít hned teď?”

„Teď?”

„Vím, že chci hodně, ale v sázce je život nevinného člo-

věka.”

India se kousla do rtu. Představa noční schůzky ve skla-

dišti se jí moc nezamlouvala. Jestli ale je Tommy nevinný,

může mu pomoct… a navíc tam bude Alden. „Dobře. Za půl

hodiny jsem u vás.”

„Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout.”

India si svlékla noční košilku a už byla napůl oblečená,

když na dveře zaklepal Jamie. „Běž pryč!” zavolala.

Bez zaváhání otevřel dveře a vstoupil. S očima upřenýma

na její černé legíny a růžovou podprsenku se zeptal: „Kam

jdeš?”

„Slyšel jsi v telefonu.” Posadila se na postel a navlékala

si ponožky. „Moc dobře to víš.”

Přistoupil k ní; „Nikam nepůjdeš.”

„Půjdu, kam budu chtít. Tobě do toho nic není.”

„Ale je.” Než si stačila uvědomit, co dělá, vytáhl z kapsy

pouta a zacvakl jí je na pravé ruce.

„Co si to dovoluješ?” vykřikla a snažila se vykroutit.

„Vždyť vidíš.” Přitáhl jí ruku k pelesti postele a druhý ko-

nec pout připevnil na dřevěný sloupek.

Cloumala pouty a byla vzteky bez sebe. „Krucinál, Jamie.

Okamžitě to odemkni a nech mě jít!”

„Je to pro tvoje vlastní dobro, zlato. Kromě toho nejsi na

noční vycházku moc vhodně oblečená.” Prsty jí přejel po

hrdle a přes růžovou podprsenku. „Nedokážeš si představit,

jak jsi sexy.”

„Nenávidím tě!” Levou ruku zaťala v pěst a ohnala se po

něm.

Chytil ji za zápěstí, ještě než stačila rána dopadnout

a usmál se: „To mě moc mrzí, protože já tě k zbláznění mi-

luju.”

Zírala na něj jako opařená.

„Copak sis nevšimla, že jsem se do tebe až po uši zamilo-

val?”

„Já – já nevím.”

„Nemusíš mi říkat, že mě také miluješ,” řekl. „Jenom mi

dovol tohle.” Vzal jí obličej do dlaní a vášnivě ji políbil.

Otočil se ke dveřím a India se přerývavě nadechla. „Ja-

mie, prosím, odemkni ty pouta, než odejdeš.”

Zastavil se ve dveřích a poťouchle se zazubil: „Zlato,

možná je neodemknu, ani až se vrátím!” A byl pryč.

India se snažila vykroutit z pout, ale jediné, čeho dosáhla

bylo, že si rozedřela zápěstí do krve. Rozhlížela se po poko-

ji, jestli není v dosahu něco, čím by se mohla vysvobodit. Po-

hled jí padl na krbovou římsu s vyrovnanými kufříky – hlav-

ně na ten s kozáckým kindžálem. Nepodařilo by se jí vypáčit

zámek pout? Patrně ne. Má se o to pokusit? Rozhodně ano.

Alden s Tommym na ni čekají ve skladu, a místo toho se ob-

jeví Jamie a patrně znovu zatkne Tommyho. Věřili jí a ona

je nevědomky zradila, protože nechala Jamieho, aby si vy-

slechl Aldenův hovor. Musí se osvobodit a jet do skladu.

Natáhla levou ruku, jak nejdál mohla, od krbové římsy ji

však dělilo několik centimetrů. Nedosáhla ani na stojan

s nástroji na čištění krbu, když ale natáhla nohu, zjistila, že

ho může skopnout. Nástroje se rozlétly a nejblíž přistál po-

hrabáč. Přitáhla si ho prsty u nohou, vzala ho do ruky a na-

práhla se ke krbové římse.

Kufříky se začaly řítit jako domino. Několik se jich ote-

vřelo a pistole se vysypaly na zem. Pohrabáčem si přisunula

plochý kufřík a posadila se s ním na postel.

Uchopila kindžál… a vzápětí ucukla a nechala ho spad-

nout na zem. Zahalily ji plameny, ošlehlo ji nesnesitelné

horko a ústa jí naplnil dusivý kouř.

Lapala po dechu a zírala na kindžál u svých nohou. Opa-

trně napřáhla ruku a neustále si připomínala, že se nejedná

o skutečné plameny. Dotkla se kindžálu a znovu se kolem ní

roztančily plameny. Cítila jejich žár – a ještě něco jiného. Pří-

tomnost člověka. Chladného, sebevědomého, zvyklého stát

vždy v centru dění – opovrhujícího všemi uznávanými pra-

vidly.

Jediná osoba kromě Jamieho, která měla v posledních

měsících kindžál v ruce, byl Alden. Prý jím otevíral dopisy.

Sebrala veškerou svou duševní sílu – ty plameny nejsou

skutečné, ty plameny nejsou skutečné – sevřela dlaně kolem

zlatem vykládaného jílce a zavřela oči.

Plameny ustoupily a obklopily ji myšlenky, ledová duše

toho člověka. Uši jí naplnilo zlověstné hučení, které poma-

lu nabíralo formu jednotlivých slov, jako by jí někdo syčivě

našeptával… Zápalky volají.

„Aldene?” zamumlala nevěřícně.

Uslyšela jeho tichý smích… jako by se smál svému sou-

kromému vtipu, kterému nemůže nikdo jiný rozumět.

Tenhle týden bude hořet. A další týden… a další…

Ne, to nebylo možné. To je jenom nějaký zlý sen, ne sku-

tečné parapsychologické čtění. Alden nemůže být Světluš-

ka. Jaký by jen mohl mít důvod k tomu, aby zapaloval Mans-

field dům po domu?

V mysli se jí začínal rýsovat obraz – stará cihlová budova.

Byla tma, s naprostou přesností ale věděla, že je to sklad Lo-

rillard Pressu. A ještě než z oken vyšlehly plameny a pohl-

tily všechno v jedno ohnivé peklo, věděla, že to je ten ko-

nečný požár, při kterém zrudne celá obloha a ještě vnuci si

o něm budou vyprávět.

Konečný požár. Požár, který vyřeší všechny jeho finanč-

ní problémy s Lorillard Pressem a umožní mu odejít na od-

počinek se ctí… pokud ho nechytí. Tento požár musí pohltit

všechny důkazy… stejně jako všechny případné svědky.

„Panebože,” zasténala India. Alden mě chtěl dnes v noci

nalákat do skladu. Měl strach z mých schopností a rozhodl

se mě… zničit. Nechat shořet ve skladišti.

Místo ní tam ale šel Jamie.

„Jamie,” zašeptala. Hrozilo mu nebezpečí, strašné nebez-

pečí. Alden byl odhodlán ke všemu.

Telefon byl příliš daleko, než aby na něj dosáhla. Ještě

jednou vzala pohrabáč, ze všech sil se natáhla a podařilo se

jí zachytit telefonní šňůru. Jedno rychlé trhnutí a sluchátko

dopadlo na postel. Třesoucími se prsty vytočila číslo tísňo-

vého volání.

„Co si přejete?” ozval se ženský hlas.

„Jeden policista… je ve smrtelném nebezpečí. Pošlete ně-

koho -”

„A vy jste teď s tím policistou?”

„Ne. Ne, já jsem -”

„Tak jak tedy víte, že mu hrozí nebezpečí?”

„Jsem médium,” vyhrkla India bez rozmýšlení. Podle ti-

cha, které se na druhém konci drátu rozhostilo, jí došlo, že

to byla zásadní chyba. „Prosím, musíte mi věřit.”

„Toto telefonní číslo je pouze pro tísňová volání. Už ho

prosím, nevolejte.” Klik.

India už chtěla sluchátko zahodit, když si vzpomněla, že

by mohla zjistit telefonní číslo Sama Garetta.

„Toto číslo je tajné,” oznámil hlas na informacích.

„Krávo,” vyštěkla India.

„Co jste říkala?”

„Promiňte,” zavrčela India a mrštila telefonem na druhý

konec místnosti. Teprve když dopadl, došlo jí, že mohla za-

volat přímo na policejní stanici. Sluchátko ale tentokrát le-

želo i na pohrabáč příliš daleko.

Popadla kindžál a zastrčila špičku čepele do zámku pout.

„Prosím,” mumlala zoufale a lomcovala kindžálem. „Pro-sím…”

DESÁTÁ KAPITOLA

Jamie stál na temném parkovišti Lorillard Pressu a měřil

si pohledem cihlovou budovu bez oken. Zaklepal na vrata.

„Aldene?” Znovu zaklepal. Žádná odpověď. Vzal za kliku

a zjistil, že je odemčeno. Pomalu otevřel. Uvnitř ho uvítala

naprostá temnota a tajemné ticho. Ovanul ho zatuchlý pach

starých domů.

Zaplavila ho podivná předtucha. Něco není v pořádku.

Nahmatal na stěně vypínač a na vysokém stropě se roz-

zářily girlandy holých žárovek. Celá obrovská prostora

skladiště byla naplněna policemi s haldami knih a stohy pa-

píru, mezi kterými se proplétaly úzké chodbičky. „Aldene?”

Stále žádná odpověď.

Rozhodně tady něco nehraje. Možná měl poslechnout

svůj vnitřní hlas a zavolat posilu. Potřásl hlavou. Výborně.

Vnitřní hlas… něco jako šestý smysl? Takové věci neexistují.

Je jenom rozrušený.

Vzadu v místnosti zaslechl podezřelý zvuk. Vytáhl zbraň

a vydal se tím směrem. Tady to musí být. Přikrčil se a skočil

za roh. Na dřevěné podlaze tam leželo nějaké tělo. Tommy

Finn. Svázaný a s roubíkem v ústech.

„Co to má sakra…”

Tommy divoce škubal pouty a vydával přidušené zvuky.

„Jenom klid,” řekl Jamie. Zastrčil pistoli zpátky do pouzdra

a sklonil se k drátu, kterým byl Tommy spoután. Ten, místo

aby se uklidnil, začal divoce koulet očima na něco za ním.

Keegane, ty idiote! Ještě než rána dopadla, věděl, že toh-

le pěkně zvoral. V hlavě mu vybuchl ohňostroj prudké bo-

lesti a poslední myšlenka, než upadl do bezvědomí, byla, že

India měla pravdu. Naslouchej svému šestému smyslu.

India zaječela zoufalstvím a obloukem odhodila nepou-

žitelný kinžál. Pěstmi začala bušit do postele a po tváři jí sté-

kaly slzy.

Ne. Nesmíš plakat. Mysli. Mysli!

Zadívala se na dřevěné sloupky pelesti. Kdyby jen tak

měla páčidlo… Popadla pohrabáč, zapřela ho o sloupek, na

kterém byla zacvaknuta pouta, a oběma rukama zapáčila.

Ozvalo se tichounké zapraskání. Zkusila to ještě jednou.

Zapraskání bylo o něco hlasitější. Znovu a znovu se opírala

do pohrabáče a prasklina se zvětšovala. Konečně se ozval

blahodárný zvuk rozlomeného dřeva.

James Keegan se začal pomalu probírat. První, co mu

proniklo do vědomí, byl výrazný zápach petroleje.

Otevřel oči a zjistil, že leží spoutaný na podlaze skladiště

a vedle něho stojí velké kanystry, očividně zdroj onoho zá-

pachu. Jeden z nich měl na spodním okraji čerstvou krev.

Gratuluju, Keegane. Tohle se ti opravdu povedlo.

Rychle zhodnotil situaci. Ruce měl spoutané za zády

a přivázané k železné polici na knihy. Kotníky měl svázané

těsně k sobě, pouzdro s pistolí pod nohavicí ale zůstalo ne-

dotčené. Cítil v něm váhu zbraně. Podpažní pouzdro bylo na

rozdíl od toho prázdné.

S vynaložením všech sil se mu podařilo posadit a opřít

o polici. Hlava mu třeštila a cítil, jak mu po krku stékají po-

tůčky teplé krve. Rozhlédl se kolem sebe. Tommy tam po-

řád ještě ležel. „Nazdar,” pozdravil ho chabě.

Tommy kývnul.

Jamie ukázal bradou na kanystr s krvavou skvrnou a ze-

ptal se: „To je to, čím mě praštil?”

Další přikývnutí.

Jamie se pokusil zahýbat rukama a zjistil, že provaz je těs-

né utažený. Ohmatal polici. Byla pevně přišroubována

k podlaze.

Znovu se obrátil k Tommymu: „Počítám, že jsem se v to-

bě pěkně spletl.”

Tommy obrátil oči v sloup.

„Moc mě to mrzí. India mi to říkala. Věděla to. Ona… ona

věci cítí.”

Tommy se na něj zamyšleně podíval a přitakal.

„Ani nevíte, jak mě těší, že jste si to mezi sebou vyříka-

li.” Alden Lorillard si k nim přisedl na kanystr od petroleje.

„Škoda, že vaše přátelství bude tak krátké.” Měl na sobě tví-

dové sportovní sako a hnědý kašmírový rolák a Jamieho na-

padla stupidní myšlenka, že takto se obléká vážený ob-

chodník, když se chystá zapálit svůj vlastní sklad.

A lidi v něm.

Alden vytáhl z kapsy svých nažehlených černých kalhot

Jamieho velkou pistoli a otáčel s ní v prstech. „Velice půso-

bivá hračka, poručíku.” Jamiem projela vlna studu. Za ce-

lou svou kariéru o zbraň nepřišel – až teď.

Alden mu namířil na spánek. „S nezvanými hosty jsem

nikdy neměl příliš trpělivosti. Doufám tedy, že na mé otáz-

ky odpovíte co nejrychleji, nebo to pro vás bude mít nepří-

jemné následky. Mluvím dost jasně?”

„Nemohl byste to ještě jednou zopakovat?”

Alden se krátce usmál a pevně stiskl rty. Přendal si zbraň

do druhé ruky a s překvapivou silou udeřil Jamieho pažbou

do čela.

Oslepila ho ostrá bolest a měl pocit, že se mu tříští lebka.

Když znovu otevřel oči, Alden mu hleděl zblízka do obliče-

je.

„Kde je India?” vyštěkl zlověstně.

Jamie se pokusil o úsměv. „Odjela na dovolenou do Me-

xika. Litovala, že nemůžete s ní.”

Alden se znovu rozpřáhl a udeřil se zvířecí krutostí. Ten-

tokrát rána dopadla na nos. Jamie uslyšel křupnutí zlomené

kosti, před očima se mu zatmělo bolestí a brada mu klesla

na prsa.

Probral ho tlak hlavně pod bradou. „Kde je?”

„Jděte se vycpat,” zachrčel Jamie a očekával další ránu.

Místo toho si ho Alden chvíli prohlížel, a potom mu v ob-

ličeji zasvitlo poznání. „Zůstala doma, že? Jak se vám ji po-

dařilo přimět, aby sem nechodila?”

Připoutal jsem ji k posteli. Až tam vpochodujete s mou pi-

stolí, bude vám vydaná na pospas. Jamie ztěžka polkl a v ús-

tech cítil krev. „Vůbec netuší, že máte s těmi požáry něco

společného, Aldene. Nic vám od ní nehrozí.”

Aldenovým obličejem se mihl další pochmurný úsměv.

„Nehodlám nic riskovat. Všechno musí vypadat jako Tom-

myho dílo.”

Protahuj to, pomyslel si Jamie, když Alden otevřel další

kanystr petroleje a začal polévat stohy papíru. Ať se nedo-

stane k Indii! „Pokud se nemýlím, jde vám o pojišťovací pod-

vod.” Napjal ruce v marné snaze uvolnit provaz.

Alden se samolibě zašklebil. „Chytrá hlavička.”

„Ty ostatní požáry byly jen zástěrka. Proto, aby si pojiš-

ťovna myslela, že u vás řádil Světluška, a bez cavyků zapla-

tila.”

„Vám to tedy pálí,” afektovaně pochválil Alden a rozlé-

val petrolej po chodbičkách mezi policemi s knihami a pa-

pírem. „Byl byste výborná náhrada za Sama Garretta. Ško-

da, že se toho nedožijete.”

„Zabil jste Darrella Finna?”

„Vy jste odborník na chytré odpovědi. Co si myslíte?”

„Řekl bych, že ano. Prozradíte mi proč?”

Alden vyhlédl zpoza jedné z polic. „Tohle začíná vypadat

jako výslech. Nemyslíte si, že je to od vás vzhledem k situa-

ci poněkud nepatřičné?”

„Jenom jsem si myslel, že než škrtnete zápalkou, ukojíte

jako správný gentleman mou zvědavost.” Jamie měl pocit,

že vzadu ve skladišti zahlédl nějaký pohyb. Šálí ho už smys-

ly? „Odhalil Darrell, že jste založil ty požáry? Proto jste se

ho zbavil?”

„Takže přece jenom nejste tak chytrý,” zachechtal se Al-

den potěšeně. „Byl to Darrell, kdo to zapálil – za dvacet ti-

síc dolarů. Nebo spíš za slib dvaceti tisíc dolarů. Nakonec

mě stál jenom dvě kulky. Máte ještě nějaké dotazy?”

Koutkem oka to zahlédl znova – letmý pohyb. Něco – ně-

kdo – se pohyboval směrem k místu, kde byl připoután. Za-

leskl se tam nějaký kov – pouta na zápěstí.

India! Ona se vysvobodila! Na chvíli zavřel oči – Ne. In-

die, prosím… Běž pryč! Okamžitě! Přinutil se podívat zpát-

ky na Aldena. Nech ho mluvit. Chovej se, jakoby se nic ne-

dělo. Nic nedělo? „Kdo psal ty dopisy? Darrell nebo vy?”

„Děláte si legraci? V té rodině jsou všichni negramotní.

To by Darrell nikdy nedokázal. Alden otevřel další kanystr.

„Což neznamená, že by neměl jistou přirozenou mazanost.

Byl to jeho nápad, podvrhnout stopy, aby vedly k Tommy-

mu – ta náprsní taška a časopisy. Samozřejmě, jeho motivy

byly dost banální. Myslím, že žárlil na tu malou couru, co mu

Tommy přebral.

Tommy sebou začal škubat. „Klid,” zamumlal Jamie.

Alden se ušklíbnul nad Tommyho bezmocným výbu-

chem. „Je to krásné, vědět, že rytíři v Mansfieldu ještě ne-

vymřeli. Alespoň zatím.” Dál poléval podlahu.

Jamie pocítil studené prsty na zápěstí a zadržel dech. In-

dia byla přímo za ním, schovaná za policí. Chtělo se mu za-

křičet, aby okamžitě odešla.

Copak nevidíš, co má ten šílenec v plánu? Jestli zapálí ten

petrolej, celé to tu vybuchne jako bomba. Uteč. Zapomeň na

mě! Sevřel jí pevně ruku.

„Zapomenout na tebe?” zašeptala. Volnou rukou vytáhla

kindžál a začala přeřezávat silný provaz, kterým měl Jamie

svázaná zápěstí. „Nepřipadá v úvahu. Přišla jsem ti po-

moct.”

Mně pomoct nemůžeš. Uvidí tě… panebože… ono to

opravdu funguje. Ty mi čteš myšlenky. India cítila, že až tak

moc překvapený nebyl. Věděl, že je to možné. Už dřív se

s tou myšlenkou smířil!

„Ano,” zašeptala. „Buď opatrný. Ať si Alden ničeho ne-

všimne. Neotáčej se.”

Panebože, Indie. Nedělej to. Uteč, dokud ještě můžeš!

„Ne!”

Proč ne?

„Protože tě miluju.”

V jeho myšlenkách se na chvíli rozhostilo ticho. Potom cí-

tila údiv, radost, vděčnost… a strach. Zoufale se o ni bál, da-

leko víc než sám o sebe. Indie… jestli mě miluješ, běž oka-

mžitě pryč. Jestli mám umřít, chci umírat s vědomím, že jsi

v bezpečí.

„Neumřeš.” Podařilo se jí přeříznout poslední vlákno

provazu a vydechla úlevou. „Máš pořád ještě zbraně?”

Jenom tu krátkou pistoli na kotníku. Se spoutanýma no-

hama se k ní ale nemůžu dostat.

„Tady.” Sevřela mu prsty kolem kindžálu. „Odvedu jeho

pozornost.”

Indie! Ne!

Neposlechla. Odtáhla ruku a přerušila telepatické spoje-

ní. Oběhla dlouhou polici a opatrně vykoukla do uličky. Al-

den vyprázdnil poslední kanystr a postavil ho k ostatním.

Když se hodně vyklonila, podařilo se jí podívat Jamiemu do

obličeje. Vydechla úlekem nad jeho rozbitou tváří. Ach, Ja-

mie…

Alden se k ní pootočil zády. Indie rychle využila příleži-

tosti a přeběhla uličku k další polici.

Alden vytáhl krabičku cigaret a jednu si vložil mezi rty,

Potom zajel rukou do kapsy. „Doufám, že jsem nezapomněl

zápalky.”

India viděla, jak Jamie ztuhnul, v nejmenším ale nedal

najevo, že ruce má volné. „Nech nás jít, Aldene. Jestli nás

tady necháš, až to vzplane, bude to chladnokrevná vraž-

da.”

Alden vylovil zápalky a srdečně se zasmál. V Indii by se

krve nedořezal. Oheň byla její nejhorší noční můra, největ-

ší strach, jaký znala, a touha utéct byla téměř neodolatelná.

Alden škrtnul a zapálil si. India se roztřeseně nadechla

a plížila se dál. Snad má ještě pár minut čas.

„Zastřelit Darrella Finna, to byla také chladnokrevná

vražda,” prohlásil Alden, „a můžu vás ujistit, že jsem žádné

bezesné noci neměl. Obávám se, že váš sentimentální pří-

stup k vraždě nesdílím. Máte-li dobrý důvod, dá se vždycky

ospravedlnit.”

„Žádný důvod není dost dobrý.”

India věděla, proč se Jamie snaží zatáhnout Aldena do

rozhovoru. Využila toho a postupovala podél polic s vyrov-

nanými knihami co nejdál od Jamieho.

Alden vyfoukl oblak modrého kouře. „Zabráním tomu,

aby mě India a Tommy udali. To už je dost dobrý důvod.

A co se Tommyho týče, dostanu možná zpátky i ty peníze za

kauci. Pokud se ho ovšem podaří identifikovat. Předpoklá-

dám, že podle zubů by to mělo být možné – u vás u obou.”

„A co až nás tady najdou? Jak to chcete vysvětlit?”

„Nic vysvětlovat nemusím, protože si mě s tím ohněm ni-

kdo nespojí. Všichni svědci budou mrtví. Za žháře označí

Tommyho. Patrně usoudí, že to Tommy zapálil a nestačil

utéct a vy že jste mu v tom chtěl zabránit a uhořel taky. Je

mi to ostatně dost jedno-“, oklepal popel z cigarety na zem,

„ – protože tou dobou budu usrkávat šampaňské na nádher-

né bílé pláži s palmami.”

India už byla od Aldena asi sto padesát metrů a usoudi-

la, že to musí stačit. Opřela se do knih vyrovnaných na po-

lici a ty se s rachotem sesuly. Na okamžik se rozhostilo na-

prosté ticho. Potom Alden zamumlal: „Podívejme se…”

India popoběhla dopředu a škvírami mezi knihami pozo-

rovala, jak se k ní Alden blíží. V jedné ruce měl připraven

Jamieho velký automat – a v druhé hořící cigaretu. V tu chví-

li dvě stejně smrtonosné zbraně. „Zdá se, že máme hosty. Ja-

ké příjemné překvapení. Řekl bych, že se na nás přišla po-

dívat naše rozkošná India.”

India se přikrčila mezi policemi a doufala, že Jamie vyu-

žije příležitosti a přeřeže si pouta na nohou. Alden se zasta-

vil těsně u ní na druhé straně police. Zahlédla kousek jeho

obličeje.

Očividně ji neviděl – věděl ale, že tam někde musí být.

„Tvoje přítomnost, Indie, vnáší do naší hry nový zábavný

prvek.” Zhluboka zatáhl z cigarety. „Co bys tomu říkala,

kdybych ji k tobě hodil? Nezkusíme, co se stane?”

Podívala se pod nohy na petrolejem politou podlahu. Ne-

váhala ani vteřinu a vyhoupla se na kovovou polici, právě

když na místo, kde stála, dopadla Aldenova cigareta. Srd-

cervoucí okamžik se nic nedělo, potom vybuchl ohňostroj

krvavě rudého ohně a plameny se začaly šířit všemi směry.

India cítila žár v zádech a slyšela, jak ji Jamie volá jmé-

nem. Nepropadej panice! Rychle vylezla až nahoru na poli-

ci a podívala se dolů. Přímo pod ní stál Alden a mířil na ni

pistolí. Skrčila se a kulka jí prolétla těsně nad hlavou.

„Zahoďte zbraň!” Byl to Jamieho hlas! Vzhlédla a vidě-

la, jak se s namířenou pistolí žene proti Aldenovi. Za ním

zahlédla, že se Tommy kindžálem osvobozuje z pout. Za-

plaťpánbůh, dostane se ven sám.

Alden se otočil a vypálil na Jamieho čtyři rychlé výstřely.

Jamie zaúpěl a svezl se k zemi.

„Jamie,” vykřikla India a šplhala se po policích k místu,

kde se zhroutil. Skladištěm se rozlévaly ohnivé řeky a ke

stropu stoupal štiplavý dým. Přinutila se nemyslit na to, že

jí oheň odřízne cestu a už se možná nedostane ven. Jamie

sténal a snažil se postavit. Musíš se dostat k Jamiemu… po-

moct mu.

Koutkem oka zahlédla, že se Alden obrátil zpátky k ní.

Velkou pistoli pevně svíral v napřažených pažích. Opět se

skrčila a přitiskla se ke kovové konstrukci police, tentokrát

však její úhybný manévr očekával a zamířil níž. „Sbohem,

Indie,” rozloučil se chladnokrevně.

Zazněl výstřel a India sebou instinktivně trhla. Chvíli jí

trvalo, než si uvědomila, že není zasažena. Alden poklesl

v kolenou, ve tváři překvapený výraz. Potom obrátil oči

v sloup a složil se na zem. Z úst mu vytékala krev. India po-

znala, že je mrtev. „Sbohem, Aldene,” zašeptala.

Jamie, kterému se podařilo nadzvednout a vystřelit, se na

prchavý moment podíval Indii do očí, a potom se se zasté-

náním opět zhroutil. Kabát se mu na prsou rozhalil a na bí-

lé košili zazářila tmavá skvrna. Z rány na stehnu mu vyté-

kaly proudy krve. „Ne,” vydechla India chraplavě.

Seskočila z police, jejíž spodní část již byla v plamenech.

„Jamie!” Běžela k němu a objala ho. Okamžitě uviděla svůj

černobílý obraz, oči rozšířené bolestí… neuvěřitelně krásné

oči… nejkrásnější oči, jaké kdy viděl. Cítila jeho úlevu, že

zůstala naživu… jeho bolest… jistotu, že umírá.

Dotkl se její tváře. „Běž,” zašeptal s námahou.

„Nikdy.” Ty kulky byly vlastně určené jí. Za nic na světě

by ho tady nenechala. Uchopila ho pod rameny a začala ho

vléct k východu. Zajíkala se námahou, jeho nehybné tělo

bylo nesmírně těžké.

„Indie, prosím. Podél obvodové zdi se ještě dostaneš

ven.” Zasípal a rozkašlal se. Skladiště se plnilo těžkým du-

sivým kouřem a žár začínal být nesnesitelný. Znovu zabrala

a posunula ho o několik centimetrů. Má pravdu. Takhle se

ven nikdy nedostanou. „Vstaň!” zakřičela. „Jdi, dokážeš

to!”

Potřásl hlavou, oči zavřené. „Nemohu,” zamumlal. „Mi-

luju tě. Běž.”

Zatřásla s ním. „Jamie.” Zatřásla o něco víc. „Jamie!”

V očích ji pálily slzy. „Jamie, prosím! Otevři oči!” Žádná od-

pověď. Položila mu prsty na krk a ucítila slabý puls. Ještě ži-

je.

Na ramena jí dopadla ruka a India zaječela.

„To jsem já – Tommy.”

Tommy. Hustou clonou černého kouře ho sotva viděla.

Neutekl, i když mohl. Zůstal, aby jí pomohl. „Tommy!” za-

chraptěla, hrdlo plné dýmu. „Můžeš -”

„Vezměte ho za nohy.” Popadl Jamieho pod rameny

a zvedl ho.

I ve dvou byl Jamie nesmírně těžký. Postupovali mučivě

pomalu. Snažili se držet obvodové zdi. V uších jim hučel

oheň a valil se na ně dým. Odevšad sálal spalující žár. India

lapala po dechu, po těle jí stékal pot. Nikdy se odsud nedo-

staneme. Uhoříme tady. Ale to, že by tu Jamieho nechala,

bylo nemyslitelné. Milovala ho. Nemohla ho opustit.

„Dveře,” zachrčel Tommy. India poslepu natáhla ruku.

Byly to dveře. V poslední chvíli. Nahmatala kliku a dveře se

rozletěly. India s Tommym vyklopýtali na parkoviště. Snaži-

li se odtáhnout Jamieho co nejdál, potom ale vyčerpaně

klesli na studenou zem a lapali po dechu. Jitřní obloha byla

zahalena černými oblaky dýmu.

První se vzpamatoval Tommy. Když však promluvil,

z hrdla mu vyšel jen chrapot. „Zkusím najít telefon… zavo-

lat doktora.” Potácivě se postavil.

„Tommy…”

„Ano?”

„Nemusel jsi to udělat. Děkuju.”

Trhl rameny. „Nemůžu být jenom špatný.” A odvrávoral

k telefonu.

India položila Jamieho opatrně na záda a znovu mu změ-

řila puls. Byl velice slabý, ale Jamie pořád žil. Roztrhla mu

kalhoty na stehně a prohlédla si místo, kam vnikla kulka.

Byl to čistý průstřel a krvácení nebylo tak strašné, jak se

obávala.

Třesoucími se prsty mu rozepnula košili. Rána byla na

pravé straně hrudníku a zdálo se, že přestává krvácet – ven.

Věděla velice dobře, že u takové rány může dojít k mohut-

nému vnitřnímu krvácení, které je životu nebezpečné. Mod-

lila se, aby sanitka dorazila co nejdřív.

Položila si Jamieho hlavu do klína a lemem košile mu otí-

rala pot z čela. Rány na obličeji měl ošklivě oteklé a byl kří-

dově bílý. Zamumlal něco, čemu nerozuměla.

„Co jsi říkal, Jamie?”

Otevřel oči. „Zdálo se mi, že mě svlékáš.”

Usmála se. „To souhlasí.”

Pokusil se zasmát, místo toho se však rozkašlal. „Ty se mě

nemůžeš nabažit?”

„Ne.” Sklonila se k němu a něžně ho políbila na ústa.

Na rtech se mu objevil úsměv. „Takže nebudeš mít nic

proti tomu, aby sis mě vzala – pokud se z toho dostanu?”

Po chvíli ohromeného zaváhání řekla co nejpřesvědčivě-

ji: „Samozřejmě, že se z toho dostaneš.”

Slabě zakašlal. „Neuhýbej. Vezmeš si mě nebo ne?”

Opatrně vzala jeho obličej do dlaní. „Vezmu. Ano.”

Usmál se a víčka mu klesla.

„Jamie?” Zatřásla s ním. „Jamie?”

Něco se pokusil říct.

„Jamie? Co jsi říkal?” Zavřela oči, soustředila se a slyše-

la jeho slova v mysli. Miluju tě, zlato.

Vzduch proťala siréna sanitky. „Já tebe taky,” zašeptala

a sevřela Jamieho v náručí.

EPILOG

India šlapala do pedálů starého kola a nechala se ovívat

svěžím slaným větrem. Kolem ní se otvírala scenerie světle

zelených pahorků a doléhalo k ní šumění oceánu. Jamie měl

pravdu, pomyslela si, když vjížděla do Dunmoru. Ve staré

rybářské vesničce jako by se čas zastavil před sto lety. Pro-

to ji sem také Jamie přivezl – aby společně unikli do poklidu

a pohody dávných časů. Alespoň na čtrnáct dní.

Zabočila do úzké klikaté uličky vedoucí k hospůdce, kte-

rá se stala jejich zdejším domovem. A teď bych si dala šálek

čaje, napadlo ji, když projela poslední zatáčkou a otevřel se

před ní pohled na malebný kamenný hostinec s doškovou

střechou. Opřela kolo o zeď a vešla dovnitř.

„Pane Leary?” zavolala v chodbě. Majitel se objevil ve

vchodu do výčepu. Pokaždé tam seděli alespoň tři místní,

poklidně popíjeli pivo a pokuřovali. „Dobré odpoledne, pa-

ní Keeganová. Co pro vás mohu udělat?”

„Konvici čaje, kdyby vás to neobtěžovalo.”

Po schodech přicházela jeho žena s náručí plnou čistých

ručníků. „Kapitán Keegan si už asi před deseti minutami čaj

objednal. Říkal, aby byl hotový, až se vrátíte.”

„Skutečně? Tak to mi musel číst myšlenky.”

Paní Learyová se zasvěceně usmála. „To se manželům

stává často, zlatíčko.”

Pan Leary zabručel: „Vždyť se právě vzali, Fiono. Je to je-

jich svatební cesta.”

Zamračila se. „Pokud si rozumějí, na letech nezáleží.”

Její manžel něco zahuhňal a vrátil se do výčepu. India

proklouzla kolem paní Learyové a vyběhla po schodišti.

Otevřela dveře jejich pokoje a údivem zamrkala. Na dřevě-

ném stole uprostřed místnosti stála konvice s čajem, vedle

ní talíř obložených chlebů, miska jahod a ovocný koláč. Nad

stolem se skláněl její manžel, hlavou se téměř dotýkal níz-

kého trámového stropu, a prostíral ubrousky.

„Páni,” ocenila, „tohle má být svačina? Vždyť je to hostina.”

Obdivným pohledem přejel její tělo, úchvatné v přiléha-

vém tričku a krátkých šortkách. „Musíš se trochu najíst,

abys měla dost síly.”

Opřela se mu hlavou o hrudník. „Hodně síly? A k če-

mu?”

„K tomuhle.” Dlouze ji políbil a majetnicky jí přejel ru-

kama po těle. Potom ji zvedl lehce jako pírko, položil ji na

širokou mosaznou postel s nadýchanými peřinami a lehl si

na ni tak, že cítila tvrdé mužství pod jeho džínami.

Poznamenala: „Překvapuje mě, že ty máš ještě nějakou

sílu – po celém tom týdnu.”

Zakuckal se smíchy a zajel jí rukou pod tričko. „Musel

bych být mrtvý, abych neměl sílu na milování s tebou.”

Nechybělo mnoho a opravdu umřel, připomněla si a dí-

vala se mu do obličeje, který si tak zamilovala: hluboké

modré oči, chlapecký úsměv, římský nos, jehož dokonalost

narušoval zajímavý hrbolek u kořene – vzpomínka na šle-

chetnost Aldena Lorillarda. Vnitřní krvácení do hrudníku

stálo Jamieho málem život. Když jí k němu konečně po ope-

raci a transfuzích pustili, řekl jí, že jediné, co ho udrželo na

životě, byl slib, že si ho vezme. Když pomyslela na to, o jak

tenký vlásek unikl smrti, zachvěla se.

„Zima?” Lehl si vedle ní a vzal ji do náruče.

„Mmmm…” Přitiskla se k němu. „Nevadilo by mi, kdyby

bylo trochu tepleji.”

„Čteš mi myšlenky.”

„Na tom není nic nového…” Líbala ho tak vášnivě, že oba

ztráceli dech. „Chci tě dostat až na vrchol,” šeptala vášnivě.

„Řekni, co bys chtěl – po čem opravdu toužíš.”

Zazubil se. „Ty umíš číst myšlenky. Musíš mi to říct ty.”

Zavřela oči, vybavila si dálkové ovládání a zapnula ho.

Před očima jí vyvstal černobílý obraz viděný Jamieho očima

– jak si lehá na záda, ona si na něj obkročmo sedá a začíná

mu rozepínat košili. Cítila jeho hlad.

„Mmmm…” Obrátila ho na záda a vyhoupla se na něj.

Rozepnula knoflíky košile a zajela rukama do měkkého po-

rostu na hrudi. Prsty nahmatala malé ztvrdlé místo – jizvu po

kulce – a políbila je. Potom vzala do zubů jeho plochou bra-

davku a zlehka skousla. Jamie zaúpěl.

„Co dál?” zašeptala a znovu zavřela oči. Uviděla sama se-

be od pasu nahou – plná ňadra, drobná ramena a štíhlý pas…

India si přetáhla tričko přes hlavu a odhodila podprsenku.

Potom obrazovku vypnula a zajela Jamiemu rukou k opasku.

Když se po chvíli probrali z nádherného opojení, nazí

a slastně nasyceni, India zamumlala: „Ten čaj už musí být

úplně studený.”

Jamie si ji přitáhl k sobě. „Ani jsem na něj neměl chuť.”

Labužnicky se protáhla. „Tak proč jsi ho objednával?”

Políbil ji na čelo. „Protože jsi ho chtěla.”

Přitulila se k němu a cítila teplý sladký žár v útrobách.

„A jak jsi věděl, že jsem ho chtěla?”

„Patrně šestý smysl.”

Zasmála se,. „Dobrá odpověď, kapitáne.”

Lehce ji pohladil. „Proč nezapneš to své dálkové ovládá-

ní a neřekneš mi, na co právě myslím?”

Usmála se a políbila ho. „Na to nemusím mít žádné pa-

rapsychologické schopnosti. Chceš se zase milovat.”

Převalil se na ni, nadzvedl ji za hýždě a vklouzl hluboko

do ní. „A znovu a znovu a znovu,” šeptal, jak se pohybova-

li ve společném závratném rytmu. „Až navěky.”

Usmála se. „Zhruba tak dlouho bych si to také předsta-

vovala.”

TAJEMNÝ HOST

Kate Hoffmanová

PRVNÍ KAPITOLA

Studený vítr foukal přímo od Atlantiku, lomcoval starý-

mi okny hostince a hnal spadané listí hrbolatou uličkou do-

lů do Egg Harbor, malého města v Maine. Na střechu bub-

noval déšť a i přes zavřená okna bylo slyšet, jak prudký

příboj tříští vlny o skály útesu.

Hallie Tylerová vzhlédla od knihy hostů. V té chvíli se za

oknem na verandu mihl stín. Čekala, že se vzápětí otevřou

dveře a malý zvoneček nad nimi zacinká. Když se však del-

ší chvíli nic neozvalo, promnula si unavené oči a potřásla

hlavou. Není divu, že má po takovém rušném dni halucina-

ce. Už je skoro půlnoc a všichni hosté jsou nahoře v poko-

jích a jistě už dávno tvrdě spí. V takovémhle psím počasí se

jistě nikdo venku neprochází.

Pohled jí znovu padl na poslední turistickou přílohu New

York Times. Vzala noviny do ruky a přelétla očima článek,

kvůli kterému bude mít ještě několik týdnů fůru práce.

Egg Harbor, Maine, 23. září – Hostinec U Vdovy, který ve-

de majitelka Hallie Tylerová, byl původně postaven v deva-

tenáctém století jako letní sídlo bostonského lodařského

magnáta Lucase Tylera. Tento malebný hostinec s dvanácti

pokoji v Egg Harbor na skalnatém pobřeží v Maine býval

domovem legendárního Nicholase Tylera, o kterém se říka-

lo, že je upír. Po tragické smrti byl pochován na rodinném

hřbitově, avšak v noci za úplňku prý vstává z hrobu, bloudí

ulicemi města a hledá nevinné oběti.

„Taková pitomost,” zabručela a odhodila noviny.

Tuhle starou upírskou historku může zrovha teď potře-

bovat. Táhne se s její rodinou, kam její paměť sahá. Kdyby

bylo na ní, Nicholas Tyler i povídačka o jeho krvelačných

choutkách by zůstali pohřbeni na malém hřbitůvku, ležícím

mezi hostincem a městem. Jenže její staropanenské tety, Pa-

tience a Prudence, se vrhly na reportéra z Timesů a s nadše-

ním mu vyzvonily, že strýček Nick se často rád napil a že měl

poněkud větší špičáky.

Hallie zavrtěla hlavou a smutně se usmála. Tety se ze

všech sil snaží jí pomoci, dokonce se přestaly zajímat o UFO

a mimozemské formy života a veškerou pozornost soustře-

dily na to, aby hostinec prosperoval. Prostě jen nepředpo-

kládala, že jejich upovídanost bude mít takové následky.

Hallie měla své tety – vlastně pratety – na starosti už de-

set let, od chvíle, kdy jí zemřeli rodiče. Clarissa a Samuel Ty-

lerovi zanechali Hallie, svému jedinému dítěti, starý rodin-

ný dům, obrovské monstrum na útesu nad Atlantským

oceánem.

Většina lidí v Egg Harbor čekala, že dům prodá a zůsta-

ne v Bostonu, kde pracovala v jedné reklamní agentuře.

V tomhle domě však strávila krásné dětství s rodiči a dvěma

tetami. Když došly peníze, neměla na vybranou – vrátila se,

aby zachránila domov, který tolik milovala.

Nerozhodovala se ani chvilku. Opustila zaměstnání, život

ve městě i muže, kterého si chtěla vzít, a vrátila se tam, kde

se vždy cítila v bezpečí – tam, kde jedině byla opravdu šťast-

ná.

Bez práce a se dvěma tetami na krku se rozhodla, že z do-

mu udělá penzión. Několik solidních zákazníků drželo pen-

zión nad vodou, to však Hallie stačilo. Netoužila lapat tu-

risty jako mouchy na mucholapku, jak to dělali majitelé

většiny hotelů na pobřeží Atlantiku. Avšak Patience a Pru-

dence, stále plné života, chtěly, aby penzión prosperoval,

a zdálo se, že si nedají pokoj, dokud nedosáhnou svého.

Tety byly nadšením bez sebe, když se včera v kulturním

přehledu objevil článek o jejich domě. Od té chvíle měla

Hallie pocit, že její život se přeměnil v nekonečnou řadu po-

vinností. Starala se o hosty, uklízela pokoje, vařila. A neu-

stále se jí někdo ptal na strýčka Nicka.

Zdálo se, že ten blázinec hned tak neskončí. Do začátku

zimy bude mít Hallie jistě co dělat. Všechny pokoje jsou na

několik příštích týdnů obsazené. Je pravda, že hosty spíš za-

jímaly upírské drby o strýčku Nickovi než malebné městeč-

ko a jeho okolí.

Upíři, pomyslela si. Snad jen blázen věří, že opravdu exi-

stují. Hallie byla příliš praktická, než aby věřila, že Dracula

a jeho kumpáni v černých pláštích s kápí jsou něco víc než

jen výplod lidské fantazie. Její strýček byl upír asi tak jako

ona sama.

Náhle ji ovanul závan studeného slaného vzduchu a ob-

rátil několik stránek v knize hostů. Zachvěla se a vzhlédla.

V otevřených dveřích spatřila stát muže, který si ji beze slo-

va prohlížel.

Hallie se polekaně nadechla a přitiskla si ruku na ústa,

aby nevykřikla. Neslyšela zvonek ani zaskřípání dveří, kte-

ré už potřebovaly namazat. A navíc byla přesvědčená, že

před dvěma hodinami přece dveře zamykala.

„Můžu dál?” zeptal se tiše.

„O..ovšem,” vypravila ze sebe Hallie bez dechu. „Přeje-

te si?”

Muž zavřel dveře a pak vystoupil z šera do kužele měk-

kého růžového světla, které vrhala stará petrolejka, napoje-

ná na elektrický proud. Byl celý v černém – rolák, džíny a ro-

zevlátý kabát s límcem vyhrnutým nahoru. Vlasy, rovné

a dlouhé až po ramena, měl také černé. Zvedl bradu a svět-

lo mu ozářilo ostře řezanou tvář s orlím nosem a několika-

denním strništěm. Když se setkala s jeho bledýma modrýma

očima, znovu se zachvěla, překvapená jejich neobvyklou

barvou.

„Chtěl bych pokoj,” řekl. „Nějaký hodně klidný a zastr-

čený.”

Hallie na něj zírala, jako by ji jeho pohled i hlas hypnoti-

zovaly.

„Klidný a zastrčený,” zašeptala. Měla pocit, jako by ji je-

ho hlas zaléval teplem jako brandy.

„Máte snad něco volného, ne?” zeptal se.

Hallie zamrkala a vrátila se do skutečnosti. „Bohužel,”

odpověděla. „Máme úplně plno.”

Překvapeně povytáhl jedno obočí. „Ale vždyť mi bylo ře-

čeno, že si pokoj rezervovat nemusím,” namítl klidně. „Je

skoro konec září a tedy po sezóně.”

Hallie se omluvně usmála. Dosud nebyla schopná odtrh-

nout oči od jeho tajemné tváře.

„Za normálních okolností bychom volno měli, jenže ve

včerejší příloze Timesů vyšel o našem penziónu článek.”

Muž se rozzlobeně zamračil a potichu zaklel. „Vážně?

Ale určitě máte aspoň jeden volný pokoj, jen na přespání.”

„Všechny pokoje jsou obsazené,” zavrtěla Hallie hlavou.

„Je mi líto. Je to velmi neobvyklé, většinou plno nemáme,

protože jsme dost daleko a na severu…” Náhle si uvědomi-

la, jak blábolí.

„A nemohla byste mi poradit, kam bych se mohl obrátit?

Ale musí to být klidné tiché místo. Potřebuji… soukromí.”

„Tady ve městě nic jiného není. Jsme jediný penzión

v okruhu pětadvaceti mil. Budete se muset vrátit na polo-

ostrov a zkusit to dál na jih.”

Netrpělivě si prohrábl dlouhé vlasy a zavrtěl hlavou. „Je-

du sem skoro osm hodin. Teď je půlnoc. Musí tu přece po-

blíž být nějaké místo, kde bych mohl přespat.”

Hallie zaváhala. Dnes večer už odmítla šest dalších lidí,

protože má opravdu plno. Proč jí najednou tak záleží na

tom, aby vyhověla právě tomuhle člověku? Ona za to přece

nemůže, že jel takový kus cesty, aniž by si tu zamluvil pokoj.

Copak ho nenapadlo, že by mohl zavolat?

„No?” zeptal se netrpělivě.

„No, máme ještě zahradní domek,” řekla. „Začala jsem

ho renovovat, aby se tam mohly udělat další pokoje, ale zlo-

bí ústřední topení. Kdyby se zatopilo v krbu, mohlo by to

přes noc stačit. Domek je až na konci pozemku a je tam ti-

cho a klid. Na snídani byste ale musel přijít sem.”

„Já nesnídám,” řekl. „A pokud je to možné, rád bych tu

zůstal čtrnáct dní.”

Vytáhl z kapsy balíček bankovek a podal jí je, aniž by se

namáhal je přepočítat.

Podívala se na zmačkané bankovky. „Ale ten domek ne-

ní ještě úplně hotový. Na jednu noc stačí, ale určitě ne na -”

„Rád bych to posoudil sám,” přerušil ji. „A připlatím si,

abyste mi večeři nosili tam,” dodal, jako by ho to právě na-

padlo.

„Většina hostů tu ani neobědvá, ani nevečeří,” začala

Hallie a znovu se setkala s jeho pohledem. „Ale… ale mys-

lím, že to půjde.”

„Dobrá,” přikývl a zatvářil se trochu vlídněji.

Hallie přepočítala peníze a zjistila, že drží téměř dva tisí-

ce dolarů.

„To je trochu moc,” namítla a podávala mu skoro půlku

zpátky.

„Vždyť jsou to jen peníze,” mávl opovržlivě rukou.

„Nechte si to všechno. Nemám pro ně lepší využití. To, co

zrovna teď potřebuju nejvíc, si za ně stejně nekoupím.”

Hallie jeho reakce zarazila, a tak si rozpačitě přitáhla kni-

hu hostů a vzala pero. „Mohu znát vaše jméno?”

„Jméno?” Na chvilku se zarazil. „Tristan… Edward Tri-

stan.”

Zapsala si to a podala mu kartičku. „Napište mi sem svou

adresu, prosím vás.”

Za chvilku už brala klíče ze zásuvky. „Jen si na sebe vez-

mu bundu a dojdu pro baterku,” řekla.

Čekal na verandě, až se vrátí ze svého bytu vzadu v do-

mě. Slaný vítr mu čuchal dlouhé vlasy a dešťové kapky ho

sekaly do obličeje.

Hallie si vzala vysoké holínky a přes hlavu si přetáhla ka-

pucu.

„Je to docela daleko a v tomhle hrozném počasí bude ces-

ta dost rozbahněná. Máte nějaká zavazadla?”

Ukázal na pytel s oblekem, koženou tašku a malou placa-

tou tašku přes rameno, všechno černé. Lehce se sehnul, pře

hodil si zavazadla přes rameno a vykročil za ní na cestičku.

Hallie sehnula hlavu proti větru a rychle zamířila do se-

verozápadního cípu pozemku. Chtěla svého posledního

hosta ubytovat co nejdřív, aby si už sama mohla jít také leh-

nout. Brzy ji dohnal a šel vedle ní. Uvědomila si, že měří as-

poň metr devadesát a že má široká ramena, ještě zvýrazně-

ná černým kabátem.

Asi v půli blátivé cesty uklouzla a on ji pevně chytil za lo-

ket, aby neupadla. To gesto jí připadalo až příliš vlastnické.

Kradmo se na něj podívala, on se však upřeně díval na ces-

tičku před sebou.

Náhle se před nimi ve tmě a mlze objevily obrysy domku,

staré kamenné stavby s břidlicovou střechou. Malý domek

kdysi střežil vstup na pozemek, avšak od té doby, co před

padesáti lety postavili novou silnici, která vedla na druhé

straně Halliina pozemku, byl vlastně zbytečný. Teď tu zbyla

jen železná brána porostlá břečťanem a psím vínem.

Hallie si ten domek zamilovala už v dětství. Při svých

hrách si představovala, že je to nádherný zámek. Jednou, až

zaplatí všechny dluhy a účty, tak se do toho domku přestě-

huje. Zatím je to však jen další místo, které musí pronajímat.

A teď tu bude bydlet tajemný pan Tristan.

Před dveřmi se zastavila a pohlédla na něj.

„Jen – jen vám to vevnitř ukážu,” řekla. Odemkla a pak

mu klíče podala. Pomalu položil svou teplou a pevnou ruku

na její. Zachvěla se, ne však zimou, ale protože si náhle uvě-

domila, jak silně ji přitahuje.

Rychle ruku odtáhla. „Ten druhý klíč je od penziónu. Za-

mykáme vždycky po půlnoci, takže kdybyste pak něco po-

třeboval…”

Otevřela dveře a rozsvítila. O stěnu velké místnosti bylo

opřené stavební náčiní a nařezané trámy. Hallie ho pozoro-

vala, jak si nese dovnitř věci. Byla si jistá, že tu zůstane stej-

ně jen přes noc, a pocítila podivné zklamání. Šel až dozadu

do ložnice, nahlédl i do koupelny a pak se vrátil, aby se jen

velmi zběžně podíval do kuchyňky.

„Stavební firma vám vypověděla smlouvu?” zeptal se.

„Většinu z toho jsem dělala sama,” odpověděla a mnula si

ruce, spíše rozpaky než zimou. „Rozpočet jsem vyčerpala

koupelnou. A dokud nevyřeším topení, tak stejně nemůžu

dělat dál. Teď vám zatopím v ložnici, aby se to tu vyhřálo.”

Jejich pohledy se znovu setkaly. Na jeho dlouhých tma-

vých řasách se třpytily kapičky deště a na vlhkých tvářích se

mu odráželo světlo. Zavrtěl hlavou.

„To není nutné. Jen mi řekněte, kde je dříví, a já už si roz-

dělám oheň sám.”

„Dříví je venku za rohem pod plachtou. Sirky jsou na kr-

bu a třísky v košíku vedle. Telefon je na stolku vedle po-

hovky. Kdybyste něco potřeboval, zavolejte.”

Otočil se, zamířil k oknu a zahleděl se do tmy. Náhle se

cítil celý nesvůj. „Myslím, že teď už nic potřebovat nebudu,

slečno…”

„Hallie,” řekla. „Hallie Tylerová.”

„Hallie,” opakoval po ní. „To je zvláštní jméno.”

„Vlastně se jmenuju Halimeda. Staré rodinné jméno.”

Pomalu k ní vzhlédl. „Řecké,” pousmál se.

„Co?”

„Vaše jméno. Je řecké. A znamená snít o moři.” Podíval

se jí přímo do očí. „Sníte?”

Zamračila se. Nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo si z ní

jen utahuje. I když ho skoro nezná, nepřipada jí, že by si Ed-

ward Tristan z lidí rád utahoval. Nejistě se usmála.

„Asi ano,” řekla tiše. „To snad ale každý, ne?”

„Každý ne,” zavrtěl hlavou. Zhluboka se nadechl a pak

se znovu otočil k oknu. „Teď už nic nepotřebuju, slečno Ty-

lerová. Už to zvládnu sám.”

Znělo to odmítavě a Hallie se trochu naježila. „Kdyby

něco, tak zavolejte,” řekla.

Neslyšel ji a jestli ano, pak se rozhodl, že neodpoví. Bez

pohnutí se upřeně díval přes mokré okno do tmy. Hallie po-

tichu vyšla ven a zamířila k penziónu. Kráčela vlhkou tem-

nou nocí, v duchu však zůstala s novým hostem.

Za ta léta, co vedla penzión, se už setkala se spoustou li-

dí, nikdy však nepoznala nikoho jako Edward Tristan. Na

první pohled se zdál normální jako ostatní. Vlastně to je je-

den z nejhezčích mužů, jaké kdy spatřila. A má skvělou po-

stavu – vysokou a štíhlou, s širokými rameny, úzkými boky

a dlouhýma svalnatýma nohama.

Všimla si však, že se v její přítomnosti cítí nesvůj. Na prv-

ní pohled by řekla, že je to muž, který je zvyklý ženy okouz-

lovat pouhým úsměvem. Místo toho se však zdá, že je spíš

rezervovaný, chvílemi skoro nezdvořilý, jakoby povzneseny

nad takové malichernosti, jako je nenucený rozhovor

a zdvořilost.

O každém jiném muži by si pomyslela, že je pyšný, ale Ed-

ward Tristan se jí zdál jiný. Připadalo jí, jako by před něčím

utíkal, a ne že si sem přijel odpočinout. Jako správná hosti-

telka by se měla pokusit ho nějak rozptýlit a najít mu tady

na pobřeží nějakou zábavu, avšak cítila, že u pana Tristana

by se pravděpodobně s vděkem nesetkala. Ten člověk chce

být sám a ona mu to rozmlouvat nebude.

A kromě toho, po své přecitlivělé reakci na jeho dotyk by

se od něj měla raději držet dál. A správná hostitelka své hos-

ty nepronásleduje.

Tris stál u okna a díval se, jak Hallie Tylerová mizí ve tmě.

Byl by rád, kdyby tu zůstala. Stejně bude až do svítání vzhů-

ru. Už tak dlouho nebyl ve společnosti žádné ženy, že by

Halliinu měkkému hlasu naslouchal klidně celé hodinyai stejně dlouho by se dokázal dívat na její jemný obličej

a vdechovat její sladký parfém.

Vede tak osamělý život, že snad už ani není schopen ko-

munikovat s ostatními. Jak by se měl člověk chovat k tako-

vé Hallie Tylerové? O čem by s ní měl mluvit? Je úplně jiná

než ženy, které zná, ženy, které toho tolik napovídají o so-

bě, že jejich společník nemusí moc mluvit. Ženy, které si pří-

liš dobře uvědomují, s kým mají tu čest – a vždycky jsou ce-

lé žhavé, aby se mu mohly zavděčit.

Edwarda Tristana, pozdního hosta penziónu U Vdovy,

zná celý svět jako Tristana Montgomeryho. Je stejně známý

jako King a Koontz, mistři hororových románů. Poté, co je-

ho poslední tři knihy vychválili v Timesech, zařadil se mezi

spisovatele, jejichž knihy se dobře prodávají už jen proto, že

je na nich jejich jméno.

Nedokázal však už snést tlak vydavatele, aby rychle na-

psal další bestseller. Za posledních šest měsíců, za neustálé-

ho pronásledování vydavatele a své manažerky, nebyl Tris

schopen napsat ani řádku. Připadal si prázdný, jako by už

v sobě neměl ani kapku fantazie.

Když jeho manažerka navrhla, aby na nějakou dobu odjel

z New Yorku, Tris souhlasil. Byl ochoten zkusit cokoli, co by

mohlo pomoci. Louisa mu doporučila Egg Harbor a tenhle

penzión, naneštěstí jí však unikl ten článek v Timesech, díky

kterému se právě tohle místo stalo turistickou senzací.

Zahradní domek se však zdá jako dobré řešení. Bude tu

schovaný před davy obdivovatelů, kteří denně obléhají jeho

newyorský byt. A nebude ho tu nikdo a nic rušit. Nemůže tu

vlastně dělat nic jiného než psát. Jediným povyražením bu-

de občasný pohled na půvabnou tvář Hallie Tylerové, když

mu přinese večeři.

Ze zadumání ho náhle vytrhlo tiché zazvonění. Tris sáhl

do kapsy a vytáhl mobilní telefon.

„Tak co, už píšeš?”

Tris ihned poznal hlas své manažerky. „Vzbudilas mě

Louiso.”

„Ale drahoušku, nesnaž se mi lhát,” zasmála se. „Vím

moc dobře, že jsi noční pták a nejdeš nikdy spát před pátou.

Tak co, jak ti to jde?”

„Nijak. Právě jsem přijel a ubytoval jsem se. Pod jménem

Edward Tristan. Doufám, že mě tu neobjeví ani novináři,

ani fanoušci.”

„Prima. A jak to tam vypadá? Bude se ti tam dobře

psát?”

„Louiso, to přece ještě nemůžu vědět,” odpověděl Tris.

„Ale kdybys teď položila telefon, mohl bych si vyndat počí-

tač a zkusit to.”

„Koukej, víš přece, že na tebe nechci tlačit, ale jestli to

nebudeš mít do Vánoc, tak se dostaneme do hodně nepří-

jemné situace.”

„Neboj, zvládnu to,” ujišťoval ji Tris.

„No, ale pro jistotu ti pošlu nějakou inspiraci.”

„Prosím tě, už žádné dárky,” varoval ji Tris. „Ten havran,

cos mi ho dala loni, by mě přivedl na mizinu, jak jí.”

„A jak se vůbec má tvůj Edgar Allan?”

„Pěkně vyrostl a teď je u jednoho mého přítele. Řekl

jsem mu, že kdyby s ním byly nějaké potíže, tak aby zavolal

tobě. A jestli nedáš pokoj, tak příště budeš havrana hlídat

ty.”

Odmlčel se. „Poslyš, tvrdilas, že tady bude klid. Málem

jsem nedostal pokoj, jak je tu narváno. Majitelka mě muse-

la ubytovat v zahradním domku. Kvůli nějakému článku v Timesech.“

„Vážně? Nečetla jsem to. Ale proč si s tím teď děláš sta-

rosti? Spát přece máš kde, ne?”

„Ale město je plné turistů. Nemůžu ani vystrčit nos.”

„To je nejspíš to nejlepší, co tě mohlo potkat. A mimo-

chodem, kolik už jsi toho napsal?”

„Něco už ano,” zalhal Tris. Za posledních půl roku nena-

psal nic. Ale to přece nebude Louise vykládat, protože by

mu jinak volala desetkrát denně.

„Kolik?” vyzvídala.

„Louiso, teď půjdu na útes a zahodím ten zatracený tele-

fon do moře. Až příště zavoláš, můžeš si popovídat s někým

na Islandu.”

Tris zaklapl telefon a strčil si ho do kapsy kabátu, pak vzal

klíč a zamířil ke dveřím. Když míjel zavazadla, letmo po-

hlédl na tašku s přenosným počítačem. Pak jen s malými vý-

čitkami otevřel dveře a vyšel ven. Na psaní bude mít spous-

lu času. Teď však potřebuje přemýšlet.

Už přestalo pršet a na východě se objevil bledý měsíc. Po

obloze uháněly tmavé mraky a foukal studený vítr. Jakmile

za sebou Tris zavřel dveře, ucítil slanou vůni moře. Chvíli

stál a čekal, až si oči přivyknou tmě, a pak se vydal za zvu-

kem oceánu.

Z vrcholu ostrého útesu spatřil malý přístav. Světla na

konci každého mola slabě ozařovala zakotvené rybářské

čluny, které se pohupovaly na vodě a čekaly, až se na ně za

rozednění vrátí posádky. Dole pod útesem se tříštily o ská-

lu zpěněné vlny.

Otočil se a zadíval se na penzión. Dům byl ukázkou sta-

ré architektury, celý bílý s tmavě hnědým hrázděním. Okna

byla členitá s okenicemi a verandu zdobilo vyřezávané zá-

bradlí a spousta sloupů.

Tris si prohrábl vlasy a zavřel oči. V duchu se opět vrátil

k Hallie Tylerové, k její hezké tváři a váhavému úsměvu.

Zřejmě ho nepoznala. Zajímalo by ho, jestli vůbec kdy ně-

jakou jeho knihu četla. Lidé byli většinou překvapeni, když

se s ním setkali. Nejspíš čekali podivína, který je stále du-

chem nepřítomný.

Je příjemné prožívat opět dny i noci o samotě, jako v do-

bě, kdy ho nikdo neznal. Nikdy netoužil po slávě. Jen si chtěl

vydělávat na živobytí psaním. Teď vydělává víc peněz, než

je schopen utratit, ale nemůže vystrčit hlavu na ulici, aby se

k němu hned nenahrnuli lidé. Chtěl se vyhnout publicitě

tím, že tisku neposkytne fotografii, avšak novináři i čtenáři

byli neústupní.

Může čekat, že ho v Egg Harbor nikdo nepozná? Nebo je

to jen otázka času, než bude Tristan Montgomery odhalen?

Tohle malé městečko na pobřeží oceánu je tak vzdálené od

civilizace, že by tu mohl být v bezpečí. Aspoň na chvíli.

„Dávám si týden. Maximálně,” zabručel Tris.

Popošel až na kraj útesu, pak sáhl do kapsy, vytáhl pře-

nosný telefon a bez zaváhání ho jediným pohybem hodil do-

lů. Díval se, jak se zaleskl v měsíčních paprscích a dopadl do

zpěněného příboje. Tris se spokojeně otočil a zamířil k dom-

ku, pak si to však rozmyslel a vydal se na obhlídku okolí.

Po hodině, právě když měsíc stál na obloze nejvýš, se do-

stal až ke starému hřbitůvku, obehnanému starým zrezavě-

lým plotem, porostlým psím vínem. Strčil do branky, která

jakoby na protest zavrzala. Vešel na hřbitov, pak se zastavil

a zaposlouchal se do větru, který hvízdal mezi řadami ka-

menných náhrobků, lesknoucích se ve studeném měsíčním

světle.

Usmál se. Má rád hřbitovy. Vlastně má rád všechno, co

vzbuzuje mrazení v zádech. Zajímá ho, jaký vliv může mít

na lidi strach, na jejich tělo i duši. Strach a hrůza se staly je-

ho nástrojem a nezná lepší pocit, než když se člověka začí-

ná zmocňovat strach.

Nikdy nepotřeboval inspiraci víc než právě teď. Upřeně

hleděl do noci a představoval si, jak se ve tmě zjevují oživlé

mrtvoly, duchové a upíři. Sklonil se k mokré zemi, zavřel oči

a zhluboka se nadechl. Ucítil zetlelé listí a vlhkou trávu.

Tris nevěděl, jak dlouho na kraji hřbitova seděl a nechal

se unášet vlastní fantazií. Pohlcen strašidelnou atmosférou

hřbitova pomalu a pečlivě v duchu vytvářel hlavní postavu

své nové knihy.

Nejdříve měl být hlavním hrdinou muž, avšak do Triso-

vych představ se stále vracela žena – hezká žena s hedváb-

nými tmavými vlasy, zářivýma zelenýma očima a jemnými

rty. Právě taková žena jako Hallie Tylerová. Ještě nikdy ne-

psal knihu z pohledu hrdinky, náhle se mu to však zdálo ja-

ko skvělé řešení. Mozek mu začal pracovat naplno.

Když konečně všechno promyslel, měsíc už dávno zašel.

Cítil, že během hodiny vyjde slunce, a najednou si připadal

hrozně vyčerpaný – tělesně i duševně. Zvedl se a oprášil si

ruce o stehna.

Byl na kost promrzlý, ale bylo mu dobře. Všechny hroz-

né pocity, které ho v posledních měsících pronásledovaly,

byly ty tam. Před očima měl jasně rozvrženou osnovu další

knihy.

Nebude to příběh, jaký slíbil. Bude mnohem lepší.

A Louisa i vydavatel to poznají na první pohled. Tris s ti-

chým hvízdáním zamířil zpátky k penziónu. Tady se mu bu-

de pracovat přímo skvěle.

Budík se drnčivě rozezněl a vytrhl Hallie ze sna. Zaúpě-

la a natáhla se po něm, aby ho zaklapla. Budík spadl na

měkký perský koberec.

„Dobře ti tak,” zabručela a přikryla si hlavu polštářem.

Měla pocit, že ani oka nezamhouřila. Pořád se jí zdály po-

divné a strašidelné sny. Několikrát se probudila a pokaždé

by byla přísahala, že je někdo v pokoji. Zatajila dech a po-

slouchala, jestli něco nezaslechne, slyšela však jen vítr a déšť

a šustění záclon v otevřeném okně.

Jako by se jí někdo tiše vkradl do sna. Hallie pevně za-

vřela oči a snažila se vybavit tvář, která ji celou noc proná-

sledovala. Vlasy černé jako uhel… orlí nos, pevná smyslná

ústa… a bledé modré oči.

Hallie zasténala a položila si ruku na oči. Zdálo se jí o Ed-

wardu Tristanovi. Podivné sny byly plné touhy a divoké váš-

ně. Proboha, vždyť je to úplně cizí člověk! Co to do ní vje-

lo?

Hallie se posadila na posteli a promnula si oči. Je prostě

přetažená. Zdálo se jí o něm, protože byl poslední, s kým ten

večer mluvila. Tím to je. Nejde o žádné tajné sexuální sny.

Samozřejmě je hezký. Upřímně řečeno, je velmi přitažli-

vý. Musí ale přiznat, že je trochu podivný. Celý v černém

a má takové zvláštní oči. Připomíná jí pantera v kleci, roz-

těkaného a nebezpečného; stále slídícího po kořisti.

Hallie se vyhrabala z postele, rozhodnutá pustit pana Tri-

stana z hlavy. Rozespale si navlékla tričko a tepláky, pak do-

šla bosa do koupelny, vyčistila si zuby a učesala se.

Za pár minut už odemykala domovní dveře a rozsvěcela

světla. Pak zamířila do kuchyně, kde začne její obvyklý pra-

covní den. Bylo pět hodin, takže do východu slunce zbývá

asi tak hodina. Snídaně se podává mezi sedmou a devátou.

Většinou se věnuje práci v kuchyni a Prudence s Patience

obsluhují hosty a myjí nádobí.

Ze všeho nejdřív si udělala kávu, pak otevřela obrovskou

lednici a vyndala sáček borůvek. Když si začala připravovat

věci na své vyhlášené koláče, zaplavil ji náhle pocit, že není

sama.

„Myslíte, že není moc brzy na snídani?”

Hallie se otočila jako na obrtlíku a ve dveřích spatřila Ed-

warda Tristana.

„Pane Tristane!” vyjekla. Srdce jí leknutím bušilo až v kr-

ku. Panebože, ten chlap chodí jako duch!

„Říkejte mi Tris. Všichni mi tak říkají,” řekl a nepřítom-

ně se rozhlížel po kuchyni.

„Co tu děláte v takovou nekřesťanskou hodinu?”

„Ještě jsem si nešel lehnout,” odpověděl a lhostejně po-

krčil rameny. „Jsem takový noční pták.”

Zamračila se. „Kde jste byl?” zeptala se. „Vždyť jste celý

od bláta.”

Podíval se nejdřív na sebe a potom na své ruce, jako by

ho to také překvapilo. „Na hřbitově,” odpověděl.

„Vy jste byl na hřbitově?”

„Ano, je to moc hezký hřbitůvek, jako většinou hřbitovy

bývají.” Sedl si na židli a zpříma se na ni podíval.

„A viděl jste jich už hodně?” zeptala se Hallie.

Pousmál se. „Dost. Ale ten váš je hodně starý.”

„Není můj, patří Episkopální církvi v Egg Harbor. A je

hodně starý.”

„Hmm,” pokýval hlavou. „Mohl bych vás poprosit o ká-

vu?”

„Normální nebo bez kofeinu?”

„Bez kofeinu. Po normální bych zůstal vzhůru celý den.”

Hallie povytáhla obočí, pak se však rozhodla, že se ho na

jeho podivné zvyklosti ptát nebude. Z vysoké prosklené

skříňky vyndala šálek, nalila do něj kávu a přistrčila ji před

něj. Vzal šálek do obou rukou, vdechl vůni a aniž by se na-

pil, zase ho postavil na stůl.

„Venku je pěkná zima,” zabručel.

Ostře na něj pohlédla. „To jste asi taky jeden z těch, co

pátrají po upírech, ne?”

Podíval se na ni a maličko nakrčil obočí. „Co pátrají po

upírech?”

„Přijel jste přece do Egg Harbor, abyste hledal mého

strýce Nicholase, našeho rodinného upíra, ne?”

„A to jsem si myslel, že naše rodina je divná,” zasmál se.

„Vy máte strýčka upíra? To zní zajímavě. Povězte mi o něm

ještě něco.”

„Já té povídačce nevěřím,” řekla Hallie rozhořčeně a na-

přáhla k němu měchačku. „Upíři nejsou.”

„Jak to můžete vědět tak jistě?” zeptal se vyzývavě. „Svět

kolem nás je plný podivných a fantastických bytostí. Tak

proč by v něm nemohli být i upíři?”

„Nevěřím, že o strýčku Nicholasovi nevíte,” řekla. „Pro-

to máme plno do posledního místečka. Všichni sem přijeli,

aby viděli skutečného živého upíra.”

„Mrtvého,” ozval se Tris.

„Cože?”

„Skutečného mrtvého upíra,” opravil ji.

Hallie se usmála. „To je fuk. Ale Egg Harbor bylo vždyc-

ky takové hezké tiché městečko. Byla bych radši, kdyby tu

nebylo tolik turistů. Zvlášť těch, kteří chtějí vidět skutečné-

ho mrtvého upíra.”

Tris pomalu otáčel šálkem mezi dlaněmi. „Copak se vám

díky tomu nezlepší obchody?”

„Penzión mě zatím uživil a víc nepotřebuju, zvlášť na ta-

kovém malém městě. Je to jedno z mála míst na pobřeží,

které zatím nezničil turistický ruch, a já se snažím, aby to tak

zůstalo. Od té doby, co jsem byla dítě, se Egg Harbor skoro

vůbec nezměnil.”

„Vy tu žijete celý život?” zeptal se Tris.

Hallie přikývla. „Kromě studií na vysoké škole a šesti let

v Bostonu. Tenhle dům patří naší rodině už od devatenác-

tého století. Postavil ho můj prapradědeček roku 1883 jako

rodinné letní sídlo. Byl to bostonský obchodník.”

„Z Bostonu je to sem pěkná dálka,” poznamenal Tris.

„Každý rok v létě sem celou rodinu přivezl na jedné ze

svých lodí, a tu pak nechal zakotvenou v přístavu.”

„A to on je ten upír?”

Hallie popadla mixér a začala šlehat sníh.

„Ne, to je jeho syn Nicholas. Můj praprastrýc. Zemřel ro-

ku 1923. Moje pratety, Prudence a Patience, ho znaly a vědí

toho o něm mnohem víc než já. Obě tu bydlí se mnou. A mů-

žou za ten článek v Timesech.” Vzhlédla. „Vy přece nevěří-

te na upíry, nebo snad ano?”

Tris pokrčil rameny a sklouzl ze židle. „Spousta lidí na něj

nevěří, ale já bych tu možnost tak nezatracoval.”

Hallie na něj zůstala koukat a pak nevěřícně zavrtěla hla-

vou. Potom vyndala plech a začala ho vymazávat máslem.

„Vždycky se snažím dívat se na věci nezaujatě.” Popošel

k ledničce. „Můžu dostat něco k jídlu?”

Hallie kývla. „Neberte si salát z tuňáka, budu ho večer

potřebovat. Ale je tam zbytek uzeného a žemle.”

Stál u lednice a dlouho se do ní díval, jako by na něco če-

kal. Hallie dala koláč do trouby, ztěžka dosedla na židli a na-

pila se kávy. Podepřela si bradu dlaní a zívla. Pozorovala ho,

jak se přehrabuje v lednici, oči se jí však začaly samy zavírat

a myšlenky se jí rozutíkaly.

Netušila, kdy vlastně usnula, ani jak dlouho spala. Když

však otevřela oči, zjistila, že slunce už vyšlo a první paprsky

dopadají na podlahu. V kuchyni voněl koláč. Zavřela oči

a labužnicky se nadechla. Pak si položila hlavu na stůl –

Náhle zděšeně otevřela oči. „Do háje!” Vyskočila tak

prudce, až převrhla židli, a běžela k troubě. Když ji však

otevřela, zjistila, že koláč tam není. „Kde je?” zavrtěla udi-

veně hlavou. Vždyť ho tam přece sama dávala.

Otočila se a spatřila, že leží na kuchyňské lince. Svraštila

obočí, podívala se znovu do trouby a zpátky na linku. Pak jí

to došlo a usmála se.

„Aha, to Tris,” zabručela. Hlavou jí bleskla vzpomínka na

jeho tvář a ona zavřela oči, aby si ten obrázek mohla vy-

chutnat.

„Ty spíš vestoje?” ozvala se teta Prudence ve dveřích ku-

chyně. Měla na sobě hezké květované šaty, bílé vlasy staže-

né do drdolu, v uších perlové náušnice a na krku perlový ná-

hrdelník. Tetám bylo skoro osmdesát, avšak nevypadaly na

to a někdy se chovaly jako rozpustilé puberťačky.

„Ne, jen mě bolí oči,” odpověděla Hallie. „V noci jsem

toho moc nenaspala. Kde je Patience?”

„Ale, koketuje s panem Markhamem, tím, co pořád jí vej-

ce naměkko.” Prudence zavrtěla hlavou. „Představ si, že byl

třikrát ženatý. A je mnohem mladší.”

Hallie se na tetu po očku podívala. „Vždyť je mu šestase-

dmdesát.”

„A to je pro ženu v jejím pokročilém věku příliš mladý

muž. Vždycky úplně roztaje, když ho vidí, klopí oči a chová

se jako nějaká… husička. Chudák nebožka maminka, ta se

musí v hrobě obracet.”

Hallie se zachichotala. Tety nebyly nikdy vdané, i když

měla za to, že nápadníků měly spoustu. Byly však příliš od-

dány jedna druhé a zaneprázdněné spoustou společenských

událostí. Byly vychovány v puritánském duchu malého měs-

tečka a teď se staly společenským svědomím Egg Harbor.

„Máme úplně plno,” ozvala se Hallie. „Radši byste se

s Patience měly připravit, že při snídani bude dost rušno.”

Prudence si nalila šálek kávy.

„Představ si, včera jsem ve městě viděla starostu Pem-

bertona, tak jsem mu hned dala přečíst ty Timesy. Ve čtvr-

tek to chce prodiskutovat na zasedání městské rady. Vždyc-

ky podporoval turistický ruch.”

„Prudence!” vykřikla Hallie. „Řekla jsem přece jasně, že

nechci, abyste tu upírskou historku rozšiřovaly dál! Je to vý-

mysl. A nechci, aby ses se Silasem Pembertonem bavila.”

„Jak můžeš vědět, že to není pravda?”

Hallie si povzdychla. „Asi se budu muset na zasedání vy-

pravit a s tímhle nesmyslenu skoncovat.”

Prudence se natáhla a poklepala Hallie po ruce.

„Jak chceš, děvenko. Ale já myslím, že by nám tahle věc

s upíry mohla moc prospět.'” Pak vzala šálek s kávou a vyšla

z kuchyně.

Hallie se za ní dívala a pak smutně zavrtěla hlavou. Ně-

kdy rozhodně nebylo lehké vést penzión v klidném a tichém

městečku.

DRUHÁ KAPITOLA

Patience před ni položila tác. „Večeře se ani nedotkl,”

oznámila jí zděšeně.

„Vždyť přece víš, že nejedí,” odpověděla Prudence od

dřezu.

„Protože nemusejí,” dodala Patience, jako by chtěla do-

končit sestřinu myšlenku. Hallie měla občas pocit, že tety

mají jeden mozek dohromady. Vždycky věděly, co si ta dru-

há zrovna myslí. Po téměř osmdesáti letech společného ži-

vota si dvojčata vytvořila zvláštní telepatický komunikační

systém, který zůstal utajen i jí. Hallie vzhlédla od mísy s těs-

tem a zamračila se. „Jak to myslíte, že nejedí? Kdo?”

„Upíři, děvenko,” odpověděla Prudence.

Hallie odložila mísu a sevřela ruce v pěst. „Copak jsem

vám neříkala, abyste už s tím nesmyslem přestaly? Celé

město se nám směje. A barák máme plný pitomců, co jsou

celí žhaví, aby potkali skutečného upíra. Ráda bych, aby se

všechno zase vrátilo do starých kolejí, ale to asi není možné,

když pořád mluvíte o upírech.”

„Já jsem s tím nezačala, děvenko,” ohradila se Patience.

„To sestra. Myslí si, že pan Tristan je… jeden z nich.”

„Že hledá upíry?”

„Ne,” zašeptala teta. „Že je to opravdový upír. A přijel

za strýčkem Nicholasem.”

„A setká se s ním za úplňku,” dodala Patience.

Hallie zničeně zaúpěla a chytila se za hlavu. „Poslyšte, vy

dvě, koukejte s tím přestat. Všichni přece vědí, že ta poví-

dačka je holý nesmyl. A teď si ještě ke všemu začnete vy-

mýšlet takové hlouposti o hostech.”

„Jen o panu Tristanovi,” namítla Prudence.

„Nesnědl večeři,” řekla Patience. „A taky nám řekl, že

mu nemáme nosit večeři, pokud si ji neobjedná.”

„A z toho jste usoudily, že je upír, jo?” zeptala se Hallie.

„Třeba pan Tristan neměl hlad. Anebo na to neměl chuť.”

„Možná by si radši dal k večeři čerstvou krev,” dodala Pa-

tience vzrušeně.

„Tak jsem to nemyslela,” vykřikla Hallie. „Nemůžete ho

přece považovat za upíra jen proto, že zrovna včera neměl

hlad!”

Prudence zdvihla varovně prst. „Ale jsou tu ještě další

příznaky, děvenko. Už je tu celé tři dny a ještě nikdy jsme

ho neviděly za denního světla.”

Patience přikývla. „A je poněkud bledý,” dodala.

„A ty jeho oči,” pokračovala Prudence. „Když jsem se

mu do nich naposled dívala, měl je určitě červené.”

„Rozhodly jsme se, že si na něj budeme dávat pozor,”

řekla Patience a kývla na sestru. „Ale mít tu u nás upíra bu-

de pro penzión pravé dobrodiní. Myslíš, že bude ochotný se

ostatním ukázat?”

„Necháte pana Tristana na pokoji,” vyjela na ni Hallie.

„A nebudete ho s těmi svými hloupými upířími výmysly ob-

těžovat. Chce prostě jen trochu klidu, to je všechno.”

Hallie pevně stiskla rty a pomalu počítala do deseti. Ob-

vykle na tetičky nebyla tak nepříjemná, protože opravdu

nechtěly nikomu ublížit. A měla je moc ráda.

Když jí zemřeli rodiče, připadala si na světě úplně opuš-

těná. Tetičkám se časem podařilo ji tohoto pocitu zbavit

a ukázat jí, že pořád ještě má rodinu – její rodinou jsou teď

ony dvě. Ale čas od času na ni přesto doléhal pocit osamění

a opuštěnosti.

„Upíři mají rádi klid,” pospíšila si Prudence.

„To máš pravdu, sestřičko,” kývla Patience.

Hallie se na tety vyděšeně podívala. Její prosby nevzaly

vůbec na vědomí. Jakmile se jednou k něčemu rozhodly,

Hallie nemohla nic dělat. A teď se zdá, že je zcela uchvátila

představa, že mají v domě upíra.

„Jestli se mi povede pana Tristana přesvědčit, aby snědl

večeři, necháte ho potom na pokoji?” zeptala se.

Tetičky na sebe pohlédly, pak se obrátily k Hallie a pak

kývly. „Ale musíš opravdu vidět, že jí.”

„Jinak to není žádný důkaz,” dodala Patience.

Hallie popadla tác a hodila studenou večeři do koše. „Já

vám dokážu, že jediný upír v celém městě je ten ve vašich

představách.”

Pevně rozhodnutá dokázat tetám, jak se mýlí, připravila

Hallie na tác jiné jídlo. Vybrala nejlepší lahůdky, jaké v ku-

chyni našla – cibulovou polévku, uzené kuře, sendvič s dán-

ským sýrem a jablkový nákyp s vanilkovým krémem.

Hallie se snažila během posledních dní panu Tristanovi

vyhýbat. Jenže teď bude muset stanout tváří v tvář muži,

který ji v myšlenkách pronásleduje od toho večera, co při-

jel. Poslední tři noci se jí zdály zmatené a podivné sny

a vždycky, když se probudila, měla pocit, že v pokoji ještě

před chvílí někdo byl.

Vysvětlovala si ty sny tím, že už dlouho žije v dobrovol-

ném celibátu. Už celé roky nikoho neměla a prsty jedné ru-

ky by jí klidně stačily k tomu, aby spočítala, kolikrát za tu

dobu si kdy s někým vyšla. V Egg Harbor byli svobodní mu-

ži jejího věku svobodní z jediného důvodu – žádná žena

zdravého rozumu by si je totiž nevzala.

Jenže Edward Tristan není z Egg Harbor. Edward Tristan

je hezký a tajemný cizinec z New Yorku, muž, který musí za-

ujmout každou ženu, i kdyby někoho měla. Ne že by Hallie

byla sexuálně vyprahlá. Prostě jen cítí záchvěvy palčivé tou-

hy, zvlášť když se podívá do jeho neuvěřitelně zvláštních

modrých očí a ocitne se blízko jeho štíhlého vypracovaného

těla.

„Nezapomeň si vzít tohle!” zavolala na ni Prudence.

Z dlouhého svazku visícího u lednice odřízla hlavičku čes-

neku a pečlivě ji položila na tác. „Pro jistotu,” zabručela.

„Upíři česnek nesnášejí.”

Hallie česnek z tácu sundala, z poličky u dveří vzala ba-

těrku a otevřela dveře. Když viděla, jak podezřívavě si ji te-

tičky měří, řekla: „Uvidíte, že pan Tristan sní všechno do po-

sledního drobečku.”

Pak rychle zamířila po zšeřelé pěšince k domku. Všimla

si, že do tmy svítí jen světlo z obývacího pokoje. Hlasitě za-

klepala na dveře, avšak musela to ještě dvakrát zopakovat,

než jí otevřel.

„Co je?” zeptal se nabručeně. Ani se neobtěžoval vzhléd-

nout od papíru, který držel v ruce.

„Přinesla jsem vám večeři,” vypravila ze sebe Hallie a po-

dávala mu tác.

Rychle zdvihl oči a prudce zamrkal, jako by ho vyrušila

z hlubokého zadumání. Podíval se na tác, pak na hodinky

a zavrtěl hlavou. „Vždyť mi večeři přinesli už před několika

hodinami. Říkal jsem přece, že nemám hlad.”

„Ano,” řekla Hallie. „To byly moje tety. Vy jste ale nic

nejedl. Myslela jsem, že asi nemáte chuť na to, co vám do-

nesly, tak jsem vám připravila něco jiného.” Prošla kolem

něj a položila tác na malý stolek vedle pohovky.

Zůstal stát ve dveřích a díval se, jak prostírá. „Slečno Ty-

lerová, já teď nemám hlad,” řekl.

„Ale pane Tristane, musíte přece jíst,” namítla Hallie.

„Snězte aspoň něco. Jste trochu… bledý… myslím, vypadáte

trochu vyčerpaně.” Kousla se do rtu. Určitě ho vyrušila

a teď ještě urazila.

Povytáhl černé obočí a pozorně si ji prohlížel. „Jsem na-

prosto v pořádku, slečno Tylerová. Nemusíte si o mě dělať

starosti.”

Hallie se nuceně usmála. „Přinesla jsem vám sendvič

a nákyp. Tak si přece sedněte a něco snězte.”

Tris se zamračil. „Nemám hlad,” řekl znovu. „Právě jsem

měl něco rozdělaného, když jste zaklepala, a rád bych to do-

končil… pokud by vám to nevadilo.”

Do háje, teď se jí chce očividně zbavit. Byla však rozhod-

nutá tu zůstat, dokud tetám nedokáže, že se spletly. „Zapla-

til jste si pokoj i s večeří,” stála na svém tvrdohlavě. „Byla

by škoda, kdybyste ji nesnědl.”

„Najím se později,” prohlásil stejně vzpurně.

„Tak aspoň něco ochutnejte.”

Tris si založil ruce na prsou a zatvářil se rozzlobeně. „Zdá

se mi, slečno Tylerová, že ve skutečnosti jste mi nepřišla na-

bídnout večeři. Co ještě chcete?”

Hallie cítila, jak jí rudnou tváře. On si myslí, že s ním chce

flirtovat! Jako nějaká hloupá pokojská ve špatné francouz-

ské frašce. Je to ten nejarogantnější, nejsobečtější, nejnadu-

tější – Ale místo aby se tvářil samolibě, díval se na ni otevře-

ně a tázavě.

Hallie spolkla hněvivou odpověď a snažila se zachovat

chladný výraz. „Nechápu, co tím myslíte,” řekla. „Jen se

prostě snažím vám co nejvíc zpříjemnit pobyt u nás.”

„Vaše tety se už o to postaraly,” řekl. Pomalu k ní při-

stoupil a Hallie cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Úplně

cítila neviditelnou sílu, která z něj vyzařovala. Sepjala ruce

a obezřetně ho pozorovala.

Jestli chce vážně slyšet pravdu, tak mu řekne, proč sem

přišla – aby dokázala svým bláznivým tetám, že není upír.

Byla by však radši, kdyby si myslel, že s ním přišla flirtovat.

Nervózně se obrátila, vzala z tácu sklenici mléka a posta-

vila ji na stůl tak zprudka, až jí mléko vystříklo až na tvář.

Neohrabaně si utřela nos a pak se otočila k Trisovi. „Kdy-

byste… potřeboval ještě něco, pane Tristane, zavolejte,” řek-

la. „Dobrou chuť.”

S tím se obrátila na podpatku a rychle zamířila ke dveřím.

Otevřel jí je dokořán a ona vyšla ven. Slyšela, jak je za ní

hned zavřel, a tiše zaklela.

Zastavila se pár metrů od domku, pak se otočila, že se

vrátí, protože správná hostitelka by to udělala a omluvila se.

Ona se ale přece nebude omlouvat za jeho hrubé chování.

A tak se místo toho skrčila pod stromy a přikradla se k ok-

nu. Nakoukla dovnitř a spatřila Edwarda Tristana, jak stojí

nad jídlem, které přinesla, a upřeně na něj hledí. Natáhl se,

zvedl jednu půlku sendviče a pozorně ji zkoumal. Zatajila

dech a čekala, že si kousne. On však jídlo položil zpět na tác.

Hallie už na víc nečekala.

V kuchyni už na ni čekaly tetičky. „No?” zeptala se Pati-

ence.

„Nemá hlad,” odsekla Hallie.

„No tak vidíš,” ozvala se Prudence vítězoslavně. „Neří-

kaly jsme ti to?”

„Není žádný upír!” skoro zaskřípala zuby Hallie.

Je to nesmírně hezký muž, dumala. Sice trochu divný, ale

stejně hezký. Musí uznat, že kdyby opravdu existovali upíři,

určitě by se se svými temnými rysy a tajemným chováním

mezi ně skvěle hodil. Jenže Hallie ví, že žádní upíři nejsou.

Kdyby tak stejně snadno mohla zapomenout na pana Tri-

stana.

Tristan se dlouhou dobu díval na zavřené dveře, pak se

zamračil a otočil se. Došel ke stolu a pohlédl na počítač.

Snažil se v duchu navázat tam, kde skončil. Slova a postavy

se mu však už nevybavovaly tak jasně jako před chvílí.

Všechny je zakryla mučivá představa Hallie Tylerové.

Potichu zaklel, vztáhl ruku a vypnul počítač. Tři noci na

rukopise skoro nepřetržitě pracoval, protože měl hlavu pl-

nou nápadů a psal rovnou hotový příběh. Všechny ostatní

knihy představovaly hodiny tvrdé práce, tahle však ne. By-

lo to jako dar z nebe.

Pomalu si přečetl poslední stránku, kterou napsal. Do-

spěl na místo příběhu, kdy se hrdinka poprvé tváří v tvář

setká s hlavním hrdinou, nespokojeným upírem, který se

chce zbavit břemene nesmrtelnosti a žít jako obyčejný smr-

telník. Slova byla dobře volená a každá věta překypovala

znepokojující smyslností a sexuálním napětím mezi oběma

postavami. Už dokonce vymyslel i název.

Zavřel oči a vztáhl ruce nad hlavu, chvíli tak stál bez hnu-

tí a nechal myšlenky volně plynout. Hallie je určitě nejhez-

čí žena, jakou kdy potkal. Není smyslně krásná, ale je tako-

vá svěží a působí nevinným dojmem, jako by byla úplně

nedotčená. Jak často už na ni v posledních třech dnech mys-

lel? Neustále se mu před očima objevuje její jemná pokož-

ka, měkké něžné rty a hedvábné tmavé vlasy. Dokonce je

popsal ve svém příběhu.

Tris v duchu zasténal. Možná to není zas tak skvělý ná-

pad, vytvořit hrdinku podle skutečné ženy. Když nepřemýš-

lí o Hallie z knihy, přemýšlí o té skutečné. O té, kterou před

chvílí skoro vyhodil z domu.

Ví, že ji zmátl. Čekala, že se bude chovat laskavě nebo as-

poň slušně. Ale když píše, není schopen vnímat nic jiného

než svět svých postav. Je potom podrážděný a roztěkaný.

Neměl na ni být tak hrubý a měl s ní promluvit, ale upřím-

ně řečeno nevěděl, co by jí řekl.

V několika krátkých dnech se skoro zamiloval do té hr-

dinky, kterou sám vytvořil. Tváří v tvář její živé předloze si

připadal, jako by ji znal také tak dobře – téměř důvěrně.

I když Hallie Tylerovou vlastně vůbec nezná.

Přitahuje ho však Hallie opravdu? Nebo ho jen tak pohl-

cuje postava z jeho příběhu? Najednou to potřeboval vědět

jistě. Zavřel počítač, z pohovky popadl kabát a oblékl si ho.

Noční vzduch byl ostrý a voněl mořem. Tris před sebou

držel lampu, aby viděl na pěšinku, a kráčel k penziónu. Jak

stromy řídly, spatřil, že v každém okně svítí světlo. Na chví-

li zaváhal a přemýšlel, kolik hostů asi ještě není nahoře v po-

kojích.

Koutkem oka zachytil pohyb na kraji útesu a když se oto-

čil, spatřil proti moři Halliinu postavu, ozářenou světly z do-

mu. Vypadala ztracená a opuštěná, jak tam stála sama na úte-

su a ostrý vítr jí čuchal vlasy a opíral se do jejího štíhlého těla.

Náhle se otočila a upřeně se dívala k penziónu, ruce při-

tisknuté na prsa. Rychle zhasnul lampu. Nejdřív si myslel,

že ho zahlédla, pak si však uvědomil, že je schovaný ve stí-

nu velkého dubu, kam nedopadá světlo z verandy. Byl by

rád, aby tak zůstala, aby si vychutnal obrázek její hezké po-

stavy proti vycházejícímu měsíci.

Musí uznat, že je to hezká žena, schopná uchvátit ho je-

diným úsměvem. Kdyby se v jeho životě objevila v jinou

chvíli, možná by se snažil ji získat, teď však není ta správná

doba. Musí napsat knihu a má na to hrozně málo času.

A ucházet se o ženu jako Hallie se mu do plánu vůbec ne-

hodí. A kromě toho cítí, že ona není ten typ, který by svolil

ke krátkodobé známosti bez závazků. A to je vlastně to je-

diné, co byl Tris kdy ochoten nabídnout.

Pomalu šla přes trávník a Tris čekal, až dojde k verandě.

Chtěl ji nechat projít, aniž by se prozradil. V poslední chvi-

li však vztáhl ruku a zlehka se dotkl jejího ramene.

Hallie se v mžiku otočila a polekaně vykřikla. Dívala se

na něj široce rozevřenýma očima.

„Polekal jsem vás?” zeptal se.

„Co-co tady děláte? Proč jste se ke mně tak připlížil?”

vykřikla Hallie. Tváře měla červené a na rozcuchané vlasy

jí dopadalo světlo z verandy.

Neovládl se a dotkl se rukou její tváře, protože chtěl vě-

dět, jestli má pleť tak jemnou, jak se zdá. Prsty jí přejel po

tváři a pak ruku odtáhl. „Čekám tu na vás,” řekl a přitom se

jí díval do očí.

„A proč?” zeptala se.

„Chtěl jsem se vám omluvit, že jsem byl takový nevrlý,”

řekl tiše. „Měl jsem pocit, že se na mě zlobíte. Zlobila jste

se, Hallie?”

Ušklíbla se. „Tak Hallie. Ještě před chvílí to byla slečna

Tylerová.”

Tristan pokrčil rameny. Moc si nepamatoval, co řekl.

„Občas mě pohltí vlastní myšlenky. Když mě někdo vyruší,

často neberu ohled na nic a na nikoho. Nechtěl jsem vypa-

dat jako nevděčník, Hallie. Večeře byla moc dobrá.”

„Vy jste ji snědl?” zeptala se udiveně.

Zasmál se. „Ovšemže.”

Hallie se spokojeně usmála a Tris cítil, jak ho zalévá vlna

tepla. Je tak hezká, když se usmívá. Mnohem hezčí než kte-

rákoli hrdinka, jakou by dokázal vytvořit.

„Tety boudou moc rády, až to uslyší,” řekla.

„A pročpak?” zeptal se s pohledem upřeným na její ústa.

„Protože -” Na chvíli zaváhala. „Protože ten nákyp děla-

ly spolu,” dodala nakonec.

„Tak jim řekněte, že ten třešňový nákyp byl moc dobrý,”

zabručel.

Hallie překvapeně zamrkala. „Jablkový nákyp,” opravila

ho udiveně.

„Cože?” zeptal se a odtrhl pohled od jejích úst.

„Ten nákyp byl jablkový, ne třešňový.”

Odkašlal si a uvědomil si, proč řekl třešňový. Její rty mu

připomněly sladké červené třešně. „Stejně byl moc do-

brý.”

Stála v kotouči světla, dívala se na něj a v tváři měla na-

půl zmatený, napůl chápavý výraz. Kdyby se lépe podíval,

bylo by ho napadlo, že je vyděšená. Dlouhou chvíli ani je-

den nepromluvil. Nakonec se Hallie prudce nadechla. „Po-

třeboval jste ještě něco, pane Tristane?”

„Trisi,” připomněl jí.

„Tak tedy Trisi,” řekla rozpačitě.

„Vlastně jsem se vás chtěl zeptat, jestli byste mi neuká-

zala, kde je pohřbený váš strýc Nicholas.”

Zdálo se, že ji to dost zarazilo. „Teď? Vždyť je úplná

tma.”

Tris se ušklíbl. „To je přece nejlepší chvíle na návštěvu

hřbitova,” poznamenal.

„Strýc Nicholas neleží na veřejném hřbitově,” namítla

Hallie. „Je pochovaný na malém rodinném hřbitově asi pa-

desát metrů od velkého hřbitova. Opravdu bude lepší jít se

tam podívat za světla.”

„Já bych se tam šel radši podívat v noci,” řekl Tris.

Popadl lampu, kterou si svítil na cestu k penziónu, a roz-

svítil ji. „Tak jdeme, ne? Nemusíte se ničeho bát. Slibuju,

že vás ochráním.” Myslel to v legraci, v hloubi duše však

cítil potřebu ji chránit, jako vždycky, když se ocitl v její

blízkosti.

Odměřeně se na něj podívala. „Nebojím se,” řekla. „Z če-

ho bych podle vás měla mít strach?”

„Váš strýc byl upír,” řekl Tris.

„Já na upíry nevěřím,” odsekla Hallie. „A vy také ne.”

„Tak se nemáme čeho bát. Tak jdeme, Hallie. Duchové na nás už čekají.”

Tris jí nabídl rámě a Hallie se do něj s váhavým úsměvem

zavěsila. Dotkla se ho jen lehce, jemu se však ihned zrychlili

tep.

„Myslela jsem, že nepatříte k těm, co pátrají po upírech,”

řekla.

„Nepatřím,” zavrtěl Tris hlavou. „Jen mě zajímá historie

města. Je to tu moc hezké a já bych se toho rád dozvěděl co

nejvíc.” Pro Trise bylo zajímavé všechno, co by mohl použít

pro svou knihu, včetně Egg Harbor a jeho obyvatel – živých

i mrtvých.

„Ano, je tady krásně,” přikývla Hallie. „Jen doufám, že

to takhle zůstane ještě dlouho.”

„A proč by nemělo?”

Přitiskla se k jeho ruce a upřeně se dívala před sebe.

„V Egg Harbor jsou lidé, kteří jsou nadšení tím, kolik

sem přijelo turistů, a rádi by, aby to takhle pokračovalo. A já

stejně tak chci, aby to přestalo.”

Tiše kráčeli klikatou silnicí dolů do města. Tris před se-

bou držel lampu, jejíž zář vrhala na okolní stromy strašidel-

né stíny. Spadané listy šustily ve větru a občas zavířily na

cestě.

Tris cítil, jak Hallie sevřela jeho loket, podíval se na ni,

usmál se a naklonil se k ní. „Nemějte strach,” zašeptal.

„Já se nebojím,” řekla Hallie.

Došli k zatáčce a Hallie ukázala napravo. „Rodinný hřbi-

tov je přímo za městským. Mezi stromy a houštím tam vede

pěšina. Tetičky se o ni starají, takže není zarostlá.”

Tris zvedl lampu a zamířil kolem hřbitovní zdi. Hallie tá-

hl za sebou. Náhle zakopla a on se zastavil. „Nestalo se vám

nic?” zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Ne, nic,” odpověděla. „Když jsem byla

malá, chodila jsem sem skoro pořád s kamarády. Seděli jsme

tu, vyprávěli si strašidelné příběhy a krásně jsme se báli.”

Rodinný hřbitůvek Tylerových byl obehnaný vysokou cih-

lovou zdí, ve které byla železná branka, schovaná za stromy.

Tráva a listí kolem ní byly celé podupané a Trise napadlo, že

už tu asi okukovali návštěvníci, kteří přijeli hledat upíry.

Hallie došla až ke zdi, naučeným pohybem odsunula

uvolněnou cihlu a vytáhla starý velký klíč. „Už je to dost

dlouho, co jsem byla naposled vevnitř,” řekla a vstrčila klíč

do zámku. Branka zaskřípala a Hallie bázlivě vešla na hřbi-

tov.

Rozhlédla se a pak ukázala do rohu. „Strýček Nicholas

leží támhle.” Hlas se jí trochu chvěl.

Tris ji popadl za ruku a táhl ji za sebou. Světlo dopadlo na

starý kamenný náhrobek s omšelými písmeny.

„Tak, tady je to. Nicholas Tyler,” přečetla Hallie jméno

na náhrobku.

Tris si klekl a přejel rukou po suchém listí a hnědé trávě,

které pokrývaly hrob. „Co o něm víte?” zeptal se a vzhlédl

k ní.

Pokrčila rameny. „Moc toho nevím,” odpověděla. „Byl

tak trochu černá ovce rodiny. Rodinný podnik ho vůbec ne-

zajímal. A povídá se o něm, že měl rád pití, ženy a zpěv.”

Tris přimhouřil oči a sklonil lampu k zemi. „Podívejte,”

řekl a ukázal na místo bez listí a trávy nedaleko náhrobku.

Hallie si sedla na bobek vedle něj. „Co je tam?”

„Malé díry v zemi.”

„Od hrabošů?”

„Pokud věříte na upíry, tak ne. Je to jeden z příznaků.

Malé díry od prstů.”

Nadskočila a ucouvla od hrobu. „Jak to víte?”

„Přečetl jsem si o tom pár knížek,” odpověděl Tris a dál

si prohlížel díry. Vlastně si toho zjistil mnohem víc. Tahle

upíří historka o rodině Tylerových byla příliš lákavá, než

aby jí odolal. Na Internetu si vyhledal o upírech další infor-

mace.

„Asi-asi bychom už měli jít,” ozvala se.

Tris na ni pohlédl přes rameno. „Snad se nebojíte, nebo

ano?”

„Trochu,” přiznala Hallie.

Tris se sehnul a zpod hromádky listí vytáhl kousek látky.

„Á, tady máme něco dalšího,” řekl. Podal Hallie látku a pak

na ni posvítil, aby si ji mohli lépe prohlédnout. „Vypadá, ja-

ko by byla utržená z nějakého starého oblečení.”

„Tady je dokonce knoflík,” zabručela Hallie a opatrně se

ho dotkla. „Vypadá jako…” Polekaně se nadechla. „Mušle.

Řekla bych, že je z rybí kosti. Dokonce je na něm něco vy-

ryté. Už jsem takové knoflíky kdysi viděla.”

„A kde?” zeptal se Tris.

Vtiskla mu látku zpátky do dlaně, jako by ji pálila. „Na-

půdě penziónu. Je tam nějaké oblečení z přelomu století

sbalené ve starých kufrech. A na košilích jsou přesně tako-

véhle kostěné knoflíky.” Hallie vstala. „Myslím, že bychom

už opravdu měli jít.”

„Počkejte,” řekl Tris. „Měli bychom se podívat, jestli tu

nenajdeme ještě nějaké další známky.”

„Já na upíry nevěřím,” zavolala na něj přes rameno.

„Hallie, počkejte! Nechoďte pryč.” Popadl lampu a roz-

běhl se za ní. Dohnal ji, právě když vycházela z branky. Chy-

til ji za paži a obrátil ji k sobě.

Dívala se na něj vyděšenýma očima. „Nelíbí se mi to,”

řekla.

Vztáhl k ní ruku a dlaní se dotkl její tváře. Pomalu se k ní

skláněl a představoval si, jak se dotýká jejích rtů. V posled-

ní vteřince se však od něj odtáhla a ustoupila.

„Mu-musím se vrátit do penziónu,” řekla.

„Tak dobře,” přikývl Tris. „Jdeme.”

Nečekala na něj a vyběhla z branky. Zamkla hned, jak-

mile Tris vyšel ven. Cestou zpátky skoro běžela, jako by

před něčím utíkala.

Když mu na verandě rychle a zadýchaně popřála dobrou

noc a vklouzla dovnitř, aniž by se na něj ještě jednou podí-

vala, Tris s jistotou věděl, že ji něco vyděsilo. Měl však

zvláštní pocit, že neutíkala před upíry, ale před ním.

Radnice stála na úzkém nábřeží. Byla to bílá hrázděná

budova z konce devatenáctého století, kdy sem začali při-

cházet lidé za prací.

Když tam Hallie dorazila, byla už zasedací síň plná lidí.

Městská rada zasedala každý měsíc a pro místní to byla spo-

lečenská událost. Ne že by se všichni tak zajímali o politiku,

ale protože tu bylo občerstvení zdarma. Každý starý mláde-

nec považoval za svou vlasteneckou povinnost být toho dne

na radnici.

Hallie pravidelně bývala jednou z mála žen na zasedá-

ních. Dámy z města se podivovaly nad tím, že ji zajímá víc

politika než cukroví a bábovky, které se podávaly vedle.

O Hallie si však polovina města myslela, že je zvláštní.

Vždycky byla proti jakémukoli plánu rozvoje města, takže

tu neměla mnoho přátel.

Hallie našla volné místo vedle Rolanda Wilsona, vedou-

cího hlavní pošty. Kývl jí na pozdrav a pak znovu obrátil po-

zornost k pěti mužům za dlouhým stolem v čele místnosti.

Hallie je všechny znala. Zatím jim skoro vždycky oponova-

la a ani dnes to asi nebude jiné. A řekne, co má na srdci, ať

ji poslouchají nebo ne.

„No tak,” zvolal Silas Pemberton a bouchl kladívkem

o stůl. „Usaďte se, ať můžeme začít a pak ochutnat všechny

ty dobroty, co nám dámy připravily.”

Obecenstvo začalo bouřlivě tleskat a Silas mávl rukou,

aby je ztišil. Působil impozantním dojmem. Byl vysoký, se ši-

rokými rameny a hřívou hustých bílých vlasů. Byl starostou

už přes pětadvacet let a nikdy neměl protikandidáta, až lo-

ni Hallie. Silas se však nikdy nechoval laskavě k těm, co se

postavili proti němu.

„Po souhlasu ostatních členů rady – Abnera, Jonaha, Sa-

ma a Ephraima – vynecháme všechny formality a přejdeme

rovnou k věci. A tou je turistický ruch. Jonah vám o tom

řekne víc.”

Jonah McCabe, vysoký a snědý muž ve středních letech,

vstal a odkašlal si. Jak mluvil, ohryzek se mu rychle pohy-

boval nahoru a dolů. „Do našeho města se sjelo nevídané

množství lidí díky tomu, že v jedné zdejší rodině máme je-

dince z rodu upírů, konkrétně v rodině Tylerových.”

Všichni se otočili na Hallie, která v duchu zanaříkala. Je

to mnohem horší, než čekala. Silas Pemberton potřebuje ja-

ko podporu turistického ruchu jen jejich rodinnou historku.

A její vlastní tetičky mu ještě nahrávají do ruky.

„No, ti lidi, co sem přijeli hledat upíry, u nás utratí doce-

la dost peněz,” pokračoval Jonah, „a myslím, že bychom

měli vymyslet nějaký plán, aby se k nám tihle lidé zase vra-

celi. Ephraim už na něco přišel.”

Ephraim Whitley se ani neobtěžoval vstát. „Napadlo mě,

že bychom z Egg Harbor mohli udělat hlavní upíří město na

světě,” začal žoviálně. Byl to člověk s velkým egem a rád byl

středem pozornosti. „Po celých Státech je spousta malých

měst, které se staly známými díky festivalům, které začaly

pořádat. A jestli se sami nebudeme snažit kus toho koláče

ukousnout, sebere nám ho před nosem někdo jiný. Tak, chce

někdo něco dodat, nebo budeme hned hlasovat?”

„A cos vlastně vymyslel, Ephraime?” ozval se někdo ze-

zadu.

Ephraim si promnul dvojitou bradu a dlouho mlčel. „No,

měli bychom uspořádat upíří festival. Přijede sem spousta

lidí a Egg Harbor bude stejné jako všechna ostatní města na

pobřeží. Za nějakou dobu tu můžeme mít i McDonalda.”

Hallie už nevydržela klidně sedět a vyskočila. „Tak mo-

ment, počkejte chvilku,” zvolala. „Myslím, že si vůbec neuvě-

domujete, co může turistický ruch s tímhle městem udělat!”

Silas se na ni podíval přes brýle na čtení. „Kdo je to?” ze-

ptal se.

„Hallie Tylerová,” odpověděla.

„Tak si zase sedněte, slečinko. Teď mluví Ephraim.”

„Ephraim se sám zeptal, jestli chce někdo něco říct,”

ohradila se Hallie.

Ephraim se otočil k Abneru Cromwellovi, jednateli rady.

„Copak ji musíme nechat mluvit? Víš přece, že jakmile jed-

nou začne, není k zastavení.”

Abner zavrtěl hlavou a znovu začal bafat z dýmky.

„Podle stanov městské rady mě musíte vyslechnout!” vy-

křikla Hallie. I když si právě v tomhle nebyla stoprocentně

jistá, věděla, že ani jeden z nich stanovy nečetl. Když byla

posledně v Abnerově kanceláři, měl útlou knížečkou pod-

loženou nohu u stolu.

Silas povytáhl jedno huňaté bílé obočí a rozzlobeně se na

ni podíval. „Vraťme se k naší diskusi. Chce ještě někdo ně-

co říct?”

„Tohle není žádná diskuse, když mě nenecháte mluvit,”

vmetla jim do tváře.

Silas proti ní namířil vrásčitý prst. „Všichni dobře víme,

co nám chcete říct, slečno Tylerová, jenže to nechceme sly-

šet. A abychom ušetřili čas, tak vynecháme, co nám chcete

říct vy, a přejdeme k tomu, co chceme říct my.”

„Ale já mám moc důležitou -”

„Všichni víme, že vás pořád ještě mrzí, že jste prohrála vol-

by,” vložil se do toho Abner. Zahákl si palce za šle a vypnul

hruď. „Já jsem vám říkal, že si se Silasem nemáte nic začínat,

slečinko. Vaše liberální názory vám způsobí jen potíže.”

Hallie se zajíkla. „Nic mě nemrzí,” vykřikla. „A nejsem

žádná vaše slečinka. Mám tady ve městě podnik a mám prá-

vo vyjádřit svůj názor.”

Ephraim Whitley plácl dlaněmi do stolu. „Vy se prostě

bojíte, že když sem začnou jezdit turisti, tak vám tu vyroste

konkurence. Třeba se někdo rozhodne postavit tu jeden

z těch velkých hotelů se satelitní televizí a takovými těmi

masážními postelemi.”

Hallie zaplavila vlna pobouření. „Bojím se, že váš hloupý

plán tohle město docela zničí, město, které založil můj pra-

pradědeček. Prošel jste se někdo ulicemi Camdenu na vr-

cholku turistické sezóny? To město patří cizincům. Místní

jsou tam jen proto, aby jim sloužili.”

„Jo, jenže za to budeme dobře zaplacení,” řekl Jonah.

„Rybaření v posledních letech moc nevynáší. A my se nejako

uživit musíme. A město díky turistům zbohatne.”

„Jenže na zimu turisté odjedou. Jak si budete vydělávat

na živobytí od října do dubna?”

„Za léto si toho můžeme vydělat fůru,” řekl Ephraim.

„Vy jste prostě ochotní tohle město prodat tomu, kdo na-

bídné nejvíc – v tomhle případě nějakým bláznům, co hledají

upíry.” Hallie znechuceně potřásla hlavou. „Nemáte před-

stavu, co to s Egg Harbor udělá.”

„Já stejně nevím, proč se tak čertíte, slečno Tylerová.

Stejně to všechno začal váš praprastrýc Nicholas,” namítl Si-

las.

„Nicholas Tyler nebyl upír,” zamračila se Hallie. „Tenhle

drb si prostě někdo vymyslel.”

„Poslyšte, tohle je trapné praní špinavého prádla vaší ro-

diny,” poznamenal Jonah afektovaně. „Ale já bych starého

Nicka tak neodsuzoval. Vždyť díky němu se naše město sta-

ne známým.”

„Je to můj příbuzný,” řekla Hallie. „A já vám nedovolím,

abyste ho takhle zneužívali.”

Silas na ni pochybovačně pohlédl. „Já se na to dívám tak,

slečno Tylerová, že starý Nicholas patří nám všem a když se

rozhodneme mu postavit sochu na náměstí, nemůžete proti

tomu dělat vůbec nic. Tak, už jste se vymluvila, nebo máte

na srdci ještě něco?”

Hallie v duchu zaklela. Je úplně jedno, jak dlouho mluvi-

la a co řekla, stejně se k ní nikdo nepřidal. „Já s tím nechci

mít nic společného,” řekla a zamířila ven z řady. „Já váš plán

nepodpořím, ani mě nepřesvědčíte, že upíři nejsou jen vý-

plodem lidské fantazie.”

„My se bez vaší podpory lehko obejdeme, slečinko,” za-

volal za ní Silas, když otevírala dveře.

Hallie šla hlavní ulicí Egg Harboru. Byla hrozně naštva-

ná. Proč jen si nedokáží uvědomit, co vlastně mají? Město

je starobylé a nedotčené, jedno z mála míst na pobřeží, kde

není krámek na krámku a jedna restaurace na druhé. Je tu

spousta zachovalých hrázděných domů a starých budov

z červených cihel, postavených ještě v minulém století, ma-

lebné uličky lemované starými duby a přístav s průzračnou

vodou. Všichni se navzájem znají a nejsou si lhostejní jako

ve velkých městech. I když je život na skalnatém pobřeží ně-

kdy těžký, jejich město vždycky všechno přežilo.

Hosté z jejího penziónu oceňují na tomhle místě právě je-

ho nezkaženou krásu. Mnozí z nich se o svém zaujetí ne-

zmiňují, protože se bojí právě toho, že jakmile sem začne

jezdit víc lidí, městečko to zničí. A Hallie se také snaží. Uby-

lovala jen tolik hostů, aby jí to stačilo na živobytí, i když by

jich mohla mít mnohem víc.

Jenže teď je v sázce všechno, co má na tomhle městě tak

ráda. Její prapradědeček tohle město založil s láskou a ona

nedovolí, aby to teď Silas Pemberton všechno zničil.

Nějak mu to přece musí překazit. Jak ale? Je proti němu

sama a nikdo jí nepomůže. Kdyby se jí povedlo dokázat, že

strýc Nicholas zemřel a zůstal mrtvý, pak by z upířího festi-

valu jistě sešlo.

Než došla domů, slunce už dávno zapadlo. Na verandě

nad dveřmi svítilo světlo, takže penzión působil útulným

a domáckým dojmem. Jenže ona nemá náladu se zrovna teď

potkat s tetičkami. Zamířila na útes a dívala se na město pod

sebou. Vyrostla tu, miluje zdejší klid, vzduch provoněný

mořem a jasnou modrou oblohu.

Musí tenhle boj vyhrát. Závisí na tom celý její další život.

TŘETÍ KAPITOLA

Hallie zaklepala na dveře zahradního domku, pak po-

hlédla na vzkaz, který držela v ruce. Jdi ihned za panem Tri-

stanem. Jedna z tetiček ho nechala připíchnutý na nástěnce

vedle telefonu, takže ho spatřila hned, jak se vrátila ze za-

sedání městské rady. Vedle visel stříbrný zvoneček s mašlič-

kou, bezpochyby další pokus tetiček, jak ji varovat před upí-

rem.

Nejprve vzkaz i zvonek ignorovala. Nechce se s panem

Tristanem setkat. Ani teď, ani později, prostě nikdy. Po tom

zážitku na hřbitově jí bylo naprosto jasné, že pokud jde

o něj, ztrácí nad sebou vládu. A vycítila, že on toho chce vy-

užít. Kdyby se nebyla odtáhla, byl by ji snad políbil mezi

náhrobky!

Dveře zahradního domku se rozlétly a Tris stál před ní.

„To je dost, že jste konečně přišla,” zavrčel. Odvrátil se

od ní a nechal ji stát ve dveřích. Netušila, oč jde. Nikdy ni-

koho tak náladového jako Trise nepotkala. Jednu chvíli se

na ni netrpělivě oboří a vzápětí se ji snaží okouzlit.

Pozorovala, jak neklidně přechází po pokoji. Vypadal, ja-

ko by několik dní nespal, a vycítila, že nemá daleko k tomu,

aby se přestal ovládat.

„Co se stalo?” zeptala se, vešla dovnitř a zavřela za sebou

dveře.

„Ten kohoutek v koupelně. Pořád kape a dohání mě k ší-

lenství. Musíte to spravit,” odpověděl. „Hned teď.”

Hallie se jeho rozkazovací tón velmi dotkl, nasadila však

milý úsměv. „Uvidíme, co se dá dělat.” Prošla obývacím po-

kojem do koupelny a rozsvítila. Ucítila vůni jeho kolínské,

dlouze se nadechla a na chvíli zavřela oči.

„Umíte to snad spravit, ne?”

Hallie nadskočila, když se za ní znenadání ozval jeho

hlas. Přistoupila k umyvadlu, několikrát pustila a zastavila

vodu a snažila se, aby se jí moc netřásly ruce. Pak se k němu

obrátila. „Zdá se, že potřebuje vyměnit těsnění u kohoutku

na studenou vodu.”

„Není to nic velkého?”

„Ne.”

Očividně se mu ulevilo. „A spravíte to hned teď?”

Hallie vzdychla. „Kufřík s nářadím mám v té volné ložni-

ci vedle. Mohl byste mi pro něj dojít? Já zatím vypnu vodu.”

Dívala se, jak odchází, pak si sundala bundu a sedla si na

podlahu před umyvadlo. Zkroutila se pod něj, až se jí poda-

řilo dostat se k uzávěrům vody. Jeden kohoutek byl však za-

rezlý a nedokázala ho povolit.

Když se Tris vrátil s kufříkem do koupelny, Hallie k němu

vzhlédla. „Mohl byste mi podat kombinačky?” požádala ho.

Tris položil kufřík na zem a otevřel ho. „A které to jsou?”

„Vypadají jako francouzský klíč, ale mají rukojeť jako

kleště.”

Tris zíral do kufříku, jako by neměl ani tušení, co Hallie

chce. Nejdřív vyndal obyčejné kleště a pak klíč. Hallie vzdy-

chla a vysoukala se zpod umyvadla. Chvíli se hrabala v ná-

řadí, až konečně našla, co hledala. Strčila kombinačky Tri-

sovi pod nos. „Tohle jsem chtěla,” řekla.

Cynicky povytáhl jedno obočí. „Jak poučné,” řekl ironic-

ky. „Nechápu, jak jsem se bez téhle znalosti dožil dneška.”

Hallie se musela usmát. „Mám to chápat tak, že nemáte

doma vlastní nářadí?”

„Mám domovníka a ten má spoustu nářadí,” odpověděl.

„Je to mnohem lepší. Zavolám mu, on přijde i s nářadím

a všechno opraví.”

Hallie už se opět snažila pohnout s kohoutkem, ale bez

valného úspěchu. Tiše zaklela. „Drží to jak židovská víra.

Nedokážu tu vodu vypnout.”

Podíval se nad umyvadlo a pak zpátky na Hallie. „Voda

přece je vypnutá.”

„Myslím přívod vody. Abych mohla vyměnit těsnění, po-

třebuju vypnout přívod vody do baterie. Jestli ovšem ne-

chcete dostat sprchu.”

Zasmál se. „Tak tohle mi náš domovník nikdy nenabídl.”

Tris se posadil vedle ní a natáhl se ke zdi s kohoutky. „Ukaž-

te, já to zkusím.” Zády byl přitisknutý k jejím ňadrům a ona

cítila jeho živočišné teplo. Pokusila se trochu odtáhnout,

měla však za sebou vanu, takže nemohla před dotykem je-

ho těla uniknout.

„Tohle?” zabručel a natáhl se přes její klín.

Hallie si musela odkašlat a také se natáhla pod umyvadlo.

Vzájemně se dotkli prsty a nakonec Tris uchopil kohoutek.

„Ano,” hlesla. „Zkuste s ním otočit proti směru hodinových

ručiček.”

Znovu se jí otočil v klíně a ona ucukla. Zatímco se zabý-

val kohoutkem, bloudila očima po jeho štíhlém těle, bocích

a dlouhých nohou. Už pěkně dlouho se neocitla v tak těsné

blízkosti muže a zapomněla, jaký účinek to může mít na je-

jí smysly. Pocítila, jak se v ní zdvihla vlna palčivé touhy.

Ráda by se ho byla dotkla, přejela mu dlaněmi po těle,

po tvrdých vypracovaných svalech. Zadívala se mu na bři-

cho. Tričko se mu vysoukalo z džínů a odhalilo kousek ho-

lé kůže porostlé tmavými chloupky, které mizely pod pás-

kem. Povolila uzdu své fantazii a zvědavě sklouzla očima

níž.

Pak oči zavřela a nadechla se ve snaze zarazit zakázané

představy, které se jí začaly honit hlavou. Znovu se pohnul

a způsobil tak další vlnu touhy, která jí projela. Musela se

kousnout do rtů, aby jí neunikl hlasitý vzdech.

„Hallie?”

Rázem otevřela oči a spatřila, jak na ni upřeně hledí

a maličko se usmívá.

„Není vám nic?”

Hallie si odkašlala a zamrkala. Pod jeho pátravým pohle-

dem jí zrudly tváře. Zavrtěla hlavou. „Už to máte?”

Vyškrábal se zpod umyvadla a otřel si ruce o džíny. „Ano,

voda je zavřená. Aspoň myslím.”

Hallie rychle vstala, přitom si však dávala pozor, aby se

vyhnula jeho pohledu. Otočila kohoutky nad umyvadlem.

Vytekl malý pramínek, který se rychle tenčil a nakonec

ustal. „Díky,” řekla zadýchaně.

Zasmál se, narovnal se a sedl si na kraj vany. „Myslím, že

někdy se vyplatí mít chlapa po ruce.”

Kradmo po něm vrhla udivený pohled. Copak jí čte myš-

lenky? Vycítil, co svým dotykem způsobil? V duchu zakvíle-

la, pak se rychle sklonila a začala se přehrabovat v kufříku.

„Můžu vám ještě nějak pomoct?”

Hallie zavrtěla hlavou. „Už jste mi pomohl dost,” zabru-

čela. „Teď už to zvládnu sama.”

K jejímu zděšení to však Tris nevzal jako výzvu k odcho-

du. Místo toho ji dál pozoroval. Cítila na sobě jeho pohled,

kterým sledoval každý její pohyb, až by nejradši zalezla do

sprchového koutu a zatáhla za sebou závěs.

„Hallie, vy mě ohromujete,” řekl tiše.

„Proč?”

„Někoho takového jako vás jsem ještě nikdy nepotkal.

Jste velmi samostatná a nezávislá.”

„Musela jsem se naučit postarat se o sebe i o všechno ta-

dy kolem sama,” řekla.

„Nepřipadáte si někdy osamělá?”

Jeho otázka ji zaskočila. Mrkla přes rameno a zjistila, že

si ji zkoumavě měří. Nedokázala zalhat. Cítila, že by to po-

znal. „Někdy,” přiznala. „Obyčejně mám ale tolik práce, že

nemám čas na to myslet. A mám tety. A pořád je tady spous-

ta hostů.”

„Překvapuje mě, že jste ještě sama,” poznamenal.

„Říkám vám, že nejsem sama. Mám tetičky.”

Podíval se jí do očí. „Tak jsem to nemyslel.”

„A jak jste to myslel?” zeptala se.

„Byla jste někdy zamilovaná?”

Na chvíli se zarazila, protože nevěděla, jestli vůbec má na

takovou důvěrnou otázku odpovídat. Jenže s Trisem měla

takový zvláštní pocit bezpečí, že odpověděla.

„Jednou. Jmenoval se Jonathan a měli jsme se brát. Když

mi zemřela matka, zdědila jsem tenhle dům. Já jsem se chtě-

la vrátit a žít tady, on však ne. Měl rád městský život a Egg

Harbor nebylo nic pro něj. Ne každý může žít na malém měs-

tě. Já jsem se ale vrátit musela. Cítila jsem, že mě k tomuhle

domu něco váže, a prostě jsem ho nedokázala prodat.”

„A co teď? Kdybyste si měla znovu vybrat, rozhodla bys-

te se stejně?”

Přikývla. „Ano. Je to můj domov a patřím sem. A je to

všechno, co mi po rodičích zbylo.” Hodila kleště zpátky do

kufříku a zaklapla ho. „Hotovo. Doufám, že teď už váš klid

nenaruší nic.”

Hallie se sklonila, aby vzala kufřík, Tris však rychle vstal,

sehnul se a vzal ji za ruku. Dlouhou chvíli se ani nepohnula,

jen se dívala na jeho prsty.

„Já vám to vezmu,” řekl tiše u jejího spánku. „Je to těž-

ké.”

Hallie se pomalu narovnala, sepjala ruce a snažila se je

nějak zaměstnat. „Radši už půjdu,” zašeptala. „Čeká mě

ještě spousta práce.”

Rychle se obrátila k odchodu, on ji však chytil za ruku.

Otočila se a vzhlédla k němu. Rázem ji zaplavila horká vl-

na, když spatřila v jeho očích vášeň.

„Děkuju vám,” řekl a stiskl jí ruku.

„Není zač. Od toho jsem přece tady,” vypravila ze sebe

a odvrátila oči. Rychle zamířila ke dveřím, ani se neodváži-

la ohlédnout.

Klopýtala po cestičce k penziónu a v hlavě měla zmatek.

Rozrazila dveře a pak je s bouchnutím zavřela. Přitiskla si

dlaň na prsa a snažila se popadnout dech.

Opravdu si musí na pana Tristana dát pozor. Ten člověk

po ní určitě něco chce. Hallie pevně zavřela oči a snažila se

zahnat vzpomínku na to, jak se k ní tiskl a jak to na ni za-

působilo.

Ano, jistě něco chce. Jenže ona neví co.

Tris vklouzl na vysokou stoličku a otevřel jídelní lístek.

Zašel si na večeři do Earlova bufetu na hlavní ulici. Teď tu

bylo úplně prázdno a ticho. Jen za omšelým pultem tiše na-

dával majitel bufetu.

„Zatracenej krám,” řekl a praštil do automatu na espre-

so. „Řikal sem jí, že sem tu obludu nechci. Ale vona řekla:

Earle, musíme jít s dobou. Jít s dobou. Panebože!”

Zkřížil ruce na prsou a rozzlobeně se díval na automat.

Náhle automat zasyčel a Earl uskočil a podezřívavě si pří-

stroj měřil. „Co to k čertu je?” Otočil se k Trisovi a tázavě

se na něj podíval.

„Myslím, že to má takhle zasyčet,” řekl Tris. Oba se dí-

vali, jak do malé skleničky bublá proud silného černého esp-

resa.

„No, to je zařízení!” řekl Earl obdivně a pozorně sledo-

val celý proces. „Funguje to. Vy máte tohle kafe rád?”

Tris pokrčil rameny. „Jo. Dám si ho. Mám před sebou

dlouhou noc a budu ho potřebovat. Mohl byste mi tam dát

trochu smetany?”

„Smetany?” Earl popadl návod a pečlivě připravoval

mléko. Po deseti minutách hojného klení postavil před Tri-

se šálek kávy.

„Tak to ochutnejte,” pobídl ho. „A povězte mi, jaký to je.”

Tris trochu upil a usmál se. „Dobré,” kývl hlavou.

Earl se rozzářil a široce se usmál. Pak tleskl rukama. „To

sem si teda nikdy nemyslel, že taky pudu s dobou. Jenže že-

na říkala, že všichni ty turisti chtěji jen takovýhle kafe. Dá-

te si eště? Mám tu všechny ty přísady, co se tam musej dát.”

Tris kývl a beze slova dál upíjel kávu. Před ním se objevil

další šálek, tentokrát už s našlehanou smetanou, kapkou čo-

kolády a kakaem. „Podle návodu je tohle mocca.”

Tris vzal šálek a ochutnal. „Není to špatné,” řekl. „Stejné

jako v New Yorku.”

Earl se nadmul pýchou. „Vy ste z New Yorku?”

Tris kývl, ale mlčel.

„Vy bydlíte U Vdovy?”

Tris postavil šálek opatrně na talířek a v duchu si pečlivě

připravoval odpověď. Naučil se být vůči cizím lidem nedů-

věřivý, neustále uvažoval, proč to či ono dělají a nerad od-

povídal na otázky, ani na ty nejobvyklejší. Radši se vyptával

sám – samozřejmě kvůli psaní.

„Bydlím v zahradním domku. Myslel jsem, že dostanu

pokoj bez problémů, ale díky té honbě za upíry byl penzión

plný do posledního místečka. Doufal jsem, že tu najdu tro-

chu klidu.”

„Jestli hledáte ticho a klid,” řekl Earl, „tak u Hallie ho

najdete. Na celým pobřeží nenajdete lepší hostitelku. Stará

se o hosty vopravdu skvěle.”

„Je to pěkná ženská,” poznamenal Tris s trpkým úsměš-

kem.

Earl povytáhl bílé obočí a přikývl. „Taky jste si toho vši-

ml, co? A s váma všichni svobodný chlapi ve městě.”

„Tak má asi hodně…” Tris hledal to správné slovo.

„Nápadníků?” nadhodil Earl. „Ne. Většina mužskejch ji

obdivuje jen zpovzdálí. Je to hezoučká holka. Jenže si drží

lidi dál vod těla. Je uzavřená a rozjede se, jen když chce ně-

komu říct vod plic svůj názor. Jenže to pak je lepší jít jí z ces-

ty. Na turistickej ruch má názor, se kterým většina lidí ne-

souhlasí.”

„To jako že chce, aby tu bylo víc turistů?” zeptal se Tris.

„Na tom by určitě vydělala a byla by tak víc zajištěná.”

„Spousta lidí Hallie nechápe, jenže já jí znám odmalička.

A její rodiče taky. Někdy si myslim, že je dobře, když chce,

aby Egg Harbor zůstal pořád stejnej. Minulej rok kandido-

vala na starostku. Jenže získala akorát pět procent.”

„Myslím, že pokrok není zas tak špatný,” namítl Tris.

„Jenže to Hallie nezastaví. Protestuje proti rozvoji města

od samýho začátku, co se vrátila z Bostonu. Rodiče ji měli

pozdě a dost ji rozmazlovali, takže je to pěkně tvrdohlavá

holka. Je poslední z rodu Tylerů, kromě tetiček. Když jí tá-

ta s mámou umřeli, musela z rodinnýho letního sídla udělat

penzión, ale i tak nechce, aby sem jezdili městský lidi.”

„Městský lidi?”

„Jo, myslí, že když sem přijede jeden známej člověk,

ostatní se za nim potáhnou, skoupěj tu pozemky a postavěj

drahý hotely a obchody, takže zdejší lidi si tu nevydělaj na

živobytí. Myslim, že neni moc nadšená z toho, že ste tady.”

Tris rychle vzhlédl a setkal se s Earlovým pohledem.

„Proč?”

Earl pokrčil rameny. „Protože ste slavnej,” prohlásil lho-

stejně. „Vy ste přece Tristan Montgomery, ne? Hned sem

vás poznal, podle vobrázku vzadu na knížce.”

Tris se dlouze nadechl a pak pomalu vydechl. „Doufal

jsem, že mě nikdo nepozná. Vy jste první.”

„Tady lidi moc nečtou,” vysvětloval Earl. „Jenže já tu trá-

vím celý noci, tak čtu.”

„Tak proč máte otevřeno, když nemáte zákazníky?”

„Já sem takovej noční pták. A sem tam někdo zajde. Vy

ste se tu přece zastavil, ne?”

Tris se usmál. „Já jsem taky noční pták. V noci udělám

nejvíc práce.”

Earl se zasmál. „Vy, já a starej Nick Tyler, zdejší upír.”

„Neřeknete nikomu, kdo jsem, viďte?” poprosil ho Tris.

„Když nechcete, tak neřeknu. Máte přece taky nárok na

svý soukromí. A Hallie to ví?”

Tris zavrtěl hlavou. „Připadám si hloupě, když mám ně-

komu říct, kdo jsem. Mohlo by to vypadat jako vychloubá-

ní. A po tom, co jste mi řekl… Kdyby Hallie zjistila pravdu,

tak by mě taky mohla vyhodit na ulici.”

„No, myslim, že kdybyste jí začal mazat med kolem huby,

tak by vás tam nechala,” řekl Earl.

Opravdu si jen pohrává s jejími city? Nepřijel přece do

Egg Harbor, aby si tu hledal dámskou společnost. To si vět-

šinou nechává na dobu, kdy nepíše žádnou knihu, na dny,

kdy může zapomenout na psaní a věnovat se zábavě.

Musí to mít na paměti, jinak si něco s Hallie začne.

A zrovna teď nemá právě času nazbyt. I když se mu zdá, že

se asi neovládne, protože kdykoli na ni pohlédne, vždycky

se cítí nabitý energií, jako by mu pouhá její přítomnost vlé-

vala do žil novou chuť do života.

Co od ní vlastně chce? Zajímá ho jen jako předloha pro

literární postavu, nebo ho opravdu zaujala jako žena?

Vzdychl. Měl by se od ní držet dál. Ona se o to určitě snaží

také.

Tris odstrčil stoličku a sáhl do kapsy pro peněženku. „No,

už bych měl jít. Můžete mi dát ještě dvě kávy s sebou?”

Earl vsunul dva papírové pohárky do papírové tašky

a přidal ještě kousek koláče. Tris mu nechal na pultě deseti-

dolarovku a s mávnutím ruky zamířil ke dveřím.

Na městečko se snesla lehká mlha, takže lampy vypadaly

jako přízraky. Všechna okna byla temná, dveře zamčené

a Trisovy kroky se rozléhaly do tmavé noci. Někde žalostně

štěkal pes.

Tris zhluboka vdechl vlhký vzduch a usmál se. Páni, začí-

ná se mu tady líbit – je tu ticho, čistý a svěží vzduch a z dál-

ky je slyšet příboj. Cítí se tu velmi příjemně, protože ho ni-

kdo nezná.

A je tu Hallie. Může ji spatřit kdykoli. Není těžké pocho-

pit, proč má tohle město tak ráda a proč chce, aby se nic ne-

změnilo.

Když začal stoupat do kopce k penziónu, podíval se na

hodinky. Jestlipak je Hallie ještě vzhůru? Došel až na ve-

randu a nahlédl dovnitř. Lampa na stole svítila, a tak vzal za

kliku, jestli je odemčeno. Když však vešel dovnitř, nespatřil

tam nikoho.

Zamrzelo ho to a v tu chvíli si uvědomil, že i když se od

ní chce držet co nejdál, nemůže. Musí ji vidět, slyšet její jas-

ný hlas a podívat se do jejích kouzelných zelených očí, než

se zase vrátí k práci. Obrátil se k odchodu a všiml si, že tu

vlastně není sám. U krbu na čalouněné židli seděla Hallie

a spala. Za uchem měla pero a knihu hostů si tiskla na prsa.

Tris k ní potichu došel a pomalu si klekl vedle židle. Chvíli

si prohlížel Halliinu hezkou tvář, pak vztáhl ruku a opatrně

jí vzal knihu a pero. Pak stáhl z pohovky přehoz a přikryl ji.

Maličko se zavrtěla a Tris zatajil dech. Snad se nevzbudí.

Dlouho ji pozoroval, jako by si chtěl vrýt do paměti každý

detail její tváře. Pak, jakoby poháněn nějakou neznámou si-

lou, vztáhl ruku a prsty se dotkl její tváře, aby se ujistil, že

je skutečná a že se mu jen nezdá. Odtáhl se, překvapený vl-

nou tepla, která se mu rozlila v konečcích prstů. Palcem ji

pohladil po dolním rtu a pak jí něžně odhrnul pramen vlasů

z čela.

Pohnula se, tiše zavrněla a Tris znehybněl. Ruka mu zů-

stala viset nad její tváří. Hallie se zachvěla víčka a najednou

otevřela oči. Chvíli na něj nechápavě zírala, pak se trochu

zamračila a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct.

V žilách se mu rozlila touha. Hallie se ani nepohnula. Vy-

padala jako hypnotizovaná, dívala se na něj vykulenýma

očima jako bezbranné zvíře na dravce. Naklonil se k ní

a něžně se ústy dotkl jejích rtů.

Napůl očekával, že vykřikne a začne se bránit, nebo se

alespoň odtáhne. Nestalo se to však. Naopak, trochu poo-

tevřela měkké a vlhké rty a ruce mu ovinula kolem krku.

Prohloubil polibek a vzal její tvář do dlaní, aby si ji k sobě

přitáhl blíž. Téměř přemožen touhou, kterou v něm vzníti-

la, o krok ustoupil a podíval se jí do očí.

„Myslím, že jsem to chtěl udělat od chvíle, co jsem vás

spatřil poprvé,” zašeptal.

Vykulila oči a samým překvapením zamrkala. Jako by ji

jeho slova probudila ze sna, posadila se a přitiskla si přehoz

k sobě. „Co-co to děláte?” zeptala se rozechvěle.

Usmál se. „Řekl bych, že jsem vás líbal, ne?”

Promnula si čelo a zmateně se na něj podívala. Pak vstala.

Tris k ní vztáhl ruku, avšak ona uhnula. „Hallie, promiň-

te,” řekl. „Nechtěl jsem vás vyděsit.”

Rozpačitě se zavrtěla a vmáčkla se do židle. Ani na chví-

li z něj však nespustila oči. „Nevyděsil jste mě,” zavrtěla hla-

vou. „Spala jsem.”

„Tak co tedy? Zlobíte se, že jsem vás políbil?”

Sáhla si na rty. „Ne,” řekla tiše. „Jenom – ale to nevadí.

Teď už jsem vzhůru.”

Pomalu se narovnal a otočil židli tak, aby stál před ní. Stál

těsně u ní, tak blízko, že cítila teplo vyzařující z jeho těla.

Určitě slyšel, jak jí splašeně bije srdce. Vsunul jí ruku pod

hlavu a prsty jí zabořil do vlasů. Pak jí hlavu jemně zvrátil

dozadu, takže mu teď hleděla přímo do očí.

„Chcete, abych vás políbil znovu?” zeptal se tiše.

„Já – nevím,” vypravila ze sebe. „Nevím.”

Špičkou jazyka si nervózně olízla rty.

„Nebo chcete, abych odešel?” zeptal se.

Zavrtěla hlavou a stále se na něj dívala. Sklonil se a polí-

bil ji znovu, dlouze a hluboce, dokud se mu neuvolnila v ná-

ruči a nepřitiskla se k němu. Cítil, jak se mu hluboko v těle

probouzí touha a že za chvíli se přestane ovládat. Silou vů-

le se zarazil, nadechl se a uvědomil si, co vlastně dělá.

Vždyť se sotva znají, přestože cítí, že mezi nimi nějaké

zvláštní pouto existuje. Chce skutečně ji, nebo ho tak pohl-

tila postava, kterou sám vytvořil?

Ne! Tahle žena v jeho náruči je skutečná, horoucí a živá.

Vlasy jí voní po květinách a rty má sladké jako nejdražší ví-

no. A touha, která ho zaplavila, je také skutečná.

Díval se na její zrůžovělé tváře a vlhké rty. „Asi bych měl

radši jít.”

Ustoupila stejně klidně, jako mu předtím vklouzla do ná-

ruče. „To bude asi nejlepší,” řekla, avšak ani na něj nepo-

hlédla.

Tris došel ke dveřím a vzal tašku s kávou, kterou mu dal

Earl. Pak se ohlédl a usmál se na ni. „Hezky se vyspěte, Hal-

lie. A ať se vám o mně něco hezkého zdá.”

Když Tris kráčel vlhkou tmou k domku, zasmál se. Měl by

k sobě být upřímný. Je nemožné se od Hallie držet stranou.

Jakmile je s ní, ztrácí poslední zbytky vůle a sebekontroly.

Kromě toho je zřejmě lepší uznat porážku a zjistit, co mu

přinese. Jestli to bude něco podobného jako jejich dnešní polibek pak ho tady čeká dlouhý a zajímavý pobyt.

Přišel za ní v hlubokém spánku, jako každou noc od chví-

le, kdy se objevil. Stál u její postele a vlasy mu čuchal větřík,

který sem pronikal otevřeným oknem. Díval se na ni a če-

kal, až k němu vztáhne ruce.

Cítila na těle jeho pohled, který pronikl tenkou noční ko-

šili až na nahé tělo. Chtěla ze sebe látku strhnout, aby ales-

poň na chvíli zchladila horkou kůži.

„Prosím,” šeptala a nedočkavě se zavrtěla. „Prosím.”

„Tak mě tedy chceš?” zeptal se dutě.

„Ano,” zašeptala. „Ano, chci tě.”

Natáhl ruku a chladnými prsty ji pohladil po čele. „Už to

nikdy nebudeš moci změnit. Nikdy. Jakmile budeš jednou

moje, jsi moje navždycky.”

„Ano. Prosím,” žadonila. „Už nedokážu čekat dál.”

Pak se usmál a vklouzl vedle ní do postele, ta se však pod

jeho váhou ani neprohnula a Hallie necítila nic víc než jeho

přítomnost. V hlavě jí zavládl zmatek a už už se probudila,

pak se však znovu vrátila do snu.

Najednou se vznášel nad ní a díval se na ni očima žhnou-

címa jako oheň. Vítr zafoukal silněji a jí přeběhl mráz po zá-

dech. Zasténal a ve tváři měl výraz bolesti a zároveň spalu-

jící vášně.

Odvrátila hlavu a nabídla se mu. Sklonil se a přitiskl jí na

krk chladné vlhké rty. Prohnula se, aby se k němu přitiskla,

protože toužila po doteku jeho těla. Necítila však vůbec nic,

až –

Hallie se náhle posadila na posteli. Srdce jí bušilo a dý-

chala trhaně, až se téměř zajíkala. Přitiskla si ruku na krk

a pak se v šeru podívala na své prsty.

„Co se to se mnou jen děje?” zabručela. Prohrábla si vla-

sy a pak se rozhlédla po pokoji. Byla sama, i když si byla té-

měř jistá, že před chvílí tu někdo byl. Zhluboka se nadechla

a slezla z postele.

Zavrtěla hlavou a snažila se zahnat poslední dozvuky

snu, moc se jí to však nedařilo. Měla pocit, že má tělo v jed-

nom ohni, a cítila bolestnou touhu.

Popadla župan, přehodila si ho přes sebe a zamířila do

kuchyně. Udělá si horké kakao nebo něco, co ji uklidní, aby

znovu usnula.

Když procházela chodbou kolem okna na zahradu, spat-

řila koutkem oka, jak se mezi stromy mihl stín. Přistoupila

k oknu a pohlédla ven. Spatřila mužskou postavu, jak s lam-

pou v ruce kráčí přes trávník. Do tváře mu nebylo vidět,

avšak poznala rozevlátý černý kabát a dlouhé tmavé vlasy.

Hallie Edwarda Tristana chvíli pozorovala, pak instink-

tivně sáhla na věšák pro bundu a na bosé nohy si natáhla vy-

soké boty. Pak sáhla do poličky pro baterku a vykročila ke

dveřím. Jestli chce zjistit, o co Edwardu Tristanovi opravdu

jde, má jedinečnou příležitost.

Vyklouzla ven do větrné noci. Přitáhla si bundu víc k tě-

lu, aby jí nebyla taková zima. Nebylo těžké Trise sledovat.

Šel prostředkem silnice a Hallie vedlo světlo jeho lampy.

Baterku ani nerozsvítila, protože se bála, že by si jí mohl

všimnout.

U městského hřbitova sešel ze silnice a Hallie šla za ním.

Dávala si pozor, aby se neprozradila. Když došel až k želez-

nému plotu porostlému psím vínem, viděla, jak hledá pěši-

nu k rodinnému hřbitůvku Tylerových.

Na chvilku se zarazila a napadlo ji, zda chce opravdu vě-

dět, co tu Tris dělá. Nakonec však zvědavost zvítězila nad

zdravým rozumem.

Z úkrytu ve zdi vytáhl klíč a odemkl zrezivělou branku.

Do ticha se ozvalo zaskřípění a Hallie si najednou všimla, že

vítr se utišil. Suché listí na stromech se teď ani nehnulo.

Popošla o krok. Pod botou jí zapraskala větvička a Hallie

s očima upřenýma na Trise znehybněla. Na chvíli se zastavil

a pak se obrátil, jako by vycítil, že ho někdo sleduje. Hallie

se rychle schovala za mohutný dub u pěšinky a čekala. Srd-

ce cítila až v krku.

Mají snad tetičky pravdu? Copak by Edward Tristan mo-

hl být opravdu upír, který přijel hledat strýce Nicholase.

Najednou se jí vybavila všechna jejich varování, všechny dů-

kazy, které proti němu shromáždily a které najednou kores-

pondovaly s jeho podivínským chováním.

Hallie zavřela oči a zavrtěla hlavou. Ne! Ona na upíry

přece nevěří! Tris nejspíš pátrá po upírech jako všichni

ostatní hosté.

Vykoukla zpoza stromu a spatřila, že Tris už zmizel na

hřbitůvku. Přeskočila do stínu cihlově zdi, avšak uklouzla

po shnilém kořenu a padla přímo na blátivou pěšinu. Zadr-

žela výkřik. Za chvíli už byla zase na nohou a zamířila

k brance. Přitiskla se ke zděným pilířům a nahlédla na hřbi-

tov. Pak potichoučku prošla brankou a ukryla se za vysokým

náhrobním kamenem na kraji, odkud výborně viděla na Tri-

se.

Stál u strýcova hrobu a upřeně se na něj díval. Pak začal

nohou odhrnovat listí kolem, až se objevila udusaná zem

a potom si začal prohlížet náhrobní kámen. Postavil lampu

na zem, sehnul se a něco si prohlížel.

Hallie se zachvěla a začala si mnout zmrzlé ruce.

„No tak dělej,” procedila skrz zuby. „Je tu pěkná zima.”

V tu chvíli si Tris sedl vedle hrobu na bobek a lokty si

opřel o kolena. Hallie potichu zaúpěla. Když teď odejde, ur-

čitě ji uvidí. A když neodejde, tak tu nejspíš zmrzne. Musí

doufat, že Tris třeba usne a ona pak bude moci nepozoro-

vaně zmizet.

Tris však neusnul. Jenom tam pořád seděl. Hallie to při-

padalo nekonečně dlouho a měla pocit, že jí snad prsty na

rukou i na nohou umrznou. Určitě nastydne. Už přemýšle-

la o tom, že se sama prozradí, ale rozhodla se, že ještě pár

minut počká. Konečně vstal, vyšel ze hřbitova a branku za

sebou zamkl.

Hallie počítala do třiceti a pak zkusila vstát. Zaúpěla

a začala si protahovat ztuhlé nohy a záda. Pak doběhla ke

strýcovu hrobu a rozsvítila baterku, aby se podívala, co ta-

dy Tris tak dlouho zkoumal.

Náhle se na zemi něco zablýsklo a Hallie se sehnula, aby

odhrábla spadané listí. Na zažloutlé trávě ležel zdobený pe-

četní prsten. Úžasem se jí zatajil dech, když spatřila iniciály

N.R.T.

„Nicholas Redfield Tyler,” zašeptala.

Zamračila se a dál si prsten prohlížela. Byl čistý a zářil do

tmy a vůbec nebyl špinavý od bláta. Leží tu už sedmdesát

let, nebo ho sem někdo položil teprve nedávno? V duchu se

vrátila k Trisovi a důvodu jeho noční návštěvy. Položil sem

ten prsten on? A jestli ano, tak proč?

Znovu jí přeběhl mráz po zádech.

„O co ti vlastně jde, Trisi? A proč chodíš tak často sem na

hřbitov?”

Strčila prsten do kapsy pevně rozhodnutá, že tomu přijde

na kloub. Vstala a rozběhla se k brance. Chytla se mříží

a opřela se do zrezivělého železa, branka však nepovolila.

Pak si vzpomněla, že Tris za sebou zase zamkl. A klíč je peč-

livě schovaný v úkrytu ve zdi.

„Jak se odtud mám dostat?” vykřikla Hallie zničeně. Mu-

sí přelézt zeď jako v dobách, kdy byla ještě dítě, jenže teh-

dy byla mnohem menší – a odvážnější. Jenže nehodlá strávit

noc na hřbitově, kde leží – prý – upír.

„Tak, buď musím přelézt zeď, nebo tu zůstat se strýčkem

Nickem.”

Vykasala si noční košili mezi nohy a udělala na ní uzel.

„A za tohle všechno může ten zatracený Edward Tri-

stan,” zabručela. „Měla jsem ho tenkrát večer vyhodit.”

ČTVRTÁ KAPITOLA

Hallie strčila do dveří konzumu a nad hlavou jí zacinkal

zvoneček. Sáhla do kapsy pro seznam věcí, které musí na-

koupit, a nahmatala prsten, který před pár dny našla na

hřbitově.

Nevěděla, co s ním. Nejdřív uvažovala o tom, že půjde za

Trisem a vymámí z něj, jestli ho tam dal on nebo ne, ale schvál-

ně se mu poslední dny vyhýbala. Tety by jí nijak nepomohly

a prsten by jen podnítil jejich i tak dost bujnou fantazii. Mož-

ná kdyby se podívala na půdu, tak by našla vysvětlení.

Hallie zasunula prsten znovu do kapsy a pak vešla do krá-

mu. Dřevěná podlaha jí zaskřípala pod nohama a do nosu jí

vnikla vůně čerstvého pečiva. Hester Cromwellová, Abne-

rova manželka, vzhlédla od novin rozprostřených na pultě,

pak zvedla bradu a mžourala na Hallie přes brýle posazené

na špičce nosu. „Dobré odpoledne, Hallie. To ale máme

dneska hezky, co?”

Hallie přikývla a vzala nákupní košík. „Dobré odpoled-

ne, Hester. Jak se máte?”

Hester si poposedla na židli a ušklíbla se. „Jak to jde. Bo-

lí mě od vlhka a chladu všechny kosti, jenže léto pořád být

nemůže. Podle almanachu bude letos mírná zima.” Dlouho

si Hallie prohlížela. „Co se ti stalo?”

Hallie zdvihla ruku a prsty se dotkla tváře. Nuceně se

usmála. „Ále, nabodla jsem se na větev, když jsem dělala na

zahradě,” zalhala. Ruce a nohy měla ještě horší, samou

modřinu a škrábanec, jak lezla přes hřbitovní zeď.

„Prý u tebe bydlí upír,” poznamenala Hester.

Hallie ztuhla s rukou na plechovce rajského protlaku.

Hester Cromwellová byla vyhlášená městská drbna, ale

Hallie a její penzión jí zřídkakdy poskytovaly nějaké sen-

zační informace, protože Hallie se snažila vést tak nezají-

mavý život, že nikoho ani nenapadlo ji drbat. Pomalu se oto-

čila a podívala se na bělovlasou ženu, která se ani nesnažila

zakrýt svou zvědavost. „Cože?”

Hester přikývla. „Jo, jo. Kolem oběda se tu stavěly tetič-

ky a pořád mluvily jen o tom chlapovi. Prý bydlí v zahrad-

ním domku a nejí a ve dne vůbec nevychází. Abner měl

pravdu.” A pokývala hlavou, aby zdůraznila, jak je manžel

chytrý. „Tihle lidi, co honí upíry, nás proslaví. A jakmile zjis-

tí, že tu máme opravdového upíra, tak jich sem přijede ješ-

tě víc.”

Hallie zasunula plechovku zpátky do police a přistoupila

k pultu. „Hester, žádní upíři nejsou,” řekla přesvědčivě.

„Neexistují. A tety nemají důvod k tomu, aby rozšiřovaly

takové pomluvy. Tris – totiž pan Tristan – není žádný upír.

Prostě má jen rád soukromí, nic víc. Byla bych moc ráda,

kdyby takové drby přestaly. Moje hosty nikdo pomlouvat

nebude.”

„Ty možná na upíry nevěříš,” namítla Hester, „ale spous-

ta jiných lidí ano. A oni mají peníze.” Z kouta popadla letá-

ček a zamávala jím Hallie před nosem. „Koukni. Budeme tu

mít pravidelný festival upírů. Sjede se sem spousta lidí.

Hodně měst žije jen z toho, že pořádají nějaký festival. Tak

jim ukážeme, jak má takový pořádný festival vypadat.”

Hallie vytrhla Hester letáček z ruky a očima přelétla text.

S každým slovem jí srdce poklesávalo.

„Jak jen mohli?” zašeptala. „Copak nechápou, co to

s Egg Harbor udělá?”

„Městská rada rozhodla, že bude kout železo, dokud je

žhavé,” řekla Hester. „Zasedali celý den a noc, než tohle vy-

mysleli. Bude to nádhera. A tetičky se nabídly, že nám po-

můžou. Chtějí zavolat tomu reportérovi z Timesů, aby o fes-

tivalu přijel udělat reportáž. A taky chtějí nastudovat hru.

Od nějakého Francouze. Konkurs se koná zítra večer na

radnici.”

„Prudence a Patience se nabídly, že pomůžou festival při-

pravit?”

„Jo, jo. Už o tom mluvily s Abnerem a jsou nadšené.

Vždyť máte upíra v rodokmenu. Kdo jiný by se měl spíš

účastnit než tety?” Hester se zamračila. „Jenom pořád ne-

chápu, k čemu jim jsou ty tykve.”

„Tykve?” zeptala se Hallie.

„Jo. Tety přišly a chtěly melouny. Jenže ty jsem už měsíc

neměla. A pak řekly, že si tedy vezmou všechny tykve, co tu

mám. Úplně jsem na ně zůstala koukat. Zeptala jsem se jich,

jestli chtějí dělat horu koláčů, že na to jsou lepší kompoto-

vané dýně, jenže jakmile si ty dvě vezmou něco do hlavy, tak

jim to nikdo nerozmluví.”

Hallie zastrčila seznam zpátky do kapsy a otevřela dveře

tak prudce, že málem utrhla zvoneček.

„Kam jdeš?” zavolala za ní Hester.

„Za těma bláznivejma ženskejma,” zabručela Hallie

a práskla za sebou dveřmi.

Zamířila k džípu zaparkovanému před obchodem, když

vtom si všimla, jak na ni z druhé strany ulice mává známá

postava. „Slečno Tylerová! Slečno Tylerová! To jsem já,

Newton Knoblock. Dobrý den, slečno Tylerová.”

Hallie zaúpěla a pak vykouzlila na tváři veselý úsměv.

Muž v tvídovém obleku uskočil před dodávkou a pak zadý-

chaně doběhl k ní. Z kapsy vytáhl kapesník a vysmrkal se.

Vypadal, jako by mu neustále teklo z nosu. Bydlel v Hallii-

ně penziónu a přijel z New Jersey honit upíry.

„Včera jsme na hřbitově našly další důkazy,” oznamoval

jí hrdě. „Hrob byl celý rozrytý. Váš strýc Nicholas se určitě

brzy objeví.”

„To je hezké, pane Knoblocku.”

Popotáhl a vrhl po ní zbožňující pohled. „Říkejte mi

Newtone. Vždyť u vás stejně bydlím už víc jak týden. Moh-

li by z nás být přátelé, co říkáte?”

„Myslím, že toho nemáme moc společného, pane Knob-

locku. Vy třeba věříte na upíry a já ne. O čem bychom si tak

asi mohli povídat?”

Nečekala na odpověď, skočila do auta a rychle nastarto-

vala. Otočila se a nechala překvapeného Newtona stát na

chodníku. Rychle zamířila k penziónu.

Jako by tetičky nezpůsobily dost problémů! Teď bude mít

na krku ještě Newtona Knoblocka. Připadá jí, jako by byla

jediný normální člověk v celém městě. Všech jejích dvanáct

hostů trávilo dny tím, že čekalo, až se strýc Nicholas vynoří

z hrobu. Už to zacházelo tak daleko, že uvažovala o tom, že

nechá kolem hřbitova udělat bariéry a požádá o policejní

dozor.

Obyvatelé města jsou zase jako posedlí představou pe-

něz, které by mohli na upírech vydělat. A Prudence s Pati-

ence se podařilo celý tenhle blázinec nastartovat. A pak je

tu ještě ten záhadný Edward Tristan.

A ona si nemůže dovolit, aby se její host dostal do potíží.

Tris není žádný upír! Je to jen obyčejný muž – vlastně ne

obyčejný, je hezký a neuvěřitelně sexy, ale je to normální

člověk. Ale také muž, kterému asi neodolá, i když se o to

snaží ze všech sil.

V duchu se vrátila k tomu polibku tehdy večer a nevě-

domky se prsty dotkla rtů. Nejdřív si myslela, že se jí to jen

zdá, že je to jen její další představa, která se stejně nikdy ne-

uskuteční. Pak ale promluvil a ona si uvědomila, že nesní.

Edward Tristan ji políbil! A ona se ani nepokusila mu v tom

zabránit.

Proč jen mu nedokáže odolat? A proč na něj pořád mys-

lí, ve dne i v noci, když spí? Jako kdyby ji ovládl nějakou

nadpřirozenou mocí a vzbuzoval v ní vášeň a touhu, jaké ni-

kdy nepoznala. Ano, chce, aby ji políbil. Vlastně by se ani

nebyla bránila, kdyby si ji hodil přes rameno a odnesl do

ložnice.

Hallie si v duchu vynadala. Před pár dny přece na hřbi-

tově připustila, že Edward Tristan by mohl být upír. A přes-

to o něm pořád ještě sní! Přece nemůže být upír, opakovala

si pořád dokola.

Tak proč tedy pořád chodí k strýčkovu hrobu? A proč

má rád hřbitovy? Ale pro jeho noční vycházky přece musí

existovat nějaký rozumný důvod. Třeba nemůže spát a po-

třebuje čerstvý vzduch. A řekl jí, že se zajímá o historii

města.

Když Hallie zabočila k penziónu, odsunula všechny myš-

lenky na Edwarda Tristana stranou. Prudce zabrzdila, vy-

skočila z auta a rozběhla se k hlavnímu vchodu. Tam našla

Patience s Prudence ve stejných vlněných kabátech, se stej-

nými kabelkami a asi dvaceti tykvemi u nohou. Patience se

sehnula a vzala jednu do náruče.

„Neupusť ji!” vykřikla Prudence. „Jestli ji pustíš, tak to

nezabere.”

„Já ji nepustím, neboj,” zavrtěla Patience hlavou. „Ale ří-

kala jsem ti, že jsme měly poprosit Hester, aby nám je sem

nechala dovézt. Tykve za padesát dolarů nám sem snad mo-

hla dovézt zadarmo, ne? Tak, otevři mi dveře.”

Hallie si založila ruce na prsou a pozorovala je. „Co se to

tu děje?”

Obě najednou se otočily a ulehčeně se usmály. „Díkybo-

hu, že už jsi tady,” řekla Prudence. „Koukni se na ten nepo-

řádek. Trvalo nám to přes hodinu, než jsme je sem dostaly.

Pojď nám pomoct, Hallie. Musíme si pospíšit a donést je

všechny dovnitř, jinak to nebude fungovat. Vlastně kromě

Rumunska to funguje málokde.”

„A co nebude fungovat?” zeptala se Hallie a vyběhla na

verandu.

„Nezmění se v upíry přece,” odpověděla Prudence, jako

by to byla ta nejjasnější věc na světě. Hallie jí vzala tykev

z náruče, položila ji k ostatním a narovnala se. Dala si ruce

v bok a vykřikla: „V upíry?”

„Podle staré cikánské pověsti,” začala jí to vysvětlovat

Patience.

„Z Balkánu,” dodala Prudence. „Sice by to měly být me-

louny, jenže ty jsme teď nesehnaly.”

„Když necháš tykev v domě déle než deset dní,” vysvět-

lovala dál Patience, „může se změnit v upíra. Sestra si vzpo-

mněla, že to někde četla, a tak jsme to chtěly zkusit. Festi-

val začne ani ne za tři týdny a jestli to vyjde, budeme mít

mezi sebou spoustu upírů.”

Hallie zavrtěla nevěřícně hlavou. „Vy si myslíte, že by se

tykve mohly změnit v upíry?”

„Hned ne. Nějakou dobu to trvá,” řekla Patience. „Deset

dní. Nebo je má člověk nechat doma přes Vánoce, ale tak

dlouho čekat nemůžeme. Nejdřív se samy začnou kutálet po

zemi a chrastit. Tak poznáš, že už se začaly přeměňovat.

A pak se na nich objeví kapka krve. Tyhle všechny dáme do

chodby, tam je budeme mít pěkně na očích.”

„Poslyš, sestřičko, myslíš, že budou oblečení?” napadlo

Prudence. „Nebo budou…” Tváře jí zčervenaly a ona si při-

tiskla ruku na ústa. „Nazí,” zašeptala.

Prudence se zamračila a chvíli o sestřině otázce přemýš-

lela. „To nevím. Nejlepší ale bude, když budeme připravené

na všechno. Musíme mít nachystané vhodné oblečení.”

„Jediné, k čemu za deset dní dojde, bude, že v chodbě bu-

deme mít dvacet smradlavých shnilých tykví. Dovnitř mi ne-

smí.”

„Tak bychom je mohly nanosit k nám do pokoje, ne?” na-

vrhla Patience.

„Budeme na ně dávat pozor. Aby nepřekážely hostům

a nerušily je. Pokusíme se, aby dělaly co nejmenší rámus, až

se začnou kutálet a chrastit.”

„Žádný hluk dělat nebudou, protože jsou to jen tykve!”

ozvala se Hallie zvýšeným hlasem. „Velká oranžová zeleni-

na, nic víc. Dělají se z nich koláče a nákypy, jinak nejsou

k ničemu.”

„Tak ty nám nedovolíš, abychom si je vzaly dovnitř?” ze-

ptala se Prudence.

„Jestli si je chcete donést k sobě do pokoje, tak klidně. Já

vám ale pomáhat nebudu. A až shnijí a rozpliznou se a bu-

dou smrdět, tak je všechny zase hezky vynesete ven.”

„Tak jo,” řekly obě najednou.

„A ještě něco,” pokračovala Hallie. „Byla bych moc rá-

da, kdybyste přestaly s těmi drby o panu Tristanovi. Je to náš

host, platí jako každý jiný a nezaslouží si, abyste o něm roz-

šiřovaly pomluvy. Jak si to představujete?”

Otevřela dveře a tetičky se pomalu loudaly za ní. Hro-

madu tykví nechaly na verandě. „Přece nebudeš tak úzko-

prsá, děvenko,” ozvala se Patience. „Máme důkaz. A když

existuje důkaz, tak to přece není pomluva. A kromě toho

nám maminka vždycky říkala, že pomlouvat je neslušné!”

„Nemáte žádný důkaz,” odporovala Hallie, „jedině ve

své přebujelé fantazii.”

„Tak to není,” namítla Prudence. „Nikdy ho nikdo nevi-

děl za denního světla. A celý den visí na klice cedulka Ne-

rušit. Nosíme mu spoustu jídla, ale on se ho nikdy ani nedo-

tkne. A když jsme mu šly převléknout postel…” Dramaticky

se odmlčela. „Vůbec v ní nespí.”

„A v noci někam chodí. Poslední dvě noci jsme ho vidě-

ly, jak jde směrem k hřbitovu. Dívaly jsme se za ním z ok-

na.”

Hallie polkla. Takže není jediným svědkem podivných

nočních zvyklostí pana Tristana. „Vy pana Tristana špehu-

jete?”

„Nešpehujeme, jen si všímáme jeho nočního života. To je

taky skoro důkaz, víš? Sestra našla jednu knihu, kde to

všechno je.”

„A tady se vyskytly všechny příznaky.”

„Akorát nemá chlupaté dlaně,” dodala Patience. „A taky

jsme ještě neviděly jeho zuby. Zuby jsou nejdůležitější dů-

kaz.”

„A taky je tu ještě to, že nemůže vejít do domu bez po-

zvání,” dodala Prudence.

Hallie bleskla hlavou vzpomínka na večer, kdy se Tris po-

prvé objevil ve dveřích penziónu. Stál tam dlouho, než vešel

dovnitř. Vlastně čekal, dokud ho nepozve dál. A je poněkud

bledý. A taky na ni má zvláštní vliv, zejména na její vůli. A ty

jeho podivné výpravy na hřbitov.

V duchu zaklela. Copak už taky začíná bláznit? Nevěří

přece tomu nesmyslu, který tety roznášejí.

„Dáte panu Tristanovi pokoj, ano? Odteďka si ho beru na

starost já. Budu mu uklízet a nosit jídlo.”

Obě přikývly. „To bude asi nejlepší, děvenko. Stejně bu-

deme mít spoustu práce s tou hrou.”

„S jakou hrou?”

„Vybrali nás, abychom se postaraly o uměleckou část

prvního festivalu upírů. Nastudujeme hru od Alexandra

Dumase z roku 1851. Jmenuje se Upír. Bude to skvělý závěr

celého víkendu. To si nikdo nenechá ujít. A protože jsi naše

příbuzná, tak ti zařídíme, aby sis taky mohla zahrát. Tu roli

nevinné dívky, víš, sestřičko, ta je pro ni jak dělaná.”

Hallie chtěla namítnout, že už dávno není nevinná dívka,

pak ji však napadlo, že to není vhodné téma na debatu s te-

tičkami. Nemá sice bůhvíjaké zkušenosti, avšak nerada by

své staropanenské tetičky přivedla do rozpaků. A vlastně ži-

je v Egg Harbor sama už tak dlouho, že si to o ní stejně asi

myslí všichni.

„A chceme dělat zkoušky tady v penziónu. Nebude ti to

vadit, že ne, děvenko? Jídelna je na to dost velká. Na radni-

ci je hrozná zima a kamna moc nehřejí.”

Hallie vzdychla. „Můžete tu zkoušet jen pod jednou pod-

mínkou.”

„A pod jakou?” zeptaly se jednohlasně.

„Že už nebudete šířit pomluvy o panu Tristanovi a svoje

výmysly o upírech si necháte pro sebe – včetně těch o strýč-

ku Nicholasovi. Pod touhle střechou už nechci slyšet o upí-

rech ani slovo, jasné?”

„Ale co ta hra? Těžko budeme zkoušet hru, která se jme-

nuje Upír bez toho, abychom to slovo vyslovily, nemyslíš?

A dneska se tu máme sejít a promyslet, kdo bude co hrát.”

Hallie zaúpěla a zamířila do místnosti, kde bylo usklad-

něné čisté prádlo. „Tak to nevyslovujte přede mnou, jinak

se i s celým hereckým souborem postěhujete na radnici.

Tam si třeba zmrzněte. Tak, a teď už mě nechte, jdu panu

Tristanovi uklidit pokoj.”

„Slunce ale ještě nezašlo a na dveřích bude cedulka,” va-

rovala ji Prudence.

Hallie mávla lhostejně rukou a otevřela dveře do kuchy-

ně. Je načase, aby konečně zjistila, kdo Edward Tristan

vlastně je. A jestli chce vědět, jestli je opravdu upír, tak se

ho prostě zeptá.

Tris se opřel rukama o stěnu sprchového koutu a sklonil

hlavu. Po zádech mu stékal proud horké vody. Skoro celý

den prospal na pohovce, jako vždycky. Vedle sebe na stolku

měl položený počítač.

Poprvé po dlouhé době s naprostou jistotou ví, že tuhle

knihu dopíše. Začátek mu šel skvěle od ruky a rozhodl se,

že v Egg Harbor zůstane, dokud knihu nedopíše celou.

Zavřel vodu a začal se rychle utírat. Pak si natáhl džíny,

ale knoflík nechal rozepnutý. Vešel do pokoje a rozhlédl se.

Všiml si malého kousku staré látky, který položil na stolek

vedle počítače. Vzal ho a začal si ho pečlivě prohlížet pod

lampou. Látku našel před pár dny na hřbitově, pohozenou

na suché trávě a listí. Zamračil se. Někdo si dává tu práci,

aby kolem hrobu strýce Nicholase umístil důkazy o přítom-

nosti upíra. Ale kdo?

Ve městě je spousta lidí, kteří mají nemalý zájem na tom,

aby se historka rozšířila. A pak jsou tu ještě ti blázni, co pát-

rají po upírech. A v neposlední řadě sama Hallie Tylerová.

Jenže když uváží její názor na celou věc, může ji s klidem vy-

škrtnout. A pak nemůže vynechat možnost, že jde skutečně

o upíra, i když sám tomu nevěří.

Tris se usmál. Nevěří na upíry víc než Hallie. Chvíli se dí-

val na kousek látky a pak ho položil zpátky na stůl. Jestli

chce Hallie pomoct tím, že dokáže, že tohle celé je podvod,

tak to musí udělat, až dopíše knihu.

Prohrábl si mokré vlasy a vyhlédl z okna. Poslední slu-

neční paprsky už zmizely za obzorem. Jeho pracovní den za-

číná. Roztáhl závěsy a šel z kliky sundat cedulku Nerušit.

Sotva dosedl na pohovku, když se do ticha ozvalo energic-

ké zaťukání.

Tris obrátil oči v sloup. Kdo to bude dneska večer? Pati-

ence nebo Prudence? Jen doufá, že za dveřmi nejsou obě.

Jakmile zapadne slunce, každou chvíli se některá objeví pod

průhlednou záminkou a zdržuje ho. A člověk se jich pak těž-

ko dokáže zbavit.

Došel ke dveřím a prudce je otevřel. Byl však mile pře-

kvapen, když venku spatřil Hallie s čistým povlečením a ruč-

níky podpaží. Usmál se a opřel se o rám. „Ahoj Hallie.”

„Dobrý večer, pane – Ahoj, Trisi.” Neklidně se na něj dí-

vala.

„Nesu čisté ručníky,” řekla potichu. „Byla bych přišla

dřív, jenže na dveřích byla pořád cedulka, tak jsem myslela,

že spíte.”

„Teď už nespím.” Ustoupil stranou. „Pojďte dál. Zrovna

teď mi společnost přijde vhod.”

Hallie váhavě vstoupila dovnitř. „Donesu je do koupel-

ny. Také vám povléknu postel. Tetičky tvrdily, že se několik

dní nemohly dostat dovnitř a ustlat vám ji.” Rychle zamíři-

la do ložnice, avšak ve dveřích se zarazila. Postel byla ne-

tknutá. Přistoupil k ní zezadu, sklonil se k jejím vlasům

a vdechl jejich květinovou vůni. „Nespím v posteli,” řekl

a přejel očima po jemné křivce jejího krku.

Polekaně se otočila, protože nevěděla, že stojí těsně za ní.

Připadala mu náhle hrozně krásná. Jako by ho k ní přitaho-

vala nějaká neznámá síla.

„A kde tedy spíte?” zeptala se a nervózně polkla.

Pokrčil rameny a zblízka jí hleděl do tváře. „Kde se zrov-

na dá.”

„Připadáte mi unavený.”

Zavrtěl hlavou. „Kdepak. Právě jsem vstal. A jsem rád,

že jste tady. Mám hlad jako vlk.”

Vyvalila oči. „Vy máte hlad? Tetičky říkaly, že vůbec nic

nejíte.”

Odolával pokušení vztáhnout ruku a dotknout se jí, zo-

pakovat to, co se stalo onehdy večer u recepce. Dnes večer

mu však připadala nepřístupnější, víc vzdálená.

„Nejíte, nespíte. To mi nepřipadá zrovna nejzdravější.”

„Spím,” namítl. „Přes den. Jsem prostě noční pták. A jím,

když mám hlad, to už jsem vám přece říkal.”

Hallie znovu ztěžka polkla. „Noční pták? To znamená -”

Zarazila se a pak začala rychle urovnávat okraje povlečení,

které držela. „Nemáte rád – denní světlo.”

„Já vím, že je to trochu neobvyklé, ale už jsem si na tako-

vý denní rozvrh zvykl. Cítím se za tmy mnohem líp. Dou-

fám, že vám to nevadí.”

„Ne, kdepak! Vůbec ne. Nemám vám do toho co mluvit,

to je vaše věc.”

Vycítil, že je celá nesvá, a vztáhl ruku, aby ji vzal za paži,

ona se však jeho dotyku vyhnula a položila čisté prádlo na

stolek.

Tris si odkašlal. „Myslel jsem, jestli vám to nevadí kvůli

uklízení. Jestli chcete chodit uklízet později, tak klidně. Ne-

bo jen prostě nechte čisté prádlo za dveřmi.”

Chvíli proti sobě stáli bez jediného slova a dívali se na se-

be. Najednou měl pocit, jako by se mezi nimi vůbec nic ne-

stalo. Chová se k němu jako k úplně cizímu člověku, ne ja-

ko k muži, který ji před pár dny objímal.

„Asi – měla bych už jít,” vypravila ze sebe.

„Ne,” odpověděl Tris tiše. „Zůstaňte tu. Posaďte se.” Do-

šel k ní, vzal ji za ruku a dovedl ji k pohovce.

Pomalu si sedla. „Doufám, že se vám tu líbí.”

Přikývl a pak se kolem sebe rozhlédl. „Líbí se mi to tu.

Byl by z toho hezký byt.” Odmlčel se a pak si sedl na po-

hovku vedle ní. „Když jsem byl malý, pořád jsme se stěho-

vali. Cizí města, cizí domy. Nikdy to nebyl skutečný domov.”

„To pro vás muselo být těžké,” řekla Hallie.

„Vždycky poprvé v novém domě jsem byl celou noc

vzhůru a čekal jsem, že zpod postele vylezou strašidla. Mys-

lím, že tak jsem se naučil mít rád tmu.”

„Většina dětí se tmy bojí,” poznamenala Hallie.

„Není tak hrozná jako stálé stěhování a hledání nových

kamarádů.” Smutně se usmál. „Když jsem se cítil zvlášť osa-

mělý, vymýšlel jsem si strašidelné příběhy. Snažil jsem se,

abych vystrašil sám sebe co nejvíc, protože pak mi opravdo-

vý život tak hrozný nepřipadal. Zní to hrozně, co?”

Hallie zavrtěla hlavou. „Ani ne. Mnohé to vysvětluje.”

„O čem?”

„O vaší touze po soukromí. Někteří lidé jsou prostě rádi

sami. Já to chápu.”

Vzal ji za ruku a pohlédl jí do očí. „Jsou chvíle, kdy ne-

chci být sám,” řekl a pohrával si s jejími malými prsty.

„Ne,” řekla tiše a tváře jí zčervenaly.

„Hallie, co se děje? Vyděsil jsem vás, když jsem vás tuhle

v noci políbil?”

Odvrátila pohled a zavrtěla hlavou. „Jen jste mě překva-

pil, nic víc.”

„A chtěla byste, abych vás teď políbil znovu?”

Zavrtěla hlavou rozhodněji a vstala. „Myslím, že bude

lepší, když to neuděláte. Já se nemůžu… zaplést s hostem.”

„A pročpak?” zeptal se Tris.

„Protože hosté vždycky nakonec odjedou,” odpověděla.

„A vy máte odjet už zítra.”

Otočila se a rozběhla se ke dveřím. Tris jen stál a díval se

za ní. Dveře za ní zabouchly a Tris si povzdychl a sedl si

zpátky na pohovku. Zavrtěl hlavou a zamračil se.

Jestli si myslel, že ve vztahu s Hallie pokročil, pak se te-

dy krutě mýlil. Utekla odsud, jako by jí chtěl ublížit. Jak na

to jenom přišla?

„Co myslíš, že to je?” zeptala se Prudence s vykulenýma

očima.

Patience naklonila hlavu a prohlížela si bednu. „Je to vel-

ké asi jako rakev, sestřičko,” zašeptala hlasitě.

Hallie se na tetu otočila. „Pst. Prosím tě, žádná rakev to

není.” A pak se znovu obrátila k muži, který bednu přivezl

a teď jí podával průvodku.

„Prosím vás, co je v té bedně?”

Povytáhl obočí a pohlédl na ni. „Rakev,” odpověděl.

„Někdo tu umřel?”

Hallie se zděšeně zajíkla a užasle zamrkala. „To si snad

děláte legraci, ne?” zeptala se.

„Tady na tom papíru je, že to mám dovézt přímo nějaké-

mu panu Edwardu Tristanovi hned po západu slunce a ani

o minutu dřív.” Vzhlédl k obloze a pak mrkl na hodinky. „To

je zrovna teď, ne? Kam to mám dát?”

„To nechápu,” zavrtěla Hallie hlavou. „Proč by si pan Tri-

stan objednával rakev?”

Za ní se ozvalo dvojí mlasknutí. Ohlédla se a varovně se

na tety podívala. Zatvářily se uraženě.

Muž se znovu podíval na papír. „On si jí neobjednal,” ře-

kl. „Objednala mu jí nějaká L. Darmanová z New Yorku.”

„Kdo je to?”

Muž se na ni netrpělivě podíval. „Nevím, možná majitelka

pohřebního ústavu. Koukněte, mám ještě plný auto zboží,

který musím dneska večer rozvézt. Mohla byste se mě přestat

vyptávat a radši mi řekla, kde toho pana Tristana najdu?”

„Já vás tam zavedu,” nabídla se Prudence přeochotně.

„A já vám pomůžu s tou rakví,” přidala se Patience.

V tu chvíli se přihnal pan Knoblock a zvědavě se díval, co

se děje před domem. Utřel si nos a narovnal si kravatu. „Ne-

ní to náhodou rakev?” zeptal se. Tetičky sebou škubly

a uskočily. „Vypadá to jako rakev. Slečno Tylerová, proč jste

si objednala rakev? Tajíte nám něco? Neobjevil se náhodou

už Nicholas Tyler?”

Hallie zaskřípala zuby a rukou naznačila řidiči, aby mlčel.

„Ne, pane Knoblocku, netajím před vámi nic. A tohle není

žádná rakev. Je to – nový prádelník nahoru do pokoje.”

„Opravdu mi to připadá jako rakev,” trval na svém.

„Pane Knoblocku, myslím, že vaši přátelé už odešli na

hřbitov. Jestli si nepospíšíte, mohl byste o něco přijít – třeba

o setkání s upírem.”

Seběhl po schodech dolů a podezíravě si měřil bednu.

Pak se obrátil a upřel na Hallie zbožňující pohled.

„Dnes ráno byl borůvkový koláč trochu vysušený, ale

stejně mi chutnal. Napadlo mě, že vám to řeknu. A v té res-

tauraci, co jste mi doporučila, neměli játra. Je nutné, aby

člověk měl pravidelný přísun železa. A říkal jsem vám pře-

ce, abyste mi říkala Newtone.”

Hallie se přinutila k úsměvu. „Děkuju za připomínky,

Newtone. Teď byste si ale měl vážně pospíšit. Nerada bych,

abyste něco důležitého zmeškal.”

Dívala se, jak se Newton rozběhl k silnici. Vzdychla a ob-

rátila se k tetičkám. „A vy dvě tu zůstanete a ani se nehne-

te,” nařídila jim. „Já tady pánovi ukážu, kam má dát tu ra…

tu bednu.” Obrátila se k muži, který naložil bednu na vozík

a vydal se za ní. Musel jet pomalu, protože pěšinka byla úz-

ká a Hallie ho musela dovést až ke dveřím. Tentokrát na kli-

ce žádná cedulka nevisela. Zaklepala a Tris vzápětí otevřel.

Shrnul si dlouhé tmavé vlasy z očí a mžoural na ni zpoza

kovových brýlí. Tentokrát byl úplně oblečený, na rozdíl od

její minulé návštěvy. Byl opět celý v černém. „Hallie! Zrov-

na jsem na vás myslel. Pojdte dál.”

Rozpačitě přešlápla a ustoupila. „Něco… něco vám při-

šlo,” řekla tiše. „Já musím zpátky.”

„Počkejte,” řekl a popadl ji za ruku. „Chvíli tu přece mů-

žete zůstat. Pojďte dál.” A vtáhl ji skoro proti její vůli do-

vnitř. Snažila se trochu vzepřít, byla však jako chycená

v pasti.

Vtom si všiml muže s bednou a překvapeně povytáhl

obočí. „Co si přejete?”

„Vy jste pan Edward Tristan?” zeptal se muž.

Tris přikývl a muž mu strčil pod nos průvodku. „Tady to

podepište,” ukázal prstem. Tris pohlédl na bednu. „Co je to?”

Muž dovezl bednu až těsně ke dveřím a pak ji vsunul do-

vnitř. „Zeptejte se tady paní. Ta všechno ví.” Zavřel za se-

bou dveře a nechal Trise a Hallie o samotě.

„Proč to neotevřete?” zeptala se Hallie tiše.

Tris přistoupil k bedně a přejel rukou po hraně. „Je to za-

tlučené hřebíky.”

„Donesu kleště.” Hallie se rozběhla do prázdného poko-

je a za chvilku byla zpátky. Tristan si chvíli bednu prohlížel,

pak vzal kleště a začal vytahovat hřebíky.

„Je to od nějaké L. Darmanové,” oznámila mu Hallie.

Tristan se zasmál. „Louise. To by mohla být nějaká legra-

ce.”

Víko bedny odskočilo a Tris sundal karton, pod kterým se

objevila naleštěná mahagonová – v Hallii by se krve nedo-

řezal.

„To je rakev,” vydechla.

„Jo,” zašklebil se Tris vesele. „Už to tak vypadá.” Sáhl do

bedny a rakev otevřel. „Je vyložená saténem. Pěkná, že ano.

Vypadá pohodlně, nezdá se vám?” Otočil se k Hallie. Jeho

jindy vážné oči teď vesele jiskřily. Začal rozebírat bednu,

dokud rakev nestála na podlaze v celé své kráse. Tris pohla-

dil hladké víko. „Krásná. Taková klasická, viďte?”

Hallie neklidně přešlápla a pak s hrůzou pozorovala, jak

si stoupl do rakve a lehl si. Dokonce zkřížil ruce na prsou.

„Zavřete víko,” řekl.

Leknutím se zajíkla. „Cože?” Ustoupila a zavrtěla hla-

vou. „Ne!”

„Ale Hallie. Rád bych si zkusil, jaké to je. Jen na chvilku,

ano?”

Hallie zamířila ke dveřím. „Rozhodně ne! Budu vám

uklízet, nosit jídlo, ale nebudu vás – ukládat na noc – nebo

na den nebo jak vlastně!”

Tris vyskočil z rakve a rozběhl se za ní. „Hallie, vždyť je

to jen obyčejná rakev. Copak nemáte smysl pro humor?”

Zastavila se, založila si ruce na prsou a pak se k němu oto-

čila. To tedy přesahuje všechny meze!

„Jste tu jako host a do vašich soukromých záležitostí mi nic

není. Jestli chcete spát v rakvi nebo vést…” Zhluboka se na-

dechla. „Nebo žít jinak než ostatní, je to vaše věc, ne moje.”

Otevřela ústa, aby mu řekla to, co se mu neodvážila říct

minule. Náhle jí však představa, že by vyslovila slovo upír,

připadala hrozně směšná. Ten člověk je stejný jako ona sa-

ma, i když má v pokoji rakev.

„Už musím jít,” zašeptala. „Mám spoustu práce.”

Ještě naposledy mrkla na rakev a vyběhla ze dveří. Čím

dřív se ho zbaví, tím dřív se zase vzpamatuje. Venku se za-

stavila a otočila se zpátky.

„Zítra před polednem byste měl uvolnit pokoj. Stačí,

když zavoláte a řeknete mi, kdy chcete zaplatit.”

„Nehodlám odjet,” řekl Tris.

Hallie se zarazila. „Cože?”

Povytáhl obočí. „Říkám, že nehodlám odjet. Rozhodl

jsem se, že tu ještě zůstanu. Nejmíň do konce měsíce. Mož-

ná na neurčito. Nevadí vám to?”

Těžce polkla. „Ne! Myslím – ano.”

„Tak co? Ano nebo ne?”

Hallie cítila, jak pod jeho pohledem rudne.

„Ne,” zašeptala, protože jí bylo jasné, že by bylo hloupé

ho odmítnout. „Vůbec mi to nevadí.”

Otočila se a vydala se k penziónu. V půli cesty se zarazi-

la a zamířila zpátky. Po několika krocích si to však rozmys-

lela.

Co se bude trápit tím, jestli je Edward Tristan upír nebo

normální člověk? Nebo jestli tu zůstane třeba do Vánoc?

Odteďka se mu bude vyhýbat na sto honů. A čisté prádlo

mu bude opravdu nechávat přede dveřmi.

PÁTÁ KAPITOLA

Tris za sebou zavřel dveře právě ve chvíli, kdy za obzorem

mizely poslední sluneční paprsky. Na to, že je říjen, se uděla-

lo neobvykle teplo a od útesu vál teplý vánek. Poslední tři dny

pracoval téměř nepřetržitě a teď se rozhodl, že se konečně

pořádně vyspí. Spal od šesti od rána do šesti do večera – dva-

náct hodin hlubokého bezesného spánku. Zdvihl ruce nad

hlavu a protáhl se. Byl krásně odpočatý a hladový jako med-

věd po zimním spánku. Teď se potřebuje najíst a strávit chvil-

ku s Hallie Tylerovou. Začal se postupně dostávat z izolace

a také čím dál méně chodil na jídlo k Earlovi.

Neviděl Hallie od té doby, co dostal rakev. Ta Louisa ma

tedy nápady – poslat mu takový morbidní dar. Asi jí neměl

říkat, o čem jeho nová kniha bude. Jenže Louisa je v neu-

stálém styku s nakladatelem a oba musí vědět, jak jde Tri-

sovi práce od ruky. Také jim musí sdělit, že v Egg Harbor zů-

stane déle, než zamýšlel. Ale nemusí jim říkat nic

o nadcházejícím festivalu upírů.

Občas se zmínil o šílenství, které se zmocnilo malého pří-

mořského městečka. Earl mu každý večer sděloval, co sa

přes den stalo. Louisa byla nadšená, jako by jí Tris řekl, že

právě získal Pulitzerovu cenu.

Je pravda, že o tom s ním Louisa už také mluvila, Trisovi

však bylo celkem jedno, jestli jeho práce bude nějak oceně-

na. Tohle nechával na své manažerce a nakladateli. A ti by ur-

čitě skočili po takovém soustu, jako je festival upírů a slavný

autor hororů v jednom městě – to by byla reklama pro jeho

novou knihu! Tris jí však nezavolal, protože nebude kvůli ně-

jakým novinářským tlachům riskovat svůj klid, který potře-

buje, aby knihu dokončil. Ještě důležitější však je, aby měl do-

statek času připravit Hallie na to, že je Tristan Montgomery.

Po jejich posledním setkání si není jistý, jak si u ní vlastně sto-

jí. Nejprve mu připadalo, že ji přitahuje, teď se to však zřej-

mě změnilo v pravý opak. Takže se musí pokusit vrátit všech-

no do starých kolejí. Musí ji přesvědčit, že si nejsou zcela

lhostejní – jinak ze sebe udělá úplného pitomce.

Tris zamířil k penziónu a cestou si potichu pískal. Mohl by

ji pozvat na večeři. Nebo by se mohli jít projít po městě. Ne-

bo by si mohli zajít do místní kavárničky na skleničku. Je mu

jedno, co budou dělat, jen když s ní bude co nejdéle. Když

však zahnul za roh, spatřil Hallie, jak se baví s cizím mužem.

Tris ustoupil zpátky do stínu stromů a pozoroval je. Hal-

lie měla na sobě staré vybledlé džíny, vytahanou mikinu

a zablácené holiny. Přejel očima po jejím štíhlém těle, za-

stavil na měkké křivce ňader a oblých bocích. Nevědomky

sevřel ruce v pěst.

Rychle shrabovala listí na malé hromádky, které byly ro-

zeseté po celém trávníku. Její společník, oblečený v tvído-

vém sportovním saku, také hrabal. Nemotorně poskakoval

vedle Hallie, táhl velký igelitový pytel plný listí a neustále

něco vykládal.

Trise při pohledu na tu téměř rodinnou idylku zaplavila

vlna žárlivosti. Muž se k Hallie choval nesmírně pozorně,

chodil za ní sem a tam jako ocásek a upíral na ni zbožňující

pohled. Hallie na něj každou chvilku pohlédla a obdařila ho

nesmělým úsměvem, což Trisovu žárlivost ještě zvětšovalo.

Přesně takhle se na něj usmála už mnohokrát a on přes-

ně věděl, jaký účinek takový úsměv může na muže mít. Jen-

že on nedovolí, aby to došlo tak daleko. Vystoupil ze stínu

a jakoby nic došel až k nim. Musí zjistit, jakou roli ten chlap

v Halliině životě hraje.

„Nejlepší by bylo ty listy rozsekat a použít je jako hnoji-

vo,” říkal právě ten chlapík, když Tris přišel blíž. „Je to eko-

logické. A ty růže na zimu přikryjete, ne? Jinak by mohly

zmrznout.”

Vtom si Hallie všimla Trise. S úlevou se usmála. „Pane

Tristane!”

Muž se otočil jako na obrtlíku a mžoural na Trise skrze

tlustá skla brýlí. Vytáhl z kapsy kapesník a vysmrkal se. „Vy

jste pan Tristan?” zeptal se s vykulenýma očima.

Tris se zamračil a tázavě se na Hallie podíval. „Ano,” při-

kývl váhavě.

Muž na něj civěl, jako by si prohlížel pod mikroskopem

novou formu života. „Už jsem o vás slyšel,” řekl opatrně.

„Pane Tristane, tohle je pan Knoblock. Bydlí také tady

v penziónu. Zajímá se o upíry.”

„Newton Knoblock,” představil se muž a podával mu ru-

ku. „Jsem předseda organizace pro výzkum upírů. Máme

členy po celém světě.”

Tris se ani nepohnul, jen se na podivného mužíka usmál

a maličko se uklonil. „Těší mě.”

Newton svraštil obočí a prohlížel si Trise ještě pozorněji.

„Neviděli jsme se už někde?” zeptal se. „Připadáte mi po-

vědomý. A já si obličeje pamatuju, viďte, Hallie.”

Tris se od něj odvrátil a pohlédl přes útes na otevřené mo-

ře. Jestli se Newton zajímá o upíry, pak je téměř jisté, že če-

tl alespoň nějakou jeho knihu. Tris zvažoval, jakou má na-

ději, že zmizí, než si Newton vzpomene, kde ho viděl, pak si

však řekl, že mluvit s Hallie za ten risk stojí. A kromě toho

mu Newton Knoblock nepřipadá nijak zvlášť bystrý. Navíc

má velmi silné brýle.

„Kdybyste dovolil, pane Knoblocku, potřeboval bych

mluvit se slečnou Tylerovou.” Tris přistoupil k Hallie, vzal ji

za loket a táhl ji za sebou. Když zašli za roh, pustil ji a Hal-

lie si oddychla. Stáhla si velké kožené rukavice a pohlédla

směrem k Newtonovi.

„Díky, že jste mě vysvobodil.”

„Nepřipadalo mi, že byste potřebovala vysvobozovat,”

odpověděl Tris tiše a zblízka pozoroval její hezkou tvář

a jasné zelené oči.

Hallie se vesele usmála a Trisem projela vlna žhavé touhy.

„Newton tu hledá mého strýce Nicholase. Myslí si, že

když se na mě přilepí, tak mě přistihne, jak strýčkovi pomá-

hám upláchnout.”

„Myslím, že se na vás přilepil ze zcela jiného důvodu,”

poznamenal Tris. „Ten chlap je do vás blázen.”

Hallie mu pohlédla do očí. „Cože?” Pak sklopila hlavu

a očistila si dlaně. „A proč si to myslíte?”

Tris se natáhl a pohladil ji po ruce. „Řekněme, že ty pří-

znaky znám. Poslyšte, Hallie, určitě přece víte, že se mužům

líbíte.”

Hallie se dlouze nadechla. „Poslyšte, pane Tristane -”

„Trisi,” skočil jí do řeči. „A jestli mi zase chcete vykládat,

že se nemůžete zaplést s hostem, tak to si klidně odpusťte.”

„I když je to pravda?” zeptala se Hallie vyzývavě.

Vzal ji za paže, přitáhl ji k sobě a pak ji políbil. V první

chvíli ztuhla, pak se však uvolnila.

„Není to pravda,” zašeptal s ústy těsně u jejích rtů. „A ty

to víš.”

„Ne,” vydechla a vyděšeně na něj pohlédla. „Asi ne.”

Ušklíbl se. „Proč se pořád tak hrozně snažíš nebrat na vě-

domí, co se mezi námi děje? Proč to pořád nechceš uznat?”

Poděšeně se od něj odtáhla. „Nevím, co myslíte.”

„Tak já tě tedy nepřitahuju?” zeptal se. „A byla bys rad-

ši, kdybych se od tebe držel dál?”

„Ano,” zašeptala a sklopila oči.

Tris zavrtěl hlavou. Páni, ta je ale umíněná! „Já se od te-

be můžu držet dál, ale ty ode mě ne, Hallie.”

Zarazila se a pobouřeně na něj pohlédla. „Vy arogantní

samolibý -”

Položil jí prst na ústa, aby ji zarazil. „Tak už si to přiznej.

I když se snažíš, stejně nemůžeš popřít, že tě přitahuju.”

„Nepřitahujete!” vykřikla.

Zasmál se a vzal ji za bradu, aby jí mohl pohlédnout do

očí. „Vážně? Tak to se ti o nás dvou v noci nezdá, co? Ne-

vzrušuje tě, když se tě dotknu. A byla bys radši, kdybych tě

nepolíbil.”

„Přesně tak,” řekla tiše. „Když to chcete polopatě, máte to

mít. V noci se mi o nás dvou nezdá, byla bych radši, kdybys-

te se mě nedotýkal, a radši bych políbila leklou rybu než vás.”

Tris ji přitáhl ještě blíž a znovu ji zlehka políbil. „Nevě-

řím ti ani slovo,” zašeptal. „A řekl bych, že líbám mnohem

líp než leklá ryba. A ty to moc dobře víš.”

Najednou ji pustil tak rychle, až zavrávorala a podlomila

se jí kolena. Hned se však vzpamatovala. „Pane Tristane,

nechte mě na pokoji,” řekla varovně.

„To má být výhrůžka?” zeptal se. „Jestli ano, pak já va-

ruju tebe, aby ses ode mě držela dál. Jestli to dokážeš.”

Povýšeně se na něj podívala a opovržlivě se usmála.

„Uvidíme.”

Tris pokrčil rameny. „Dobrá.” Na Hallie stojí za to si po-

čkat.

Hallie si stáhla zahradnické rukavice a hodila je na stůl

vedle dveří. Pak si zula zablácené holínky. Jedna jí vypadla

z ruky a umazala čistou podlahu. Hallie tiše zaklela a natáhla

se po ní, po naleštěné podlaze však uklouzla a padla na záda.

Zůstala rezignovaně ležet a upřela oči do stropu. V du-

chu ještě Edwarda Tristana počastovala několika ne právě

lichotivými přívlastky. „Tak on si myslí, že bez něj nemůžu

být! Co si o sobě, sakra, myslí?”

„Slečno Tylerová, nestalo se vám nic?”

Hallie se opřela o lokty a spatřila Newtona Knoblocka,

jak na ni překvapeně hledí zpoza pohovky. Pošoupl si brýle

a popotáhl. Hallie cítila, jak rozpaky rudne, a snažila se co

nejrychleji vstát.

„Ne, pane Knoblocku, nic mi není.”

„Newtone,” opravil ji.

„Newtone,” opakovala Hallie poslušně. „Myslela jsem,

že jste někde se svými přáteli.”

„Rozhodl jsem se, že tu zůstanu a něco si přečtu,” zdvihl

tlustou knihu, kterou držel v ruce. „Práce na hřbitově mě dost

vyčerpává. A chci si s vámi promluvit o tom panu Tristanovi.”

Hallie zdvihla ruku na protest a zavrtěla hlavou.

„O panu Tristanovi už nechci slyšet ani slovo. Mám ho

dost.”

Newton oběhl pohovku a zakopl o předložku. Zavrávo-

ral a zhluboka se nadechl.

„Něco se mi na něm nelíbí. Myslím, že byste se od něj mě-

la držet co nejdál. Mohl by být…”

Hallie čekala, co řekne, i když to věděla už dopředu. Te-

tičky mu už určitě stihly vyslepičit ten drb o upírovi. A New-

ton už to nejspíš řekl všem svým přátelům.

„Nebezpečný,” vypravil ze sebe Newton.

„Nebezpečný?”

„Troufám si říct, že takový muž nikdy neocení ženu jako

vy. Ženu tak laskavou a citlivou. Jen by vás využil a pak za-

hodil jako zmačkaný papír.”

Hallie rychle vstala a poklepala Newtona po rameni. „Pa-

ne Knoblocku, o mě se bát nemusíte. Já se o sebe dokážu po-

starat sama.”

„Možná mu ale nedokážete odolat,” řekl Newton. „Muž

jako pan Tristan člověka ovlivní raz dva.”

Zvídavě se na něj podívala. „Nemluvily s vámi náhodou

o panu Tristanovi tetičky?”

Newton rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Zapřísahaly

mě, abych to nikomu neříkal, a hlavně ne vám. Bohužel

jsem asi porušil slovo. Jenže já se vás jen pokouším zachrá-

nit. Mám vás rád a nerad bych, aby se vám něco stalo.”

Hallie zvedla holiny a postavila je na rohožku vedle dve-

ří. „Tak vy si myslíte, že pan Tristan je upír?” zeptala se na-

oko lhostejně.

Newton nakrabatil tvář a chvíli otázku zvažoval.

„Nejsem si stoprocentně jist,” řekl nakonec. „Mé druhé

já mi našeptává, že není. Jenže upíři jsou velmi mazaní. Spo-

léhají na to, že v našem světě přežijí hlavně lstí. Kdybych se

v panu Tristanovi mýlil, byla byste ve smrtelném nebezpečí.

Zdá se, že se mu velmi líbíte. A panny jsou pro upíry ob-

zvlášť přitažlivé.”

Hallie se kousla do spodního rtu, aby se nezačala smát.

Nejdřív tety a teď pan Knoblock. Copak se tak opravdu cho-

vá? Nebo snad má na čele vypálené obrovské P? Proč si kaž-

dý myslí, že je panna? Jistě, už dlouho s nikým nic neměla,

ale určitě si svou zkušenost nevymyslela!

„Myslím, že v tomhle si s panem Tristanem nemusíme dě-

lat žádné starosti,” řekla.

„Ne, to nemusím,” zavrtěl hlavou Newton a vypnul prsa.

„Protože jsem tu já, abych vás ochránil. Budu s vámi ve dne

v noci. Nedovolím, aby vám někdo ublížil.”

„To vážně není nutné, pane Knoblocku.”

„Ale je,” trval na svém. „A mně to vůbec nevadí. Jsem

s vámi rád, Hallie.”

Hallie se donutila k úsměvu. „Jenže máte tolik práce. Co

vaši přátelé a výzkum upírů? A strýc Nicholas na vás určitě

někde čeká. Možná byste mi mohl říct, na co si mám dávat

pozor. A slibuju, že kdyby se mi něco zdálo podezřelé, hned

za vámi přijdu a řeknu vám to.”

Rozhodně zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že pak by už mohlo být pozdě. Nestrpím,

abyste se vystavovala takovému nebezpečí.”

„Dobře,” řekla Hallie. „Tak tedy řekněme, že mezi námi

je upír. Jak se ho můžu zbavit?”

Newtonovi zazářily oči. „Vy chcete, abych vám poradil?”

zeptal se nadšeně.

Hallie přikývla a pak zamířila k recepčnímu pultu, aby si

přečetla vzkazy. Newton šel v patách za ní.

„Je několik způsobů,” začal. „Můžete upírovi useknout

hlavu rýčem, který patří buď hrobníkovi nebo kostelníko-

vi.”

Hallie se při té představě otřásla. I když by Trise vzala rý-

čem po hlavě s největší radostí, nechce ho přece zabít.

„To asi bohužel nepůjde,” zavrtěla hlavou. „Mám rýč ze

železářství v Bangoru. A tady u nás není ani hrobník, ani

kostelník.”

„No, pak mu můžete propíchnout srdce osikovým kůlem,”

navrhl Newton. „Samozřejmě to můžu klidně udělat za vás.

Taková jemná žena jako vy by stejně asi neměla tolik síly.”

Hallie zavrtěla hlavou. „Tohle se mi taky moc nelíbí. Ne-

máte ještě jiný návrh? Abych k tomu nemusela použít za-

hradnické nářadí?”

„A co takhle upálit?”

Hallie znovu zavrtěla hlavou. „Něco trochu méně kruté-

ho a jednoduššího.”

„No, pak ještě zbývá možnost s ponožkou,” řekl Newton

bez nadšení. Hallie pochopila, že téhle metodě moc nevěří.

Nejradši by se vrhl na Trise s osikovým kůlem sám. Usmála

se tomu.

„Jenže to na každého upíra nezabírá,” dodal Newton.

„S ponožkou?” zeptala se Hallie. „To by se mi možná

mohlo zamlouvat.

„Musíte upírovi ukrást levou ponožku,” vysvětloval

Newton tiše. „Pak ji naplníte hlínou nebo prachem z jeho

hrobu. Pak jdete za město a hodíte ji do řeky.”

„Tady řeka není. Nestačil by oceán?”

Newton pokrčil rameny. „Mohl by. Někde to zkusím na-

jít.”

„A stačil by jakýkoli hrob?”

Newton si třel bradu a dlouho zamyšleně mlčel. „Obá-

vám se, že to musí být hlína z hrobu pana Tristana.”

„Hmm, v tom bude asi potíž. Nevím, jestli vůbec nějaký

hrob má.”

„Ale má rakev,” opáčil Newton.

„Díky, tetičky,” zabručela si Hallie pod vousy.

„Utrhněte kousek látky, kterou je rakev vystlaná, a dejte

ji do ponožky. V podstatě to bude stejné jako hlína z hro-

bu.”

Hallie se natáhla přes recepční pult a znovu poklepala

Newtonovi po rameni. „Děkuju za rady, Newtone. Oceňuju

vaši starostlivost. Myslím ale, že teď už to s panem Trista-

nem nějak zvládnu sama.”

Newton popotáhl. „Myslíte?”

„Určitě,” kývla Hallie. „A teď byste měl asi najít své přá-

tele, ne? Co si bez svého předsedy počnou? A já se musím

pustit do práce.”

Newton přikývl, pak popadl knihu a zamířil ke dveřím.

Když se za ním zavřely, Hallie si s úlevou oddychla. Pak vza-

la knihu hostů a štos vzkazů a vydala se hledat tety. Její varo-

vání, aby nešířily o Trisovi klepy, se zřejmě minulo účinkem.

Našla je obě v sušárně za kuchyní. Dříve to byl malířský

salónek, teď tu však stála pračka a sušička, žehlící prkno, by-

ly tu natažené šňůry a v policích leželo čisté prádlo. Tety

skládaly prostěradla a o něčem si povídaly.

Hallie je chvíli pozorovala a nakonec se rozhodla, že ne-

bude mrhat energií a tety nechá na pokoji. A po tom posled-

ním výstupu musí na toho chlapa co nejdřív zapomenout.

„Hallie, ty jsi tady!” vykřikla Prudence, když náhodou

vzhlédla od práce. „Povlečení na postele už máme skoro ho-

tové a ručníky už jsou uklizené. A musíme se sestrou na rad-

nici. Dneska večer máme zkoušku našeho velkolepého

představení.”

„Tak běžte,” mávla Hallie rukou. „Já to dodělám za vás.”

Usmály se a pohlédly na sebe a potom vyběhly ze sušár-

ny. Uprostřed kuchyně se Patience zastavila a otočila se

k Hallie.

„Zapomněla jsem ti říct, že včera večer se tu zastavil pan

Tristan, jestli mu můžeme vyprat prádlo.”

Hallie povytáhla obočí. „A co jste mu řekly?”

„Jeho prádlo je už v sušičce. Až bude suché, buď tak hod-

ná, slož ho a dones mu ho, ano?”

Hallie se silou vůle usmála a kývla. Patience se rychle ob-

rátila a spěchala za sestrou. Hallie si sedla ke stolu, otevře-

la knihu hostů a začala pečlivě pročítat vzkazy.

V hlavě jí však pořád strašila Newtonova slova. Za chví-

li vstala a vešla do sušárny. Před sušičkou stál prázdný koš

na prádlo. Hallie otevřela sušičku, aby vyndala Trisovo prá-

dlo. Všechno bylo suché, takže ho naházela do koše. Pak koš

popadla a donesla ke stolu.

Trisovo prádlo bylo skoro všechno černé. Černé džíny, ro-

láky a košile. Jak každý kousek skládala a uhlazovala, za-

plavil ji zvláštní pocit, jako by ji k Trisovi něco poutalo, ja-

ko by tu byl s ní.

Hallie vzala košili a přitiskla si ji k nosu, jestli neucítí as-

poň slabý závan jeho kolínské. Zavřela oči a zhluboka se na-

dechla, pak se usmála, protože vůni zachytila.

Pečlivě košili složila a položila ji na úhlednou hromádku.

Pak znovu sáhla do košíku. Málem přestala dýchat, když vy-

táhla černé trenýrky s drobným červeným vzorečkem. Dr-

žela je před sebou a snažila se představit Trise jen v nich.

Honem tu představu zahnala, rychle trenýrky složila

a znovu sáhla do košíku. Tentokrát vytáhla černou ponožku.

Dívala se na ni a začala se usmívat.

„Levá ponožka upíra,” zašeptala a prohlížela si ji. „Jenže

je tahle pravá nebo levá?” zabručela.

Hallie zalovila v košíku a našla dalších jedenáct úplně

stejných ponožek. Rozložila je před sebe na stůl. „Jak asi

mám poznat, které jsou ty levé?”

Dlouho nad tím přemýšlela, nakonec však všechny po-

padla a rychle zamířila do ložnice. Schová je tu všechny, do-

kud se nerozhodne, jaké další kroky v téhle záležitosti pod-

nikne.

Strčila ponožky do prádelníku, zavřela ho a spokojeně se

usmála. Ať už je pan Tristan upír nebo obyčejný člověk,

Hallie se všemožně vynasnaží, aby mu odolala. A nebude to

lehké, protože nad ní má velkou moc. A až odjede z Egg

Harbor, pukne jí z toho srdce.

„Co se to se mnou jenom děje?”

Hallie se posadila na posteli, zasténala a rukama si při-

kryla obličej. Měla znovu ten samý sen, který se jí zdá po-

každé, jakmile usne.

S tichým nadáváním se vymotala z deky a urovnala si

noční košili, vyhrnutou až k bokům. Zdálo se jí, že v ložnici

je hrozné vedro, a na čele jí stál pot. Vylezla z postele a do-

šla k radiátoru. Čekala, že bude úplně rozpálený, když se ho

však dotkla, byl studený jako led.

Začala se ovívat rukou a došla k posteli. Tyhle sny o mu-

ži, kterého nemůže mít, musí přestat. Nepotřebuje ho!

Když už se jí konečně podaří vyhnat si ho z hlavy? Jakou

podivnou mocí ji ovládá? Hallie se zarazila a prohrábla si

rukou vlasy. Pomalu se otočila a doběhla k prádelníku. Tri-

sovy ponožky byly přesně tam, kam je schovala. Hallie jed-

nu vytáhla a pak prádelník zavřela.

V celém domě bylo ticho a tma. Hallie si natáhla holiny

a bundu. Hodiny začaly odbíjet celou a Hallie potichu počí-

tala. Půlnoc. Nemohla si vybrat vhodnější dobu. Sáhla na

polici pro baterku a otevřela dveře.

Kdy vyšla na verandu, ovanul ji studený vítr od oceánu.

Zahnula za roh penziónu a pak si snažila vzpomenout, na

kterém místě v zahradě s Trisem naposledy stála.

Došla tam, sehnula se a nabrala plnou hrst hlíny. Pečlivě

ji nacpala do ponožky.

„Není to sice z upírova hrobu, ale je to to nejlepší, co teď

můžu sehnat,” zabručela.

Rozsvítila baterku a vydala se k útesu. Stejně si za tohle

všechno může sama. Kdyby Edwardu Tristanovi řekla, aby

odjel, možná by teď spala mnohem klidněji. Jenže hloupě

souhlasila, aby tu zůstal.

Opravdu to bylo jen pro peníze? Nebo to udělala z jiné-

ho důvodu, který si sama nechce přiznat? Jistě, líbí se jí, jen-

že se jí to nějak vymklo z rukou. Od té doby, co je tady, se

ani jednou pořádně nevyspala.

„Já za to přece nemůžu,” zakňourala, když došla až na

kraj útesu. „To on má takový vliv na me.”

V ruce držela ponožku naplněnou hlínou. Pak se napřáh-

la a jediným pohybem ji hodila z útesu do příboje dole.

Ustoupila od skalnatého okraje, zavřela oči a v duchu se po-

modlila. „Edwarde .Tristane, zmiz z mých snů. A z mého ži-

vota taky.”

Celá roztřesená se obrátila a zamířila domů. Vtom se jí

však do cesty postavil vysoký stín. Popadl ji za ramena a po-

hlédl jí do obličeje.

„Ahoj Hallie,” řekl Tris. „Co tu děláš takhle pozdě v no-

ci?”

Hallie se zastavilo srdce a vzápětí jí začalo bít až v krku.

Roztřásla se ještě víc. Tak ta ponožka zřejmě zabrala asi tak

na tři vteřiny. Za takových okolností by jí nestačilo ani ně-

kolik tisíc ponožek.

Snažila se z jeho sevření vykroutit. „Ne-nemohla jsem

spát,” řekla a přitáhla si bundu víc k tělu.

„Zdálo se ti o mně?” trápil ji.

„Bylo mi zle,” odpověděla. „A co tu děláte vy?”

„Stavěl jsem se v penziónu a hledal jsem tě,” vysvětloval.

Pak se sehnul pro lucernu a posvítil jí do obličeje. „Myslel

jsem, že bys ještě mohla být vzhůru.”

Na oplátku mu posvítila do obličeje baterkou. „Vy jste

mě hledal?”

„No, vlastně jsem hledal tety, jenže už šly spát.”

„Tety? A co jste jim chtěl?”

Tris svraštil obočí pak zavrtěl hlavou. „Stala se mi tako-

vá divná věc. Včera jsem je požádal, aby mi vypraly prádlo,

a dneska jsem před dveřmi našel koš s vypraným prádlem,

jenže chybí všechny ponožky.”

„Ponožky?” polkla těžce Hallie.

„Jo. Chtěl jsem se zeptat, co s nimi udělaly.”

Hallie rozpačitě přešlápla, odvrátila se od něj a sedla si

na velký balvan.

„Já to zjistím. Tety už občas zapomínají. Nejspíš je asi za-

pomněly dát do košíku.”

„Děkuju,” řekl. Sedl si vedle ní na balvan a lucernu po-

stavil mezi ně.

„Tak, proč jste vlastně tady?” Pokradmu se na něj podí-

vala ve snaze vyčíst něco z jeho výrazu. Na tvář mu dopa-

dalo světlo lucerny a Hallie si všimla, že se spokojeně usmí-

vá. „Vy si myslíte, že jsem tady, protože jsem věděla, že sem

přijdete?” zeptala se nevěřícně.

„A je to pravda?”

„Žasnu nad tím, jak jste ješitný. Nemohla jsem spát. Po-

třebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.”

„Říkala jsi, že se ode mě budeš držet dál,” prohodil Tris.

„Nebo jsem to jen špatně pochopil?”

Hallie vstala, dala si ruce v bok a podívala se na něj. „By-

la jsem tu dřív než vy.”

„Čekala jsi na mě,” dobíral si ji.

„To vy za mnou pořád chodíte! Já jsem sem přišla, proto-

že jsem chtěla být sama.”

„Teď už ale sama nejsi.”

„Tak proč neodejdete?”

Jako by ji ani neslyšel. Zavrtěl hlavou a potichu se za-

smál. „Hallie, ty jsi ta nejtvrdohlavější ženská, jakou jsem

kdy viděl,” řekl.

Hallie na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. „Proto-

že odmítám podlehnout vašemu šarmu?”

„Hallie, musíš přece vědět, že mezi námi něco je.”

„Nic mezi námi není!”

Natáhl se a popadl ji za ruku. „Ale je. Vždycky, když se

tě dotknu, vidím ti to na očích.”

Hallie se mu vytrhla a strčila si ruku do kapsy. Zaťala ji

v pěst, dokud nepřestala cítit teplo, které vyvolal jeho do-

tek. „To je tou vaší kolínskou. Slzí mi z ní oči.”

„Proč nám nedáš možnost? Vždyť ani nevíš, jak by to

s námi dopadlo. Copak nejsi ani trochu zvědavá, co by se

stalo?”

„Vím přesně, co by se stalo,” odsekla Hallie. „A nijak po

tom netoužím.”

„Čeho se bojíš?” zeptal se.

Beze slova se na něj podívala.

„Hallie, poslyš,” zašeptal, „popovídáme si o tom, ano?”

Zhluboka se nadechla. Copak to má smysl?

„Jsem sama už hodně dlouho,” řekla. „A líbí se mi to.”

Natáhl se a přejel jí dlaní po paži. „Hallie, nemusíš mi vy-

světlovat, jaké to je, být sám. Jsem sám od dětství.”

„Jsem zvyklá dělat a vyřizovat si všechno sama,” vysvět-

lovala. „Když mi bylo osmnáct, zemřel mi otec, a maminka

o rok později. Odkázali mi dost peněz, abych mohla studo-

vat na vysoké škole v Bostonu a přitom si nechat dům a sta-

rat se o tetičky. Jenže za šest let byly peníze pryč. Dlužila

jsem daně za dva roky a dům potřeboval opravit, tak jsem

se sem vrátila, abych si vydělala na živobytí.”

„A vzdala ses života ve velkém městě. A muže, kterého

sis chtěla vzít.”

„Chtěla jsem se sem vrátit,” namítla. „Tohle je všechno,

co mi po rodičích zbylo.”

Tris se jí díval do očí, až měla pocit, že jí dohlédne až na

dno duše. „Tak proto jsi chtěla, aby všechno zůstalo jako za-

stara? Aby sis mohla uchovat svoje vzpomínky?”

Sevřela rty a zavrtěla hlavou. „Ne!” vyštěkla. „Jen jsem

chtěla, aby tu zbylo něco z rodu Tylerů. Až jednou budu mít

děti, tak aby to viděly na vlastní oči.”

„Jenže když budeš pořád sama, tak nikdy žádné děti mít

nebudeš.”

Vzdychla, protože věděla, že má pravdu. „Zatím se mu-

sím spoléhat jen sama na sebe. A navíc jsou tu tety. Nemají

vůbec nic, jen malou penzi. Nebýt mě, skončily by na ulici.

Teď se musím postarat o ně i o dům.”

Tris v duchu zaklel. „Tak ty ses rozhodla jim obětovat ži-

vot. A taky vzpomínkám na rodinu? A co ty sama, Hallie?

Copak ty si nezasloužíš trochu štěstí?”

„Já jsem šťastná,” odpověděla, sama se však marně sna-

žila vlastním slovům uvěřit.

„Opravdu?”

Tiše se zasmála. „Cože? Copak si myslíte, že právě vy mi

vtrhnete do života a zbavíte mě všech starostí? To se tedy

pletete. Já jsem velká holka a pohádkám už nevěřím hodně

dlouho.”

Vstal a vzal ji za ruce. „Jen jsem si myslel, že bys nám mě-

la dát možnost, nic víc.”

„A co až se budete muset vrátit zpátky do skutečného ži-

vota? Vy jste jen host, pane Tristane. Nic vás tu nedrží, ne-

máte žádný důvod tu zůstávat.”

„Jsi tu ty.”

„Nebuďte směšný,” namítla. „Vždyť se sotva známe.”

„Rád bych to změnil,” řekl Tris. Sklonil se a zlehka se do-

tkl jejích rtů, tak jemně, že si nejdřív myslela, že se jí to je-

nom zdálo.

Hallie chtěla utéct, vyvinout se mu z náruče a vrátit se do

bezpečí penziónu, jenže když se jí podíval do očí, měla po-

cit, jako by ji hypnotizoval, jako by její tělo vnímalo jen

v místech, kde se jí dotýkal.

Otevřela ústa, aby mu odporovala, nevydala však ani

hlásku. V hlavě měla zmatek a za chvíli už vnímala jen tou-

hu, která se jí zmocňovala. Znovu ji políbil, tentokrát váš-

nivěji, a Hallie věděla, že je ztracená, protože není schopná

bojovat proti vlastní vášni.

Rozepnul jí bundu a teplýma rukama jí přejel po břiše

a po žebrech. Tiše zasténala s ústy na jeho rtech a tiskla se

k jeho rukám, až měla pocit, že se dotýká její nahé pokožky.

Sevřel rukama její ňadra a palci jí přejel po bradavkách,

které hned ztuhly a vztyčily se. Zaplavila ji vlna tepla a za

chvíli už měla pocit, že celá hoří.

„Hallie, nemůžeš se přece bránit donekonečna,” zašeptal

jí do ucha. „Přijdeš za mnou. Nevydržíš to.”

Pak najednou ustoupil a spustil ruce podél těla. „Dobrou

noc, Hallie.”

Užasle se dívala, jak se otočil na podpatku a zamířil k za-

hradnímu domku. Do zad se jí opřel studený oceánský vítr

a pronikl jí až do morku kostí.

„Dejte mi pokoj, Edwarde Tristane!” zavolala za ním.

Otočil se a zavrtěl hlavou. „Hallie, v životě se musí ris-

kovat, jinak to není život, ale nuda, pouhé přežívání.”

Hallie se se zaklením odvrátila a hleděla na moře. Tak

tam stála ještě dlouho po tom, co Tris odešel. V dálce vidě-

la blikat maják – světélko v temnotách, které jí vždycky dá-

valo pocit jistoty.

Teď si však připadala jako loď bloudící v mlze. Ať se sna-

ží sebevíc, nedaří se jí najít bezpečný přístav. Ať se obrátí,

kam se obrátí, riskuje náraz na skalnaté pobřeží a potopení

do temných hlubin oceánu,

Měla v životě jasný a pevný cíl, když se však objevil Ed-

ward Tristan, obrátil jí život vzhůru nohama. A navíc nad ní

má moc, kterou ji k sobě přitahuje.

Opravdu je šťastná a spokojená s tím klidným, obyčej-

ným a bezpečným životem? Nebo touží po vzrušení, které jí

nabízí Tris? Hallie zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. Po-

řád slyšela Trisova slova.

Možná má pravdu. Možná je načase, aby začala trochu

riskovat.

ŠESTÁ KAPITOLA

„Je velmi okouzlující… na upíra.”

Hallie stála na chodbě před jídelnou a užasle pozorovala

zmatek, kterému velely tetičky. Na koberci v jídelně byly

rozložené noviny pokapané barvou a pět nebo šest mužů

horlivě pracovalo na obrovských plachtách. Starožitné sto-

ly a židle, které Hallie tak pečlivě vybírala, byly bez ladu

a skladu nastrkané ke stěně.

„Co jste mi to provedly s jídelnou?” vykřikla.

Tetičky se ohlédly přes rameno a rozzářeně se na ni usmá-

ly. „Hallie! Ty ses už vrátila! Sehnalas v Bangoru všechno?”

„Jo. Ale asi jsem nikam jezdit neměla. Co se to tu děje?”

„Malujeme kulisy na představení,” vysvětlovala Patience

a radostně zatleskala rukama.

Prudence přikývla. „Že je to skvělé? Tolik lidí se nabídlo,

že nám pomůže!” dodala. „Budeme mít ohromný úspěch.”

Hallie si pročísla vlasy a otřásla se, když spatřila, jak Hes-

ter Cromwellová málem převrhla plechovku s barvou a štět-

cem se ohání kolem vyřezávaného sekretáře. „Nemohly

byste to dělat na radnici?”

Patience zavrtěla hlavou. „Nemůže se tam topit. V rouře

je staré ptačí hnízdo,” oznámila jí. „A navíc by v takové zimě

barvy vůbec neuschly. Silas slíbil, že nechá kamna i komín do

zítřka do večera vymést, jenže my potřebujeme začít už dnes-

ka. Vždyť všechno jede jako po másle, viď, sestřičko?”

„Zvlášť když nám teď pomáhá pan Tristan,” řekla Pru-

dence.

Hallie ztěžka polkla, pak obešla všechny židle a stoly

a došla až k tetám.

„Vy jste řekly panu Tristanovi, aby vám pomohl?” zepta-

la se a nevěřícně na tety zírala.

Prudence zavrtěla hlavou. „Kdepak. Nabídl se sám.

Zrovna jsem říkala, že na upíra je hezký a milý.”

Hallie se na tetu varovně podívala. „Víš, co si o takových

řečech myslím,” řekla přísně. Rozhlédla se po Trisovi. „Tak

kde je?”

„Víš, zrovna teď tu není, děvenko,” vysvětlovala Patien-

ce a poklepala Hallie po ruce. „Šel s Prissy Pembertonovou

dolů do města koupit ještě nějaké štětce.” Mrkla na hodin-

ky. „Už jsou tam nějak dlouho, viď, sestřičko. Jen aby se jim

něco nestalo.”

„Ani s ní nemusel chodit,” řekla Prudence opovržlivě.

„Jenže Prissy celý večer hltala každé jeho slovo. Myslím, že

se jí pan Tristan moc líbí.”

„Té se líbí každý, kdo nosí kalhoty,” namítla Patience.

Prudence si zděšeně položila ruku na ústa. „Jak to mlu-

víš! To by se mamince ale vůbec nelíbilo.”

Patience mlaskla a zavrtěla hlavou. „Celé město ví, že

dceruška našeho pana starosty je nestydatá fiflena. Vždyť

vystřídala všechny mužské ve městě. Tak teď se zaměřila na

cizí.”

„No, stejně musíme být k sousedům shovívavější.”

Patience si založila ruce na prsou. „Shovívavější? Patřilo

by jí, kdyby ji pan Tristan trochu rafnul do krku. Klidně by

jí mohl ukousnout celou její prázdnou hlavou a nikdo by mu

to ani v nejmenším nevyčítal.”

Hallie si povzdychla a zvedla ruku, aby je umlčela. „Pan

Tristan ji nikam kousat ne-”

„Ahoj vespolek!” ozvalo se ode dveří a Hallie zaskřípala

zuby. Otočila se zároveň s tetami a ve dveřích spatřila Pris-

sy Pembertonovou zavěšenou do Trise.

Během celé školní docházky byla Prissy největší uličník

a vždycky chtěla být středem pozornosti. Byla královnou

krásy a účastnila se všech možných společenských akcí. Hal-

lie ji trumfla jedině v prospěchu, protože Prissy vždycky za-

jímaly víc kluci a diskotéky než vzdělání.

Hallie se Prissy zbavila, až když odjela do Bostonu na vy-

sokou školu. Prissy po velkém městě netoužila. Víc se jí za-

mlouvalo být nejkrásnější piraňou v malém rybníčku.

Zatímco Tris s Prissy přicházeli blíž, Hallie si svou starou

známou prohlížela. Kdysi byla přírodní blondýna, teď měla

vlasy obarvené skoro na bílo a byla nacpaná v těsných dží-

nách a až příliš upnutém svetříku. Jenže Prissy to vždycky

uměla s mužskými, přestože už za sebou má tři rozvody.

„Už jsme tu!” vykřikla, když došli až k Patience a Pru-

dence. „A neseme fůru štětců, viď, Trissy?” Stiskla mu paži

a přitiskla si ji na plná ňadra.

„Trissy?” podivila se Hallie.

Tris se ušklíbl a udiveně povytáhl obočí. „Slečno Tylero-

vá, nevěděl jsem, že tu taky budete. Myslel jsem, že se vám

festival upírů moc nezamlouvá.”

„Hallie se vždycky na všem něco nelíbí,” řekla Prissy

a opovržlivě se ušklíbla. „Není divu, že jsi stará panna, Hal-

lie!” Zahihňala se tím svým protivným způsobem, který

Hallie vždycky nesnášela.

Chtěla jí stejně urážlivě odseknout, avšak Tris byl rych-

lejší. „Prissy, odnes ty štětce do jídelny a dej se do práce. Já

za tebou za chviličku přijdu.”

Prissy na něj zbožně pohlédla a zamrkala dlouhými řasa-

mi. „Ale moc se nezdržuj, Trissy,” zavrněla.

Hallie se beze slova dívala, jak se Prissy nese pryč a pro-

vokativně pohupuje boky. Pak se obrátila zpátky k Trisovi.

„Prissy a Trissy,” ušklíbla se. „To je ale sladké. Kdysi jsem

znala dva pudlíky, kteří se jmenovali taky tak.”

Tris k ní přistoupil blíž a sklonil k ní hlavu, takže ho sly-

šela jen ona. „Ale, snad bys nežárlila,” zašeptal.

Hallie uskočila. „Já a žárlit?” zasyčela. „Na Prissy Pem-

bertonovou? Jo, vždycky jsem chtěla být jako ona. Pak by

mě obletovali muži, kteří nemají ani špetku vkusu.”

Tris se zasmál a cvrnknul ji prstem do nosu. „Zelená ti

sluší, Hallie. Je to přesně tvoje barva.”

Pak se hned otočil a zamířil do jídelny. Tam se sklonil

k Prissy, která malovala kulisy.

Hallie si zlostně promnula špičku nosu a pak se podívala

na šaty, které měla na sobě. Teprve teď jí došlo, že na sobě

nemá zeleného vůbec nic. Najednou si uvědomila, co měla

Trisova poznámka znamenat – stejnou urážku jako to, co

řekla Prissy.

„Já na Prissy Pembertonovou nežárlím,” zabručela si pod

vousy.

„Samozřejmě že ne, děvenko.”

Hallie se otočila, když za sebou zaslechla tetiččin hlas.

Netrpělivě se na Prudence podívala.

„Proč bys na ni taky měla žárlit?” zeptala se Patience

a přistoupila k ní z druhé strany.

Hallie si zkřížila ruce na prsou. „A co tady vůbec dělá?”

zavrčela. „V životě bych do ní neřekla, že by byla ochotná

pomáhat.”

„No, musely jsme někde sehnat pannu,” řekla Patience

lhostejně. „A ona je jediná, kdo se na to aspoň trochu ho-

dí.”

Hallie si odfrkla. „Prissy že bude hrát pannu? Nebude to

pro ni moc náročné?”

„Neměly jsme na vybranou, děvenko,” namítla Pruden-

ce. „Ty to hrát nechceš. A všechny ostatní, které to hrát

chtěly, tak mají věk nevinnosti už dávno za sebou.”

Hallie zabloudila očima zase k Prissy a Trisovi. Zrovna jí

pomáhal namalovat roh kulisy a měl ruku položenou na je-

jí. Zavrtěla se a přitiskla se k němu.

„Mám spoustu práce,” řekla Hallie upjatě. „Ať je tu ukli-

zeno, než všichni odejdou.”

Pak se už beze slova otočila a zamířila k recepčnímu pul-

tu. Sedla si k němu a bezmyšlenkovitě se probírala vzkazy.

Po chvíli znovu pohlédla do jídelny, jenže ze svého místa to-

ho moc neviděla. Tris teď už nestál vedle Prissy, ale pomá-

hal tetičkám odnést velké křeslo doprostřed místnosti.

Poslušně naslouchal jejich příkazům a musel křeslo čtyři-

krát přenést, než byly spokojeny. Pak je obdařil zářivým

úsměvem a všichni tři se sklonili nad plechovkou barvy. Hal-

lie pozorovala Trise, jak přesně podle tetiččiných instrukcí

míchá barvy a každou chvíli je zkouší na novinách, až ko-

nečně tety přikývly.

Hallie se pro sebe usmála. Tety mají pravdu. Když chce,

dokáže být okouzlující. A je od něj moc hezké, že tetám na-

bídl pomoc. Nezná moc mužů, kteří by byli ochotni snášet

rozmary dvou osmdesátiletých žen.

Hallie si podepřela rukou bradu a vrátila se zpátky ke

knize hostů. Jenže ať se sebevíc snažila soustředit na práci,

každou chvíli se dívala do jídelny – a na Edwarda Tristana.

Vážně by jí mělo být jedno, že věnuje pozornost Prissy

Pembertonové. Třeba jí konečně dá pokoj. Hallie v duchu

zaklela. Proč jí to tedy tak vadí? Proč skřípe zuby pokaždé,

když se Tris na tu hloupou husu usměje?

Možná jí na něm záleží víc, než je ochotná připustit. Tris

je hezký a záhadný a zcela určitě vnesl do jejího jednotvár-

ného života opravdové vzrušení. A ona se začala těšit na

chvíle, kdy se rozhodne obdařit svým šarmem právě ji.

Tak proč nechce, aby se dostali trochu dál? Je to jen tím,

že prostě uvažuje prakticky a rozumně? Nebo se bojí risko-

vat vztah s mužem, kterého sotva zná? Ví, že nad ní má

ohromnou moc. Jediný jeho dotyk dokáže překonat všech-

ny její pochyby a obavy jako mávnutím proutku a roznítí

v jejím těle touhu.

Chce být s ním, přestože v téhle rozkoši cítí značnou dáv-

ku nebezpečí. Touží ho poznat lépe, i když vůbec netuší, ko-

ho za těma modrýma očima najde. Od toho dne, kdy ho po-

tkala, se ze všech sil snaží mu odolat. Jak dlouho to však

ještě vydrží? Jak dlouho ještě vydrží rozum bojovat s těles-

nou touhou?

Touží milovat a být milována, jenže když to nezkusí, ni-

kdy se nedoví, o co vlastně přišla. Možná, že Tris je právě

ten, kdo by ji mohl milovat až do smrti. Nebo v ní navždy za-

bije všechny naděje.

Možná je načase, aby zjistila, jak to vlastně opravdu je.

Tris se díval na blikající kursor na monitoru, pak se opřel

do židle a založil si ruce za hlavou. Očima bloudil po řád-

cích, které právě napsal, a v představách se mu odvíjel celý

příběh, jako by ho sledoval na plátně.

Jeho hrdinka je stejná jako Hallie, sladká a nevinná, pro-

následovaná upírem, který je odhodlán smést všechno, co

stojí v cestě jeho neuhasitelné žízni a nepřekonatelné touze.

Upír, přesycený hrůz a krve, po ní touží každým dechem

a jde přes všechny překážky – téma pro Trise snadno sdělné.

Začíná chápat, jak tomu chudákovi v příběhu asi je.

Ve vlastních představách se také stal upírem, posedlým

jejím měkkým hlasem, mučivě jemnou pletí a téměř neustá-

lou touhou se jí dotýkat. Chce ji tak moc, že skoro ani ne-

vydrží v její blízkosti. Jenže spojení mezi jeho příběhem

a skutečností se mu začíná tak zamlžovat, že ani neví, kde

začíná jedno a končí druhé.

Opravdu touží po Hallie? Nebo po ženě, kterou vytvořil

v příběhu, po ženě, která mu připadá téměř skutečná? Tris

zavřel oči a zavrtěl hlavou. Je to jedna a ta samá žena.

Vytvořil hlavní postavu podle Hallie se všemi jejími

vlastnostmi – inteligencí, rozhodností a odvahou. Jenže jeho

hrdinka je poddajná a chová se tak, jak určí on. Hallie je na-

opak ta nejtvrdohlavější ženská, jakou si vůbec dokáže

představit.

Jenže tím víc po ní touží. Je to skutečná žena s chybami

a nedostatky, zároveň však s klady. A všechno dohromady

ho okouzluje. Ne, nechce jen nějakou papírovou hrdinku.

Chce živou ženou, která ho dokáže vzrušit pouhým úsmě-

vem a dotykem.

Jenže chce také ona jeho? V knize je lehké vytvořit vzá-

jemnou touhu. V životě je to mnohem těžší. Hallie je pro něj

stejně jako pro upíra velké lákadlo a stejně jako on nepole-

ví, dokud ji nezíská. Tris předklonil hlavu a poškrábal se za

krkem. Možná je tomu upírovi podobnější víc, než by ho na-

padlo – je nebezpečný, bez zábran a odhodlaný dosáhnout

všeho, čeho se mu zachce.

A co vlastně může Hallie nabídnout? Život s Tristanem

Montgomerym a jeho neodbytnými fanoušky je asi stejně

lákavý jako život bez slunce. Tris zaklel. Život s Hallie? Ten

je asi stejně možný jako to, že strýc Nicholas vstane z hro-

bu. Nechce s ním nic mít… nebo snad ano?

V duchu se znovu vrátil k tomu, co se událo dnes večer.

Když vyprovázel Prissy Pembertonovou domů, všiml si Hal-

liina výrazu. V životě by ho nenapadlo, že Hallie by mohla

žárlit. Není ten typ. Jenže z její tváře a pohledu, kterým se

na něj zpoza recepčního pultu podívala, pochopil, že se jí

nelíbí ani Prissy, ani pozornost, kterou jí věnuje.

Tris se usmál. Jakou pozornost? Prissy je husička s prázd-

nou hlavou, kterou zajímají jen jeho peníze a to, že jí může

koupit, na co ukáže. Takových žen potkal už spoustu.

Hallie se nemusí bát, ale stejně ho potěšilo, že se jí to zřej-

mě dotklo. Škoda, že ho nenapadlo dřív probudit v ní žárli-

vost, zvlášť když si vzpomněl na vlastní pocity, když Hallie

našel na zahradě s Newtonem Knoblockem.

Přizná si Hallie vůbec někdy, že se jí líbí? Nebo spolu bu-

dou pořád takhle na štíru? Hallie je umíněná jako beran, ale

dnes večer má Tris pocit, jako by ta železná hradba trochu

povolila. Byla dlouho sama, tak se už možná smířila s osa-

mělým životem a o jiném už neuvažuje.

Tris se znovu vrátil k práci, napsal však jen pár slov, když

někdo zaklepal. Zaváhal, než vstal a šel otevřít. Napadlo ho,

jestli se náhodou Prissy nevrátila, aby se ještě jednou poku-

sila dostat ho do postele. Otevřel a spatřil, že venku stojí

Hallie se štosem čistých ručníků.

Málem se spokojeně zasmál, ale ovládl se.

„Slečno Tylerová,” řekl a opřel se ramenem o rám dveří.

„Co vás sem přivádí tak pozdě večer?”

„Je pozdě?” Natáhla krk a snažila se nahlédnout dovnitř.

Tris však stál ve dveřích a neuhnul. „Myslela jsem, že po-

třebujete ručníky.”

„Čistých ručníků mám celou hromadu. Ale mám nějak

málo ponožek.”

Nuceně se usmála. „Nezapomněla jsem na to. Jestli jsme

je opravdu někde ztratily, koupíme vám samozřejmě nové.

Nechápu, jak se to mohlo stát.”

„Chtěla jste ještě něco, slečno Tylerová?” zeptal se Tris.

„Vlastně ano,” přikývla. „Ale jestli nemáte čas…”

„Jestli nemám čas?”

Rozpačitě přešlápla a Tris si všiml, jak jí růžové tváře

zčervenaly ještě víc. „Myslím, jestli máte společnost, tak to

můžeme probrat jindy.”

„Společnost?” zeptal se Tris naoko udiveně.

Vzdychla a střelila po něm rozzlobeným pohledem.

„Chcete, abych se zeptala bez obalu?” řekla tiše. „Budete pak

spokojený? Tak dobře. Je tu s vámi Prissy, nebo jste tu sám?”

Tris se zasmál. „Prissy jsem odvezl domů už před několi-

ka hodinami,” odpověděl. „Tak to jste chtěla vědět?”

Zvedla vzdorně bradu. „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli

byste se mnou nešel na procházku. Myslím, že bychom si

měli promluvit.”

„O těch ztracených ponožkách?” zeptal se škádlivě.

„Copak mi to musíte ještě ztěžovat?” vyjela na něj Hallie.

Tris se přestal posměšně usmívat a vážně se na ni podíval.

„Dobrá. Tak o čem si chcete promluvit?”

„O nás dvou,” vypravila ze sebe.

„Á, mé oblíbené téma,” řekl a vzal jí ručníky z náruče.

„Počkejte, jen si vezmu kabát.”

Čekala na něj u dveří, oči rozšířené a ruce pevně sepjaté.

Zřejmě je z té nadcházející rozmluvy úplně hotová.

„Taky jsem vám chtěla poděkovat, že jste pomohl tetič-

kám,” řekla upjatě. „Moc je to potěšilo.”

„Potěšení bylo na mé straně,” řekl Tris a oblékl si kabát.

„Jsou dobrá dvojka.”

Roztřeseně se na něj usmála. „To tedy jsou.”

Společně vyšli ze dveří a Tris zavřel. Toužil ji vzít za ruku,

jenže byla tak nesvá, že by určitě ucukla. Beze slova se vy-

dali po pěšince směrem k penziónu. Hallie svítila baterkou

na cestu.

„Kam jdeme?” zeptal se.

Zdálo se, že ji vyděsil, protože se na něj kradmo podíva-

la. „Myslela jsem, že bychom se mohli projít po městě.”

Dalších deset minut šli za úplného ticha. Hallie kráčela

vedle něj, jako by tam ani nebyl. Když došli až na kraj měs-

ta, trochu se uvolnila. Zhasla baterku a zamířila do ulice za-

halené mlhou a matně osvětlené lampami.

Zaslechl, jak se zhluboka nadechla a pak se k němu ob-

rátila.

„Máte pravdu,” ozvala se tiše a vzhlédla k němu.

Tris se na ni usmál. „To mě velmi těší. Ale v čem mám

pravdu?”

„O mně. Vlastně o nás,” řekla. Dokud nedošli až k moři,

neřekla ani slovo. Tris se ji už nepokoušel škádlit, protože

cítil, že Hallie se nemůže rozhodnout, jak dál. Jedno špatně

zvolené slovo a mohl by všechno pokazit. Teď musí počkat,

až se Hallie rozhodne promluvit sama. A jestli bude mít

štěstí, tak se to do rozednění dozví.

Pomalu došli až na konec mola.

„Nesedneme si?” ukázala na lavičku.

„Klidně,” přikývl Tris.

Posadili se, Hallie dost daleko, aby se jí nemohl dotknout.

Tiše a upřeně se dívala na přístav, ve tváři nejistý výraz a tě-

lo napjaté jako luk.

„Kdysi jsme sem chodívali s tátou a dívali jsme se, jak se

rybářské čluny vracejí domů,” řekla. Ruce měla sepjaté

v klíně. Znovu se rozhostilo ticho.

„Hallie, co je?” zeptal se nakonec. „O čem jste si chtěla

promluvit? O rybářských člunech asi ne.”

„Totiž – spletla jsem se. Neměla jsem přehlížet, co se me-

zi námi děje. Měl jste pravdu. Nechtěla jsem riskovat. Jenže

skutečnost je taková, že mám vaší společnost ráda.” Letmo

na něj pohlédla. „Jsem s vámi ráda. A myslím, že to asi ně-

co znamená.”

„A co?”

„Myslím, že na tom nic není, když se líp poznáme. Když

spolu budeme častěji. Pak možná pochopím, co opravdu cí-

tím.”

„Myslím, že už to víte,” namítl Tris.

„Vím, co cítím -” Těžce polkla. „Fyzicky. Tedy – jste vel-

mi přitažlivý a mně to není jedno. Jenže myslím, že by mezi

námi mělo být něco víc než jen fyzická přitažlivost, než –

vždyť víte, co myslím.”

„Než se budeme milovat?” nadhodil.

Nervózně přikývla. „Jenže mi připadá, že pokaždé, když

jsme spolu, nedokážeme odolat…” Zarazila se. „Touze do-

týkat se jeden druhého.”

„Na tom přece není nic špatného,” namítl Tris.

„Já vím. Jenže já bych chtěla, aby mezi námi bylo víc. Po-

kud -”

„Pokud co?”

Zase těžce polkla a pohlédla na něj. „Pokud si ovšem ne-

myslíte, že mezi námi nic jiného nebude. Víte, jestli chcete

jen… pak by bylo lepší, kdybyste mi to řekl hned.”

Tris vztáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Ne, Hallie, nechci

jen to.”

Ulehčeně vydechla a usmála se. „Dobře. To se mi docela

ulevilo.”

„Tak co chcete dělat?” zeptal se. „Povězte mi to.”

„Ráda bych, abychom byli občas spolu, ale aby to nešlo

ráz na ráz. Hezky pomalu.”

„To by mohlo být hezké,” přikývl Tris. Pak se zarazil.

„Když vás teď vezmu za ruku, nebude to na vás moc rychlé?

A mohli bychom si snad už konečně tykat, ne?”

Hallie se usmála a přikývla. Tris propletl její útlé prsty se

svými a pak vsunul ruku i s její do kapsy. Poposedla si blíž

a položila mu hlavu na rameno. Pozorovali zamlžený pří-

stav. V dálce zahoukala siréna, jinak však bylo všude kolem

podivné ticho.

„Jak dlouho zůstaneš v Egg Harbor?” zeptala se tiše.

Tris jí stiskl ruku. „Ještě nevím. Líbí se mi tady a zatím ne-

mám důvod odjíždět.”

Znovu na něj pohlédla. „A nemusíš se vrátit do práce?”

Zavrtěl hlavou. „Co bys řekla na to, kdybych ti oznámil,

že jsem tak bohatý, že nemusím pracovat?” zeptal se.

Hallie pokrčila rameny. „To se divím, že sis na dovolenou

vybral právě Egg Harbor,” odpověděla. „Do Riviéry to má

dost daleko.”

„Ale je to hlavní město upírů,” poznamenal.

Zamračila se a Tris ji kamarádsky šťouchl do ramene.

„Možná je to osud,” řekl. „Třeba jsem sem přijel, abych tě

potkal.”

„Tety mají pravdu. Dokážeš být okouzlující.”

Tris se zhluboka nadechl. Teď je vhodná chvíle jí říct, kdo

doopravdy je. Dřív nebo později jí stejně bude muset říct, že

Edward Tristan je vlastně Tristan Montgomery, ten známý

autor hororových románů.

Vůbec ho nenapadlo, že by se do Hallie mohl tak zamilo-

vat. Tak rychle a tak hluboce. Vždycky dokázal své city do-

konale ovládat, zvláště když šlo o ženy. Jenže když se podí-

val do očí Hallie, všechno sebeovládání bylo totam. Dobře,

tak se zamiloval a teď už s tím nic neudělá.

Rád by, aby jeho postavení a kariéra neměly na jejich

vztah vůbec žádný vliv. Tady v Egg Harbor je tím, čím vždyc-

ky toužil být – neznámým návštěvníkem, který nechal všech-

ny problémy denního života za sebou. V tomhle malém

městě si uvědomoval víc sám sebe než za všechna léta

v Manhattanu.

A Hallie musí říct pravdu, aspoň částečně. Je dost boha-

tý. Ví, že až dokončí tuhle knihu, do konce života už nebu-

de muset napsat ani čárku. Vydělané peníze dobře investo-

val a teď si může dovolit žít, kde se mu zachce.

Nakonec se rozhodl, že jí to ještě neřekne. Nechce zatím

zbytečně riskovat křehké pouto, které se mezi nimi utvoři-

lo. Až to bude nutné, řekne jí všechno. O svém životě v New

Yorku i o kariéře známého spisovatele. Teď ale ještě něja-

kou dobu zůstane Edwardem Tristanem, tím, kterého zača-

la mít Hallie ráda.

Tím, který začal mít rád ji tak, jak si to nikdy nedokázal

představit.

Cítila, jak se jeho měkká a teplá ústa něžně dotýkají jejích,

a jak jeho polibky pomalu, ale jistě podrývají její odhodlání

mu odolat. Leželi na pohovce v zahradním domku a Tris měl

ruku položenou na jejích zádech a pomalu ji hladil. Hallie se

k němu tiskla, neschopná ho zarazit, a tiše vzdychla.

Připadalo jí to naprosto nevyhnutelné. Ze začátku sedá-

vali na útesu a dívali se na moře. Někdy se šli projít ztichlý-

mi ulicemi městečka. Jindy zůstali v zahradním domku a se-

děli u krbu. Ale bez ohledu na to, co celé večery dělali,

nejdůležitějším okamžikem bylo vždycky loučení.

Nejdřív si jen popřáli dobrou noc a zamávali si ode dve-

ří. Za pár dní se už letmo políbili. S přibývajícími dny však

loučení bylo čím dál provokativnější a vášnivější. Snažila se

mu odolávat a zachovat si zdravý rozum, nebylo to však

možné. Začala po jeho polibcích toužit stejně jako po jeho

společnosti.

K její značné úlevě se však dál než k líbání nedostali. By-

ly to sice dlouhé, vášnivé polibky, ale přece jenom pouze po-

libky. Přesně podle jejího přání Tris dál nezašel, i když mě-

la občas pocit, že ho to stojí veškerou jeho vůli. Třeba zrov-

na teď.

Hallie ho začala jemně odstrkávat, až odtrhl rty od jejích

a podíval se jí do očí. Rezignovaně vzdychl.

„Asi bys už měla jít,” zašeptal a ještě jednou ji pomalu

políbil.

Hallie ho pohladila palcem po dolním rtu a pak se posa-

dila na kraj pohovky. Uhladila si pomačkané šaty a řekla:

„Mám ještě spoustu práce. V jídelně musím prostřít na sní-

dani a musím zadělat na chleba. Kdybych tu zůstala ještě

chvilku, tak se vůbec nedostanu do postele.”

Tris se také posadil, pak ji vzal za ruku a propletl si prsty

s jejími. Dlouho se na jejich spojené ruce díval a přemýšlel,

co říct. Nakonec na ni pohlédl a usmál se. „Radši jdi,” řekl.

Vytušila, že by raději řekl něco jiného, jenže s jistotou vě-

děla, že to nechce slyšet. Chtěl jí říct, že takhle už to dál ne-

jde, aby spolu trávili tolik času a neudělali ten poslední krok

k tělesnému sblížení. Je to naprosto přirozené. Chce se s ní

milovat. A ona s ním také, i když si to nechce připustit.

Jenomže je už na takový zlom v jejich vztahu připravená?

Je ochotná nést všechny následky, které taková změna při-

nese? Má ho ráda, to je jasné. A on má rád ji. Stačí to však?

No, řekla si v duchu, nestačí. Nemá jistotu, že neskončí se

zlomeným srdcem.

Rychle vstala a otočila se k němu. „Uvidíme se zítra, ne?”

„Zůstanu tady,” přikývl a opřel se o měkké opěradlo po-

hovky.

Hallie také kývla a zamířila ke dveřím. V hlavě jí však

zněla jeho slova. Když za sebou dveře zavřela, na chvíli se

o ně opřela a zavřela oči. Kéž by viděla do budoucnosti. Pak

by věděla, co má udělat. Jenže to nemůže nikdo. A riskovat

musí každý.

Hallie se odlepila ode dveří a pustila se k penziónu. Co

by vlastně měla riskovat? Proč se prostě nerozhodne?

Vždyť ho má ráda a on má rád ji. To přece neznamená, že

spolu musí zůstat až do smrti.

Srdce se jí trochu sevřelo. To se teď lehko řekne, jak jí

však bude, až Tris odjede? Ví až moc dobře, jaké je ztratit

někoho, koho miluje. Trvalo jí to celá léta, než zaplnila

prázdno po rodičích, než si zvykla na to, že je na světě sama.

Dokáže se s tím vyrovnat i podruhé?

V kuchyni byla tma a ticho. Hallie vyklouzla z bundy

a přehodila ji přes recepční pult. Pak vešla do sušárny, vza-

la z poličky naškrobené ubrousky a zamířila do spoře osvět-

lené jídelny. Tam našla obě tety, jak sedí u francouzského

okna. „Co tady takhle pozdě děláte?” zeptala se. „Vždyť je

skoro půlnoc.”

Beze slova ji pozorovaly, jak pečlivě skládá ubrousek a po-

kládá ho na stůl u kuchyňských dveří. Obě se napily čaje a vý-

znamně se na sebe podívaly. Hallie povytáhla obočí a zavrtě-

la hlavou. „Jak dlouho na mě ještě chcete takhle koukat?”

Obě pomalu sepjaly ruce v klíně. Hallie to nepovažovala

za dobré znamení. Pokaždé, když tety něco trápilo, poklá-

daly za nejlepší poradit se s ostatními členy rodiny nad ča-

jem a zákusky. Všimla si, že na stole je ještě třetí šálek, zřej-

mě pro ni.

Patience se ozvala první. „Jak dlouho ještě před námi

chceš tajit schůzky s panem Tristanem?”

Hallie upřela pohled na naškrobený ubrousek a začala

uhlazovat neviditelné záhyby.

„Schůzky? Jaké schůzky?”

Moc dobře ví, jaké schůzky! V posledním týdnu se setká-

vala s Trisem každý večer a dnešek nebyl žádnou výjimkou.

V duchu se vrátila zpátky do zahradního domku a vybavila

si, jaké to bylo, když ji líbal, a zaplavila ji vlna vzrušení.

„Každý večer se vykradeš z domu jako zloděj a jdeš za

ním,” přerušila Prudence její představy.

Hallie se na ně zamračeně podívala. „To mě špehujete?”

Patience mlaskla a potřásla hlavou, jako by kárala umí-

něné dítě. „Hallie, děvenko, jde nám jen o tvé dobro. Ten

pan Tristan je nebezpečný člověk.”

Je nebezpečný, to je pravda, napadlo Hallie. Jenže vůbec

ne tak, jak si myslí tety.

„Pan Tristan je velmi milý a laskavý člověk,” namítla Hal-

lie. „A kdybyste obě neměly plnou hlavou upírů, tak byste

si toho všimly taky.”

„Tak to začíná vždy, sestřičko,” řekla Prudence vědoucně.

„Pamatuješ si na Lucy Westenrovou ve Stokerově knize?

Upír ji zatáhl do svých sítí a svedl, a jak to s ní dopadlo?”

„Nevinná panna,” řekla Patience. „Zrovna jako naše

Hallie.”

Hallie vypadl ubrousek z ruky a přistál jí u nohou na po-

dlaze. Potichu zaklela a rozčíleně si dala ruce v bok.

„Tris není žádný upír,” začala zvýšeným hlasem. „Lucy je

postava z knihy, žádná skutečná žena. A já nejsem panna!”

Tety na ni vyvalily oči a vrásčité tváře jim zčervenaly. Obě

najednou otevřely a zase zavřely ústa, jako dvě ryby na su-

chu, a nevěděly, co s rukama.

Hallie zaúpěla. Asi jim to neměla říkat. Jenže musela ně-

jak to jejich nesmyslné vykládání zarazit, zvlášť když se ple-

tou do jejího soukromí. Poprvé po mnoha letech potkala ně-

koho, kdo se jí líbí, po kom touží a koho by možná mohla

jednou i milovat. A vypadá to, že i on je na tom stejně. Ta-

ková věc se jí v Egg Harbor nepřihodí každý den, a tak ne-

smí připustit, aby jí to tety těmi nesmyslnými drby zkazily.

„Nezlobte se, že jsem na vás tak vyjela,” řekla omluvně.

„Nechtěla jsem se vás nijak dotknout. Jenže bych ráda,

abyste pochopily, že vám do toho nic není. Co s panem Tri-

stanem dělám nebo nedělám, je jen a jen moje věc.”

„Tak už se to stalo,” zakvílela Patience.

„Proboha, tak jsme zasáhly pozdě,” vykřikla Prudence.

„Pozdě? Proč?” chtěla vědět Hallie.

„Už… se tě zmocnil,” vydechla Patience, sáhla pro ka-

pesník a přitiskla si ho na oči.

„Zničil tě,” dodala Prudence a vzala kapesník sestře z ru-

ky.

„Už jsi jedna z nich,” uzavřela Patience.

Hallie svraštila obočí. „Kdo? Já?”

Obě mlčky přikývly.

Hallie se zajíkla. „Vy si myslíte, že jsem teď taky upír?”

Znovu přikývly jako jeden muž.

Hallie cítila, jak jí do krku stoupá smích a za chvíli se už

neudržela a nahlas se rozesmála. Smála se tolik, že jí až vy-

hrkly slzy do očí. Odtáhla židli a sedla si. Snažila se uklidnit,

jenže jakmile se podívala na tetičky a spatřila jejich užaslé

obličeje, smích ji přepadl nanovo.

Když už jenom lapala po dechu, pomalu se uklidnila. Po-

řádně se napila vlažného čaje a odkašlala si.

„Vy si myslíte, že jsem s panem Tristanem něco měla.

A že mě kousl do krku a teď je ze mě upír.”

„Je to všechno naše chyba,” zanaříkala Patience. „Kdy-

bychom nevyrukovaly s tou historkou o strýci Nicholasovi,

nikdy by se to nestalo. V Timesech by se nikdy neobjevila

ani zmínka o Egg Harbor a pan Tristan by se tu tím pádem

nikdy neobjevil a nesvedl naši milovanou Hallie.”

„Nesvedl mě!” vykřikla Hallie a praštila šálkem o talířek.

„K ničemu mezi námi nedošlo. Ne že bych nechtěla, ale do

toho vám taky nic není.”

„Tak ty jsi pořád… nevinná?” zeptala se Patience.

Hallie zavrtěla hlavou. „Dámy, v Bostonu jsem žila v jed-

nom bytě se svým snoubencem, jestli jste nezapomněly.”

Obě na ni zůstaly beze slova koukat.

„Bydleli jsme spolu v jednom bytě a měli jsme společnou

ložnici,” dodala Hallie.

Patience si rozpačitě poposedla na židli.

„Tím chceš říct…”

Hallie přikývla.

„Kolikrát?” zeptala se Prudence zvědavě.

„Víc než jendou,” řekla Hallie.

Obě se předklonily, opřely se lokty o stůl a nervózně si

prolamovaly prsty. „A bylo to…” Patience se odmlčela.

„Vzrušující?” dokončila Prudence za ni. „A…”

„Svedl tě?” zeptala se Patience.

Hallie se na ně podezřívavě podívala. „Proč se na to

všechno ptáte?”

„Víš, děvenko,” vysvětlovala Patience, „jsme trochu zvě-

davé. Matka nám vždycky říkala, jaké to bude hrozné, jen-

že jsme mockrát četly pravý opak.”

„A teď nám konečně může někdo z první ruky říct, jaké to

opravdu je,” ozvala se Prudence dychtivě. „Tak nám to všech-

no řekni. Jaké to je doopravdy? A jak poznáš, že nadešel ten

pravý okamžik? A jak víš, co si máš svléknout a co nechat na

sobě? A mluví se při tom? A jak poznáš, že už je konec?”

Hallie se zmateně dívala z jedné na druhou. Obě se na ni

nedočkavě dívaly. Panebože, opravdu chtějí, aby jim vyprá-

věla podrobnosti ze svého intimního života? Nedokáže si

představit, že by takové věci vykládala svým skoro osmde-

sátiletým svobodným tetičkám. Jenže vypadají tak dychtivě

a vážně o tom nevědí vůbec nic.

Co jim asi tak má říct? Že sex s jejím bývalým snouben-

cem Jonathanem nebyl nikdy příliš vzrušující? A že ji mno-

hokrát napadlo, jestli by jejich vztah neměl být vášnivější?

Nebo by jim měla říct, že při pouhé představě, jak se jí

Tris dotýká, jí projede záchvěv touhy? Nebo jak se jí každou

noc zdá, že se s Trisem miluje?

„Bylo to přesně takové, jak se píše v knihách,” kývla na-

konec Hallie horlivě. „Přesně. Všechno, co jste četly, je na-

prostá pravda.”

„Já jsem ti to říkala, sestřičko,” obrátila se Patience k ses-

tře. „Člověk na sobě musí mít noční košili a musí být zhas-

nuto!”

Patience se napřímila v židli a zatvářila se přísně. Sestři-

na spokojeného úsměvu si ani nevšimla.

„No, jestli ty knihy mají pravdu, tak naše starosti o Hal-

lie a pana Tristana jsou oprávněné.” Obrátila se k Hallie.

„Muži dokáží být velmi šikovní svůdci, Všimly jsme si, jak

se na pana Tristana díváš a z toho, jak se on dívá na tebe, je

jasné, že tě chce svést.”

Hallie se podívala z jedné na druhou. „Jak se na mě dí-

vá?”

Tety je zřejmě oba velmi bedlivě sledují. Hallie si však ni-

kdy nevšimla, jak se na ni Tris dívá. Vždycky se jí zdá, že se

dokáže ovládat za jakýchkoli okolností. Co když mají tety

pravdu? Co když po ní Tris opravdu touží tak jako ona po

něm? A jestli ano, tak proč se nikdy nepokusil ji dostat do

postele?

„Přivřené oči mu žhnou vášní,” řekla Prudence teatrálně.

„Tělo má napjaté těžko ovládanou touhou, která může

vybouchnout jako vulkán,” dodala Patience.

„Chce tě získat, Hallie,” pokývaly obě hlavami. „Tvoje

tělo i duši.”

„No a co když se mu to povede?” zeptala se Hallie vyzý-

vavě. Pak pokrčila rameny. „Třeba ho taky chci. Je to velmi

hezký muž. A já už jsem dlouho nikoho neměla.”

Prudence se natáhla a popadla Hallie za ruku. „Ale pan

Tristan není muž pro tebe. Je nebezpečný.”

Hallie zaúpěla a zakryla si obličej rukama. „Už jsme za-

se tam, kde jsme byly!” Spustila ruce a podívala se na tety.

„Není to žádný upír ani strašidlo. Pan Tristan je živý až moc.

A protože se chová trochu divně, začaly jste si myslet, že ne-

ní živý. Jenže věřím, že se pro to najde nějaké logické vy-

světlení. Dokud ale o tom Tris nezačne sám, já to na něm vy-

zvídat nebudu. Má nárok na soukromí.”

„Muž s právem na soukromí a s rakví,” podotkla Pru-

dence.

„A co jeho ostatní zvyky?” dodala Patience.

„Víte, co si myslím?” řekla Hallie. „Že Tris před něčím

utíká. Možná je to nějaká žena, nebo se mu něco zlého při-

hodilo. Připadá mi. že je ve stresu a nemůže v noci spát. Ta-

ké moc nejí. Většina lidí, když je ve stresu, nežije moc zdra-

vě.”

„Nejí vůbec nic,” řekla Prudence.

„Určitě trochu ano,” namítla Hallie. „Jen jste ho prostě

nikdy jíst neviděly.”

Prudence pochybovačně povytáhla obočí. „A vidělas ho

někdy za denního světla?”

„Jistě,” zalhala Hallie. „Několikrát. A sluneční paprsky

přece upíry zabíjejí, ne?”

„To na všechny druhy upírů neplatí,” zavrtěla Patience

hlavou. „Někteří snesou i trochu slunečního světla. A bul-

harští cikánští upíři dokonce jedí jako normální smrtelníci.”

Hallie cítila, jak ji ty řeči zase začínají štvát. „Co vám

mám říct, abyste pana Tristana přestaly podezírat?”

„Nás asi nepřesvědčíš,” řekla Patience tvrdohlavě.

„Tak to jsme se dostaly do slepé uličky, protože já se s Tri-

sem scházet nepřestanu. Já totiž… líbí se mi. A já se líbím je-

mu.”

Patience sáhla do kapsy, vytáhla dlouhý zlatý řetízek

s křížkem vykládaným drahokamy a podala ho Hallie.

„Ten patřil naší matce. Měla ho na sobě ve svatební den.

Ten tě ochrání. Rády bychom, abys ho nosila.”

Hallie si beze slova vzala šperk a prohlížela si starou jem-

nou práci. „A když ho budu nosit, přestanete mě otravovat?”

Tety pohlédly na sebe, pak na Hallie a přikývly. „Když

nám slíbíš, že ho za žádných okolností nesundáš,” řekla Pa-

tience. „Nikdy.”

Hallie se zhluboka nadechla a pak souhlasila. „Dobrá. Já

budu nosit křížek a vy mě přestanete špehovat.”

Vstala, obešla stůl a obě tety objala. „Nedělejte si o mne

starosti. A pana Tristana se bát nemusíme.”

Pak si Hallie přetáhla řetízek přes hlavu. Kéž by ji ten

malý kousek zlata dokázal ochránit.

Své srdce už Trisovi věnovala. Když mu dá i své tělo, pře-

žije to vůbec, až Tris odjede?

SEDMÁ KAPITOLA

Hlavní ulici Egg Harbor zdobily transparenty a třepotaly

se ve svěžím mořském vánku Hallie nad hlavou. Hlásaly do

světa, že město vítá účastníky festivalu, který má začít ani

ne za týden.

Všichni přispěli svou troškou do mlýna. V obchodě s odě-

vy nabízeli tmavé pohřební obleky za snížené ceny a na pi-

le se zase prodávaly osikové kůly. Téměř z každé výkladní

skříně se šklebily obrázky upírů v černých kápích a s vyce-

něnými zuby. Hallie se doslechla, že členky ženského spol-

ku právě dokončily upíří převleky pro orchestr středoškolá-

ků, který bude hrát v slavnostním průvodu.

Hallie došla až k pobřeží a cestou ji napadlo, jak se za pár

dní může celé město tak změnit. Není to ani měsíc, co se

v Timesech objevila zmínka o jejím penziónu, a od té doby

se tiché a klidné městečko změnilo k nepoznání. Zachvátila

ho upírománie. A od té chvíle, co práh jejího domu překro-

čil Edward Tristan, se její život obrátil naruby. V duchu se

otřásla.

Teď se musí soustředit na dnešní večer. Minulý týden Tri-

sovi ukázala, jak hezký může život na malém městě být,

a dneska v tom chtěla pokračovat.

Vešla do obchodu s rybářskými potřebami. Když byla

malá, bývala tu častým hostem. Celé odpoledne pak vždyc-

ky strávila s tatínkem u rybníka. Majitel obchodu, bývalý

rybář, si vydělával na živobytí prodáváním červů, mušek,

malých rvbek a košů s návnadami. V jeho obchodě se schá-

zeli muži z města a když Hallie přistoupila k pultu, všimla si,

že kolem starých kamen sedí skoro celá městská rada.

„Brýtro, Hallie,” houkl na ni Silas.

Hallie tiše vzdychla. Na toho má tak náladu! „Dobré rá-

no.”

Starosta si odkašlal a pohodlně se opřel. „Tak co si mys-

líš o tom nápadu s festivalem teď? A co říkáš přípravám?”

„Velmi… slavnostní,” odpověděla.

„Jo, jo. Už se těšíme, že se sem přivalí fůra lidí.”

„To věřím,” řekla. Pak se otočila k majiteli. „Johne, vza-

la bych si dvě vidlice na škeble a kovový kbelík.”

„Nebudeš přece stát v cestě pokroku, Hallie.”

Hallie zaplatila a pak prošla kolem skupinky u kamen.

Věděla, že by neměla na Silasovu poznámku vůbec reago-

vat, nemohla si však pomoci.

„Jestli si myslíte, že zničit starobylou krásu a nedotčenost

města je nějaký pokrok, pak vám můžu říct, že vám budu há-

zet klacky pod nohy, jak jen to půjde.”

„Proč se s námi chceš pořád prát, slečinko?” vyjel na ni.

„Copak vám nevadí, že všem lidem tady věšíte bulíky na

nos? My jsme upíra nikdy v rodině neměli. Celá ta báchor-

ka o Nicholasi Tylerovi je smyšlená.”

Silas zavrčel. „Báchorka nebáchorka, přijede sem spous-

ta lidí, co chtějí starého Nicka najít. Kdybys byla jen trochu

chytrá, zařídila bys, aby ho viděli.”

„Nicholase Tylera nikdo neuvidí, protože je už dávno

mrtvý!” řekla Hallie. „Už přes sedmdesát let. A jakmile ti

vaši hledači upírů zjistí, že je to jen bouda, zůstanou doma.”

„Udělala bys líp, kdyby sis nechala svoje názory pro se-

be,” varoval ji Silas a pohrozil jí prstem. „Spousta lidí ve

městě už do toho festivalu investovala čas i peníze. Nechci,

abys to všechno pokazila.”

Hallie se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Dnes-

ka by se se Silasem Pembertonem nerada hádala.

„Ne abyste mi posílali turisty nahoru do penziónu,” va-

rovala ho. „Jestli to uděláte, řeknu jim pravdu. Že můj strýc

není žádný upír.”

Hallie se otočila na podpatku a vyšla z obchodu, v jedné

ruce kbelík a v druhé vidlice. Zatracený Silas Pemberton

a jeho velkolepé plány. Ona může jen doufat, že celý upíří

festival skončí obrovským fiaskem.

Zamířila k penziónu, vtom si však všimla skupiny lidí

před radnicí. Když přišla blíž, spatřila uprostřed tetičky.

Hallie se prodrala až k nim.

„Tohle jsme našli u hrobu vašeho strýce,” říkal právě

Newton Knoblock vzrušeně a strkal tetám pod nos kus lát-

ky. Prudence ji opatrně uchopila a Patience sklonila hlavu,

aby si látku lépe prohlédla.

„To vypadá jako šátek,” řekla. „Koukněte! Tohle vypadá

jako monogram.”

„N.R.T.,” vydechl Newton.

„Nicholas Redfield Tyler,” řekla Prudence. „To je určitě

jeho.”

Hallie k ní přistoupila a vytrhla jí látku z ruky. „Kde jste

to našel?” zeptala se rozzlobeně.

„Na vašem rodinném hřbitově,” řekl Newton. „Hledali

jsme tam s přáteli další důkazy, že se vás strýček co nevidět

objeví, a podívejte, tohle viselo na náhrobním kameni.”

Hallie se zamračila a obrátila se k tetám. „Nevíte o tom

náhodou nic?” zeptala se přísně.

Obě zamrkaly. „Ne, děvenko, jak bychom o tom mohly

něco vědět?” vypravila ze sebe Patience.

„I když musím říct, že se zdá, jako by to patřilo strýčku

Nickovi,” dodala Prudence. „Vlastně si vzpomínám na jed-

nu fotografii, na které má přesně takový šátek kolem krku.”

„Mohl bych se na tu fotografii podívat?” zeptal se Newton

dychtivě. „To může být právě ten důkaz, který hledáme.”

„Ani nápad!” okřikla ho Hallie. „Ty fotografie jsou ro-

dinné dědictví a já nedovolím, abyste je zneužívaly pro tu- hle směšnou a nesmyslnou záležitost.“

„Jenže by to mohl být pádný důkaz,” kňoural Newton.

„Mohl bych ten obrázek otisknout v našem oběžníku.”

Hallie sekla pohledem po tetách. „Přece jsme se dohod-

ly. Už nechci o strýci Nicholasovi slyšet ani slovo.”

Obě se zatvářily kajícně.

„Asi bychom se měly vrátit dovnitř na zkoušku, sestřič-

ko,” navrhla Patience.

„Asi ano,” kývla Prudence.

Otočily se a zmizely uvnitř radnice. Skupinka lidí kolem

Hallie pomalu řídla, až zůstala sama s Newtonem.

„Byla bych vám vděčná, kdybyste to nikde nevykládal,”

řekla.

„Slečno Tylerová, to prostě nemůžu. Pro mé lidi je to ne-

smírně důležité. Pro celý svět je to důležité.”

„Pane Knoblocku, ten šátek nenechal na hřbitově můj

strýc.”

„Tak jak se tam tedy dostal?”

Hallie si povzdychla a upřeně se dívala na vybledlé hed-

vábí.

„Nevím. Ale zjistím to a udělám těmhle upířím nesmys-

lům konec!”

Otočila se a vztekle zamířila k penziónu. Šátek si strčila

do kapsy u saka. V tu chvíli ucítila v prstech pečetní prsten,

který na hřbitově našla před čtrnácti dny. Někdo se ze

všech sil snaží, aby ta upíří báchorka vypadala co nejvěro-

hodněji.

Hlavou jí bleskla pochybnost. Je to ale opravdu jen bá-

chorka? Nebo má sama klapky na očích a odmítá uvěřit

v upíry, i když má tolik důkazů? Už promrhala tolik energie

popíráním jejich existence, že možná přehlédla něco důleži-

tého.

Hallie se zastavila a zavrtěla hlavou.

„Ne, to není možné. Upíři určitě nejsou,” zašeptala si pro

sebe.

Jenže se zdá, že všichni ostatní tomu věří, včetně tetiček.

Copak je jediný normální člověk ve městě? Nebo je tak tvr-

dohlavá, že se odmítá podívat pravdě do očí?

Hallie vytáhla šátek z kapsy a pohlédla na něj.

Prstem přejela přes vyšitý monogram a pak tiše zaklela.

Měla pocit, že se snaží zastavit rozjetý vlak tím, že se chytí

za nárazník posledního vagónu.

I když jí mozek říká ne, možná bude muset uznat, že na

těch báchorkách by mohlo být něco pravdy.

„Co je to za puch?” ušklíbl se Tris, zvedl lucernu do výš-

ky a rozhlédl se kolem. Stáli v mokrém bahně.

„Myslel jsem, že nejvíc to smrdí v New Yorku, ale tohle

je ještě horší.”

Hallie se zasmála a v zelených očích se jí odrazil záblesk

světla z lucerny.

„Takhle smrdí oceán za odlivu. Mně to připadá spíš jako

vůně. Jako by byl živý.”

Tris si zamával rukou před nosem. „Smrdí to jako stará

zdechlina.”

„Počkej, však si zvykneš,” dobírala si ho Hallie. „Dýchej

ústy.”

Tris na ni pohlédl a dech se mu zatajil. Musel si připome-

nout, že má zase začít dýchat. Páni, ta je krásná, tak hrozně

krásná, že si nedokáže ani představit, že by mohl být bez ní.

Celý život by se vydržel dívat na její něžnou tvář.

„Proč jsi mě přivedla zrovna sem?” zeptal se tiše a odtr-

hl od ní oči. Podíval se dolů a spatřil, jak se mu holiny, kte-

ré mu Hallie půjčila, boří do měkkého bahna. Vytáhl pra-

vou nohu a ucítil, jak se levou zabořil ještě hlouběji. „Určitě

ne kvůli romantické atmosféře.”

„Takhle se loví škeble,” vysvětlovala Hallie. „Zdejší

zvyk, který by sis měl taky vyzkoušet.”

„Tak proto jsme sem šli? To jsme se škrábali po těch ská-

lách a teď se tu plácáme v bahně kvůli škeblím? Stojí to vů-

bec za to? Vždyť se dostanou v konzervě, ne?”

„Mám hroznou chuť na mořský salát a na ten jsou nej-

lepší čerstvé škeble. Slibuju ti, že se nebudeš nudit.”

Tris jen něco zabručel a hodil po ní pohledem. Usmála se

tomu.

„Pachtím se tu v bahně,” bručel, „dusím se smrady jen

proto, abych našel něco, co dostaneš v každém konzumu. To

podle tebe není nuda? Možná zítra spadnu smíchy z útesu.“

Hallie ho se smíchem poplácala po rameni, ale ruku uz

nesundala. To důvěrné gesto mu vlilo teplo do žil.

„Ale Trisi. Když jsem byla malá, chodili jsme sem takhle

každou chvíli. Nic to není.”

Podala mu trojzubou vidlici s dlouhou rukojetí a nový

lesklý kbelík s jeho jménem napsaným na boku.

„Tady jsem ti opatřila úplně nový kbelík. Je jenom tvůj.”

Sama nesla starý otlučený, na kterém Tris rozluštil velký-

mi tiskacími písmeny napsáno Halimeda.

„Tenhle kbelík mi dal táta, když mi bylo šest,” řekla, když

si všimla jeho pohledu. „Chodila jsem sem skoro pořád.

A taky jsem zjistila, že nejvíc škeblí je zrovna na tomhle mís-

tě. A nikdo neví, jak se sem dostat, jen já.”

Díval se, jak se jí při té vzpomínce po tváři rozlil něžný

úsměv. Tris ji chtěl trochu poškádlit, pak si to však rozmyslel.

„Hrozně ráda jsem chodila na škeble,” řekla s pohledem

zastřeným vzpomínkami. „Maminka chodila s námi a občas

jsme si je vařili přímo tady na pláži, jak to domorodci učili

první osadníky. Táta věděl spoustu věcí z dějepisu, a taky

rád jedl škeble na tenhle způsob.”

„Zřejmě to byl fajn člověk,” řekl Tris. Neubránil se tro-

chu závistivému tónu. On sám si s rodiči příliš nerozuměl.

Pořád měli hrozně moc práce a radši nechávali svého samo-

tářského syna, aby se zabavil sám. Upřímně řečeno nikdy

nikoho blízkého neměl – dokud nepotkal Hallie. Nikdy po-

řádně nepřemýšlel nad tím, že by měl rodinu. Avšak po mě-

síci v Egg Harbor si takový život dokázal klidně představit.

Život, ve kterém by měla své místo i Hallie.

Kruci, vždyť jí ještě ani neřekl, kdo vlastně je. Proč s tím

tak otálí? Na co čeká? Čím víc to bude protahovat, tím těž-

ší to potom bude. Možná je to proto, že představuje všech-

no, proti čemu Hallie tady ve městě bojuje.

Je slavný. Táhnou se za ním obdivovatelé, fotografové

a novináři. A to Hallie nemá ráda. Takové vztahy, kde je je-

den slavný a druhý ne, jsou předem odsouzeny k záhubě.

Copak může vůbec počítat s tím, že se Hallie s úsměvem

smíří se všemi problémy, které jeho život provázejí? Má ji

rád. Upřímně řečeno se do ní zamiloval a nechce, aby kvůli

němu trpěla. Co by dal za to, kdyby mohl zůstat anonymním

Edwardem Tristanem.

Tris zahnal nepříjemné myšlenky a usmál se na Hallie.

Pak se trochu sehnul a píchl vidlicí do bahna.

„Tak co, spí ty škeble nebo ne?”

„Ne,” zasmála se Hallie.

„Tak se k nim musíme připlížit a pak je rychle nabodnout

na tuhle vidlici nebo co?”

Obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou.

Tris se zamračil. „Tak proč jsme tu tedy v noci, ještě když

je navíc taková hrozná zima?”

„Protože je odliv a ve dne mám moc práce. A ty jsi navíc

vzhůru jen v noci. Tak pojď, jdem na to.”

Tris se díval, jak se začala brodit bahnem k vodě.

„Kam jdeš?” zavolal na ni.

„Jsou až támhle,” ukázala na místo, kde se hladina dotý-

kala břehu.

Tris se neochotně vydal za ní. Kýval kbelíkem a díval se,

jak se jí ve světle lucerny měkce vlní boky. Ušel asi sto met-

rů, když se Hallie zastavila a sedla si na bobek.

„Přesně tohle hledáme, koukej,” řekla a sklonila lucernu

těsně k bahnu. „Vypadají jako malé bublinky. Takové jam-

ky,” řekla a ukázala vidlicí na hladké bahno. Pak do bahna

píchla a k Trisovu překvapení vytáhla malou škebli. Sunda-

la ji z vidlice a podala Trisovi. „Tenhle druh má měkčí las-

tury. Dej ji do kbelíku. Pak si dobře posviť na zem a hledej

jamky.”

Tris se díval, jak se Hallie znovu sehnula, aby prozkou-

mala bláto. Připadala mu krásná. Vlasy jí poletovaly ve svě-

žím větru a vypadala zcela zaujatá hledáním, avšak napros-

to nevinně.

Vždycky měl za to, že život na malém městě musí být

hrozná nuda. Hallie však každý večer vymyslela něco zají-

mavého. Jednou se vyšplhali až ke starému majáku, který se

tyčil vysoko nad přístavem na útesu. Jindy ho zase vzala do-

lů do doků a dívali se, jak rybáři vykládají úlovek, spravují

návnady a připravují se na zítřejší lov. Žila klidně a prostě

a on jí to začínal závidět. Dokáže si představit, že by spolu

takhle žili, šťastní a spokojení.

Další hodinu chodil Tris vedle Hallie, napichoval škeble

a házel je do kbelíku. Když měli oba kbelíky plné, vydali se

podél útesu zpátky, až došli na místo, kde se spustili po ská-

le dolů.

Tris zvedl kousek dřeva. Přál si, aby tahle noc nikdy ne-

skončila. Hallie měla pravdu. Vůbec to nebyla nuda.

„Pojď, rozděláme oheň,” navrhl.

Hallie se k němu obrátila a usmála se. „Tak jo. Máme ješ-

tě pár hodin čas, než začne příliv.”

„Pár hodin?” zeptal se Tris.

„Za přílivu tahle pláž zmizí celá pod vodou. Je docela ne-

bezpečné tu zůstávat, jinak se pak člověk těžko dostane na-

horu. Ale máme čas.” Z kapsy u bundy a vytáhla krabičku

zápalek. „Koukni se po nějakých větších kusech dřeva a já

najdu něco na podpal. Bude lepší, když zůstaneme blízko

útesu. A dřevo tu bývá sušší.”

Nasbírali hromadu dřeva, pak postavili lucernu do písku

a rozdělali oheň. Za čtvrt hodiny už plápolal vysoko k tem-

nému nebi.

Tris si sedl vedle Hallie, vzal ji kolem ramen a přitáhl ji

k sobě. Byla tak krásná! Otočil její tvář k sobě, pak sklonil

hlavu a políbil ji. Myslel, že ji políbí jen letmo, avšak ve chví-

li, kdy se dotkl jejích rtů, najednou věděl, že chce víc.

Zjistil, že Hallie miluje. Položil jí ruce kolem pasu a při-

táhl si ji na sebe, protože toužil cítit její měkké tělo těsně na

svém. Zatím vždycky držel svou touhu na uzdě, protože vě-

děl, že Hallie chce, aby všechno šlo pomalu. Jenže jeho city

se změnily a zároveň s poznáním, že ji miluje, pocítil také

potřebu vzít si ji celou.

Čekal, že Hallie pod jeho dotekem znehybní, jenže když

jí přejel rukama po těle, přitiskla se k němu ještě víc.

Rozevřela mu plášť, stáhla ho dozadu a začala se potýkat

s knoflíky jeho košile. Pomalu ho líbala na hruď a jak roze-

pínala knoflík po knoflíku, skláněla se stále níž. Tris tiše za-

sténal, když mu jazykem přejela od kííční kosti až k bradav-

ce. Přitiskl se k ní boky. Zmocňovala se ho stále větší touha.

Chtěl si ji vzít hned a tady, na pláži osvětlené jen plameny

ohně.

Jenže nemůže. Ještě ne. Než se budou milovat, nesmí me-

zi nimi být ani stín pochyb a tajností. Žádné lži a přetvářka,

nic, co by mohlo ohrozit jejich budoucnost. Pohladil ji po

vlasech. „Hallie,” řekl.

Vzhlédla k němu očima zastřenýma touhou.

„Hallie, musím ti něco říct.”

Trochu svraštila obočí. „Dělám něco špatně?”

Tris zavrtěl hlavou. „Ne, to vůbec ne. Jenomže…” Zarazil

se a pak si v duchu vynadal za vlastní váhavost. Pravda by

přece neměla nic změnit. Ale co když přece? Co když ji to

odradí? Má to riskovat?

Dlouze vydechl. „Asi bychom se měli radši zvednout,”

řekl nakonec.

Zamrkala. „Ty se chceš vrátit?” zeptala se překvapeně.

„Hallie, miláčku, tady je to trochu nebezpečné, ale ne

kvůli přílivu. Jestli se teď nezvedneme, budu se s tebou mi-

lovat tady na písku. To chceš?”

Odtáhla se od něho a posadila se. Na tohle zřejmě neby-

la připravená. „Promiň,” řekla a oprašovala si písek z kal-

hot.

Tris v duchu zaúpěl. „Neomlouvej se, prosím tě.” Probo-

ha, jak si má vedle ní zachovat zdravý rozum? Kdykoli je

s ní, myslí jen na to, jak se s ní bude milovat. „Hallie, prosím

tě, já -”

„Máš pravdu. Radši půjdeme,” řekla.

Škrábali se nahoru po uzoučké klikaté stezičce vlnící se

mezi velkými kameny. Tris šel za Hallie a rukou ji zespoda

přidržoval. Když však vylezli až nahoru na útes, zrychlila

krok, a když došli k penziónu, jenom zabručela „Dobrou

noc” a zmizela za dveřmi.

Tris si povzdychl a prohrábl si vlasy. Co se to s ním, k čer-

tu, děje? Nemůže se s ní milovat, dokud jí neřekne, kdo

opravdu je. Jenže to se jí bojí říct, protože má strach, že pak

by s ním už nechtěla nic mít.

„Ať udělám co udělám, stejně to bude špatně,” řekl tišedo tmy.

Hallie stála v ložnici u okna a dívala se do temné noci.

Mezi starými mohutnými stromy viděla světlo ze zahradní-

ho domku, světlo, které ji přitahovalo jako můru. Prsty se

dotkla zlatého křížku, který měla na krku, a začala si s ním

pohrávat. Nějaká mocná síla ji nutila myslet stále na to svět-

lo mezi stromy, na muže, který sedí uvnitř domku a čeká na

ni. V duchu ho slyšela, jak k ní mluví.

Hallie, stejně za mnou přijdeš. Nevydržíš to.

Jako by jí dokázal proniknout do myšlenek a ovlivnit její

vášně. Znal její nejtajnější představy a každičkým dotykem

ji provokoval, aby své představy začala realizovat. Zavřela

oči, stále ho však měla před očima. Lákal ji, zároveň se ho

však lekala. Chtěla mu odolat, avšak cítila, jak ji proti její

vůli přitahuje.

Nevydržíš to, Hallie.

Odstoupila od okna a došla k posteli. Věděla však, že

stejně neusne. Pronásledoval by ji ve snu, až by ji celé tělo

bolelo nenaplněnou touhou.

Stáhla z postele přehoz a zabalila se do něj, protože se

třásla jako osika. Pak vyběhla z ložnice na chodbu a pak do

jídelny, kde se zastavila před krbem se žhavými uhlíky. Na

krbu tiše tikaly hodiny, stejnoměrně s jejím srdcem.

Nemá kde se ohřát, v hlavě má zmatek a na její bolest ne-

ní léku.

Otevřela hlavní dveře a zhluboka se nadechla čerstvého

nočního vzduchu, jenže to nepomohlo. Chce ho. I když se to

snaží potlačit sebevíc, ona Trise chce.

Váhavě vyšla ven. Pod bosou nohou ucítila studenou dře-

věnou podlahu verandy. Udělala další krok a pak další. Za

chvilinku už stála na zahradě. A pak se rozběhla přes tráv-

ník ke stromům. Světlo. Musí se k němu dostat. Tam je Tris.

Najednou stála přede dveřmi. Na chvíli zaváhala, pak

pomalu vztáhla ruce a z krku si sundala křížek a schovala ho

do kapsy županu. Pak vzala za kliku a otevřela. Prudký zá-

van větru jí obtočil dlouhou noční košili kolem holých no-

hou.

Seděl skloněný nad stolem a něco psal na kus papíru.

Dlouhou chvíli se na něj dívala. Pak si pomalu začal uvědo-

movat její přítomnost, protože ucítil průvan. Otočil se

a upřeně se na ni zadíval, pak vstal a kráčel ke dveřím.

„Já – ani sama nevím, proč jsem tady,” řekla se zatajeným

dechem, oči z něj však nespustila.

Chytl ji za ruku a vtáhl ji dovnitř. Pak za ní tiše zavřel dve-

ře.

„Jsi úplně ledová,” řekl a dlaněmi jí třel paže. Pak se jí

podíval na nohy. „Hallie, proboha, ty jsi bosa!”

„Musela jsem přijít,” řekla. „Jen jsem nevěděla, jestli

mám.”

„Co se děje?”

„Ty nevíš, jaké to je. Musím to vědět, ale nechci to vědět.”

„A co? Co chceš vědět?”

Schoulila se a třela si paže, aby se zbavila husí kůže, kte-

rá jí pod jeho pátravým pohledem naskočila.

„Nevím… kdo vlastně jsi. Občas mám pocit, že tě znám,

ale někdy mi připadáš jako úplně cizí člověk.”

Přes tvář mu přelétl ostražitý výraz. „A kdo si myslíš, že

jsem, Hallie?” zeptal se.

Kousla se do rtu a bojovala s touhou otočit se a utéci. Jen-

že ji držel za ruku a nemohla se ani hnout. Zároveň nedo-

kázala potlačit touhu, která se jí začínala zmocňovat.

„Tety si myslí, že jsi – ” Zarazila se, protože se neodváži-

la to vyslovit.

Upír. Patience a Prudence věří, že je upír.

„A Newton si to myslí taky. Snažila jsem se jim nevěřit,

jenže…”

Zavřel oči a přitáhl ji k sobě. Rukama objal její třesoucí

se tělo.

„Bože, Hallie, chtěl jsem ti to říct sám, jenže jsem myslel,

že bych zničil všechno, co jé mezi námi. Měl jsem ti to říct

hned na začátku. Byla to chyba, tajit to před tebou.”

Odtáhla se od něj a vyděšeně se na něj dívala. „Tak tedy

jsi…”

Políbil ji na spánek. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. A ta-

ky ti nikdy neublížím. Přísahám. Kdybych se mohl stát ně-

kým jiným, tak bych to udělal. Kvůli tobě. Miluju tě, Hal-

lie.”

Hallie se při jeho slovech zajíkla.

„Řekni mi, že to nevadí.” zašeptal. „Řekni, že je to v po-

řádku.”

Chtěla utéct, hodně rychle, protože jí bylo jasné, že mu

neodolá. Jenže nebyla schopná se ani pohnout, aby se od něj

odtáhla. Zmocnil se její duše a ona přestala být svou paní.

„Miluju tě, Trisi,” řekla tichoučce. Už to nemohla vydr-

žet.

Pohlédl na ni a s úlevou se usmál. V tu chvíli ji opustily

poslední zbytky rozumu. Tris ji objal v pase a něžně ji polí-

bil. Pomalu se dobýval jazykem do jejích úst a polibek už na-

jednou nebyl něžný.

„Hallie, proč jsi sem přišla?” zašeptal.

„Já – musela jsem přijít,” odpověděla Hallie a nechala

spadnout přehoz na zem. „Už jsem to nemohla vydržet.”

Vzala jeho tvář do dlaní a přitáhla si jeho rty ke svým. Po-

líbila ho stejně, jako líbal před chvílí on ji, naprosto bez zá-

bran a majetnicky. Přitiskla se k němu a projela jí žhavá tou-

ha.

Slabě zasténal, položil jí ruce na zadeček a tiskl si ji k bo-

kům. Toužila po jeho doteku každičkým kousíčkem svého

těla a snažila se k němu dostat ještě blíž. V cestě jí stála fla-

nelová noční košile, kterou měla na sobě, a jeho džíny.

Tris jí vytáhl noční košili až k pasu a dlaněmi ji pohladil

po nohou. Hallie se zachvěla. Chtěla se košile zbavit a cítit

na svém měkkém těle jeho pevné svaly. Přerušila na chvíli

polibek, přetáhla si košili přes hlavu a hodila ji na zem.

Zůstala před ním stát úplně nahá a dívala se, jak si ji pro-

hlíží. Už se ho nebála, naopak, uvědomovala si, jakou nad

ním má sama moc.

„Ty jsi nádherná,” zašeptal, vztáhl ruku a vzal její ňadro

do teplé dlaně. Pomalu jí palcem hladil bradavku, až byla

úplně tvrdá. Tělem jí projížděl jeden záchvěv rozkoše za

druhým.

Zachvěla se. Vzal ji něžně za ruku a dovedl ji ke krbu, ve

kterém jasně hořel oheň. Na nahé pokožce ucítila závan

tepla. Pomalu, aniž z ní spustil oči, se svlékl, až před ní také

stál úplně nahý.

Prohlížela si ho a spatřila, jak po ní touží. A ona po něm

touží také. Chce, aby ji líbal a přitiskl ji ke svému štíhlému

tělu. Chce ho hladit po širokých a pevných zádech, až do ní

pronikne. Znovu jí projel mocný záchvěv touhy.

Přistoupila k němu a zabořila mu prsty do dlouhých vla-

sů. Ňadry se přitiskla na jeho hruď, porostlou jemnými měk-kými chloupky.

Tris se sklonil a znovu ji políbil. Oba se navzájem pro-

zkoumávali rukama, dokud se Hallie neodtáhla. Věděla, že

dokud spolu nebudou spojeni, nebudou si dost blízko. „Tri-

si, miluj se se mnou.”

Jediným pohybem ji vzal do náruče a nesl ji do ložnice,

kde ji něžně položil na postel. Upřeně se na ni díval a vpíjel

se očima do každičkého kousku jejího těla. Pak si lehl ved-

le ní a přitáhl ji k sobě. Jednu nohu si majetnicky přehodil

přes její boky.

Políbil ji žádostivě a prudce, až sotva dechu popadala.

Pak jí sjel ústy přes krk na ňadra. Ruce mu tančily po jejím

těle a hledaly místa, kde po jeho dotycích toužila nejvíc.

Hallie zavzdychala rozkoší. Cítila se plná života, jako ni-

kdy v posledních letech. Oprostila se od pochyb a předsud-

ků, zda jedná správně. Byla tak svobodná a divoká, jak vy-

žadovala Trisova touha. Vydala se napospas jeho dotykům,

vzdychala vzrušením a poddala se nutkání oplatit mu roz-

koš, kterou ji zahrnoval.

Zapomněla na strach a obavy a soustředila se pouze na

Trise. Teď patří jen jemu a on patří jen jí. Patří mu tak, jako

ještě nikdy nikomu nepatřila a nikdy nikomu patřit nebude.

Na slova bude čas později, až budou muset čelit světu za

zdmi zahradního domku. Teď však chce usnout v jeho obje-

tí, a až ji budou pronásledovat sny plné touhy, stačí jen ote-

vřít oči a vztáhnout ruku, aby se ho dotkla.

OSMÁ KAPITOLA

Hallie pomalu otevřela oči. Došlo jí, že není ve své ložni-

ci, ale v ložnici zahradního domku. A nahá.

Včera večer se milovali. A bylo to tak nádherné, jak si

nikdy nedokázala představit. Tris ji vzal do míst, kde nikdy

předtím nebyla, ukázal jí, jak velká může být touha a vá-

šeň.

Váhavě se otočila, pomalu natáhla ruku a dotkla se chlad-

ného prostěradla. V noci se milovali, kde je ale Tris teď?

V domě vládlo hrobové ticho, při kterém jí přeběhl mráz

po zádech. Překotně odkopla pokrývku a začala sbírat ob-

lečení. Našla Trisovu košili a navlékla si ji. Pak se rozběhla

do koupelny a podívala se do zrcadla. „Uklidni se,” řekla si

v duchu. „Není se čeho bát.”

Zhluboka se nadechla a sundala ruku z krku. Hlavu na-

klonila na stranu, aby lépe viděla, a pátrala po upířím kous-

nutí. Hrdlo však měla čisté a hladké. S úlevou vydechla

a pak si prohlédla druhou stranu krku. Nenašla nic, co by

nasvědčovalo tomu, že ji –

„Kousl,” dodala nahlas. To jsem ale pitomá, pomyslela si.

Ulevilo se jí, zároveň se však cítila trapně. Dívala se na

svůj obraz v zrcadle a zavrtěla hlavou.

„Jak jsem si mohla myslet, že mě kousne? Panebože, to

jsem ale husa! Úplně jsem z toho upířího šílenství zblbla.”

Jenže jak si pomalu vzpomínala, co se včera večer stalo,

začaly se jí zároveň vybavovat útržky jejich rozhovoru. Ze-

ptala se ho… a on ií to potvrdil. Klepy o něm byly pravdivé.

Přiznal to. Zároveň jí však slíbil, že jí nikdy neublíží. Znovu

se podívala na krk. Prozatím slib splnil.

Jenže má opravdu věřit tomu, že Tris je upír? V hloubi

duše cítila, že to není pravda. Ona přece na upíry nevěří.

Jenže všechny důkazy tomu nasvědčují. Přitiskla si zaťaté

ruce na spánky.

Zmocnila se jí zvědavost. Neodolala a začala se probírat

jeho osobními věcmi. Chtěla najít něco, co by jí napovědělo

víc o muži, se kterým se milovala. Prohledala kapsy dlouhé-

ho černého kabátu, otevřela příruční počítač. Zvedla šaty

pohozené před krbem.

Když zvedala jeho džíny, vypadla ze zadní kapsy náprsní

taška. Chňapla po ní a rychle ji strčila zpátky. Po chvilce se

však opatrně rozhlédla a znovu ji vytáhla.

Díval se na ni z fotografie na řidičském průkazu. Podle

data narození mu bylo šestatřicet. Pohled jí sklouzl na jmé-

no. Zmateně zamrkala.

„Edward Tristan Montgomery,” četla. „Montgomery?”

Odkud to jméno jen zná? A proč jí Tris udal jen první dvě

jména?

„Edward T. Montgomery,” opakovala a snažila si vzpo-

menout, kde už to jméno slyšela.

Bezmyšlenkovitě strčila náprsní tašku zpátky do džin

a přehodila je přes opěradlo pohovky. Pak posbírala své

vlastní šaty. Celou dobu jí však v hlavě znělo jeho jméno.

Kde jen ho už zaslechla?

Hallie vyklouzla z Trisovy košile a navlékla si noční ko-

šili. Pak si přes ramena přehodila přehoz. Teď nemá čas

o tom přemýšlet. Musí se vrátit do penziónu, než se tety

vzbudí.

Zamířila ke dveřím, ale pak se zarazila. Jestli se chce váž-

ně dozvědět o Trisovi pravdu, tak má příležitost. Jestli je

opravdu upír, tak je tady, někde v domě, bezpečně schova-

ný před slunečními paprsky. Ale kde? Pohlédla na dveře do

prázdného pokoje.

„Tak jo,” dodávala si znovu odvahy. „Jen otevřu dveře.

Jestli tam je jeho rakev, stejně to budu muset někdy udělat.

Pomalu zmáčkla kliku, ale ten pohled ji vyděsil víc, než

čekala.

Rakev tam byla. Stála uprostřed pokoje. Všechny závěsy

byly zatažené a místnost byla temná a tichá. Udělala krok

směrem k rakvi a zaváhala. Opravdu nechce vědět, jestli je

Tris uvnitř. Jenže si nemůže pomoct. Musí to vědět. Musí

mít ten jediný nezvratný důkaz, že Tris je opravdu to, za co

ho považuje. Váhavě přistoupila k rakvi, vztáhla ruku a do-

tkla se chladného dřevěného víka. Hned ucukla.

„Ale no tak,” zabručela mrzutě. „Jen do toho. Chci pře-

ce vědět pravdu.”

Nadechla se, aby si dodala odvahy, a pomalu začala víko

otvírat. Zvedalo se kousek po kousku, ona se však bála po-

dívat dovnitř. Dívala se přímo před sebe, oči upřené na pro-

tější zeď, a srdce jí bilo jako o závod.

„Hallie?”

Jeho hlas ji vyděsil k smrti. Nadskočila a zaječela. Víko jí

vyklouzlo z ruky a dopadlo jí na prsty druhé ruky. Trhla ru-

kou a začala si na prsty foukat. Srdce samým leknutím cíti-

la až v krku.

„Hallie? Co se stalo?”

Položil jí ruku na rameno a ona zaječela znovu. Pak se

prudce obrátila a nechtěně vrazila loktem Trisovi do tváře.

Tris na ni zmateně hleděl a třel si čelist. Hallie si zakryla ru-

kou ústa a zděšeně na něj zírala.

„Kruci, Hallie, co se děje?”

Vztáhla k němu třesoucí se ruku. „Ty… ty jsi tady.”

„Jasně. A kde bych jako měl být?”

Ohlédla se přes rameno na rakev a pak se podívala zpát-

ky na něj.

„Když jsem se vzbudila, byl jsi pryč. Myslela jsem, že

jsi…” ”

Ušklíbl se a dál si třel čelist. „Šel jsem do pekárny pro sní-

dani. Myslel jsem, že bychom si spolu mohli dát kávu a na-

jíst se.”

Vytřeštila oči.

„Ty chceš, abych se s tebou nasnídala?”

Přikývl. „Co je na tom tak divného? Mám hlad jako vlk.”

Hallie těžce polkla a snažila se uspořádat zpřeházené

myšlenky. V hlavě měla zmatek. „Já – já nemůžu,” hlesla.

„Musím se vrátit, nebo mě tety začnou hledat. Jistě se diví,

že nejsem v kuchyni.”

Došel až k ní, vzal ji za ruce a pohlédl jí do očí. „Hallie,

není ti nic? Vypadáš vyděšeně. Nelituješ toho, co se včera

stalo, viď?”

Zavrtěla hlavou. „Ne, jsem úplně v pořádku. A ničeho

nelituju.”

Políbil ji. „Asi tě budu muset pustit. Slib mi ale, že zase

přijdeš, jak nejdřív budeš moct.” Znovu ji políbil, tentokrát

vášnivěji. „Musíme si pořádně promluvit. Slibuješ?”

„Jakmile budu moct,” hlesla a vyběhla ze dveří.

Hallie nesla na podnose sklenice vychlazeného pome-

rančového džusu. Strčila do lítacích dveří mezi kuchyní a jí-

delnou a zívla. Pak rychle zamrkala, aby udržela oči otevře-

né ještě chvilku.

Jídelna byla plná. Všech jedenadvacet hostů čekalo na

bohatou snídani každý den přesně ve stejnou dobu. Patien-

ce a Prudence připravily na stoly košíčky s čerstvými křu-

pavými žemlemi a teď smažily v kuchyni vejce.

Ke své úlevě dorazila domů dřív, než tety vstaly, jenže noc

a ráno strávené s Trisem ji natolik vyčerpaly, že byla utaha-

ná jako kotě.

„Slečno Tylerová! Slečno Tylerová!”

Hallie v duchu zaúpěla, když zaslechla Newtonův hlas.

Zajímalo by ji, jak dlouho tady chce Newton Knoblock ješ-

tě zůstat. Copak nemusí do práce? Už je tu skoro měsíc a ne-

zdá se, že by se měl k odjezdu.

„Dobré ráno, pane Knoblocku,” řekla a postavila před

něj sklenici s pomerančovým džusem.

„Dobré ráno, Hallie. Jak jste se vyspala?”

Hallie polkla, pak se usmála a vybavila si noc s Trisem.

„Dobře.” Víc než dobře. Od té doby, co je tu Tris, se tak

dobře nevyspala. „A vy, pane Knoblocku? Jak jste se vyspal

vy?”

Pošoupl si silné brýle ke kořeni nosu a zavrtěl hlavou.

„Moc dobře ne. Ta matrace v mém pokoji je už pěkně pro-

leželá. Měla by se vyměnit. A ústřední topení by potřebova-

lo opravit. V noci bylo takové vedro, že se ani nedalo spát.”

Hallie přikývla.

„Napravím to, pane Knoblocku. Mimochodem, ne-

chystáte se náhodou odjet? Na příštích pár týdnů mám

spoustu zájemců a ráda bych to vyřídila co nejdřív.”

„Ještě nevím,” řekl. „Mám pocit, že moje práce tady

zrovna začala.”

Hallie málem zaskřípala zuby. „Copak vy nemusíte do

práce, Newtone?”

Popotáhl a zavrtěl hlavou. „Žádnou nepotřebuju. Jsem

dost bohatý. Otec vydělal milióny na umělých hmotách.”

„Vy jste bohatý?”

Přikývl.

„Znáte přece takové ty legrační plastikové upíří zuby.

Knoblock a spol. Padesát miliónů kusů ročně, a za pár ba-

bek. Prodávají se po dolaru.”

Hallie se nevěřícně zasmála. „A proto jste založil Spo-

lečnost pro výzkum upírů?” zeptala se.

„Je to přece logické, ne?” namítl. „Vzájemně propojené.

Mluví o tom všichni ekonomičtí odborníci.”

Pořádně se napil džusu a opatrně postavil sklenici vedle

talíře. Hallie zvedla podnos a chystala se přesunout k další-

mu stolu, když vtom se Newton ozval znovu.

„Slečno Tylerová,” zavolal na ni, „chtěl jsem vám říct, že

už jsem si vzpomněl, odkud znám pana Tristana.”

Hallie se otočila a vrátila se k němu.

„Pana Tristana? Mého – tedy našeho pana Tristana?”

Přikývl. „Ve skutečnosti to není pan Tristan. Je to pan

Montgomery. Tristan Montgomery.”

„Edward Tristan Montgomery?”

Newton zavrtěl hlavou. „Ne. Jen Tristan Montgomery.

Žádný Edward.”

Hallie si netrpělivě povzdychla. „Tak odkud ho znáte?”

„No, já ho vlastně neznám. Jen jsem ho viděl. Tedy jeho

fotku. Na zadní straně jeho knih.”

Hallie na chvíli přestalo bít srdce. „Jakých knih?”

„Pan Tristan je vlastně Tristan Montgomery, ten známý

autor hororů. Nechápu, jak to, že jsem ho hned nepoznal. Je

slavný. Četl jsem všechny jeho knihy a mnohokrát jsem ho

viděl v televizi. Vážně nechápu, jak to, že jsem ho nepoznal.

Asi mám hlavu plnou jiných věcí.”

Hallie položila podnos s bouchnutím na stůl.

„Je slavný?”

„Píše bestsellery. Timesy ho vyhlásily za nejlepšího auto-

ra roku,” informoval ji Newton. „Jeho knihy vycházejí v mi-

liónových nákladech. A jestli si dobře vzpomínám, dámy ho

zbožňují.”

Hallie zaťala zuby. „Pane Knoblocku, byl byste tak laskav

a rozdal ten džus? Musím si s panem Tristanem něco vyří-

dit.”

„S panem Montgomerym,” opravil ji Newton. „Říkal

jsem vám, abyste si na něj dávala pozor, viďte? Ten chlap je

nebezpečný.”

Hallie vyběhla z jídelny do kuchyně, dala tetám několik

strohých příkazů a pak se vyřítila ven.

Jak jen mohl? Po všech večerech, které spolu strávili?

Ani jednou se o své kariéře nezmínil – ani o tom, že je zná-

mý spisovatel. Není divu, že jí jeho jméno bylo povědomé.

I když nikdy žádnou jeho knihu nečetla, přesto četla hodně

a často jeho knihy vídala v knihkupectví.

Každým krokem byla víc naštvaná. Copak nemá právo to

vědět? Vždyť jsou milenci, takže by k sobě měli být upřím-

ní. Vždyť může být klidně ženatý a mít tři děti!

Běžela po pěšince mezi stromy a pak zabouchala na dve-

ře. Otevřel skoro okamžitě a radostně se usmál. Když však

spatřil její rozzlobený výraz, úsměv mu rychle zmizel z tváře.

Vešla dovnitř a vyjela: „Jak jsi mi to mohl udělat?”

Tris se zamračil. „Co jak jsem ti mohl udělat?”

„Proč jsi mi lhal? Jak jsi se se mnou mohl milovat, aniž

bys mi řekl, kdo vlastně jsi? Co všechno o tobě ještě ne-

vím?”

Tris překvapeně zamrkal a zavrtěl hlavou.

„O čem to, proboha, mluvíš? Vždyť jsi přece věděla, kdo

jsem.”

„Já že jsem věděla, že jsi Tristan Montgomery? Jak bych

to mohla vědět, když jsi mi to neřekl!”

Tris si rozčileně prohrábl rukou vlasy. „Ale vždyť jsi pře-

ce říkala, že to víš,” namítl.

Dala si ruce v bok a vztekle dupla nohou.

„Nic takového jsem v životě neřekla,” vykřikla. „Do

dnešního rána jsem o tom neměla ani tušení. Teď mi to řekl

Newton. Prý tě poznal podle fotky, která je na tvých kni-

hách. Řekl mi, že jsi slavný spisovatel. Milovala jsem se se

slavným spisovatelem a ani jsem to netušila.”

Tris si vzdychl. „Hallie, myslel jsem, že to víš. Včera v no-

ci jsi -”

„Včera v noci jsem si myslela, že jsi upír!” řekla. „A ne

žádný slavný spisovatel. Upír! To je rozdíl.”

Tris zalapal po dechu a nevěřícně na ni zůstal zírat. „Ty jsi

sem včera večer přišla a milovala ses se mnou a celou dobu

sis myslela, že jsem upír? Hallie, proboha, co tě to napadlo?

Jak jsi mohla věřit, že jsem upír? A jak ses mohla milovat

s někým, o kom sis myslela, že je upír?”

Přecházela sem a tam po pokoji a zlostně po něm šlehala

pohledem.

„Co mám asi tak dělat? Mám být ráda, že nejsi Edward

Tristan? Zamilovala jsem se do Edwarda Tristana a ne do

Tristana Montgomeryho. A myslela jsem, že Edward Tristan

je upír!”

Tris se na ni dlouho upřeně díval.

„Počkej, musím si to v klidu probrat. Zamilovala ses do

upíra. A já jsem náhodou úspěšný spisovatel – živý až až,

pokud můžu říct – ale ty bys radši měla upíra?”

„A co ta rakev?” zeptala se. „A že celý den spíš. A nikdy

nic nejíš!”

„Ta rakev byla jen vtip,” vysvětloval. „Moje manažerka mi

ji poslala, když zjistila, že píšu román o upírech. A vždycky

pracuju v noci. A pokud jde o jídlo, jím skoro pořád. Jen se

jdi zeptat Earla. Krmí mě celou dobu, co jsem tady.”

Hallie se zarazila. „Proč jsi sem přijel?”

Tris potřásl hlavou. „Nebudeš mi možná věřit, ale potře-

boval jsem trochu klidu. Jenže když jsem přijel, dozvěděl

jsem se o té upíří báchorce a to mi vnuklo nápad pro mou

novou knihu. Rozhodl jsem se, že tu zůstanu, abych využil

zdejší atmosféru.”

Hallie pevně zavřela oči.

„Přece dobře víš, jak mám tohle město ráda. A co pro mě

znamená. A přitom jsi nás všechny využil. Přijali jsme tě me-

zi sebe a ty jsi nás celou tu dobu pozoroval a hledal jsi, co

bys mohl použít v té své zatracené knize!”

„Tak to není, Hallie. Já jsem tu nikomu neublížil. A neu-

škodil jsem ani městu.”

„Ale ano,” řekla a tvrdohlavě zvedla bradu. „Lhal jsi mi.

Nejsi ten člověk, za kterého jsem tě měla.”

„Jsem ten samý člověk, se kterým ses milovala, Hallie.

Nelhal jsem ti.”

Vzdorně se mu podívala do očí. „Chci, abys hned odjel.

Ještě dneska. Seber si svých pět švestek a zmiz.”

Tris třemi dlouhými kroky přešel místnost, vzal ji za paže

a jemně s ní zatřásl.

„Nedělej to, Hallie,” řekl varovně. „Nevyužívej téhle si-

tuace k tomu, abys mi mohla znovu utéct. Vím, že z toho

máš strach, stejně mě ale nemůžeš přestat milovat. A já vím,

že mě miluješ. Řeklas mi to a už to nemůžeš vzít zpátky.”

„Milovala jsem Edwarda Tristana. Tebe ani neznám,” od-

pověděla.

„Já jsem ten samý člověk. Podívej se na mě. Nezměnil

jsem se.” Položil si dlaň na srdce. „A to, co je tady, se také

nezměnilo.”

Vytrhla se mu a založila si ruce na prsou. „A co myslíš, že

se stane, až se všichni dovědí, kdo jsi?”

„Hallie, tak slavný zas nejsem.”

„Festival upírů a slavný spisovatel Tristan Montgomery

na jednom místě? A nová kniha o upírech v Egg Harbor!

Starosta tě přivítá s otevřenou náručí a všechny tvoje slav-

né přátele taky. Možná sis to tak v duchu plánoval. Zajistí ti

to ohromnou publicitu, že jo?”

„Na publicitu kašlu,” odsekl Tris. „A žádné slavné přáte-

le nemám. Popravdě řečeno, nemám žádné přátele. Ty jsi

první, komu jsem dovolil, aby nahlédl do mého soukromí,

a už tě nehodlám pustit.”

Hallie se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou.

„Chci, abys odjel odsud i z Egg Harbor. Zaplať a zmiz.”

Na chvíli se zarazila. „Vlastně se s placením ani nemusíš ob-

těžovat. Já o tvé peníze nestojím. Prostě zmiz. Zmiz z mého

života.”

Hallie se otočila jako na obrtlíku a vyběhla z domku.

Z očí jí vyhrkly slzy. „Nebudu brečet,” říkala si v duchu,

když spěchala po úzké pěšince k penziónu. „Vůbec jsem ho

nemilovala. Nepotřebuju ho. A nebudu brečet. Nebudu.”

Rozrazila dveře a bez jediného slova proběhla kuchyní. Te-

ty se za ní překvapeně podívaly.

Když doběhla do bezpečí svého pokoje a zamkla za se-

bou, vrhla se na postel a stočila se do klubíčka. Bojovala se

slzami, protože se v duchu přesvědčovala, že Tris za to ne-

stojí. Nemiluje ho. A když ho nemiluje, ani ji nebude bolet,

že ho ztratí. Ne tak, jak ji bolela ztráta obou rodičů. Ne, tak

už ji nebude nikdy nic bolet, protože to nedovolí!

Edward Tristan, nebo Tristan Montgomery nebo kdo to

vlastně je, teď zmizí navždy z jejího života. A ona bude

v bezpečí.

Hallie seděla na velikém kameni, kolena měla u brady

a upřeně se dívala na oceán. Vlasy jí čuchal studený pod-

zimní vítr. Tváře a uši měla promrzlé, ale nechtělo se jí vrá-

tit dovnitř. Tady venku se jí lépe dýchá. Vevnitř má pocit, že

se udusí.

Ohlédla se přes rameno na penzión a pak se otočila zpět

k oceánu. Před mnoha lety tu takhle stály ženy z její rodiny

a vyhlížely své muže, vracející se z dalekých mořských cest.

Dobře chápala, jak jim asi bylo, jak prázdné a osamělé noci

prožívaly.

Co Tris odjel, cítila se úplně stejně, jako by jí někdo urval

kus srdce. Akorát že on se nikdy nevrátí. Může na něj čekat

a vyhlížet ho třeba do smrti. Odešel nadobro. Sama se o to

postarala.

Znovu se nadechla chladného vzduchu. V posledních

třech dnech se smířila s tím, že tetičky z ní oka nespustí. Ne-

unikne jim jediný její pohyb a chovají se k ní, jako by se mě-

la každou chvíli zhroutit. I když je už několikrát ujistila, že

jí nic není a je v naprostém pořádku, odmítají jí uvěřit.

Ona přece je v pořádku. Tris z jejího života zmizel

a všechno je zase normální. Může se soustředit na penzión

a svou práci. A až opadne příliv hostů, pustí se do přestav-

by zahradního domku. Letošní sezóna byla finančně výji-

mečně úspěšná.

Srdce se jí sevřelo bolestí. Vždycky si chtěla ze zahradní-

ho domku udělat vlastní domov. Teď si však není jistá, jest-

li vůbec kdy bude moci vejít dovnitř, aniž by si přitom vzpo-

mněla na Trise. Stal se součástí domku jako krb nebo

nábytek. Když otevře dveře, bude čekat, že ho spatří, celé-

ho v černém a s rozcuchanými vlasy.

Proč mu nařídila, aby odjel? Protože jí lhal! Nechtěl jí

říct, kdo doopravdy je.

Vzdychla. Je to ten pravý důvod, nebo si to jen namlou-

vá? Měl pravdu, když tvrdil, že se bojí toho, co mezi nimi je?

Odjel. Stejně ví, že by musel někdy odjet, i když by ho ne-

vyhodila. Je to slavný spisovatel. Nepatří do Egg Harbor

o nic víc než… než Jonathan.

Hallie se kousla do rtu. Jonathan tvrdil, že ji miluje, když

ho však potřebovala nejvíc, opustil ji. Vlastně ji opustili

všichni, které milovala. Rodiče, Jonathan, všichni jsou pryč.

Zůstala na světě sama.

Jenže Tris není Jonathan. Nikdy necítila ke svému býva-

lému snoubenci to co k Trisovi. Nikdy si s ním nepřipadala

tak vášnivá a plná života. Když si představila život s Trisem,

napadaly ji skvělé možnosti. Nádherný život v Egg Harbor,

děti, šťastný domov. A láska, která přetrvá roky.

„Slečno Tylerová?”

Když zaslechla Newtonův hlas, zavřela oči. Nestojí o je-

ho společnost, a zvlášť ne teď. Jenže to je host a Hallie se

k němu musí chovat přívětivě.

Otočila se a donutila se usmát.

„Dobrý večer, pane Knoblocku. Copak je?”

„No, chtěl jsem vám jen něco dát. Myslel jsem, že by vás

to mohlo zajímat.” A podal Hallie knihu. Zaváhala. O upí-

rech už nechce slyšet ani slovo. Už jich má až po krk. Stejně

si však od něj knihu vzala.

„Je to jeden z románů Tristana Montgomeryho,” vysvět-

loval Newton. „Napadlo mě, že byste si ho možná chtěla

přečíst. Vždyť je to přece váš host. Nejspíš ten nejslavnější,

jaký tu kdy byl.”

„Pan Montgomery před pár dny odjel,” oznámila mu

Hallie tiše. „Musel se vrátit do New Yorku.”

Newton se zamračil. „Ale já ho dneska ráno viděl.”

Hallie se napřímila a zavrtěla hlavou. „To není možné.”

„Ale je. Šel po hlavní ulici. Viděl jsem ho vcházet do Ear-

lova bufetu.”

„Určitě jste se spletl,” namítla Hallie. „Asi jste zahlédl

někoho, kdo mu byl podobný.”

Newton pokrčil rameny. „Možná. Ale myslel jsem, že

byste si možná ráda přečetla něco od něj. Píše docela dob-

ře. Přečetl jsem všechny jeho knihy. Má vážně talent.”

„To jistě,” řekla Hallie tiše.

Newton přikývl a pak pomalu ustoupil. „No, já už radši

půjdu. Na shledanou, Hallie.”

Hallie se znovu zahleděla na moře. Za chvíli však zjistila,

že se dívá na Trisovu fotografii na zadní straně knihy. Hle-

děla na ni upřeně a snažila si vybavit hloubku jeho světlých

modrých očí.

Tohle není ten člověk, kterého zná. Vypadá tak vzdálený

a nepřístupný. Ten Tris, kterého zná ona, je laskavý, milý

a pozorný. Ten Tris, kterého zná, ji dokáže probudit k živo-

tu. Ten člověk, který se ná ni dívá z obrázku, není Tris.

Hallie zavřela oči. Copak je možné, že jsou to dva zcela

rozdílní lidé? Měla pocit, že za slavnou tváří našla opravdo-

vého, skutečného Trise. Když byl s ní, byl sám sebou, tím

mužem, do kterého se zamilovala.

Ale co jeho druhá tvář, ta, kterou nezná? Milovala by

i tamtoho Trise? Nikdy to nezjistí, protože Tris odjel a už se

víckrát nevrátí.

Hallie sklouzla z kamene a s knihou v ruce se vydala

k penziónu. Přejela pohledem po domě a usmála se. Určitě

se sebere. Má přece krásný domov a tetičky. Zase bude žít

jako dřív.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Tris stál ve stínu dveří obchodu a sledoval hýření na hlav-

ní ulici Egg Harbor. Festival byl v plném proudu a milovní-

ci upírů z celé Nové Anglie vzali klidné městečko útokem.

Místní lidé prodávali všechno, upířími hamburgery počína-

je a svazečky česneku konče. Mezi turisty se proplétaly dě-

ti v červenočerných kostýmech.

Tohle byla poslední noc bizarního festivalu. Tris pohlédl

na noční oblohu. Náhodou byl také úplněk, noc, kdy se pod-

le pověsti v ulicích města zjevuje Nicholas Tyler.

Tris měl na sobě to, co většina ostatních – černý plášť s ká-

pí a červenou podšívkou, který si koupil ve zdejším obcho-

dě. Kápi si stáhl hluboko do očí, aby ho nikdo nepoznal, vět-

šina lidí však byla buď tak poblázněná nebo opilá, že si ho

vůbec nevšimla. Přistihl se, jak neustále bedlivě pátrá v da-

vu po štíhlé postavě s hnědými vlasy a jasnýma zelenýma

očima. Věděl, že Hallie se nikdy festivalového veselí dobro-

volně nezúčastní, když se proti němu tak ostře postavila. Už

ji však skoro týden neviděl a toužil ji alespoň zahlédnout.

Ubytoval se kousek od městečka v jednom motelu u dál-

nice. Od té chvíle, co odešel ze zahradního domku, však ne-

napsal ani slovo, což ho nijak nepřekvapilo. Přesvědčil sám

sebe, že je schopen pracovat pouze v tichu a klidu malého

městečka a v blízkosti Hallie.

Že se mu ale po ní stýská. Stýská se mu po chvílích, kte-

ré spolu strávili, po společných nocích a jejím tichém nevtí-

ravém hlase. Nejvíce mu však chybí její měkké sladké rty

a teplo jejího těla. Před očima mu vyvstala vzpomínka na je-

jich milování. Tiše zaklel.

Musí to mezi nimi zase urovnat. V posledních pěti dnech

se snažil, aby se mu to povedlo. Každý den trávil hodiny

a hodiny v městském archivu a hledal nějakou zmínku o ro-

dinném upírovi Tylerových. Noci trávil na jejich rodinném

hřbitově a trpělivě čekal, až se objeví člověk, který na hrob

dává staré věci jako důkazy o upírově přítomnosti. Kéž by

se mu jen povedlo dokázat, že je to celé jen bouda! Možná

by mu pak Hallie odpustila. Možná by potom celé to upíří

šílenství utichlo a život ve městě by se vrátil do starých ko-

lejí. A možná by pak už přítomnost slavného autora nebyla

ani tak zajímavá.

Tris počkal, až dav trochu prořídne, a pak vyšel ze stínu

dveří. Festival se z valné části odehrával přímo v ulicích

města. Když šel Tris kolem radnice, všiml si plakátu drama-

tického představení, které organizovaly Patience a Pruden-

ce. Opona se zvedne přesně o půlnoci, aby zahájila předsta-

vení Dumasovy hry Upír. Bude to poslední číslo letošního

festivalu.

Tris mrkl na hodinky. Deset. Dnes večer ještě nezašel na

hřbitov. Když si pospíší, mohl by ještě zjistit, jestli se tam ně-

co neděje, a pak se vrátí na radnici. Stáhl si kápi ještě víc do

očí a zamířil nahoru na kopec ke hřbitovu. Celou cestu se

plížil ve stínu.

Oficiální program festivalu se o hřbitově nezmiňoval ani

slůvkem, hřbitov dokonce nebyl ani na plánku města. Hal-

lie ho zcela jistě odmítla zpřístupnit a dokonce městské ra-

dě pohrozila, že zavolá policii, pokud bude používat jméno

jejího strýce jako reklamu. Přesto však na hřbitov přišla

spousta lidí, kteří hrob hledali, a když tam Tris dorazil, stá-

le jich tam ještě dost okounělo.

Místní farář měl tolik rozumu, aby hřbitov zamkl, takže

lidem nezbylo než jen hledět skrz mříže a hledat důkazy

o přítomnosti upíra za vysokým železným plotem. Tris se na

chvíli vmísil do davu, a pak se nepozorovaně ztratil mezi

stromy. Rychle došel na pěšinku a rozsvítil kapesní baterku.

Když dorazil k rezavým vratům, zjistil, že tam nikdo ne-

ní. Čekal, že tu bude hlídkovat Newton nebo někdo z jeho

přátel, stejně jako po všechny minulé noci. Zřejmě si však

pro tentokrát našli jinou zábavu.

Tris přejel rukou po zdi vpravo od vrat. Když nahmatal

uvolněnou cihlu, odsunul ji, vytáhl klíč, odemkl a vrátil klíč

zpátky do skrýše. Mezi stromy problesklo světlo a vzápětí

dopadlo na pěšinku. Tris rychle vešel na hřbitov a branku za

sebou zavřel. Pod nohama mu šustilo suché listí, takže začal

našlapovat opatrně. Za chvíli za zdí zaslechl těžké kroky.

Potichu se schoval za nejbližší náhrobní kámen a přitáhl si

plášť k tělu. Poslouchal, jak někdo vyndává cihlu, pak klíč

a odemyká již odemčená vrata. Na hřbitov vstoupily dvě po-

stavy, které se ani nesnažily svou přítomnost utajit. V rukou

měly rozsvícené lucerny, které ozařovaly skoro celý hřbitov.

„Ty budeš dávat pozor, jestli někdo nejde, Jonahu,” ozval

se první muž. „A já to dám na hrob.”

„Tak si pospěš, Silasi!” odpověděl Jonah. „Kdyby nás ně-

kdo chytil, tak jsme v pěkné kaši. Nerad bych, aby mě všich-

ni měli za podvodníka.”

Tris vykoukl zpoza náhrobku a díval se, jak Silas Pember-

ton, starosta Egg Harbor, došel až k hrobu Nicholase Tylera.

„No jo. Jen na mě nekvaltuj. Musím to narafičit tak, aby

to vypadalo skutečně.” A Silas se rozhlédl kolem hrobu, pak

vytáhl z kapsy koženou rukavici a pohodil ji na zem. „Tak,

to by šlo.”

„A nezapomeň na ty dírky,” zavolal Jonah šeptem ze své-

ho stanoviště u branky. „Nějak na ně v tom zmatku všichni

pozapomněli.”

Silas něco zabručel, pak se sehnul a zaryl prsty do hlíny

u náhrobního kamene.

„A udělej jich tam hodně,” ozval se Jonah znovu. „Podle

nich se pozná, že se upír chce dostat ven.”

„Zavři klapačku!” vyštěkl Silas. „Vím, co mám dělat.”

Když Silas dokončil práci k Jonahově spokojenosti, napří-

mil se a zamířil k brance. „Tak, konečně to skončí,” zavrčel.

„Sem na to místo už nepůjdu, i kdyby čert na koze jezdil.”

„Ale jen do příštího festivalu,” ušklíbl se Jonah.

„Jo, to určitě. Nechápu, jak jsem se do toho mohl nechat

navézt. Víš, co by se stalo, kdyby nás chytli? To bysme

v tomhle městě skončili. Tady si lidi zakládají na poctivosti

a tohle je pěkný podfuk.”

„A co jiného jsme měli dělat?” zeptal se Jonah. „S tím ná-

padem o festivalu upírů jsme přišli my. Tak musíme lidem

ukázat, že tu můžeme mít jednoho nebo dva upíry.”

„Ty si vážně myslíš, že ty lidi věří na upíry?” zeptal se Si-

las.

Jonah pokrčil rameny. „Proč by sem jinak jezdili?”

„Protože spousta z nich má o kolečko víc, ty tupče. Mlu-

vil jsi s někým z nich? Jonahu, některý jsou úplní blázni. Ma-

jí zatemněný mozky.”

„Blázni neblázni, utrácejí peníze.”

Silas znovu zabručel. „Kvůli nim to neděláme. To kvůli

Hallie Tylerové. Ji musíme přesvědčit.”

Jonah zavrtěl hlavou. „To je těžké, Silasi. Neznám tvrdo-

hlavější ženskou, než je ona. Jakmile si něco vezme do hla-

vy, tak s ní nikdo nehne. A není tak hloupá, aby tomuhle

podfuku uvěřila.”

„Jenže kdyby se nám podařilo ji přesvědčit, bylo by to

terno. Jonahu, ona je klíčem k opravdovému úspěchu. Jest-

li ji nepřesvědčil ani ten šátek, tak už tedy nevím.” Silas se

zarazil a naklonil hlavu na stranu. „Slyšel jsi?”

Jonah svraštil obočí. „Co?”

Silas rychle došel k vratům a vykoukl na cestičku. „Zhas-

ni tu zatracenou lucernu! A dělej, musíme zmizet. Někdo

jde.”

Tris se díval, jak se oba muži tlačí brankou ven, aby se od-

sud dostali, než je někdo zahlédne. Pak za nimi rychle zamkl

a strčil klíč zpátky do skrýše. Sám se schoval mezi stromy.

Za chviličku se u branky objevily další dvě postavy s lucer-

nami. Tris se usmál, když poznal Patience a Prudence. Ne-

čekal, že tu dnes večer bude tak rušno. Za posledních pět

minut se toho však dozvěděl víc než za posledních pět dní

důkladného zkoumání.

„Ššš! Tiše. A musíme si pospíšit. Kolem je spousta lidí

a nesmí nás nikdo vidět.”

„Neměly jsme sem chodit. Představení začíná ani ne za

dvě hodiny.”

Tris nebyl nikdy schopen od sebe tety rozeznat a teď v té

tmě už vůbec ne. Bylo to však jedno, protože měly zrovna

upovídanou náladu.

„Nebuď takový zbabělec. Kdyby nás tu někdo našel, mů-

žeme říct, že jsme se šly jen podívat na hrob chudáka strýč-

ka… abychom se inspirovaly. Nikdo nás nebude z ničeho po-

dezírat.”

„A musíme to dělat?”

„Musíme. Už jsme do toho zabředly moc hluboko.

A v sázce je naše budoucnost v Egg Harbor. Kdyby se do-

zvěděli pravdu, staly by se z nás společenští vyděděnci bez

jediného přítelíčka.”

Vešly na hřbitov a obě se rychle vydaly k strýcovu hrobu.

„Jenže když to všechno začlo, byly jsme ještě malé hlou-

pé holky. Určitě by to všichni pochopili. Děti si přece často

vymýšlejí a přitom nechtějí nikomu ublížit.”

„Nechci vidět, co by se dělo, kdyby se někdo dozvěděl, že

jsme si to všechno vymyslely. A ty taky ne!”

„Nikdo se to nedozví! Existuje jen jediný důkaz, a ten je

dobře schovaný v naší staré knihovně. Maminčin deník ni-

kdo nenajde a nikdo se také nikdy nedozví, že jsme si tu bá-

chorku celou vymyslely.”

„Tak už někam dej ten manžetový knoflíček, ať můžeme

odejít. Přísahám, že lituju dne, kdy jsi mě donutila, abych si

přečetla ten Stokerův román!”

Tris pozoroval jednu z tet, jak na hrob pokládá další dů-

kaz a pak ještě prohrabuje listí a hlínu, aby nebylo vidět, že

na hrob někdo sahal. Nevšimla si ani čerstvě vyhloubených

děr, ani rukavice, kterou tu před chvílí upustil Silas Pem-

berton.

Druhá teta si povzdychla. „Já tě nenutila, abys ji četla.”

„Ale nutila. Nebýt tebe, tak jsem se k ní nikdy nedosta-

la.”

„No, teď je to stejně jedno. Potřebujeme upíra a strýček

Nick je teď jediný, koho bychom za upíra mohly vydávat,

když se pan Tristan rozhodl tak rychle odjet.”

Pohlédly na sebe a vzdychly. „Chudinka Hallie,” řekly

jednohlasně.

„Co odjel, je jako vyměněná.”

„Myslím, že se do něj zamilovala.”

„Milovat upíra se nikdy nevyplácí. Člověku to jen zlomí

srdce. Nebo má na krku kousnutí a čeká ho nesmrtelnost.”

Tety se otočily k odchodu. Když prošly brankou, pečlivě

ji za sebou zavřely. Tris se ušklíbl, když zaslechl, jak zámek

zaskřípal. Tentokrát bude muset přelézt zeď. Jenže ve chví-

li, kdy už byl skoro nahoře, uslyšel, jak se branka otvírá zno-

vu. Rychle seskočil a zase se schoval. V duchu zaklel. Tak-

hle tu bude do rána. Vykoukl zpoza pomníku a zatajil se mu

dech. Na hřbitov se vplížila štíhlá postava.

„Hallie,” vydechl.

Zaváhala, pak se otočila a posvítila směrem k němu, ale

stál bez hnutí ve stínu pomníku. Po chvíli světlo stočila zase

zpátky před sebe a Tris se nahnul, aby dobře viděl.

Měla na sobě holiny a bundu, zpod které vykukovala

dlouhá noční košile, vlající ve větru. Vzpomněl si na ten ve-

čer, kdy se objevila u jeho dveří jen v košili a přehozu. Za-

vřel oči a vybavil si ji nahou. Při té představě jím projela tou-

ha. Nejradši by vystoupil ze svého úkrytu a vzal ji do náruče,

vdechl její jemnou vůni a políbil ji, jak o tom v posledních

dnech mohl jen snít. Ovládl však svou touhu, protože věděl,

že ta správná chvíle ještě nenastala. Ale už nebude muset

dlouho čekat.

Hallie, stejně jako všichni před ní, zamířila k hrobu Ni-

cholase Tylera. Tris zatajil dech, protože čekal, že tam také

položí nějaký další „důkaz”, i když v hloubi duše doufal, že

to neudělá. Hallie se přece na tom podvodu nepodílí, ne?

Sehnula se, posvítila si baterkou a prohrábla listí. Zasle-

chl, jak se zajíkla, a za chvíli spatřil, jak sbírá koženou ru-

kavici, kterou tam dal Silas Pemberton, a pečlivě si ji ve

světle baterky prohlíží. Pak ještě našla manžetový knoflí-

ček, který tu nechaly tety. Za chvíli si všimla i čerstvých děr.

„Kruci,” zabručela. „To by mě zajímalo, kdo to dělá?”

Rozhlédla se po hřbitově. „Kdybych ho tak chytla, hned by

ten humbuk skončil.” Ještě jednou prohlédla okolí hrobu

a pak zůstala stát a upřeně se dívala na náhrobní kámen.

Tris pomalu vstal. Měl sto chutí jít k ní. Už málem vy-

stoupil ze stínu, když vtom se náhle Hallie otočila a vyběhla

ze vrat. Ani je za sebou nezavřela.

Tris vylezl zpoza pomníku a došel až k brance. Hallie prá-

vě mizela mezi stromy.

„Už to nebude dlouho trvat,” zabručel si pro sebe.

„Všechno se vyřeší, Hallie. A pak budeš muset přiznat sa-

ma sobě, co ke mně cítíš. Znovu mi už neutečeš.”

V penziónu byla všude tma, když tam Tris dorazil. Z kap-

sy vytáhl klíč, odemkl dveře a tiše vklouzl dovnitř. Ještě že

si ten klíč nechal, když odsud odjel, a měl štěstí, že se po

něm Hallie nesháněla. Když za sebou dveře zavíral, hodiny

na krbové římse odbily druhou. Tiše a opatrně zamířil do

malé knihovny hned vedle jídelny. Místnost byla obložena

policemi s knihami a uprostřed stál starý dubový stůl. Pro-

nikalo sem trochu světla z chodby, takže viděl na jednotlivé

svazky, jenže pro jistotu zavřel dveře a rozsvítil.

„Tak tetičky,” zabručel, „vím, že deník tu někde je. Kam-

pak jste ho schovaly?”

Deník určitě nebude nikde na očích, protože Patience

a Prudence by jistě neriskovaly, že by ho Hallie mohla najít.

A kdyby byl v polici mezi ostatními knihami, také by to ne-

bylo moudré. Kam ho tak mohly dát? Tris vyloučil horní po-

lice, protože tety měřily sotva sto šedesát centimetrů.

Zavřel oči a přemýšlel. Kdyby měl prohledat celou

knihovnu, trvalo by mu to do rána a ještě celý den. Vybavil

si znovu rozhovor na hřbitově.

„Stoker,” napadlo ho. Rychle začal hledat Stokerova

Draculu. Našel ho za pár minut, zařazeného mezi ostatními

knihami podle abecedy, v jedné z nižších polic. Vyndal ně-

kolik knih a hledal za nimi, ke svému zklamání však nena-

šel nic než silnou vrstvu prachu. Potichu zaklel a upřeně se

díval na vyklizenou část police. Natáhl ruku a malinko po-

klepal na zeď za knihovnou. Byla obložená dřevem, takže

klepání znělo tlumeně. Když se však dostal asi do poloviny

police, zaznělo náhle zaklepání dutě. Tris zkusil zaklepat

znovu. Naklonil se a spatřil, že jeden kousek dřeva je trochu

vystouplý. Tris pod něj zkusil strčit prsty, a dřevo samo od-

skočilo. Za ním se objevil malý prostor ve zdi.

Tris se usmál a sáhl dovnitř. Ihned nahmatal něco, co vy-

padalo jako kniha. Opatrně předmět vytáhl na světlo. Pro-

listoval zažloutlé stránky a očima přejížděl po pavoučím pís-

mu. Je tohle to, co hledá? Patřil tenhle deník matce Patience

a Prudence? Jestliže v něm je nějaké vodítko ke vzniku bá-

chorky o rodinném upírovi, tak ho musí celý přečíst. A to

mu bude nějakou dobu trvat. Tris přistoupil ke dveřím

a chvíli naslouchal. Dům byl však tichý, a tak se rozhodl zů-

stat v knihovně, dokud nenajde, co hledá. Přitáhl si lampu

blíž ke stolu a sedl si k němu.

Četlo se mu těžko, protože písmo bylo vybledlé a jazyk

archaický. Brzy si však zvykl a zjistil, že číst si o každoden-

ních starostech a radostech dámy žijící ve dvacátých letech

není zas taková nuda. Rodinné dění se na léto přesouvalo

do Egg Harbor a na zimu zase zpátky do Bostonu.

Po hodině Tris konečně narazil na odstavec, o který měl

takový zájem. Přistrčil si deník blíž ke světlu a ukazoval si

prstem, aby náhodou něco nepřehlédl.

Už si s Patience a Prudence nevím rady. Jsou to rozpusti-

lé, neposlušné holky. Náhodou se jim dostala do ruky kniha

pana Stokera Dracula. Přečetly ji jedním dechem a hned za-

čaly roztrušovat o chudáku strýci Nicholasovi, že je upír. Ješ-

tě jsou moc mladé, aby se mohly dozvědět pravdu, ale nedo-

kážu si představit, jak jim zabránit v rozšiřování toho

nesmyslu. Jak jim mám říct, že se strýc Nicholas utopil v ryb-

níce, když se opilý rozhodl o půlnoci si zaplavat se dvěma

svými veselými společnicemi. Nicholas nikdy nebyl žádný

skvělý plavec, a tehdy byl navíc ještě dost opilý. Snad si s tě-

mi dámami aspoň užil, než odešel na onen svět.

Tris pomalu zavřel deník a sevřel ho mezi dlaněmi. Má

důkaz, který potřebuje. Žádný rodinný upír neexistuje. His-

torku o strýci Nickovi si prostě vymyslely dvě malé nepo-

sedné holky s příliš bujnou fantazií.

Potichu se zasmál. Umí si živě představit, jak ty dvě bá-

chorku vymýšlejí. Zřejmě chtěly trochu rozbouřit klidnou

hladinu maloměstského života a nic jim nedělalo líp, než

když všechno převrátily vzhůru nohama. Žádný div, že se

nevdaly! Kdyby se někdo oženil s jednou, návdavkem by

dostal i druhou, a obě najednou jsou nezvládnutelné.

S úlevou se usmál. Záhada je vyřešená a čím dřív se mu

podaří promluvit si s Hallie, tím líp. Odstrčil židli a vstal,

pak se natáhl k lampě a zhasl. Když však vyklouzl z tmavé

knihovny, zarazil se, protože na schodech se ozvaly kroky.

Schoval se do stínu a pozoroval malou postavu ve sněho-

bílé noční košili, která se zastavila pod schody. V průhledné

noční košili vypadala jako duch a vlasy se jí leskly v matném

světle malé lampy.

Zatajil dech, když udělala krok k němu. Určitě jeho pří-

tomnost vycítila. Poznal to podle toho, jak se kolem sebe

rozhlížela. Přejel očima po jejím těle, které se rýsovalo pod

tenkou noční košilí.

Tris už to nevydržel a vystoupil ze stínu přímo do kotou-

če světla. Jejich pohledy se setkaly a Hallie se leknutím za-

jíkla. V očích měla nerozhodný výraz.

Pomalu k ní přistoupil a vztáhl ruku. Popošla k němu

a přitiskla si jeho dlaň na teplou tvář.

„Ty ses vrátil,” zašeptala.

Tris zavrtěl hlavou. „Vůbec jsem neodjel. Nedokázal

jsem tě opustit, Hallie. Patříme k sobě.”

„Ano,” přikývla. „Teď už to vím.”

S tichým vzdechem si ji přitáhl do náruče a políbil ji. Při-

tiskl ji k sobě, až cítil přes šaty teplo jejího měkkého těla.

Pomalu ustupovali dozadu, až Hallie narazila na zeď. Tris

se na ni přitiskl. Toužil se s ní milovat hned, třeba tady na

chodbě. Toužil z ní stáhnout košili a vychutnat si pohled na

její nahé tělo. Pohladil ji po bocích a vyhrnul jí košili, aby se

mohl dotknout její jemné kůže. „Mně je s tebou tak dobře,

miláčku,” zašeptal.

Vsunula ruku mezi jejich těla a nahmatala knoflík. Roze-

pla mu kalhoty a Tris zavřel oči. Napjatě čekal, až se ho do-

tkne. Trhaně se nadechl a políbil ji na krk.

Náhle se mu zatmělo před očima. Cítil, jak se mu podla-

mují nohy a jak se sesouvá na zem. Nakonec se všechno po-

nořilo do ticha.

„Trisi?” řekla Hallie potichu. Snažila se zvednout jeho

bezvládné tělo, brzy jí však došly síly. „Trisi, co je ti?”

Podlomila se mu kolena a on se zhroutil na zem.

Hallie se k němu sklonila. Srdce jí bilo jako o závod. Za-

třásla s ním.

„Trisi? Trisi, probuď se. Promiň, nechtěla jsem -”

„Myslíš, že je mrtvý?”

Hallie polekaně vzhlédla a spatřila nad sebou stát tety.

Prudence držela v rukou malý zahradní rýč a Patience zas

mávala osikovým kůlem.

„Určitě ne,” zavrtěla Prudence hlavou. „Vždyť jsi se ho

tím kůlem zatím ani nedotkla. Hallie, obrať ho na záda, aby-

chom mu mohly probodnout srdce.”

Hallie na ně zůstala užasle zírat. „Co jste mu udělaly?”

Očima sklouzla na zahradní rýč. „Vy jste ho praštily tímhle?”

Prudence přikývla. „To kvůli tobě, abychom tě ochránily.

Už tě málem kousl do krku. A teď uhni, ať s ním už skoncu-

jeme.”

„Nic takového!” Hallie opatrně převrátila Trise na záda

a pohlédla mu do bledé tváře.

„Praštily jste ho do hlavy?”

„To jsem chtěla,” řekla Prudence. „Jenže jsem ho asi

praštila málo. Jen jsem ho omráčila.”

Popadla rýč jako baseballovou pálku a švihla jím ve vzdu-

chu.

„Vždycky jsme měly zahradníka, takže s tím moc zachá-

zet neumím.”

Hallie se zamračila. „Víte, že jste napadly a zranily hos-

ta?”

Patience vzdychla. „Hallie, děvenko, tohle není žádný

host. Je to upír.”

Hallie se pomalu zvedla, nahlas zaklela a rozsvítila. Pak

se rychle vrátila k Trisovi a něžně ho poplácala po tváři. Sla-

bě zasténal a otočil hlavu. Pečlivě ho prohlédla, jestli mu ně-

kde neteče krev, našla však jen malou ranku na temeni.

Patience si stoupla vedle ní, sklonila se a upřeně se Tri-

sovi zadívala do tváře.

„Hallie, copak to nevidíš? Vždyť má stejný plášť jako

Dracula.”

„A taky polovina lidí ve městě,” zabručela Hallie. „Vždyť

je to jen převlek.”

„Tak se mu podíváme na zuby,” navrhla Patience a natá-

hla se, aby mu odhrnula rty. Hallie ji však chytila za ruku.

Tris náhle zamrkal a otevřel oči. Patience překotně vsta-

la a ustoupila do bezpečnější vzdálenosti.

Tris svraštil obočí a podíval se na Hallie.

„Co-co se stalo?” Chtěl si sednout, padl však zpátky na

podlahu a hladil si zátylek. „Proboha, kdo mě to praštil?”

„Teta Prudence. Rýčem,” oznámila mu Hallie.

„Teta Prudence -” Zasténal a přikryl si oči rukama.

„A má s sebou taky osikový kůl?”

„Ne,” zavrtěla Hallie hlavou. „Ten má Patience.”

Za chvíli se už Tris dokázal posadit. Zamračil se na tety

a pomalu zavrtěl hlavou.

„Taky mě to mohlo napadnout,” řekl.

Hallie mu pomohla vstát a odvedla ho k pohovce. Usadi-

la se vedle něj a starostlivě ho pozorovala.

„Není ti nic? Neměla bych zavolat doktora?” zeptala se.

„To je dobrý. Není mi nic,” zabručel Tris.

„Mělas ho praštit víc,” pošeptala Patience sestře.

Hallie vyskočila a vytrhla rýč Prudence z rukou. Pak ješ-

tě Patience vzala kůl a zamířila ke dveřím.

„Tohle už nebudeme potřebovat,” řekla a hodila je na za-

hradu.

Tety Hallie i Trise pozorovaly z bezpečné vzdálenosti.

Hallie shrnula Trisovi vlasy z čela a pohlédla mu do očí.

„Vážně ti nic není?”

Po očku se na tety podíval. „Myslí si, že jsem upír, co?”

Hallie přikývla a přitiskla své čelo na jeho. „To ony mi

vnukly tu myšlenku,” zašeptala. „Když si něco vezmou do

hlavy, nikdo jim to nevymluví.”

„Jako tu báchorku o strýci Nicholasovi?” zeptal se Tris.

Hallie pokrčila rameny.

„Vůbec nevím, kdo s tím přišel, ale tety určitě přispěly

svou troškou do mlýna, aby se na tu báchorku nezapomnělo.”

Tris se narovnal, pak se natáhl a vzal Hallie za ruku.

„Vím, kdo s ní přišel,” řekl. „A je načase, aby ses to také

dozvěděla.”

Hallie se překvapeně dívala, jak Tris vstal a zamířil k te-

tám. „Milé dámy, radši byste si měly sednout. Musíme si

promluvit.”

Tety na něj vyděšeně zíraly, pak ho však rychle poslechly.

Sedly si na malou pohovku a opatrně sledovaly každé Tri-

sovo hnutí, jako by se bály, že by je mohl kousnout.

„Jestli si myslíte, že nad námi máte nějakou moc, tak to

se tedy pletete,” ozvala se Prudence. „Já i sestra jsme vůči

zlé moci upírů imunní.”

„No, to vám dneska večer moc nepomůže,” usmál se Tris.

„Protože já upír nejsem. A nikdy jsem nebyl. A jediné, co

dnes večer můžu, je odhalit pravdu. Nezdá se vám, milé dá-

my, že je na to příhodná chvíle?”

Hallie překvapil jeho trpělivý, avšak nekompromisní tón.

Tety se ho přece pokusily zabít rýčem a ještě probodnout

osikovým kůlem. A pořád jsou přesvědčeny, že je upír.

A Tris s nimi má ještě svatou trpělivost.

Tety na sebe pohlédly a pak se znovu podívaly na Trise.

„A o jakou pravdu jde?” zeptala se Patience.

„Co kdybychom si pro začátek něco přečetli?” navrhl

Tris a vytáhl zpod pláště starou knihu. „Tohle jsem našel

v knihovně. Myslím, že se to teď docela hodí.”

Tety překvapeně zalapaly po dechu a něco si začaly šep-

tat. Hallie se zatím divila, co tak výjimečného chce Tris pře-

číst, že to tety tak vyvedlo z míry.

„Začnu tím, že přečtu kousek z deníku vaší matky,” řekl.

Pomalu začal číst odstavec, kde matka obou tetiček vysvět-

lovala, jak vlastně vznikla báchorka o strýci Nicholasovi.

Hallie užasle poslouchala. Když dočetl, sklapl deník a podal

jí ho.

Hallie na něj pohlédla, pak vstala a postavila se vedle Tri-

se.

„To všechno jste si vymyslely vy dvě?” zeptala se tetiček.

Tris ji poplácal po ruce. „Ještě jsem neskončil, miláčku.

Sedni si. Mají toho na svědomí mnohem víc. Teď přejdeme

k hřbitovu a všem těm důkazům, co se objevovaly na strý-

cově hrobě.”

„Ty o nich víš?” zeptala se Hallie překvapeně, když si se-

dala zpátky na pohovku.

Tris přikývl. „A nejsem sám.”

Hallie svraštila obočí. „Newton tam našel hedvábný šá-

tek. A já pečetní prsten. A kozinkovou rukavici a manžeto-

vý knoflíček. A spolu jsme našli kostěný knoflík a u ná-

hrobního kamene malé díry v zemi.”

„Ten manžetový knoflíček je stejný jako ten, co jsem na-

šel já,” řekl Tris. „A oba tam daly tvoje tety.”

Hallie se na ně rozzlobeně podívala. To je neuvěřitelné,

jak se dokážou přetvařovat.

„Je to pravda? Vy jste tam všechny tyhle věci dávaly?”

„Myslely jsme, že je to jediná možnost,” začala vysvětlo-

vat Prudence. „Báchorka se rozkřikla a všechno se nám to

nějak vymklo z ruky. Nevěděly jsme, co máme dělat.”

„A kde jste vzaly ten kostěný knoflík?”

„Utrhly jsme ho ze strýčkovy staré košile, kterou jsme

našly nahoře na půdě. Pečetní prsten jsme tam daly taky.

Ale o šátku ani rukavici nevíme. Určitě je tam nechal sám

strýček Nick. To je jediné vysvětlení.”

„Ty tam dal Silas Pemberton,” ozval se Tris.

Hallie zalapala po dechu. „Vy jste to řekly starostovi?”

Patience zavrtěla hlavou. „Ne! Neřekly. Opravdu ne!”

„To je pravda,” přikývla Prudence. „Bály jsme se, že kdy-

by se to někdo dozvěděl, všichni by s námi přestali mluvit.

Neměly jsme na vybranou. Všichni spoléhali na to, že máme

v rodině upíra. Jen jsme chtěly, aby všichni byli spokojení.”

Tris se posadil na pohovku a vzal Hallie za ruku.

„Myslím, že starosta i ostatní radní to dělali na vlastní

pěst. Na vlastní oči jsem viděl, jak Silas Pemberton dává na

hrob rukavici a myslím, že šátek tam dal také on.”

„Vždyť je na něm monogram strýčka Nicka. Jak by ho

mohl vzít od nás z půdy?”

„Řekl bych, že šátek je sice starý, ale monogram nový. Nej-

spíš ho koupil někde v nějakém starožitnictví. A rukavici ta-

ky. Starosta a radní byli ochotní udělat cokoli, jen aby udrže-

ly báchorku, kterou si tety vymyslely, při životě. Myslím, že

by neuškodilo, kdybychom si s ním o tom trochu popovídali.

Třeba si pak poslechne tvůj názor na turistický ruch.”

„Vy mu to chcete říct?” zeptala se Patience polekaně.

Hallie povytáhla obočí a pak zavrtěla hlavou. „Ne, řek-

neme mu to všichni dohromady. Hned zítra ráno, než Silas

a ostatní stačí něco podniknout, za ním zajdeme.”

„Ale -”

Hallie zdvihla ruku, aby je zarazila.

„Žádné výmluvy. Půjdete s námi.” Vzdychla a pohlédla

na hodiny. „Teď byste měly jít radši spát. Zítra před sebou

máme rušný den. Kromě toho, že půjdeme za starostou, mu-

síte vynést ven všechny ty dýně, co máte v pokoji. Pochybu-

ju, že se změní v upíry.”

Patience s Prudence se zvedly z pohovky a se sklíčeným

výrazem zamířily ke schodům.

„Ještě něco,” zarazila je Hallie. „Když jste věděly, že ta

báchorka o strýčku Nickovi je výmysl, jak jste si tedy moh-

ly myslet, že Tris je upír? Opravdu na upíry věříte, nebo to

byla jen součást plánu?”

„Mohly jsme jen doufat,” povzdychla si Patience patetic- ky.

„Bylo to jediné východisko z té bryndy, do jaké jsme se

dostaly,” dodala Prudence.

Hallie se dívala za tetami, které pomalu stoupaly do scho-

dů. Pak se usmála a otočila se na Trise. „Omlouvám se za

všechny nepříjemnosti, které ti způsobily.”

„Které způsobily nám,” opravil ji a přitáhl si ji do náruče.

Hallie se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno.

„Snad už je to všechno za námi,” řekla.

Tris ji vzal za bradu, aby jí mohl pohlédnout do očí.

„Ještě zdaleka ne. My dva si musíme promluvit ještě

o spoustě věcí. Když už jsme vyřešili tu věc s upíry, musíme

probrat svatbu.”

Hallie vykulila oči a odtáhla se. „Svatbu?”

„Ano. Naši svatbu,” přikývl Tris a zlehka ji políbil. „Už

jsem byl moc dlouho sám, Hallie. Myslel jsem, že nikoho

nepotřebuju, dokud jsem nepotkal tebe. A teď už bez tebe

nemůžu být.” Vzal její tvář do dlaní. „Hallie, chci si tě vzít.

A i když s tím budeš hned souhlasit, stejně nás čeká v příš-

tích několika měsících fůra práce.”

Hallie se usmála. „Co třeba?” zeptala se.

„Třeba dokončit úpravy v domku, prodat můj byt v New

Yorku, musíme se dohodnout, kolik budeme mít dětí a -”

„Dětí?” zeptala se.

Tris se jí zadíval do očí a chvíli byl zticha.

„Měl jsem sice oba rodiče, nikdy jsem však ve skutečné

rodině nežil,” řekl smutně. „Hallie, chci s tebou vytvořit do-

mov pro nás i naše děti. Skutečný šťastný domov plný lásky

a radosti. A se spoustou dětí.”

Hallie mu položila prst na ústa. „Myslím, že počet může-

me probrat až potom,” řekla. „Teď by ses mě mohl zeptat

ještě jednou, Trisi.”

„A na co?” dobíral si ji.

„Ty víš, na co.”

Sundal si její prst ze rtů a vzal ho do dlaně. Stále se jí dí-

val do očí, až si byla jistá, že v nich určitě musí vidět lásku,

kterou k němu cítí.

„Vezmeš si mě, Hallie? A dáš mi rodinu, kterou jsem ni-

kdy neměl?”

Hallie vyklouzla z koutku jednoho oka slza. Rychle si ji

utřela.

„Ano, vezmu si tě,” přikývla. „Budeme spolu mít nád-

herné děti. A budu tě do smrti milovat.”

Tris si ji přitáhl do náruče a políbil ji, jako by chtěl ten slib

zpečetit. V té chvíli Hallie věděla, že ji nikdy neopustí a je-

jich láska bude trvat až do smrti.

Advertisements